kotyk-blog.cz

Byl to právě Jásir Arafat, který objevil symbiózu teroru a politického boje o moc. Na jeho rozkaz došlo před mnoha lety k prvním útokům proti nevinným lidem. Nastala léta zabíjení náhodně vybraných obětí, jejichž smrt ohromovala celé společnosti.

Včera naposledy ve Volgogradu. I nadále platí, že teror je tou nejúčinnější zbraní nejen proti vládnoucí moci, ale i proti svobodnému myšlení. Trefí každého rozumného člověka, který se zhrozí nad vlastní bezbranností.  Zároveň však aktivuje hrůzné myšlenky v hlavách fanatiků, kteří jsou ochotni tuto metodu politického boje převzít. Právě pro jeho účinnost. Strach ze smrti, která může přijít kdekoli a kdykoli mění myšlení celých společností. Ochromuje její normální vývoj, stává se manipulovatelnou.

To vše dobře věděl i Jásir Arafat. Nikdy se této zrůdnosti proto nevzdal. Přes veškerá „mírová“ poselství z jeho úst, byla jeho peněženka vždy otevřena pro ty, kterých používal k „regulaci“ myšlení jak u odpůrců, tak u přívrženců. S financováním teroristických akcí neměl nikdy problém. Vždyť je příští den mohl tak „krásně“ odsoudit.

Poznal  jsem ho osobně. Měl jsem tu „čest“, že si mne oblíbil. Mne a mou kameru. Dobře věděl, že tak vstupuje do dějin. Vždy se staral o to, abych měl dostatek času a místa k jeho prezentaci. Rád pózoval. Několikrát mi i osobně potřásl rukou. Mnohokrát i počkal, když jsem se zpozdil. Stal jsem se tak nepřímo součástí jeho mediální kampaně. To bylo také to jediné, co mistrně ovládal. 

Ptal jsem se mnoha Palestinců, co jim jejich velký vůdce přinesl? Věřte mi, nikdy jsem nedostal souvislé odpovědi. Najít něco pozitivního, vyjma titulků v mediích na celém světě, nebylo možné. Ptal jsem se mnoha evropských politiků proč tak milují Arafata? A to i přesto, že jeho politika a způsob moci je totožný s komunistickými diktátory. Ani oni mi nedokázali odpovědět.

Jásir Arafat byl člověk, kterého bych nechtěl potkat v noci. Patří k lidem, kterým nikdy nepřeji dlouhý život. Ano, občas jsem „nelidský“. Na rozdíl od evropských politiků, kteří ho bezmezně obdivovali. Myslím, že ne upřímně. Spíše raději podporovali Arafata, než aby kritizovali Izrael.  K otevřenému antisemitismu nikdy nenašli odvahu. Měli přitom přeci jenom trochu špatné svědomí. Uklidnili ho tím, že mu udělili Nobelovu cenu míru. Vynálezci terorismu.

Jásir Arafat je mrtev, ale jeho dědictví žije, jeho dědictví i nadále vraždí nevinné lidi. Páni politici, obdivovatelé palestinského vůdce, jste ochotni poslat věnce na hroby jeho obětí? Jste ochotni potřást rukou pozůstalým a vyslovit soustrast?

Proč se ptám? Ono nás bude asi tak ke třem miliónům. Tedy osob starších a zkušených. Prostě těch, kteří nemají problém si na táborovém ohni uvařit ještě něco k snědku. Proč se obracím na mládež? Kdekoli narazím na někoho, kdo rozhoduje o našem životě současném a budoucím, je většinou tak kolem čtyřicítky. Takže ve věku našich dětí.

Většinou nenechají na pokoji ani minulost, pořád si i stěžují, co jsme všechno udělali špatně. Možná, že jsem si toho byli vědomi a tak jsme jim před lety předali kormidlo. To jtak akorát maturovali a začali čichat k životu. Podle mne je ale skutečný život moc nezajímal, spíše svět počítačů.

Pokaždé, když se nějakého toho „čtyřicátníka“ na něco ptám, na něco co podle mého názoru souvisí se životními problémy, tak dostává takový zvláštní pohled nadřazeného soucitu. V jeho očích už vidím všechny ty „bytes“ a „bits“ ve které se v jeho podvědomí proměňuji. Bleskově jsem analyzován a někam zařazen. Většinou asi pod kategorii „nula“, jinak asi není možné mé otázky charakterizovat. Pak se mi pochopitelně ani nedostane odpovědi.

