kotyk-blog.cz

Nechci se zabývat demokratickým systémem jako takovým. Spokojím se s tvrzením, že se jedná o společenský systém, který má snad tu největší šanci být spravedlivým ke většině občanů. Jen k tomu přidám, že se asi v žádném případě nejedná o pevnou strukturu uspořádání společnosti. Vycházím totiž z toho, že se ještě nemůžeme dohodnout na tom, co je a co není opravdová demokracie.

Svým způsobem experimentujeme a neustále hledáme normy, které by tomuto systému daly poněkud pevnější, jistější a dlouhodobou podobu. Jsme také přesvědčeni, že ta „naše“ demokracie je lepší, než těch druhých. Tvrdíme také, že mnohé společenské systémy, které formálně zachovávají pravidla demokratického uspořádání státní moci, jsou diktaturou. 

Na Ukrajině již několikrát proběhly demokratické volby. Zastánci tohoto politického zřízení vždy jásali. Celkem brzo se však ukázalo, že voliči byli asi poněkud pomýleni, protože vládnoucí osoby se nechovali podle jejich představ. Je možno počítat i s tím, že byli rozčarováni a ptali se: Co mi to ta demokracie vlastně přinesla?

Došlo k událostem na Majdanu. V podstatě k aktu násilí, jehož cílem bylo změnit  formu demokracie. Tedy experiment, o kterém se neví, jak skončí. Co si o tom má myslet normální občan žijící na Ukrajině? Má sice touhu po spravedlivém systému, ale v podstatě ho zná jen z vyprávění. Sám ho nezažil, musí jen věřit, že bude dobrý. Je však otázkou, zda je ochoten znovu riskovat.

Možná, že i tak uvažovali občané Krymu. Nejen, že se většina stále cítí Rusy, ale možná, že i politice Moskvy rozumí lépe než kyjevskému experimentu. Řekněme, že pan Putin jim umožnil referendum. Dal šanci ke svobodnému rozhodnutí. Pravda, vše proběhlo pod dohledem. Zatím ale není možno tvrdit, že všichni volili pod hrozbou. Spíše pod „ochranou“.

Z hlediska politické strategie se ruskému vládci povedl geniální tah. Ke skutečnému násilí nedošlo a je těžko popírat nadšení, kterým občané své vítězství oslavovali. Podle „demokratického“ světa však bylo vše v rozporu s ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem. Přesto by možná bylo dobré hovořit o „vůli“ lidu.

V Kyjevě naproti tomu došlo k závažnému násilí. Desítky lidí zemřeli. U moci je nová vláda, která má možná jen legitimitu potvrzenou parlamentem. Nikdo se lidu neptal. USA a EU se spokojí s tvrzením, že je vše podle zákona a prohlášením, že nová vláda jedná v zájmu všech občanů, v zájmu Ukrajiny a národa.

Část „demokratického“ světa teď viní pan Putina z násilného připojení části ukrajinského státu k Rusku. Pro mnohé je jeho vláda diktaturou. Tedy systém, který neuznává práva občanů. Ale ti, kterých se to na Krymu týká, to označují za osvobození. Dokonce hovoří o tom, že jejich dlouholeté touhy nalezly vyplnění. Zřekli se tedy „demokracie“ slibované Kyjevem.
       
Umožnil jim to ruský diktátor, kterého je nutno potrestat. Tak uvažují američtí a evropští politici. Pokud ale bude vše podle nich, tak vlastně nutí občany svých zemí, aby trestali občany Ruska. Považují to za zákonné a oprávněné. Prapodivné však je, že se svých občanů v podstatě neptají. Umožňuje jim to „demokratický“ systém. Myšlenku, že by to třeba mohlo být nedemokratické, zcela opomíjí. V jejich pojetí se pokládají za „vůli“ lidu.

V pohledu na události na Krymu, by se člověk mohl i domnívat, že tyto politiky šokuje fakt, že by se určitá národnostní společnost mohla demokraticky rozhodnout stát se součástí „diktátorsky“ řízeného státního zřízení. Již na první pohled paradox, který je těžko vysvětlit a akceptovat. Zde ale možná nepomůže pouhá citace zákonů, zde je nutno uvážit, zda je forma „našich“ představ o demokracii přijatelná, ale hlavně uskutečnitelná pro všechna světová společenství.

Možná, že tomu tak opravdu není. Nebylo by tedy na škodu se zamyslet nad tím, zda morální hodnoty našeho systému nemají povážlivé trhliny,  které by mohly být základem pro určitou nedůvěru v tento systém. Ostatně i problémy ve struktuře „státní“ moci, se kterými se v České republice denně potýkáme, nejsou zrovna radostné. Je toho dost, na co bychom neměli být hrdi.

