kotyk-blog.cz

V podstatě si myslím, že tomu tak je a diváci jsou pro vás hlupáky, kterým můžete naservírovat jakýkoli obrazový a textový guláš podle hesla: Však oni to „sežerou“.  Já tedy ne, mne se zvedal žaludek a od vašeho pořadu Horizont jsem se musel několikrát odvrátit.

Vaše ignorance těch nejzákladnějších pravidel novinářské etiky a profesionality je už tak bezbřehá, že ji ani není možno popsat. Je také asi velmi těžké to vysvětlit důvěřivým divákům, kteří v sobě mají ještě trochu naděje, že by jim Česká televize mohla poskytnout informace v souvislé a srozumitelné formě.

Zvolím jen jeden příklad. Někdo z vašich redaktorů si pozval vojenského specialistu na krizové oblasti. Měl analyzovat televizní záběry. Dívá se na obrazovku a poukazuje na to, že policie v Kyjevě používá brokovnice. Pro mne je to lhář, protože obrázky, které mně ukážete vy, zcela jasně dokazují, že ti policisté střílejí z AK 47. Jedná se tedy o Kalašnikov. Všem známý samopal a ne brokovnice.

Ale ten pán možná nelhal, asi někde skutečně viděl brokovnici. Ale já ne. Pro mne tedy lhala ČT a její redaktoři. Prostě ten rozhovor zpestřila několika obrázky. Prostě někdo tam střílí, to už je v pořádku. Šlo asi o tak oblíbené ilustrační záběry. Nevím, který amatér a televizní nevzdělanec tento desinformační nešvar u vás zavedl.

V podstatě tak probíhá vše. Někdo mluví o voze a redaktoři nám ukazují kozu. Janukovyč  je neznámo kde, ale vy všem ukazujete jak s někým konferuje. Někdo mluví o budoucí diplomacii EU a k tomu běží zase nějaké „atraktivní“ obrázky o střelbě z posledních dnů. A tak to jde pořád dokola. Doslova. Protože, když ty ilustrační obrázky dojdou, tak je začnete vysílat zase od začátku. Mnohé už znám nazpaměť.

Ano, je možné, že jsem přecitlivělý, protože jsem této profesi věnoval skoro celý život. Asi patřím k té „staré“ konzervativní generaci, která nerozumí modernímu mediálnímu světu. Omyl, já mu velice dobře rozumím. To, co předvádíte vy, je v podstatě záměrná desinformace občanů. A toho nejhoršího rázu. Divák nemá možnost si vytvořit ucelenou informaci ve všech souvislostech.

Musí pořád jen hloubat nad tím, proč mu někdo ukazuje nějaké obrázky a hovoří o něčem jiném. Pane Kubalo a spol., vy děláte v televizi. Základem je obrazové zpravodajství, které má být doprovázeno vysvětlujícím textem. A pakliže vedu s někým rozhovor, tak ho nechám mluvit a diváka v klidu poslouchat a ne zase všechno „ilustrovat“ nesouvisejícími obrazovými záběry.

Možná, že je to vše jen můj problém. Na svoji obhajobu mohu jen říci, že jsem dělal pro mnoho televizních společností. Jako novinář, kameraman a střihač. V žádné televizi jsem však neviděl takový amatérismus a pohrdavost vůči divákům, jak to denně sleduji ve zpravodajství ČT. Zrovna tak jsem nezažil tolik neodpovědnosti, která vede k přímé desinformaci. Nikde jsem nezažil tak precizní snahu zabránit tomu, že by divák něčemu porozuměl.

Vážení zpravodajové České televize, vy jste ze zákona povinni nás informovat o dění kolem nás a ve světě. Místo toho nás se zavilostí masochisty denně arogantně přesvědčujete o vlastní neschopnosti a amatérismu.

Mocní mediálního světa rozhodnou, že události v Kyjevě jsou středem zájmu. Proč? V současné době neumírá nikde jinde ve světě více lidí za tak dramatických okolností. Nikde jinde se nenabízí tak „atraktivní“ dění, které je možno obrazově zachytit a dobře prodat. Cílem zájmu jsou kvóty. Jak mrtvých, tak diváků, posluchačů a čtenářů.

Důležitým faktem také je, že je to i politicky zajímavé. Dochází zde k ideologickému střetu rozdílných světových názorů. Ve stejné době třeba umírají hladem každou hodinu desítky dětí někde v Africe. Smutné, ale neatraktivní. Umírají tiše a ani si přitom nestěžují.  

