V zásadě naivně přehlížejí fakt, že svoboda jako taková v podstatě neexistuje. V současném světě se zakořenila ekonomická závislost, která je silnější než politická nadvláda. Je to moderní druh otroctví. Občan představuje jen ekonomickou jednotku, možnou pracovní sílu.
Když má štěstí, tak je produktivní, když ne, tak představuje ztrátu pro peněžní systém. Mocní dnešního světa jsou celkem chladnokrevní obchodníci. Politické systémy je nezajímají, potřebují jen ty, které jsou stabilní. Demokracie či diktatury jsou pro ně neznámým pojmem.
S Janukovyčem se jistě dalo obchodovat. Jak na něj pohlížejí jeho občané je druhořadé. Jde jen o to, zda dodržuje smlouvy a ujednání. Dnešní situace na Ukrajině představuje svým trváním a nevypočitatelným koncem jen hrozbu kapitálovým investicím. Je zapotřebí jednat, zachránit kapitál. Buď ho dostat ze země a nebo se přiklonit k té či oné straně.
Zatím nic nenaznačuje, kdo by mohl být vítěz. Jestliže by se prosadila opozice a došlo by k novým volbám, rýsuje se na obzoru další scenário nestability. Je totiž více než pravděpodobné, že by Janukovyč a jeho příznivci mohli zase představovat politickou většinu. A to by mohlo přinést zase jen další vlnu nepokojů.
Ostatně jsem přesvědčen, že tento „demokratický“ nezdar je noční můrou opozice. Možná se již teď obávají voleb. Mohly by přinést „politickou“ prohru, která by pak nikdy neomluvila oběti na lidských životech, které přinášejí události dnešních dnů. Je totiž více než jisté, že boj „opozice“ nemá podporu všech, národ vyčkává.
A nejen to. Občané začínají také uvažovat v „moderních“ kategoriích. Ekonomická a sociální jistota je jim přednější než pomyslná svoboda. Vědí již více než dobře, že krásným slovem chleba nezaplatíš. Je to možná smutné, ale realita života je krutá. Pragmatismus se stává tím hlavním „ismem“.
Takže je více než pravděpodobné, že si většina obyvatel Ukrajiny potajmu přeje „starý“ systém, ve kterém se dá trochu snít, že se snad vše jednou zlepší. Myšlenky opozice jsou sice lákavé, ale přinášejí pocit nejistoty. V hlavách rotuje obava: Kdoví, kdo nám pak bude vládnout, kam nás zatáhne. Občané se nechtějí stát obětí dalšího politického experimentu.
A stejně tak se chová i zbytek světa. Kapitál vyčkává, političtí vůdci následují. Vydávají neslaná a nemasná prohlášení, v podstatě se chovají neutrálně, jejich projevy se omezují jen na morální odsouzení násilí, ke kterému dochází v několika ulicích Kyjeva. Sem tam nějaká sankce, kterou není možno stejně kontrolovat. Jak její zavedení, tak její pozdější zrušení.
Ano, svět se stal krutým, rád přihlíží, nechce se angažovat, již si v minulosti mnohokrát popálil prsty. Egypt, Sýrie, Libye a podobně. Politikové se poučili a lidé také. Všichni vědí, že podobná střetnutí jsou nejasná. Nikdo vlastně neví, kdo proti komu bojuje. Kdo všechno si v tom zmatku přihřívá vlastní polívčičku.
Ukrajinci, je mi líto, myslím, že si vše budete muset vyřešit sami.