A i u nás je ještě hodně těch, kteří si začínají myslet, že ten „starý“ systém měl možná určité přednosti. Fakt, kterému se vyhýbáme, nejsme ochotni se ptát proč, spokojíme se jen s populisticky vedenou hádkou a osočováním. K tomu se opravdu nad tím vším zamyslet možná nemáme odvahu. Možná by tedy nebylo na škodu zvážit, zda události v Kyjevě a na Krymu by neměly být varováním i pro naši společnost.

Jsou totiž situace, kdy jednat v zájmu občanů v demokratickém systému je mnohem složitější než jak tomu může být v diktátorsky vedené společnosti.

Pochopitelně, že mám na mysli krymské referendum. Vše dopadlo, jak bylo očekáváno, jen se nějak zbytek světa nemůže dohodnout na tom, co si o tom myslet. Pořád se hovoří tak, jakoby to bylo nějaké překvapení. Stále se diskutuje o tom, zda je to akt legální či nelegální. Nikdo neví, kdo za tím vším stojí. Jedna strana obviňuje druhou.

Říkáme tomu demokratická diskuse. V podstatě však jde více méně o spekulace. Hlavně těch, kteří vše vysvětlují anebo se o to pokoušejí. Nemají s tím vším nic společného, vyjma toho, že jsou nazýváni a také občas považováni za experty. Většinou se ale pohybují v jim tak dobře známém světě teorií a analýz.

Jejich názory se šíří v mediálním světě, který již také pomalu získává nádech virtuálního prostoru. V podstatě je to taková volná názorová soutěž. Jediné co chybí, je vyhlášení vítěze. V „dobré vůli“ je to přenecháno na rozhodnutí diváků. Ti se mohou dostat do velmi svízelné situace, protože názory expertů jsou tak různorodé, že je opravdu velmi těžké se k jednomu přiklonit.

Snad za to nejzábavnější prohlášení pokládám spekulaci, že pan Putin je v povážlivém duševním stavu, který dává důvod k zamyšlení. Nu, opravdu jsem se zamyslel. Kolik už bylo v historii politiků, o kterých se něco takového povídalo. Tím posledním byl podle mého americký president G.W.Bush. Také toho napáchal dost, čemu svět mnoho nerozuměl.

Když jsem se díval na jásající desetitisíce v různých krymských oblastech, tak mne napadla jedna velmi zlomyslná myšlenka. Představoval jsem si, jak by to asi dopadlo, kdyby všichni ti naši experti se objevili na tribuně a pokusili se osvětlit své názory. Kdyby všem těm nadšeným občanům počali vysvětlovat, že dělají něco, co odporuje mezinárodnímu právu, že dělají něco nelegálního. Nevím, zda by to přežili.

Vím, že by to nebylo potvrzení správnosti všeho toho, co se v posledních dnech a týdnech na Krymu odehrálo. Nepodalo by to důkaz o legálním počítání občanů této oblasti. Neposvětilo by to ani akce moskevské vlády či samotného pana Putina. Jedno by však bylo jisté, byl by to absolutní obraz reality. Byl by to důkaz, že věci jsou tak jak jsou a ne jinak.

Ptám se proto: Jsme i nadále ochotni diskutovat o tomto reálném společenském úkazu? Pokládáme teoretická nazírání na svět za opravdu důležitější? Jistě, že je to možné. Je jen otázka, co to přinese nám samotným a jak se to odrazí na budoucnosti krymského lidu. Já si myslím, že takový postoj je jen dobrý pro salónní politické diskuse, které slouží pouze k samolibému předvádění se.

V horším případě jsou pak sledovány jen osobní zájmy, tendenční politické cíle. Upevňování postoje a důležitosti v rámci společenského žebříčku. Mnohdy je jen nahráváno politikům, kteří tápají v bezbřehé nevědomosti a je pro ně vyzvobozením, když se jim dostane „vědecké“ podpory, která je v souladu s programovým směrem politického a ideologického proudu. K čemu tedy realita? Je jen na obtíž, vzít ji na vědomí znamená v dnešní době mnohdy politickou prohru.

Jsem praktický člověk, když venku prší, tak se rozhodnu, zda musím jít ven nebo ne. Pakliže ano, tak se patřičně obléknu. Druhá možnost je zůstat doma a přemýšlet o tom, zda prší, kolik, kdy začalo a kdy možná pršet přestane. Faktem však přesto zůstane, že venku prší a já to nemohu ovlivnit.