Takže jsi jako novinář a zpravodaj poslán na nějaké náměstí v Kyjevě. Může se i stát, že ještě včera jsi ani nevěděl, že něco takového existuje. A tak tu stojíš a pokoušíš se zorientovat, zhruba poznat, co se to tu vlastně děje. Chtěl bys vědět co nejvíce, ale nemáš šanci, přijel jsi nahonem a nepřipraven.

Před tebou stojí kameraman a máš ještě možná pár minut na to si v hlavě srovnat text, kterým obdaříš vzdálené diváky. Když máš štěstí, tak tě něco napadne, použiješ pochopitelně i toho, co jsi zaslechl od kolegů. Mnohdy pomůže atraktivnosti tvého vystoupení i střelba v pozadí. Soustředíš se, kameraman mávne rukou, jsi v „živém“ vysílání. Vychrlíš narychlo spíchnutý text a oddechneš si, když je po všem, když jsi moc nekoktal.

Pak máš třeba několik hodin čas. Mnohdy ne, když pracuješ třeba u CNN, musíš stát před kamerou každou hodinu. Ale řekněme, že máš čas dokonce do příštího dne. Vrátíš se do hotelu. Začneš se rozhlížet kolem. S podivem zjistíš, že zde panuje docela normální život. Někde v dálce se možná ozve střelba, ale zde to nikoho nezajímá.

Řekneš si, že by se o tom mohla udělat reportáž. Hned tu myšlenku zavrhneš. Víš, že centrála o to nemá zájem. Je to kontraproduktivní. Snížilo by to mediální účinnost toho, co jsi před tím říkal do mikrofonu a sděloval světu. Zanecháš podobných úvah. Začneš se starat o to, co budeš vykládat při příštím vysílání. Vyrazíš s tvým kameramanem hledat „atraktivní“ záběry. Pokud možno střílející a mrtvé. Díkybohu je již barevná televize a kaluže krve se dají skvěle prodat.

Pochopitelně, že tvou hlavní starostí je, abys to také neschytal. Zbloudilá kulka by byla nepříjemná. Dobře víš, že by to nestálo za to, za pravdu přeci nebojuješ, je to jenom džob. Je úplně jedno, co si o tom dění kolem myslíš, důležité je jen to, co se dá dobře mediálně „prodat“. Takže čím méně toho víš, tím menší jsou tvé výčitky svědomí. Víš také, že nevědomost se nejlépe prodává. Nejlépe tě o tom poučili populističtí politikové a „experti“.

Jistě by jsi mohl dělat vše jinak, čestně a zabývat se pravdou. Chovat se jako novinář. Ale ne dlouho. Brzo by jsi přišel o práci, stal by ses nepohodlným a tím i nepotřebným. V podstatě by sis vysloužil i nenávist diváků. Třeba by jsi často hovořil o tom, že nevíš, kdo po kom vlastně střílí, že nevíš proč musel ten či onen člověk zemřít. Nebo by jsi tvrdil, že zemřel úplně zbytečně. Bojoval za něco, co neexistuje.

Brzo by se i ozvaly hlasy, že tvoje práce je cenzurována, že nesmíš říkat to, co považuješ za pravdivé. Byl bys podezřelý, že manipuluješ veřejné mínění, protože většina „kolegů“ tvrdí pravý opak. Co ti tedy zbývá jiného, než si zase hrát na nevědomého novináře. Plně uznáš starou zkušenost. Totiž, že:

Svět chce být klamán a pravda je to, co nechce nikdo slyšet.

Nechal jsem se pěkně nachytat. Včera jsem byl při sledování ČT24, kde jsem se marně pokoušel dovědět, co se to v Kyjevě vlastně děje, upoután podtitulkem, že se očekává brífink ODS k situaci na Ukrajině. Dost mne to podivilo. Že by snad věděli více než ostatní? Nepravděpodobné, ale přeci jenom možné.

Tak jsem trpělivě čekal na to překvapení. Bylo stoprocentní a přímo šokující. Objevila se paní Němcová a přímo s pláčem si stěžovala, že ji nikdo neposlouchá, že nikdo nebere vážně její návrhy na nutnost zaujmout stanovisko k událostem na Ukrajině. Už si strašně dlouho přeje, aby se tím sněmovna zabývala.

Třeba jako ti Poláci. Co jako udělali, mi přesně neřekla, jen jsem pochopil, že něco udělali. A to samé si přála i od našich poslanců. A to ještě hned v úterý, kdy se kecalo o vyslovení důvěry nové vládě. Nesmyslné to počínání, které mělo být právě ještě prodlouženo stejně nesmyslnou diskusí o Ukrajině.

