Všem kritikům mé neznalosti dám hned za pravdu. Přiznávám veřejně, že jsem Korán nikdy nečetl. A víte proč? Mám obavy z toho, že bych se mohl stát tím asi milióntým, který ho „správně“ pochopil. Mám i obavy, že by mne čtení tohoto svatého textu mého strachu nezbavilo, možná spíše naopak. Má nejistota před neznámým by asi ještě vzrostla. Tak je to u nás lidí, neznámé, či nepochopené v nás budí přinejmenším nejistotu.
Žil jsem po mnohá léta uprostřed střetu dvou kultur. Židovské a islámské. Žili zde i křesťané, ti se raději spíše krčili a modlili za to, aby střely nenávisti přeletěly jejich hlavy. Ne vždy se jim to podařilo, mnohokrát byli zatažení do konfliktu proti vlastní vůli, mnohdy se stali i nevinnou obětí.
Potkal jsem stovky Muslimů, každý měl svou víru, své přesvědčení, každý se řídil slovy a zákony koránu. Po určité době jsem měl pocit, že existuje nepřeberné množství verzí tohoto svatého textu. Když jsem se o tom zmínil, byl jsem celkem kategoricky upozorněn na to, že se mýlím, existuje jen jedna kniha všech knih. A tak jsem se nechal dál „přesvědčovat“. Poslouchal a pozoroval všechny ty, kteří se řídili stejnou vírou, podřídili jí své činění a netušili, že jen zvyšují můj pocit nejistoty a nechápání.
Jedni vraždili nevinné a pokládali to za Svatou válku.
Ti druzí to odsuzovali, ale zároveň volali po pochopení.
Pro mnohé bylo vraždění těch, kteří se pokusili a soužití, svatým posláním.
Mnozí se mnou pili pivo a jedli vepřové.
Jiní mnou pro to pohrdali.
Byli i tací, kteří mi šeptem sdělovali, jak se bojí islamistů.
Potkal jsem i takové, kteří se mnou vůbec nemluvili, byl jsem nevěrec.
Nebylo málo těch, kteří věřili, že až islám ovládne svět, tak prožijeme věčný mír.
Potkal jsem na univerzitě studenty s přesvědčením, že zákony demokracie určuje text koránu.
Uvádím jen několik příkladů, bylo by jich nespočet. A opravdu nevím, zda ty dvě muslimské dívky s jejich šátky, které se dostaly do rozporu s naším chápáním, uvažují o tom, že i něco takového může procházet naši hlavou. My prostě nevíme, co se pod tím šátkem skrývá. Že jsme možná i bezradní a nevědomí. Máme pocit nejistoty, ba právě možná i strach z toho, že nevíme, co si o vás máme myslet, a podle toho také jednáme. Jedno však vím zcela jistě. Vaše šátky nejsou šátky našich babiček.
Ale přeci jenom ještě jeden příklad, právě ten, který uvízne člověku v paměti. Setkal jsem se v Jeruzalémě s velmi vzdělaným pánem, byl Palestinec a svým okolím opravdu vážen. Optal jsem se ho, kde je ta stará arabská kultura, která tak přispěla do kolébky našeho vědění. Kam zmizela? Pohlédl na mne, posmutněl a pak řekl: Islám ji zničil.