Byl to právě Jásir Arafat, který objevil symbiózu teroru a politického boje o moc. Na jeho rozkaz došlo před mnoha lety k prvním útokům proti nevinným lidem. Nastala léta zabíjení náhodně vybraných obětí, jejichž smrt ohromovala celé společnosti.
Včera naposledy ve Volgogradu. I nadále platí, že teror je tou nejúčinnější zbraní nejen proti vládnoucí moci, ale i proti svobodnému myšlení. Trefí každého rozumného člověka, který se zhrozí nad vlastní bezbranností. Zároveň však aktivuje hrůzné myšlenky v hlavách fanatiků, kteří jsou ochotni tuto metodu politického boje převzít. Právě pro jeho účinnost. Strach ze smrti, která může přijít kdekoli a kdykoli mění myšlení celých společností. Ochromuje její normální vývoj, stává se manipulovatelnou.
To vše dobře věděl i Jásir Arafat. Nikdy se této zrůdnosti proto nevzdal. Přes veškerá „mírová“ poselství z jeho úst, byla jeho peněženka vždy otevřena pro ty, kterých používal k „regulaci“ myšlení jak u odpůrců, tak u přívrženců. S financováním teroristických akcí neměl nikdy problém. Vždyť je příští den mohl tak „krásně“ odsoudit.
Poznal jsem ho osobně. Měl jsem tu „čest“, že si mne oblíbil. Mne a mou kameru. Dobře věděl, že tak vstupuje do dějin. Vždy se staral o to, abych měl dostatek času a místa k jeho prezentaci. Rád pózoval. Několikrát mi i osobně potřásl rukou. Mnohokrát i počkal, když jsem se zpozdil. Stal jsem se tak nepřímo součástí jeho mediální kampaně. To bylo také to jediné, co mistrně ovládal.
Ptal jsem se mnoha Palestinců, co jim jejich velký vůdce přinesl? Věřte mi, nikdy jsem nedostal souvislé odpovědi. Najít něco pozitivního, vyjma titulků v mediích na celém světě, nebylo možné. Ptal jsem se mnoha evropských politiků proč tak milují Arafata? A to i přesto, že jeho politika a způsob moci je totožný s komunistickými diktátory. Ani oni mi nedokázali odpovědět.
Jásir Arafat byl člověk, kterého bych nechtěl potkat v noci. Patří k lidem, kterým nikdy nepřeji dlouhý život. Ano, občas jsem „nelidský“. Na rozdíl od evropských politiků, kteří ho bezmezně obdivovali. Myslím, že ne upřímně. Spíše raději podporovali Arafata, než aby kritizovali Izrael. K otevřenému antisemitismu nikdy nenašli odvahu. Měli přitom přeci jenom trochu špatné svědomí. Uklidnili ho tím, že mu udělili Nobelovu cenu míru. Vynálezci terorismu.
Jásir Arafat je mrtev, ale jeho dědictví žije, jeho dědictví i nadále vraždí nevinné lidi. Páni politici, obdivovatelé palestinského vůdce, jste ochotni poslat věnce na hroby jeho obětí? Jste ochotni potřást rukou pozůstalým a vyslovit soustrast?