Mé otázky se obvykle týkají lidského života, problémů společnosti. Jak každý ví, tomu počítač stále ještě nerozumí. Já to tedy vím, ta mládež ale ještě pořád nevěří, že počítač je tak hloupý. Jsem proto nerudný a tvrdím, že ta omladina neví o skutečném životě nic. Či jak se správně po česku říká: Ví prdlajs. Ale zato ví hodně o bozích globalizace. Ti těm mladým našeptávají, že na světě není moc místa pro staré, jako pracovní jednotky moc nefungují, jsou zpupní, tvrdohlaví a neustále odmlouvají.

Ano, já jsem skutečně takový. Neustále se hlásím o slovo, neustále kritizuji. A proto se také ptám, jaké plány s námi naše děti mají pro příští rok. Budou nás i nadále odsouvat na vedlejší kolej? I přesto, že je více než zřejmé, že naše společnost trpí nedostatkem odborníků. Budou nás stále ignorovat přesto, že se stále více ukazuje, že řídit svět jenom počítačem nelze? Budou nás i nadále umlčovat přesto, že je stále více zapotřebí selského rozumu?

Pakliže ano, tak navrhuji abychom se sjednotili ve vlastní politický proud. Jeho síla se dá počítačem celkem dobře zachytit. Představte si, že ta omladina najednou na tom vševědoucím monitoru uvidí, že je tady občanská vůle, která má skoro 3 milióny členů. Tedy žádné koaliční dohadování, žádné plané diskuse v parlamentě. Prostě absolutní většina a basta. Nikoho bychom se nemuseli prosit, nikomu klást otázky, na které stejně nedostáváme odpověď. Prostě zase převezme kormidlo a napneme plachty.

No, jednu nevýhodu by to mělo. Ono by to pak mohlo vypadat jako určitá diktatura. To není zase tak dobré. Na straně druhé, kdyby to byla diktatura zdravého selského rozumu, tak by se to dalo před světem možná i obhájit. Jsem si i jist, že bychom i EU přesvědčili o tom, že ten spolek je tu pro nás a ne my kvůli němu.

Ale možná, že je to všechno jenom planý poplach, třeba se nám dostane odpovědi. Kdo ví?

Pan Edward Snowden všude vykládá, že prý ukradl ty nejtajnější z těch nejtajnějších informací z americké Národní agentury pro bezpečnost a předal je celému světu. Podle mého úsudku nám jen potvrdil to, čeho si je každý, kdo pracuje s moderní počítačovou technikou, již dávno vědom.

Bylo by totiž naivní se domnívat, že pan Gates, tedy ten pán, který systémem Windows a firmou Microsoft ovládá asi 99 procent všech počítačů na celém světě, je tím nejbohatším člověkem jen tak. Tedy bez toho, aby pokorně nesplňoval všechna přání amerických tajných služeb. Pochopitelně je jeho systém schopen otevřít zadní dvířka kteréhokoli počítače na celém světě.

Bylo by naivní věřit, že počítačový operační systém, který má přístup na každý počítač v podobě „updates“ se také nemůže podívat, co to s naším počítačem i vyvádíme, k čemu ho používáme. Tedy co to tam všechno píšeme a komu to dál posíláme.

Bylo by i naivní se domnívat, že kdyby pan Snowden opravdu „ohrožoval“ práci amerických tajných služeb, že by ještě měl možnost to všem vykládat. Spíše ho ponechají i nadále za drahé peníze vykládat nevědomým politikům ty hrozné tajnosti. Ti se strašně vyděsí a začnou také všude vykládat, že to přeci není možné, taková nehoráznost. Tomu musíme zamezit.
Budou reagovat asi tak jako právě pan Matějka, který o panu Snowdenovi píše:

Každý skutečný demokrat by si měl navěky pamatovat jeho nedávnou větu: „Upozorňuji, že jsem nechtěl změnit společnost, ale chtěl jsem společnosti dát šanci se rozhodnout, zda by se sama měla změnit.“ Věta hodná nositele Nobelovy ceny míru.

