Opravdu zde nechci urážet žádnou kulturní menšinu, ale je to jen proti otázka na dnešní článek na iDNES: „Romové umí stále méně romsky. Můžou za to obavy rodičů i tlak komunismu“. Autor v textu nepochybně uvádí fakta. Jejich hodnota je však ve svém podání zcela tendenční, prostě jednostranná.
Řekl bych i kontraproduktivní. Formálně sice nabádá k zamyšlení nad kulturní ztrátou, prakticky však spíše podporuje jen negativní nazírání na integrační problémy. Lidově řečeno: Píchá do vosího hnízda.
Jsem dlouholetý emigrant a nikdy se mi nestalo, že by si někdo dělal starosti o to, zda vůbec, či ještě, umím česky. To bylo přenecháno mně samému. Nikdy jsem to také nepokládal za příkoří. S dětmi jsem mluvil česky. Ve škole hovořily německy. Pravda, jejich čeština upadala, moc radosti mi to nedělalo.
Faktem však zůstalo, že pro ně bylo důležité ovládat řeč, která jim umožňovala vzdělání. Jazyk, ve kterém budou přemýšlet, ve kterém budou komunikovat. Lidé kolem hovořili německy, takže nebylo o čem diskutovat. Vždy jsem jim říkal, že pokud si budou chtít obnovit češtinu, musí se o to postarat vlastní silou.
Bylo to Vídni. I zde existuje česká menšina. A i česká škola. Dříve to bylo gymnasium, později jen jakási „základní“ škola. Zástupci této menšiny mne nenávistně napadali, že dávám děti do „německé“ školy. Mnoho jsem nediskutoval. Věděl jsem, že absolventi „české“ školy neovládali pořádně jak češtinu, tak ani němčinu. Další studium jim zůstalo uzavřeno, většinou končili jako pomocní dělníci.
Takže základem jakékoli integrace je ovládnutí řeči té společnosti, kde jsem se rozhodl žít. To nemá nic společného s politikou, rasismem či dokonce pohrdání cizí či vlastní historií. Jedná se zcela pragmaticky o komunikační prostředek, který mi umožňuje se do společnosti zařadit. A pokud se stát rozhodne být v této oblasti aktivní, musí se starat v prvé řadě o to, aby tento požadavek byl splněn.
Musí umožnit plnohodnotné studium každému. Ale právě jen v řeči, která zaručí, že tato „investice“ je celospolečensky prospěšná. Jedině plnohodnotné vzdělání pak umožní zabývat se vlastní kulturní identitou. Nevzdělanec je totiž snadnou obětí vlastní nevědomosti. A nejen to. Je pravidlem, že je i zneužíván k různým politickým cílům.
Stává se nejen cílem násilí, ale i kapitálem pro různé kulturní „záchranné“ akce, které mnohdy sledují pochybné ideologické cíle. Základem pro civilizované řešení kulturních a národnostních problémů je komunikace na úrovni, která zaručuje, že nedochází k nedorozumění a to v základním slova smyslu. Je tedy nezbytné hovořit společnou řečí. Jestliže toho není možno dosáhnout, jsou problémy řešeny fyzickým násilím.
Tak to ve společnostech vždy bylo, je a bude. A proto je nezbytně nutné, aby vzdělání mělo absolutní prioritu. Každý občan má na vzdělání právo, ale každý občan je povinen tohoto práva také použít. A musí být v moci státu to prosadit. V nejhorším i nekompromisními sankcemi. Je to jeho povinnost vůči budoucnosti našich dětí. A to i přesto, že mnohdy pocházejí z různých kultur.