Ano, do včerejška jsem si myslel, že to budou Blaničtí rytíři, kteří nám v dobách nejhorších pomohou, ale včerejší článek uveřejněný zde na těchto webových stránkách mne důrazně nabádá abych se od tohoto scestného a reakcionářského bludu konečně oprostil. Jeho autor poutá honosným titulem: Češi ještě skutečnou demokracii od roku 1918 nezažili. Přečetl jsem si jeho slova. V mé naivní víře jsem autora hned upozornil, že mám trochu dojem, jakoby žil v jiném světě. Zpupná odpověď mi to také potvrdila. Se vším důrazem hlasu přicházejícího jakoby shůry znovu zahřímal: Ano, demokratické hnutí Hamas v Gaze se nám musí stát zářným příkladem.
Nevěřím na zázraky, ale teď sním o tom, aby se přede mnou objevil kouzelný dědeček s nabídkou oněch obvyklých třech přání. Pomocí prvého bych tak mohl autora poslal prožívat léta mého života. A to třeba do doby, kterou tak trochu znám a proto mohu tvrdit, že by měl velkou šanci stát se šéfideologem tehdejší komunistické moci. Používal by stejnou demagogii a dokazoval hluboké neznalosti v propagačních akcích tak jako ve svém včerejším textu. Určitě bychom na sebe narazili, stejně jako dnes. Tehdy jsem raději emigroval, dnes odpovídám.
Pomocí druhého přání bych ho zase poslal do Izraele, kde jsem prožil značnou část mého života. Pobyl jsem tam jako novinář a kameraman 17 let, pracoval jsem ale většinou na Palestinských územích. Když v duchu sečtu ty dny v Gaze tak vydají na více než půl roku, spíše ale na tři čtvrtě. Náš autor by asi Gazu nikdy neopustil, stal by se bojovníkem za demokracii a to právě v radikálním a fanatickém hnutí Hamas. A tak by klidně třeba souhlasil s tím, či dokonce sám navrhl, aby byl korespondent CNN radikálními Palestinci zezadu postřelen a posléze prezentován jako oběť izraelských snajperů.
Ubohý a politikou zneužitý americký redaktor byl ošetřován v palestinské nemocnici, sám Arafat se skláněl u jeho lůžka a celý svět přihlížel. Palestinský vůdce zářil spokojeností, byl nadšen tím, jak mu radikálové hrají do noty. Ostatně měl vždy po ruce šek na zaplacení takovýchto služeb. Nikdo se neodvážil říci pravdu. CNN se podvolila politické strategii Bílého domu, tomu nešťastnému novináři zavřeli ústa a můj přítel, který u toho všeho byl, trávil bezesné noci ve strachu o život. Pár ozbrojenců právě z hnutí Hamas mu náležitě vysvětlilo, že mlčet je opravdu v zájmu jeho zdraví. Ještě po týdnech blednul a dostával třesavku, když jsem se o tom nevědomky zmínil, skoro neudržel v ruce kameru, která to vše také viděla.
Ten trik byl tak dobrý, že ho radikálové ještě jednou zopakovali. Dokonce s ještě větším úspěchem. Opravdu celý svět byl dojat a pohnut. Obětí se stal asi dvanáctiletý palestinský chlapec, zemřel v náruči svého otce skrčen za betonovým blokem. Nikdo mu nemohl pomoci, Palestinci odmítali zastavit střelbu, snad měli strach, že fotografové a kameramani nejsou dostatečně pohotoví. A pak, nechat ho vykrvácet před očima světové veřejnosti je přeci jenom účinnější. Ten ubohý chlapec se octnul na místě střetu náhodou, beton ho ochránil před izraelskými kulkami, na to, že bude trefen zezadu střelou z palestinského samopalu, nepomyslel. Nikdy se také nedověděl, že byl „obětí barbarských Izraelců“.
Dalšímu příteli se také nevedlo zrovna záviděníhodně. Byl skutečně prvním vůdcem té slavné Intifady, povstání palestinského lidu proti Izraeli. V jejím zrodu to byl jen hromadný protest studentů, chtěli trochu svobody a samostatnosti, ale žádnou válku proti Izraeli. Radikálové však toužili po boji, on byl proti a raději ustoupil do pozadí. Byl však známou postavou, Hamas ho potřebovali pro propagandu, pravidelně ho navštěvovali a nešetřili výhružkami, nutili ho, aby se zase politicky angažoval. Když jsem ho viděl naposledy tak ještě odolával, ale při loučení se mnou měl podivný smutek v očích. Nevím, zda to přežil.
A tak bych mohl pokračovat dál a dál a hovořit o těch, jejichž dny jsou naplněny strachem o život. Nebojí se ani tak Izraelců, jako těch samozvaných fanatiků z vlastních řad. Nikdo nevěří, že tomu tak je, oficiální politická doktrína přeci hovoří o opaku. Já to vnímám jinak, já viděl ty oči plné strachu, já naslouchal jejich obavám, vždy někde v koutku, aby nás nikdo neviděl. Nikdy jsem také nemohl ukázat jejich tváře, podepsal bych tím nad nimi rozsudek smrti.
Již také vidím našeho autora jak se raduje z toho, když přišli ve střetnutí s Izraelem o život palestinské děti a jejich matky. Ví přeci, že takové záběry obletí celý svět, všichni lidé se postaví zase na stranu jeho demokratického hnutí. Co na tom, že byly velmi často použity jako lidského štítu, to přeci není na těch záběrech vidět. Dokáži si také představit našeho zastánce demokratických práv při sledování voleb. Jistě by se zadostiučiněním sledoval jak málo lidí se odváží volit jinak, než jeho milovaní Hamas.
Malém bych zapomněl, že mám ještě jedno přání. Tak tedy, při vší kritice na vše nedobré a špatné v naší vlasti, ať zůstane raději vše při starém, než abychom museli žít ve společnosti, kde pravidla každodenního bytí určují lidé jako třeba příslušníci fanatické organizace Hamas. A hlavně si přeji, aby zůstala volnost cestování, už jenom proto, že když někdo obdivuje třeba Gazu a tamní demokratické poměry, aby tam mohl klidně a kdykoli vycestovat. Byl bych za to opravdu vděčný, já chci tentokrát zůstat doma, já chci totiž zase věřit na Blanické rytíře.
http://soudek.blog.idnes.cz/c/376125/Cesi-jeste-skutecnou-demokracii-od-roku-1918-nezazili.html