Nevím. Pro mne má ta věta hodnotu předpovědi počasí. „Venku prší, nezapomeňte deštník. Jinak ovšem také můžete zůstat doma.“  Nic víc, nic míň. On už totiž náš svět bez počítačů nefunguje. Buď je budeme používat a nebo ne. Pakliže ano, tak je dobré se ne zrovna zabývat teroristickou činností či se pokoušet svrhnout vládu. Jestliže chceme někomu sdělit, že náš šéf je hlupák, tak to rovnou nepsat na „Facebook“.

Rád bych vás také uklidnil, zatím není možné špehovat všechny lidi na celém světě. Počítače jsou sice výkonné, ale zase ne tolik, aby to všechno zvládly. Nehledě na to, že už milióny lidí otevřeli svá srdce a jeho obsah sdělili celému světu pomocí „sociálních sítí“. Špehování je tedy přebytečné.

A pak již existují systémy, které o nás stejně vše vědí. Třeba Google. Zkuste to jako já. Před několika měsíci jsem chtěl mé přítelkyni koupit, jak jinak, pěkné spodní prádlo. Tak jsem se rozhlédl po internetovém světě. Strávil jsem tím ani ne hodinu, pak jsem vše vyřešil v normálním obchodě. Následujících čtrnáct dnů jsem však byl na všech internetových stránkách pronásledován podprsenkami. Bylo úplně jedno co jsem hledal, našel jsem jen podprsenky. „Někdo“ dobře věděl o co mám prvořadý zájem.

Tedy pokud jde o tu Nobelovu cenu míru, také je mi podivné, že ji dostali lidé jako Arafat a Obama. Ale, že bych přišel na myšlenku udělit ji panu Snowdenovi, pokládám opravdu za absurdní. A kdybych přeci jenom o takovou ideu zakopl, měl bych asi pocit, že ztrácím soudnost.

Pan Matějka se domnívá, že nám pan Snowden dal v roce 2013 šanci. Je prý na nás, jak s ní naložíme.  Já to tedy pro příští rok vidím následovně: Buď budeme dál v klidu pracovat na našich počítačích a používat přitom trochu rozumu, protože „on“ nemusí vědět vše. Anebo ho vyhodíme do šrotu. Tak jen klid a žádnou paniku.

František Matějka: Rok 2013. Rok Edwarda Snowdena, George Orwella a Velkého bratra

Vypadá to tak. Každý den se každý může přesvědčit že tomu tak je. Media nešetří informacemi o tom, co děláme špatně, jak si špatně žijeme. Tisíce se pak zapojí do diskusí a nadšeně souhlasí. Každý najde nějakého viníka za to či ono, za vše špatné. Když se to však sečte a trochu zapřemýšlí, tak by se jeden neměl ubránit dojmu, že jsme vlastně všichni viníky, neexistuje nikdo, kdo by to s námi myslel dobře.

Co jsme to tak asi chtěli v tom roce 1989?

Otevřené hranice. Pro všechny. A nějak nikdo neuvažoval o tom, že přijdou i ti, kteří nám takříkajíc nevoní.

Svobodu slova. Pro všechny. Zapomněli jsme ale přitom, že bude mluvit kde kdo a vykládat kdeco. Vyhraje ten, kdo nejvíc křičí.

Volné podnikání. Pro všechny. Tedy i pro ty, kteří podvádějí a začnou nás okrádat.

Svobodné volby. Pro všechny. A pak jsme naslouchali populistům a tleskali, až nás ruce bolely.

Všichni kritici Václava Havla se v podstatě shodují na tom, že jeho největší chybou bylo, že nezavedl tvrdou diktaturu. Že neodstranil ty, kteří byli za něco hrozného odpovědní. Že se nevypořádal s těmi všemi viníky. Dobrá, on to neudělal, proč to neuděláme teď? Byl bych také pro takové řešení, kdyby nebylo maličkého problému. Není náhodou těch viníků trochu moc. Asi by bylo praktičtější hledat ty nevinné.

Existuje však ještě jedna možnost, stejně těžká ve svém provedení, stejně bolestná. Třeba si konečně uvědomit, po čem jsme to v roce 1989 toužili, co bychom si asi přáli i dnes. Zvážit, co si máme představovat pod svobodou slova a myšlení.