Mně již stačilo, že naši milí poslanci zradili českou tradici a nedívali se raději na hokej, což by jim všichni občané jistě odpustili. Přineslo by jim to jistě více respektu, než to plané řečnění. Asi to sami také pociťovali. To i vysvětluje, že se po více jak jedenáctihodinovém maratónu rozhodli jít prostě domů.

Ke strašnému zklamání paní Němcové, která cítila potřebu ukojit citový deficit vlastní duše. Bohužel jsem z jejího neobsažného projevu v ČT24 nemohl vystihnout, zda pláče nad vlastním politickým osudem, či nad osudem a strastmi ukrajinského lidu. Myslím, že ale to první převažuje, protože vlastní názor na kyjevské události také neprozradila. Pokud tedy nějaký má.

Doufám tedy že nemá, asi by to jistě nebylo nic rozumného. Spíše pokus zatáhnout naši sněmovnu do nezáviděníhodné situace zaujmout stanovisko k něčemu, co je pro všechny poslance velkou neznámou. Byl jsem tedy rád, že projevili určitou politickou lenost a šli raději spát. Tím si to u mne přeci jenom trochu vyžehlili.

Asi mají ještě trochu soudnosti a dělají jen to co se od nich „očekává“, tedy provozují verbální potyčky za účelem předložení důkazu, že v naší sněmovně existuje něco, jako opozice. Tedy divadélko, že je vždy někdo proti. Je proto až s podivem, že se dokáží dopracovat i k tichému souhlasu jako je ignorování citových problémů paní Němcové.

Vážená paní Němcová, já plně chápu vaše psychické rozpoložení, které s sebou přinesly poslední volební výsledky. Ano, je to k pláči. Mám ale jednu prosbu. Nemohla byste si najít pro vaše slzy jiné místo než obrazovku televize? Víte, je to tak trochu váš privátní problém. A já chci stále věřit, že Česká televize se snaží nás informovat o věcech důležitých.

Podívejte, existuje řada privátních televizí, které mají pořady, kde se řeší ty nejintimnější problémy lidí, kteří si nevědí rady, kteří mají potíže se vyrovnat s realitou. A také s tím, že se jim při jejich problémech nedostává porozumění. Jak jsem se již zmínil, dokáži se plně vcítit do vašeho rozpoložení, jen si myslím, že nemá nic společného s politickými a hospodářskými problémy, které potřebujeme opravdu důkladně prodiskutovat.

Já si myslím, že politik by měl být transparentní, ale co je moc to je moc.  

V zásadě naivně přehlížejí fakt, že svoboda jako taková v podstatě neexistuje. V současném světě se zakořenila ekonomická závislost, která je silnější než politická nadvláda. Je to moderní druh otroctví. Občan představuje jen ekonomickou jednotku, možnou pracovní sílu.

Když má štěstí, tak je produktivní, když ne, tak představuje ztrátu pro peněžní systém. Mocní dnešního světa jsou celkem chladnokrevní obchodníci. Politické systémy je nezajímají, potřebují jen ty, které jsou stabilní. Demokracie či diktatury jsou pro ně neznámým pojmem.

S Janukovyčem se jistě dalo obchodovat. Jak na něj pohlížejí jeho občané je druhořadé. Jde jen o to, zda dodržuje smlouvy a ujednání. Dnešní situace na Ukrajině představuje svým trváním a nevypočitatelným koncem jen hrozbu kapitálovým investicím. Je zapotřebí jednat, zachránit kapitál. Buď ho dostat ze země a nebo se přiklonit k té či oné straně.

Zatím nic nenaznačuje, kdo by mohl být vítěz. Jestliže by se prosadila opozice a došlo by k novým volbám, rýsuje se na obzoru další scenário nestability. Je totiž více než pravděpodobné, že by Janukovyč a jeho příznivci mohli zase představovat politickou většinu. A to by mohlo přinést zase jen další vlnu nepokojů.

Ostatně jsem přesvědčen, že tento „demokratický“ nezdar je noční můrou opozice. Možná se již teď obávají voleb. Mohly by přinést „politickou“ prohru, která by pak nikdy neomluvila oběti na lidských životech, které přinášejí události dnešních dnů. Je totiž více než jisté, že boj „opozice“ nemá podporu všech, národ vyčkává.