Podle vše mediálních zpráv bych si měl myslet, že se panové Lavrov a Kerry nedohodli. Měl bych mít dojem, že na otázku Krymu má jak Bílý dům tak Moskva zcela rozdílné názory. Znovu a znovu přemýšlím o tom, co mi oba pánové po svém šestihodinovém vyjednávání sdělili, ale nemohu se ubránit závěru, že došlo k celkem jasné domluvě.

Možná, že díky mým životním zkušenostem je mé nazírání na mnohé zcela scestné. Neodpovídá také všeobecné morálce a představám o spravedlnosti. Domnívám se totiž, že došlo ke zcela pragmatické dohodě. Ano, Krym patří Rusku. Sféra vlivu musí být zachována. Boj o ni by byl nepříjemný, zbytečný a možná i krvavý.

Problematické jenom je, jak to vysvětlit světu. A hlavně, žádná ze stran přitom nesmí ztratit tvář. Je nutno opět sehrát historicky určenou roli. Jistě již trochu anachronickou, ale přeci jenom platnou pro všeobecné chápání. Hlavním diplomatickým aktérům je to podle mne možno vyčíst z tváří. Radost se v nich neodráží, spíše určitý smutek.

A tak se pan Kerry skoro omlouval, že nějaké ty sankce musí přeci jenom přijít. Neopomněl však několikrát zdůraznit, že plně respektuje zájmy pana Putina, dokonce, že je neskonale chápe. Skoro jsem měl dojem, že se pokouší naznačit, že kdyby tomu bylo obráceně a pan Obama usiloval o Krym, asi by se nechoval jinak, než tomu činí pan Putin.

A pan Lavrov jen světu naznačil, že nevidí důvodu, proč by se Rusko mělo chovat  jinak, než tak činí ostatní velmoci, když chrání vlastní zájmy. Nicméně zaručil, že teprve výsledky referenda určí další kroky moskevské vlády. Respektive, že pan Putin do té doby nehne ani prstem, neřkuli je ochoten se k něčemu vyjadřovat.

Takže si myslím, že celý ten dlouhý privátní rozhovor probíhal ve více než přátelském duchu dvou manažerů, kteří musí formálně vyřešit problém, který je vlastně již dávno všem jasný. Možná, že i trochu uvažovali o budoucnosti Ukrajiny. Jistě se shodli na tom, že asi bude nutno nechat všemu volný průběh.

Použít násilí se zdráhají obě strany, spíše si dělají starosti, jak se zachovat, když propuknou vnitřní nepokoje. V podstatě si přejí zůstat neutrální, ale mohou se jen modlit, aby jim to příští vývoj umožnil. Jistě také třeba hovořili o možnosti, že by se i mohlo stát, že by přílišná blízkost budoucí Ukrajiny k Evropě mohla přinést i touhy stát se členem NATO.  

To by se pak z Krymu stal opravdu problém. To by se asi nedalo řešit jen nějakým tím referendem. Černomořskou flotilu si pan Putin nemůže jen tak strčit do kapsy a jít se procházet po Kremlu. Takže je celkem rozumné, to vyřešit teď. Hlavně, pokud se to povede zrealizovat jako doposavad. Bez jediného výstřelu.

Ano, pane Putine, Krym patří vám. Není to vskutku radostné, že se takto rozhoduje o osudech miliónů. Ale mnohdy je lepší se vyrovnat s trpkou realitou, než se idealisticky pokoušet měnit svět, který na to ještě není připraven. Lidské společenství je stále ještě řízeno pravidly, kdy silnější vítězí. Jediným pokrokem posledních let je, že ti silní se již učí řešit problémy na úrovni obchodu. Bez zbytečného násilí a umírání.

Jeden z posledních obdržel pan Jaceňuk. V současné době ukrajinský premiér. Tato pocta, udělená americkým prezidentem, měla mít pro svět zvláštní symboliku. V podstatě pan Obama potvrdil, že se Ukrajina rozhodla pro demokratický společenský systém. Je to takové výsostné postavení USA rozhodovat o tom, kdo je a kdo není demokrat.

Je možno hovořit i o určitém privilegiu mocnosti, která se pokládá za dokonalý obraz spravedlivého společenského systému. Podle čeho se to vše posuzuje, nevím. Jen mám již po léta ale pocit, že rozhoduje množství prodaných hamburgerů v té či oné zemi. Jakmile někde stojí MacDonald, tak je Američan uspokojen, hned se cítí jako doma.