Není to náhodou tak, že máme konečně moc chránit vše dobré a prospěšné? Moc nedopustit zašlapávat do země dobré myšlenky nevědomou diskusí hlupáků. Nedopustit, aby nekulturnost vítězila nad krásou kultury. Nedopustit, aby moci chtiví populisté vítězili ve volbách. 

To je přeci ten základ všech svobod. Nikdo nás nemůže nutit odhodit naši hrdost. Nikdo nás již nemůže nutit poslouchat hlupáky a dokonce se podřizovat jejich příkazům. Ano, máme svobodu. Tu jsme si přeci přáli. Proč tedy děláme pravý opak a voláme opět po diktatuře ideologií, proč nesmyslně bojujeme proti nesmyslnému?

Proč odvrhujeme zdravý selský rozum a přejímáme fráze různých křiklounů? Proč se podřizujeme všem těm, kteří tvrdí, že to tak musí být? Proč se s nimi pouštíme do debat? Vždyť pro svá tvrzení nemají argumentů. Nepotřebují je. Jsou vystaveni jen rozhořčené, ale bezzubé kritice postrádající argumentů stejnou měrou.

Nebylo by tedy na čase konečně sebrat veškerou odvahu, zapomenout všechny ideologie, a pomalu dokončit to, co jsme si v roce 1989 tak přáli?. Osvobodit naši společnost a sebe samé od hlouposti a nevědomosti. Máme před sebou nový rok. Na rozdíl od pana Zemana nejsem ochoten si brát předsevzetí, která nemám v úmyslu plnit. Já vždy doufám v opak. Uplynulo pomalu 25 let, dost dlouho na to, poučit se a dojít k poznání. Je tedy nejvyšší čas dokázat, kdo opravdu jsme. Dokázat nejen sami sobě, ale i všem ve světě, že jsme národ, který si váží sám sebe.  

Takže přeji nám všem, abychom v roce 2014 neopakovali chyby roků minulých. 

Myslím to tak i tak. Stydím se, protože Vám se studu nedostává, a stydím se také za to, jak mne prezentujete celému světu. Nejsem tak nafoukaný, abych mluvil za všechny, jsou jistě tací, kteří to tak necítí. Pakliže je však někdo stejně poraněn v národní hrdosti jako já, dovolím si tímto mluvit i za něj. Myslím tedy ty, které jste ve svém monologu přehlédl.

Neměl jsem pocit, že mluvíte ke mně, spíše jste se díval do zrcadla a pozoroval sám sebe. Udělil jste si mnoho pochvalných slov, která jste také s povděkem přijímal. Byla to oslava sebe samého, pro občana zde nebylo místo. Slova, která jste vyslovoval se jen odrážela od zrcadlícího se skla. Ne, to souhlasné pokývnutí nebylo ode mne, to jen přikyvoval Váš vlastní dvojník.

Bylo to pro mne smutné vánoční odpoledne. Naivně jsem od Vás očekával slova naděje a povzbuzení, dostalo se mi ale jen slov nabubřelých a sebejistých. Oslava činů, které nenalezly dobrou odezvu v minulosti a nemající hodnotu, kterou je nutno připomínat. Příští hodiny jsem prožil v prapodivném rozjímání nad Vaším proslovem. K večeru jsem se pak ale uvelebil před televizní obrazovkou a těšil se na obličej a slova člověka, který mne nikdy nezklamal.

Dokázal to i tento večer. Ne, pan Werich mne nikdy nezklamal. Nikdy mne ani slůvkem neurazil, nebylo gesta a pohledu, který by mne ponížil. Nevím pokolikáté jsem s potěšením shlédl vyprávění o životě „Byl jednou jeden král“. Také v něm panuje vládce, jehož slovo je zákonem. Vládne proti vůli lidu a zdravému rozumu. Je však nucen se vydat na cestu poznání. Ta ho zavede do zrádného a bezedného rašelinového bahna. Hrozí mu být nenávratně pohlcen.

Vida svůj konec, rozhodne se zvěstovat světu jak špatným králem byl svému lidu. Křičí to do celého světa, chce, aby se to doneslo ke každému. A tu, jak už to v pohádkách bývá, se mu dostane milosti. Jako každému vladaři, jenž nalezne sám sebe, svůj lid. A pak je vše dobré, všichni tančí a radují se ze života. Všichni vědí, teď bude dobře.