A nejen to. Občané začínají také uvažovat v „moderních“ kategoriích. Ekonomická a sociální jistota je jim přednější než pomyslná svoboda. Vědí již více než dobře, že krásným slovem chleba nezaplatíš. Je to možná smutné, ale realita života je krutá. Pragmatismus se stává tím hlavním „ismem“.

Takže je více než pravděpodobné, že si většina obyvatel Ukrajiny potajmu přeje „starý“ systém, ve kterém se dá trochu snít, že se snad vše jednou zlepší. Myšlenky opozice jsou sice lákavé, ale přinášejí pocit nejistoty. V hlavách rotuje obava: Kdoví, kdo nám pak bude vládnout, kam nás zatáhne. Občané se nechtějí stát obětí dalšího politického experimentu.

A stejně tak se chová i zbytek světa. Kapitál vyčkává, političtí vůdci následují. Vydávají neslaná a nemasná prohlášení, v podstatě se chovají neutrálně, jejich projevy se omezují jen na morální odsouzení násilí, ke kterému dochází v několika ulicích Kyjeva. Sem tam nějaká sankce, kterou není možno stejně kontrolovat. Jak její zavedení, tak její pozdější zrušení.

Ano, svět se stal krutým, rád přihlíží, nechce se angažovat, již si v minulosti mnohokrát popálil prsty. Egypt, Sýrie, Libye a podobně.  Politikové se poučili a lidé také. Všichni vědí, že podobná střetnutí jsou nejasná. Nikdo vlastně neví, kdo proti komu bojuje. Kdo všechno si v tom zmatku přihřívá vlastní polívčičku.

Ukrajinci, je mi líto, myslím, že si vše budete muset vyřešit sami.

Házet po někom zápalné bomby je v podstatě projev barbarství. V mých očích něco neomluvitelného a ani v nejmenším součást boje za svobodu. Vyjma toho, že se jedná o otevřený ozbrojený konflikt. Ale i v tom případě je na pováženou, zda je možné něco takového omluvit.

Je to také čin, který je více jak kontraproduktivní. Je to čin, který zpochybňuje demokratické cíle boje, ať už za cokoliv. V okamžiku, kdy začnou létat zápalné lahve, nejde již o ideologickou rozepři, ale jde jen o život samotný. O přežití.

Pokud jsi voják, či policista, a stojíš v řadě proti demonstrantům, představuješ státní moc. Tvým úkolem je udržovat pořádek. Vzdáleně chránit toho, který tě sem poslal. Možná, že ho také nemáš moc rád, ale džob je džob. Možná, že máš i dokonce určité pochopení pro ty na druhé straně barikády.

Je to logické, jsi jedním z nich. A tak pokud létají kameny, uhýbáš, když dostaneš rozkaz, tak běžíš kupředu a v nejhorším to někdo slízne. Je to takové měření sil. Jako když proti sobě bojují znepřátelené gangy usilující o nadvládu na té či oné straně ulice. Jsi na to i vycvičen. To ti dává pocit jistoty, máš i potřebnou výstroj.

Vše se ale naráz změní v okamžiku prvního výstřelu tvým směrem. V okamžiku, kdy uslyšíš hvizd kulky. Ještě horší to je, když ti pod nohama vybuchne zápalná bomba. Tvé pochopení pro ty druhé ve vteřině zmizí, teď už ti jde jen o život. Teď už nemyslíš ani na státní moc, ani na možná oprávněné požadavky demonstrantů, teď myslíš jen na sebe. Sáhneš ke zbrani, jsi ochoten střílet. Jsi řízen instinktem. Chceš přežít.

A boj o přežití již nemá nic společného s bojem za svobodu. Je to fyzické střetnutí jedince s jedincem, myšlenkové náboje neexistují, jen ty ostré. Je tedy více jak důležité takovému vývoji zabránit, pokud bojuji za demokracii a svobodu. Pokud bojuji proti státnímu systému, který má mocenskou strukturu. Pokud chci zabránit občanské válce.

Znamená to udržet radikální síly pod kontrolou. Měl by se o to snažit jak státní a mocenský aparát, tak i opozice. Není to jednoduché, většinou dochází i k tomu, že extrémisté jsou i „takticky“ nasazeni. Vzniká pak situace, kdy právě již není jasné, zda se jedná o doprovodný jev, či právě o vědomé zneužití negativních sil, které jsou součástí každé společnosti.

Je to pak i těžké pro ty přihlížející. A to jak pro občany samotného Kyjeva, tak pro ty v jiných zemích. Je sice jednoduché se ztotožnit s cíli demonstrujících, pochopit jejich touhou po  změně společenského systému. Je však trochu problematické dát i souhlas k násilí, které je v rozporu s představou lidskosti. Hořící člověk je obraz hrůzy, je odstrašující.    

