Házet po někom zápalné bomby je v podstatě projev barbarství. V mých očích něco neomluvitelného a ani v nejmenším součást boje za svobodu. Vyjma toho, že se jedná o otevřený ozbrojený konflikt. Ale i v tom případě je na pováženou, zda je možné něco takového omluvit.
Je to také čin, který je více jak kontraproduktivní. Je to čin, který zpochybňuje demokratické cíle boje, ať už za cokoliv. V okamžiku, kdy začnou létat zápalné lahve, nejde již o ideologickou rozepři, ale jde jen o život samotný. O přežití.
Pokud jsi voják, či policista, a stojíš v řadě proti demonstrantům, představuješ státní moc. Tvým úkolem je udržovat pořádek. Vzdáleně chránit toho, který tě sem poslal. Možná, že ho také nemáš moc rád, ale džob je džob. Možná, že máš i dokonce určité pochopení pro ty na druhé straně barikády.
Je to logické, jsi jedním z nich. A tak pokud létají kameny, uhýbáš, když dostaneš rozkaz, tak běžíš kupředu a v nejhorším to někdo slízne. Je to takové měření sil. Jako když proti sobě bojují znepřátelené gangy usilující o nadvládu na té či oné straně ulice. Jsi na to i vycvičen. To ti dává pocit jistoty, máš i potřebnou výstroj.
Vše se ale naráz změní v okamžiku prvního výstřelu tvým směrem. V okamžiku, kdy uslyšíš hvizd kulky. Ještě horší to je, když ti pod nohama vybuchne zápalná bomba. Tvé pochopení pro ty druhé ve vteřině zmizí, teď už ti jde jen o život. Teď už nemyslíš ani na státní moc, ani na možná oprávněné požadavky demonstrantů, teď myslíš jen na sebe. Sáhneš ke zbrani, jsi ochoten střílet. Jsi řízen instinktem. Chceš přežít.
A boj o přežití již nemá nic společného s bojem za svobodu. Je to fyzické střetnutí jedince s jedincem, myšlenkové náboje neexistují, jen ty ostré. Je tedy více jak důležité takovému vývoji zabránit, pokud bojuji za demokracii a svobodu. Pokud bojuji proti státnímu systému, který má mocenskou strukturu. Pokud chci zabránit občanské válce.
Znamená to udržet radikální síly pod kontrolou. Měl by se o to snažit jak státní a mocenský aparát, tak i opozice. Není to jednoduché, většinou dochází i k tomu, že extrémisté jsou i „takticky“ nasazeni. Vzniká pak situace, kdy právě již není jasné, zda se jedná o doprovodný jev, či právě o vědomé zneužití negativních sil, které jsou součástí každé společnosti.
Je to pak i těžké pro ty přihlížející. A to jak pro občany samotného Kyjeva, tak pro ty v jiných zemích. Je sice jednoduché se ztotožnit s cíli demonstrujících, pochopit jejich touhou po změně společenského systému. Je však trochu problematické dát i souhlas k násilí, které je v rozporu s představou lidskosti. Hořící člověk je obraz hrůzy, je odstrašující.
Každopádně je pro ukrajinskou opozici životně důležité kontrolovat radikální skupinky. Určité činy zakázat, či jim zabránit. Podle mne k tomu však patří i zákaz použití zápalných bomb, které, jak se zdá, nacházejí velkou oblibu i u „pokojných“ demonstrantů. Měli by si uvědomit, že v tomto okamžiku již nemohou počítat s možnou „solidaritou“ těch v uniformě.
Ti nejsou totiž ochotni obětovat život ani za státní moc a ani v boji za svobodu.