Pochybuji, že jste si našel čas na setkání s panem Werichem. Pochybuji také, že v zahledění se sám do sebe, byste připustil, že existují také jiní lidé, než vy sám. Pochybuji, že jste schopen  pochopit, že zde někdo vyřkl to, co jsem očekával od Vás. Poselství dobré vůle. Já si ten čas našel a tak se mi dostalo slov opravdu smířlivých a naplněných vírou v člověka.

Já ta slova přijal a naplnil se nadějí, že národ, který měl takové herce a umělce, přežije vše se ctí. Lid, který dokázal vytvořit umělecká díla zastiňující všechny politické režimy, by se neměl bát budoucnosti. Jistě tedy přijde zase doba, kdy se za svého krále nebudu muset stydět. Dovolí mi, abych byl na něj hrdý, protože on bude hrdý i na mne.

Ano, ta novodobá komunistická strana mi pokazila náladu štědrého dne. Jsem ale v podstatě sám vinen, protože jsem sobě i svému okolí slíbil, že o čase vánočním nechám „blog“ na pokoji. Nedalo mi a přeci jenom jsem nakoukl. Asi jsem doufal, že máme čas míru a pokoje. Nebylo tomu tak. Jistý pan Cvalín mne přesvědčil o opaku.

Začalo to již titulkem: Babiši, Ty jsi znechucen? Autor, mladík koukající na mne nejistýma očima zákeřného nevědomce, splnil v textu to, co již napovídal titulek. Prostě se rozhodl jen urážet lidi, kteří již v životě něco dokázali. Arogantně posuzovat jiné, zmiňovat se o jejich ohebné páteři, a ani si přitom nevšiml, že on, v tom smyslu jak ho použil, vlastně ještě žádnou nemá.

Nad celým textem bych asi jen mávl rukou, kdyby se autor nehonosil tímto: Jsem stranický funkcionář KSČM na okresní úrovni. No, to už je pro mne jiná. Zde ke mně tedy promlouvá politická strana, obrací se na mne jako na občana, měl bych tedy reagovat. Takže tak činím, konaje tak, podle mého názoru, určitou povinnost.

Kdyby, nedej bože, byl autor článku byl mým synem, tak bych mu prostě vrazil pár facek. Zakázal bych mu jakýkoli veřejný výstup a projev. Nerad bych, aby se o mně povídalo, že neumím vychovat vlastní děti.

Kdybych byl předsedou KSČM, tak bych se asi dotázal té okresní organizace, zda se skutečně jedná o stranického funkcionáře. Věděl bych totiž, že se najdou možná tací, jako jsem já sám, kteří možná někam napíší blog na téma: Používá KSČM znovu metody a žargon StB? Zde bych třeba kladl otázku, kde tomu ta omladina učí? Kdo je v tom školí? Doba, kdy StB ovládala naše vědomí je údajně pryč a jsou to právě především komunisté, kteří se nás o tom snaží přesvědčit.

Je snad tedy to všechno, co  nám pořád vykládají, pouhá lež a volební manévr? Mají ještě v záloze dostatek starých „kádrů“, kteří se nestarají o nic jiného, než „školit“ mladé v „osvědčených“ starých praktikách. Počítají tedy s tím, že jejich mladá generace, dokončí to, co sami nemohou, obávajíce se lustračního zákona.

Kdybych byl „antikomunista“, tak bych nad takovým článkem od komunisty Cvalína jen jásal. Veškerá má kritika a nenávist by se nádherně  potvrdila. Kdybych byl člověkem, který se pokouší o objektivitu, tak bych posmutněl, protože veškeré pokusy tu tam ztratit dobré slovo na adresu komunistické strany jsou tímto článkem obráceny v niveč.

Také ale mohu tento článek číst jako docela normální člověk. Pak asi dojdu k závěru, že je psán s arogancí nevědomosti a neúctou k ostatním lidem. A protože si přeji, aby čas vánoční byl svátkem míru a porozumění, řeknu si, že těm komunistům, není opravdu nic svaté. I nadále ignorují, že lidé si raději přejí hledat v těch druhých dobro. A že vůbec nemají touhu jako za starých dob politické inkvizice vyhánět čerta ďáblem.