Každopádně je pro ukrajinskou opozici životně důležité kontrolovat radikální skupinky. Určité činy zakázat, či jim zabránit. Podle mne k tomu však patří i zákaz použití zápalných bomb, které, jak se zdá, nacházejí velkou oblibu i u „pokojných“ demonstrantů. Měli by si uvědomit, že v tomto okamžiku již nemohou počítat s možnou „solidaritou“ těch v uniformě.

Ti nejsou totiž ochotni obětovat život ani za státní moc a ani v boji za svobodu.

Tak jste pěkně prokecali 11 hodin pro nic za nic. Tedy za nic ne. Jste za to placeni. Od nás občanů. Nevím, ale asi jste váš úkol poněkud nepochopili. Že se zrovna nepřetrhnete, to už víme, ale že nám to musíte ještě dokazovat tak, jako včera, to už je trochu moc.

Je bezesporu, že potřebujeme vládu a parlament ji musí vyslovit důvěru. Proč, to nevím, asi je to zvyklost. Ale vláda, která má jasnou většinu ve sněmovně, by s tím neměla mít problém, je to vlastně formální záležitost. Asi tak na deset minut. Při troše snahy možná i méně.

Ale ne u nás. Vypadá to tak, že to, co je všem jasné, se musí řádně prodiskutovat. Celých jedenáct hodin. Je asi nutné dokázat, že mlácení prázdné slámy je ta nejmilejší zábava našich poslanců. Já bych vás tedy zaměstnávat nechtěl. Tragédie je, že musím. Prý je to součást demokratického systému.

Prapodivná skutečnost, když zástupci lidu jsou povinováni veřejně dokazovat vlastní přebytečnost a neschopnost. Jeden by to mohl i nazývat veřejné přiznání se ke ztrátě zdravého rozumu. Na rozdíl od pana Kalouska si myslím, že tento fakt by bylo možno objektivně ověřit i přesto, že je to neuvěřitelné.

On, zkušený verbální plácal, se totiž poněkud zapletl do prapodivných filosofických úvah. Zamiloval se do myšlenky, že objektivně neověřitelné je neuvěřitelné. Tedy konkrétně. Snažil se nějak uvést v život myšlenku, že pokud bude pan Babiš prapodivně čachrovat se svou pravomocí jako ministr financí ve svůj prospěch, tak je to objektivně neověřitelné a tudíž neuvěřitelné, že by to nedělal.

Pane Kalousek, víte, co je moc to je moc. Jestli se chcete nadále zabývat jen věcmi, které jsou objektivně neověřitelné, tak už jste, česky řečeno, zralý na odstřel. Minimálně na půdě parlamentu. On si může každý vykládat vše po svém, ale lépe v rámci zájmových diskusních klubů. Filosofické debaty rozhodně do sněmovny nepatří.

Já už na vás zkrátka nemám nervy. A pak mi to připadá jako vyhazování peněz za váš poslanecký plat. Nehledě na to, že existuje objektivně ověřitelné, kolik miliónů zmizelo za vašeho panování v různých privátních kanálech. A vidíte, to pokládáte vy sám za neuvěřitelné. Já jsem opačného názoru a veřejnost si o tom také myslí své. 

Nu, ale nejste sám, kdo se rád předvádí. Ve sněmovně  je hodně těch, kteří by se spíše hodili na ochotnickou scénu vesnického divadla. Míním to pochopitelně obrazně, protože taková divadla minimálně fungují pro obveselení. Mnozí poslanci nutí spíše k bezmocnému pláči, či bezmezné zuřivosti.

Mne přesvědčují jen o tom, že i tak bohatý jazyk, jako je čeština, postrádá slov k reálnému popisu dění se ve sněmovně. Vypomohu si proto slovy klasika:

Tento způsob demokracie zdá se mi poněkud nešťastným.  

V dnešním článku na iDNES padlo tvrzení, že se z víceletých gymnázií ztrácí elita a dostávají se tam i podprůměrní žáci. Nemám rád taková plochá posuzování. Domnívám se, že užívat výrazu elita společnosti, by se mělo trochu s rozvahou a odpovědností.

Z celého článku má člověk dojem, že žák, který se „nedostane“ na gymnázium, je hlupák. A teď mi řekněte, který rodič se s tímto faktem má spokojit. Žádný. Stejně tak ale společnost. Takovým postojem dokazuje totiž jen vlastní hloupost a maloměšťácké smýšlení.

