Tak teď tu zase stojí, tedy myslím před mikrofonem a televizní kamerou, a tváří se jako zneuznaní bojovníci za svobodu slova a volné myšlenky. Ale nějak se jim to v hlavě popletlo. Jenom úplně volně a bez nejmenší zábrany pronášejí slova a formulují je do vět, jež jsou osvobozeny od jakékoli myšlenky a obsahu. Za tohle tedy bojují? A ještě se diví, že jim nikdo netleská.
Tváří se jako zneuznaní bojovníci za velké ideály a nechápou, že již dávno opustili svět reality a vykládají o nějaké mlhavé představě, která je musí strašit jako noční můra. Chtějí nás přesvědčit o ryzosti svých záměrů, ale jediné, čeho mohou dosáhnout je, že každý pochopí, že opravdu neví čeho se to vlastně dopustili. Smutně si ztěžují, cítí se být obětí mediální kampaně a neznámých sil. Nechápou, že již pomalu urážejí naši inteligenci, pochybují o našem zdravém rozumu a také netuší, že již možná vyčerpali i tu poslední kapku tolerance, kterou by jeden pro politiky jejich ražení ještě mohl mít.
A nejsem si jist, zda si to vše uvědomuje i ten, který měl být obětí těch ryzích záměrů. Sám to sice odvážně nazývá puč, ale ten to právě nebyl, ten se dělá jinak. Kdyby to byl opravdu puč, tak už tu nestojí jako vůdce, a kdyby se nepovedl, tak by tu zase nebyli jeho strůjci. Asi to i tuší – v novinách stálo, že netrvá na tom, aby padaly další hlavy. Já stejně nevím jak to myslí, vždyť vlastně nepadla ani jediná. Všichni „pučisté“ se cítí jen dotčeni, mysleli to tak dobře, cíle strany jim byly a jsou svaté, to se však z jejich tváří a činů vyčíst nedá. A tak se alespoň pokoří vítězi a přísahají věčnou věrnost. Nikdo jim to nevěří, to se jich však ani v nejmenším nedotkne.
Kdybych byl milovníkem velkých konspirativních teorií, tak bych si klidně mohl myslet, že jsme obětí velkého spiknutí. Mohl bych přijít na myšlenku, že to vše je velké divadlo, krásná inscenace. Prostě někdo si během volebního boje s hrůzou uvědomil, že jim chybí opravdový vůdce, skutečný vítěz. Tak si hodili korunou o to, kdo bude hrát vítěze a kdo poraženého. Moc se přitom nehádali, každý věděl, že na konci v podstatě nebude ani vítězů a ani poražených. Teď se ale přeci jenom prozradili, inscenovaný hold se vzdává jinak, takže žádné velké spiknutí.
Spíše mám pocit, že pozoruji malé rozpustilé a nevychované klučíky, kteří se na pískovišti hádají o bábovičky a s bezmeznou zuřivostí jeden druhému rozšlapává jeho výtvory. A když si tak myslím, že to je ten nejlepší obraz pro mé chápaní, tak posmutním, jde přeci jenom o sociálně demokratickou stranu. Tradiční stranu nadějí poctivého člověka. A teď se vrátím k titulku. Mám se skutečně omluvit za to co si o této straně myslím? Ne, neudělám to. Oni se vlastně také neomlouvají.
A ještě něco hovoří pro mé rozhodnutí. Při té tahanici na tom pískovišti mi úplně pobořili hrad, který jsem tam měl již dlouho postavený. Vždy, když jsem se něj koukal, tak jsem snil o tom, že je to hrad mých hrdých předků. Tak jsem udělal krátký proces a ty nevychované spratky z mého pískoviště prostě vyhnal. Ať si jdou klidně zase stěžovat panu učiteli. Už tam jednou byli, ale mám pocit, že jim zrovna moc dobře neporadil. Není divu, jsou to přeci jeho žáci. Můj učitel byl asi jiný, ten by mi řekl, nehleď na ně a postav ten hrad znovu, jsem přesvědčen, že se najde hodně těch, kteří ti pomohou.