Pochopitelně jsem hned tušil, že ten dnešní článek pana Matějky je obdivuhodný mediální trik. Ale přeci jenom jsem doufal, že si jako autor zachová určitou nezávislost, svobodu myšlení, ale hlavně, že je neúplatný. Teď již o tom začínám pochybovat. Co, vy tomu nerozumíte? Tak já vám vysvětlím, jak to asi je. Je to starý trik, kterého používají hlavně zkušení politici.

Takže to vezmu od začátku. Budu ale používat jen křestních jmen, nerad bych se někoho dotknul. Takže Andrej kupuje kde co. Posledně to byla Mafra. To je ta firma, které to zde vše patří. Tedy i každé písmenko, které zde svobodně píši. Hned po koupi se ale objevili hlasy, to je snad to poslední, teď chce Andrej i kontrolovat naše vědomí a mínění.

Andrej poslouchá, co se to kolem něj děje, a tak mu to nemůže ujít. Je sice nepolitik, ale má rád kolem sebe odborníky. Takže má i někoho na média, tedy na veřejné mínění. Hned se mu svěří, že tento negativním názor na jeho osobu, je asi problém a další starost. A ten poradce dlouho neváhá. Hned prohlásí, to je jednoduché, to najdeme někoho, kdo o vás napíše, že jste ten největší gauner pod sluncem.

To Andreje strašně popudí a prohlásí, že takového troufalce bude žalovat pro pomluvu a za nactiutrhání. A je jasné, že mu zakáže zde v iDNES publikovat. Hned se mu ale dostane  poučení. To je přesně to, co nesmíte udělat. To byste jen potvrdil, že veřejnost má pravdu. Naopak, vy mu svatosvatě přislíbíte, že na něj žalobu nepodáte, nejlépe písemně a to ještě s prosbou, aby se do vás pěkně pustil a nic nevynechal, čím více, tím lépe.

Teď už i Andrej pochopí, jak to v mediálním světě funguje. Ano, tak může opravdu dokázat všem, jak si váží svobody slova a jak je otevřen vší kritice. A ten poradce nelení a hned najde na „blogu“ někoho, kdo je známý a kterému se všeobecně věří, kterého všichni čtou. A tak se František octne najednou v obchodním kontaktu s Andrejem. I on (František) pochopí tu životní šanci. Konečně se může pořádně verbálně ukojit, aniž by si musel dělat starosti, zda někoho uráží či ne.

Dokonce to vypadá i tak, že by to nemuselo být úplně zadarmo.  Co víc si obhájce svobody slova a myšlenky může přát. Co více si může přát ten, který bojuje za spravedlnost. Konečně je zde definitivní uplatnění, konečně to dlouho očekávané uznání. Už ho svrbí prsty, nemůže se dočkat toho vzrušení, které se ho vždycky zmocní, když může dokázat, jak je důležité, aby společnost ochraňovala svobodu slova a projevu.

Jeho články, jsou přeci tím nejpřesvědčivějším důkazem, že kde kdo může psát i kde co. A netrvá dlouho a již je zde článek s krásným titulem: Jen schizofrenici cinkali v 89 proto, aby teď zvolili Babiše

P.S. Možná, že si někdo myslí, že to, co zde tvrdím, není pravda.  Pak se ale ptám já, proč by automaticky to vše, co se píše o panu Babišovi ve zmiňovaném článku od pana Matějky, pravdou být mělo.

Tak tu máme šťastné a veselé vánoce. Přeji je každému. Tak by to mělo i být. Lítáme jako blázni po obchodech, sháníme dárky pro naše milé, abychom se pak společně sešli u štědrovečerního stolu a radovali se pod vánočním stromkem. Jsem tomu rád, i já podlehnu tomu kouzlu.

Jenže jsem zažil něco, co mi to vše trochu pokazilo. Byl jsem konfrontován s něčím, co bylo v přímém rozporu se všemi těmi slogany a vánoční výzdobou. Viděl jsem stařenku klečící uprostřed všeho nákupního shonu. Pokorně se skláněla před oltářem naší marketingové kultury. Na kolenou se snažila přečíst cenovku na té nejspodnější polici nákupního regálu v jednom supermarketu.