My totiž potřebujeme i „elitní“ řemeslníky. Nebo toužíme po tom, aby na našich stavbách pracovali „hloupí“ zedníci, instalatéři, topenáři a pokrývači. Má nějaký hlupák opravovat naše auta? Chceme nakupovat u hloupé prodavačky?

Je nezbytně nutné, aby naše základní školy vychovávaly ve stejné kvalitě jako gymnázia. Aby z nich vycházeli žáci, kteří jsou schopni stát se odborníky. Každý po svém. Musí být schopni bez problémů přejít na odborné školy. Stejně tak jako gymnazisté, kteří by měli pokračovat ve studiu na vysokých školách.

Pokud někdo ukončil gymnázium tak to neznamená, že se z něj stal lepší člověk, nebo že jím skutečně je. Dosáhl jen určitého společenského „respektu“. Nic víc, nic míň. Možná, že tím posílil jen vlastní sebevědomí. Zdaleka však ještě nedokázal, zda je schopen být pozitivním přínosem pro společnost.

Ano, přes veškeré „politické“ změny není dobré přehlížet, že síla společnosti je součtem všech pozitivním sil v ní samé. Egoismus a touha jen po vlastním prospěchu není zrovna dobrou vlastností, která by zasloužila podporu. To musí zůstat opravdu privátní záležitostí.

Ale naše školství není „privátní“ zařízení. Jeho největším úkolem je i vychovávat k morální odpovědnosti. V roce 1989 jsme opustili systém, který ve své podstatě morálku nepotřeboval. Jen tvrdě vyžadoval určité chování jedince, které bylo podřízeno ideologickou normou. Otázku morálky se zabývala jen hrstka lidí, disidentů.

Nesmíme zapomenout i to, že zrušení „starých“ devítiletých škol přineslo automatické snížení jejich úrovně. V páté třídě odcházejí ti „lepší“. V podstatě již v ranném věku se tak učí, že se nemusí starat o ty pomaleji chápavé. Nemusí jim pomáhat. Zrovna tak, jako ti slabší ztrácejí příklad, že, když jeden chce, tak to jde.      

Dnes máme svobodu myšlení a úloha morální odpovědnosti každého jedince vůči společnosti by měla být prvořadou myšlenkou výchovného procesu. Každý mladý člověk by se měl zabývat myšlenkou, jak se mohu ve společnosti uplatnit. Zde může uvažovat i trochu egoisticky. Mohu si tím, co se naučím, i vydělávat peníze? Uživím rodinu?

Musí se ale podřídit potřebám společnosti a ne vyžadovat uplatnění v oborech, které jsou okrajové, či mimo zájem společnosti. A i to je právě základní povinností systému výuky. Vychovávat opravdové odborníky pro všechny obory. Kalkulovat se směrem vývoje, odhadovat hospodářské a společenské potřeby. Starat se o to, aby elita byl pojem široký a ne „privátní“ záležitostí vybrané skupiny jedinců sledujících jen egoistické cíle.

Opravdu zde nechci urážet žádnou kulturní menšinu, ale je to jen proti otázka na dnešní článek na iDNES: „Romové umí stále méně romsky. Můžou za to obavy rodičů i tlak komunismu“. Autor v textu nepochybně uvádí fakta. Jejich hodnota je však ve svém podání zcela tendenční, prostě jednostranná.

Řekl bych i kontraproduktivní. Formálně sice nabádá k zamyšlení nad kulturní ztrátou, prakticky však spíše podporuje jen negativní nazírání na integrační problémy. Lidově řečeno: Píchá do vosího hnízda.

Jsem dlouholetý emigrant a nikdy se mi nestalo, že by si někdo dělal starosti o to, zda vůbec, či ještě, umím česky. To bylo přenecháno mně samému. Nikdy jsem to také nepokládal za příkoří. S dětmi jsem mluvil česky. Ve škole hovořily německy. Pravda, jejich čeština upadala, moc radosti mi to nedělalo.

Faktem však zůstalo, že pro ně bylo důležité ovládat řeč, která jim umožňovala vzdělání. Jazyk, ve kterém budou přemýšlet, ve kterém budou komunikovat. Lidé kolem hovořili německy, takže nebylo o čem diskutovat. Vždy jsem jim říkal, že pokud si budou chtít obnovit češtinu, musí se o to postarat vlastní silou. 

Bylo to Vídni. I zde existuje česká menšina. A i česká škola. Dříve to bylo gymnasium, později jen jakási „základní“ škola. Zástupci této menšiny mne nenávistně napadali, že dávám děti do „německé“ školy. Mnoho jsem nediskutoval.  Věděl jsem, že absolventi „české“ školy neovládali pořádně jak češtinu, tak ani němčinu. Další studium jim zůstalo uzavřeno, většinou končili jako pomocní dělníci.

Takže základem jakékoli integrace je ovládnutí řeči té společnosti, kde jsem se rozhodl žít. To nemá nic společného s politikou, rasismem či dokonce pohrdání cizí či vlastní historií. Jedná se zcela pragmaticky o komunikační prostředek, který mi umožňuje se do společnosti zařadit. A pokud se stát rozhodne být v této oblasti aktivní, musí se starat v prvé řadě o to, aby tento požadavek byl splněn.

Musí umožnit plnohodnotné studium každému. Ale právě jen v řeči, která zaručí, že tato „investice“ je celospolečensky prospěšná. Jedině plnohodnotné vzdělání pak umožní zabývat se vlastní kulturní identitou. Nevzdělanec je totiž snadnou obětí vlastní nevědomosti. A nejen to. Je pravidlem, že je i zneužíván k různým politickým cílům.

Stává se nejen cílem násilí, ale i kapitálem pro různé kulturní „záchranné“ akce, které mnohdy sledují pochybné ideologické cíle. Základem pro civilizované řešení kulturních a národnostních problémů je komunikace na úrovni, která zaručuje, že nedochází k nedorozumění a to v základním slova smyslu. Je tedy nezbytné hovořit společnou řečí. Jestliže toho není možno dosáhnout, jsou problémy řešeny fyzickým násilím.

Tak to ve společnostech vždy bylo, je a bude. A proto je nezbytně nutné, aby vzdělání mělo absolutní prioritu. Každý občan má na vzdělání právo, ale každý občan je povinen tohoto práva také použít. A musí být v moci státu to prosadit. V nejhorším i nekompromisními sankcemi. Je to jeho povinnost vůči budoucnosti našich dětí.  A to i přesto, že mnohdy pocházejí z různých kultur.

Takto jsem porozuměl komentáři pana Rittiga. Totiž, že: Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Mínil tím se vší pravděpodobností všechny ty, kteří mu sebrali pas a doporučili, aby neopouštěl Česko. Strašný to trest pro někoho, kdo je pokládán za velmi zlého člověka, který si neuvěřitelně rychle dokáže přivlastňovat cizí peníze.

Druhým pokáráním je pak to, že již není v médiích označován za obchodníka, či podnikatele, ale jenom jako lobbista. To je to nové slovo,  které se teď všeobecně v Česku používá pro podvodníky. Kdo na to přišel nevím, ale možná, že to chrání proti žalobě za urážku na cti.

Tak to bychom měli, teď jen zbývá počkat, až se s námi za několik týdnů pan Rittig zase rozloučí a s pohrdavým úsměvem odjede do milovaného Monaka. Nic přeci nenasvědčuje tomu, že by dělal něco protizákonného. Jen se přátelil s těmi, kteří psali zákony na ochranu jeho „obchodní“ činnosti. Anebo oni s ním. Je přeci tak přitažlivý.

Že to vše je nemorální? Jistě. O tom není pochyb. Ale naše zákony přeci nemají nic společného s morálkou. Nehodlají ji také nastolovat, a tudíž se nemusí zabývat ani otázkou, jak ji chránit. Máme jen pár nadšenců, kteří se snaží o to, aby státní moc a její zákony vzbuzovaly ještě trochu respektu.

A tak nám zavírají kdekoho. Premiéry, jejich manželky, poslance, starosty, prostě každého, kdo je tak hloupý a má za kamaráda nějakého toho  pana „Rittiga“.  Vše probíhá vždy jako přísně tajné. Veřejnost se vlastně nikdy nedoví, proč je ten či onen zase veden v želízkách. Je tomu asi dobře, protože jsou všichni zanedlouho opět propuštěni a také nikdo neví proč.

Občané si sice myslí, že není správné, aby pro tyto „veřejné“ osoby bylo vězení jen nepohodlným hotelem s krátkou dobou pobytu, ale zákon je jiného míněni. Vysvětlení?  Vždyť ta slova zákona byla většinou psána těmi, které pokládáme za podvodníky. Přítelíčky různých hloupých politiků. Jejich firmy se s oblibou zabývaly „poradenskou“ činností.