My bojujeme ještě proti všem možným ismům a zatím nás pokořily ingy. Consulting, resourcing, outsoursing a co já vím co ještě. K tomu ještě ekonomický zázrak všech finančních expertů – globalizace. To vše dohromady nás přivedlo tam, kde jsme. Hrstka se z toho všeho raduje, milióny proudí tak, jako ještě nikdy. Jiné milióny počítají drobné v peněžence. Jak lehká je peněženka miliónů důchodců víme. Kdybychom měli alespoň ještě ty halíře, tak by nám připadala o zdání těžší.

A  jako by tomu nebylo dost, přišel právě ještě marketing a srazil nás na kolena. Doslovně. Chytré hlavy honící se za milióny přišly na to, že v takovém regálu musí být to nejlevnější zboží vždy na té nejspodnější polici, vlastně na zemi. Takže na kolena občane. Pokloň se a vzdej hold, nová modla je zde.

Při pohledu na tu starou ženu jsem se jen styděl. Styděl se za všechny, za naši společnost, za to, že jsme něco takového připustili. S povděkem přijala mou pomoc. Doprovodil jsem ji ještě k jiným „regálům“, sám jsem nic nenakoupil. Ne, že bych se také odmítal plazit po zemi, kolena mi ještě slouží, ale zvedal se mi přitom žaludek.

Vím, že zákony ekonomiky jsou tvrdé. Ale aby jim padla za oběť i lidská hrdost být nemusí.

Hned na začátku pro ty, kteří už vidí „rudě“. Já neříkám za komunistů, ale s komunisty. Míním také ne systém, ale koaliční vládu. Jedná se tedy o úvahu čistě „obchodní“.  Takže. Je nepopiratelnou pravdou, že neexistuje žádná jiná politická strana, která by nebyla tak zdiskreditovaná jako právě KSČM. Když se však na to vše pragmaticky podíváme, tak se jedná jen o prohřešky minulosti. V době současné si stojí celkem dobře. Pokud vím, v posledních letech nic zlého ti „zlí“ neprovedli, tedy v poměru ke stranám druhým. To by mohli ti ostatní partajníci jen závidět.

Přeci by v tom musel být čert, aby se trochu nepoučili. Určitě ví, že se nevyplácí si moc otvírat hubu. Zrovna tak skákat tak vysoko, že jeden neví kam dopadne. Klid, jednání o koaliční vládě je přeci jenom obchod. Obchod, jako každý jiný. A není nad to, když je partner zkušený, zná svou cenu, tedy není takový blázen, aby se přeceňoval. Jako třeba ten šéf od lidovců. Už ani sám neví, jakého to spolku je předsedou.

Pak jsou tu také ty volební výsledky. Přehlédnout, že ti, kteří teď dělají všechny ty problémy, nedosáhli ani 7 procent, není dobré, už jenom proto, že máme něco jako demokratický systém. Nebo? Já si totiž myslím, že ti „komunisté“, tedy jako KSČM se svými skoro 15 procenty, by nedělali takové kotrmelce jako lidovci. Přesně řečeno, jediný, který se snaží o salta, je snad jen jejich vůdce. A vůbec mu nevadí, že už má jak odřený nos, tak pořádně natlučený zadek.

Já vím, je těžko se s tím smířit, tedy jako mít komunisty zase ve vládě. Ještě pořád leží v žaludku jako kámen. Já ho také nemohu strávit, ale život je mnohdy prapodivný, je úplně jiný, než bychom ho chtěli mít. Mnohdy je proto lépe ho vzít prostě na vědomí. Být pragmatický a ze dvou zel volit to menší. Či jinak, život mne naučil raději s čertem, než s někým, který se pokouší chodit po světě se svatozáří.

Já si troufám tvrdit, že tuhle zkušenost má i pan Babiš. Mnozí mu nadávají, že je bezcharakterním obchodníkem. Možná ano, ale určitě má pevné zásady, které ho právě udělaly tím, čím je. A určitě dělal celý život jen to, co pokládal za správné a bylo mu jedno, co si o tom většina myslí. A teď je v situaci, kdy se musí podřídit většině, která mu říká, když budeš obchodovat s komunisty, tak jsi vyřízený.