Je až s podivem, kolik privátních firem je pověřeno tím, aby zastupovaly a spoluvytvářely státní moc. Kolik privátních osob působí jako „mentální“ zázemí politikům. Když se na to rozumný člověk dívá, tak snadno nabude dojmu, že nevědomost politiků je bezbřehá. Jak snadno skočí na každý špek. Jak snadno a levně se dají koupit. Jak snadno potajmu předají moc jiným.

V podstatě asi prožíváme vrchol privatizace. Majetek státu byl již dávno rozkraden, teď se v dozvuku vývoje rozplývá i ideová podstata společenského zřízení, které ještě nese název stát. V podstatě privátní osoby a firmy kontrolují a řídí vše. Včetně psaní zákonů, které pak zamezují kontrolovat je samé.

Takže přesto, že máme tisíce paragrafů, pár jich určitě chybí. Nebylo by asi špatné, kdyby ten, který pracuje pro stát, musel kdykoli otevřít účetní knihy. Bezpodmínečně doložit pohyb každé koruny, kterou dostal od státu. Vždyť trváme na tom, aby se každý státní úředník veřejně obnažil. Proč tedy ne ti, kteří úkoly státu přebírají a mnohdy ho zastupují.   

Nepokládám totiž za dobré, aby pan Rittig dostal za pravdu. Aby zoufalí zákonodárci i nadále pořádali zoufalé veřejné divadélko dokazující nemohoucnost státu.

Pochopitelně také doufám, že mám pravdu. Tato otázka mne napadla spolu se zatčením právě jistého pana Rittiga. Říká o sobě, že je obchodník. Prý také lobbista a kmotr, míní druzí. Neznám ho, ale podle mého patří k těm, kterým není radno věřit ani slovo. Proč? Mám na to svůj názor.

Podle mne existují obchodníci a pak jen zbohatlíci. Ti první pracují celý život, doslova do posledního dne. Mnohdy nashromáždí celkem slušnou kupu miliónů a každým dnem se snaží, abych těch peněz bylo více a více. Většinou je jejich úspěch doprovázen odpovědností za stovky a tisíce osudů všech těch, kteří jim na cestě k bohatství pomáhají svou prací.

Cesta k bohatství je dlouhodobě plánována, krátkodobý úspěch je pokládán za nebezpečný. Snahou poctivého obchodníka je prodat dobrý produkt za dobré peníze po dlouhé roky. Ví, že i docela malý podvůdek může přinést zkázu, zničit celoživotní dílo. Je si vědom toho, že na jeho poctivosti mnohdy závisí stovky a tisíce životních osudů.

Takového obchodníka většinou nepotkáte na golfovém hřišti a v Monaku. Tam potkáte zbohatlíky typu pana Rittiga. Rychle nahrabali peníze, tak rychle, že ani nestihli poznat jejich cenu. Ani nemohli, protože hodnota jejich peněz není podložena prací. Nemají proto problém být rozhazovační. Chtějí ukázat, kolik těch, pro ně „bezcenných“ peněz, mají.

Jak ten malý zlodějíček, který po zdařeném lupu platí rundu v hospodě. Má pocit, že něco dokázal. Jistě, svým způsobem. Ví ale také, že jeho osud je poněkud nejistý, chce si užít, než ho zavřou. Jednoduchá filosofie nekomplikované života. Poctivý obchodník uvažuje jinak. Jak jsem již řekl, plánuje dlouhodobě.

Asi tak, pane Babiši, jako vy. Někde jste řekl, že dát naše hospodářství do pořádku, může trvat i dvacet let. Souhlasím. Máme tu opravdu tolik neřádstva, že se v něm jen topíme. Jenže si nemyslím, že to zvládnete, že na to máte sdostatek sil. Tedy vy sám.

Ono to asi nepůjde bez toho, aby se možná každý občan nechytil za nos a trochu nepopřemýšlel, zda není také spoluviníkem na něčem špatném, co nám ztěžuje život. Zda také on tak trochu nesahá do cizí kapsy, protože by tak rád poznal Monako a předváděl se na golfovém hřišti.

Nejde asi jen o to, vás volit. Jeden vám musí i věřit a pochopit, že to vše asi děláte s přesvědčením poctivého obchodníka. Přestat vám závidět vaše bohatství. Uvědomit si, že vaše milióny jsou podloženy prací tisíců lidí, kteří doufají, že se jim povede tak dlouho dobře, jak dlouho se povede dobře vám.

Asi trochu „nesociální“ myšlenka, ale možná dobrý kompromis pro společnost, která se již nemůže spolehnout na všeobecnou  morálku, ale jen na poctivost obchodníků.