Ostatně si myslím, že něco podobného jde i hlavou pana Sobotky. Ale i on dobře ví, že jsme ještě v zajetí strašidla „antikomunismu“, takže se nedá nic jiného dělat. Musí jednat s někým, kdo mu vůbec nesedí. A kdyby jen to, pak si musí ještě nechat nadávat do slabochů. Buďte upřímní, kdo je zde natolik silný, aby se odvážil bojovat proti „většině“, která mu ani nedovolí sestavit vládu, kde by každý věděl o co vlastně jde.

Ano, asi patřím již k té generaci, kde se jen na vše nové nadává. Nic ji neuspokojuje, ti mladí dělají všechno špatně. Můj den jen naplněn jen nadáváním na okolí, vlastně na celý svět. Takže se tomu nevyhnou ani televizní pořady, především však Události v České televizi. Až do včerejška jsem nechápal, co se to každý den před mýma očima na obrazovce odehrává. Včera jsem na to konečně přišel.

Byla u nás přítelkyně mé přítelkyně. Sedíme si to tak před televizí a kecáme o všem možném. Obrazovka bliká, moc nás neruší, ale pak se objeví ten zpravodajský zázrak. Má přítelkyně už dobře ví, že se teď budu rozčilovat a že se proti tomu nedá nic dělat. Ztiší raději hlas, zvykla si neoponovat. Takže já se koukám a ty dvě dámy si něco špitají na druhém konci stolu. Moc jim nerozumím, snažím se alespoň pochopit barevný kaleidoskop počítačové techniky na obrazovce.

Pak už toho mám dost, vím, že mé verbální projevy nevole nikoho nezajímají, jdu si tedy raději uvařit kafe. Je to za rohem, dveře jsou otevřené. Ženské využily mé nepřítomnosti, ztišily televizi, jejich hlasy nabyly na důležitosti. Vášnivě diskutovaly o tom, jak se jim líbí ty róby hlasatelek. Ta dnešní je obzvlášť zaujala. Dohodly se na tom, že je opravdu překrásná, nejraději by ji oblékly do divadla. Tam by se prý dobře vyjímala na chodbách během přestávky. Byl by to trhák, jejich nositelka by určitě budila závist.

Najednou jsem pochopil. Vše bylo jasné. Vrátil jsem se do obýváku, pohodlně se uvelebil do křesla a díval se na svět úplně jinak. Ano, i ve stáří se jeden musí učit. Dělal jsem sice skoro 30 let v televizním zpravodajství, ale jak vidno, nic jsem se nenaučil. Ale teď vím. Konečně jsem pochopil. Víte, televize je jeden velký kopírovací podnik. Tedy, když jeden kanál něco nového objeví, tak to ostatní hned napodobí.

A já nemohl nikde najít televizní zpravodajství, kterého by Události byly kopií. Konečně jsem na to přišel. Tvůrčí pracovníci České televize se při hledání dobrého originálu zamilovali do pestrosti a barvitosti nějakého prodejního televizního kanálu. Jistě je lákal i počet diváků těchto vysílání. Nakoupili tedy za milióny všechny možné počítače a teď nám předvádí, co se všechno s tou moderní technikou dá dělat. 

Každý večer usedám tedy již úplně uklidněn před televizní obrazovku, koukám na Události, počítám a ohodnocuji šaty moderátorek, nadšeně jásám nad každým novým obrazovým trikem. Jsem i úplně klidný, když ztrácím souvislost, když nemohu pochopit, co se mi to tu všechno nabízí. Nevadí mi to, nic nepotřebuji, nechci nic koupit. A pokud ano, tak jdu do normálního obchodu.

Vlastně ale nic koupit nemohu. Mám totiž dojem, že celý pořad je ještě neúplný. Snad si autoři nejsou zcela jistí konečnou podobou, probíhá možná nějaká testovací fáze. Ano, mám dojem, že něco opravdu chybí. Budí to ale mou zvědavost, každý večer zapínám s napětím Události a doufám, že dnes uvidím skutečnou premiéru. S netrpělivostí očekávám, že se konečně dovím, co ty nabízené produkty vlastně stojí a kde je mohu objednat.