Spojené státy exportují kdeco, nejraději však demokracii. Občas se svatým nadšením, které je sice obdivuhodné, ale ne vždy končí úspěchem. Není to tak dávno, kdy byl před Bílým domem objímán palestinský vůdce Arafat. Také on byl najednou demokrat. Z ničeho nic. Postačil k tomu jeden podpis a stisk ruky.

Bývalý terorista Arafat se stal v očích amerického tisku mírotvůrcem. A ten prostý Palestinec, který dál pilně házel kameny a zabíjel své sousedy? Ten dostál také podstatné změny. Také ze dne na den. Včera byl nazýván bojovníkem za práva palestinského lidu, dnes teroristou. Dobrá, řekl bych, hra se slovíčky. Ale, že by od té doby mohli Izraelci klidně spát, se opravdu říci nedá. Následující demokratické volby totiž přinesly jen stovky raket dopadajících na izraelské území.

Nedávná historie přináší i jiné příklady, kdy ta exportovaná demokracie nepadla na zrovna úrodnou půdu. Záleží vždy na lidu té či oné země, zda se semínka lidského poznání ujmou, zda opravdu naleznou podporu většiny. Mnohdy dojde i k paradoxu, jako třeba v Egyptě, kdy vlastně vojenská diktatura musí na „demokracii“ dohlížet.

Ano, Ukrajina není Egypt. Přesto patří k zemím, kde je demokracie zatím pojem vcelku teoretický, praktické zkušenosti jsou doposavad spíše bolestné a neuspokojivé. Nemám nic proti tomu, aby si pan Obama potřásal rukou s kdekým. Je to jeho věc pokud se rozhodne překotně přijmout pana Jaceňuka. Musí mi však prominout, ale pro mne to vcelku nic neznamená. Snad jen to, že to oba možná myslí dobře s ukrajinským lidem.

Co si však myslí lidé na Ukrajině, neví ani jeden a ani druhý. Netuší, pro co se ty milióny rozhodnou. Je to společnost občanů? Jsou schopni nést odpovědnost za budoucí vývoj? Jistě se o to pokusí. Budou se snažit mluvit jednotným hlasem, budou nuceni hledat kompromisy. Snad to nejtěžší pro společnost, která žila léta v diktatuře. Lidé totiž logicky inklinují k násilí, kterým je odstraňováno vše, co připomíná minulý režim.

To není zrovna dobrý začátek pro demokratickou přeměnu. Kácí se les a lítá mnoho třísek. Takže je docela  možné, že ten stisk rukou v Bílém domě může být začátkem věcí nepěkných a smutných. Je to něco jako jednostranné posvěcení, jen přání dobré cesty. Nic víc, nic míň. Je možno jen říci, že pro dnešní dny je Ukrajina pro Washington přítelem.  

S pokusem o objektivitu tvrdím, že USA vždy bojovaly proti diktaturám, ale nastolit demokratický systém se Bílému domu nikde nepodařilo. Nastolit se dá jen diktatura.

Zrod demokratického systému je vývoj, kterému se dá jen z povzdálí opatrně pomáhat.

Hned na začátku uspokojím ty, kteří nečtou do konce a postačí jim první odstavec. Tvrdím totiž, že bychom na to měli mít. Nemyslím to finančně. Slyšel jsem něco o dvou procentech z rozpočtu, či tak nějak, to by se mohlo někde najít. Prý jsme i trochu škudlili. Nu což, nejsme jediní, kdo se pokouší druhé ošulit.

Také jsem slyšel kapat bolestné slzy, že teď nemáme žádnou vlastní armádu. Tomu moc nerozumím. Pár tisíc z nás je přeci ve zbrani. Nejsme ani tak hloupí jako sousedé v Německu. Naši vojáci smí dokonce střílet a v nejhorším pomohou při přírodních katastrofách. Mohou si dovolit být i občany.

Berlínská vláda s tím má problémy, mnohdy nechce dovolit jedno ani druhé. To se pak také ptám, k čemu ti muži v uniformě a ve zbrani vlastně jsou. Nic, u nás je to jinak. Čeští vojáci mají povoleno se chovat jako vojáci. Už to mi přináší určitou hrdost. Ano, dělá mi dobře, když je tu někdo, kdo umí ještě pochodovat pod českým lvem a v nejhorším se trefí do černého.

Jsem tedy skromný. Když se totiž podívám do historie, tak nám ta naše armáda, když bylo opravdu zle, nijak moc nepomohla. Nebyla to její vina, munici jí vždycky sebraly nějaké politické hlavy, které věděly vždy lépe, kdo je nepřítel a kdo přítel. Jistý si tím ale nejsem, protože jsme nesměli střílet ani na jednoho a ani na druhého.

Dnes se toho moc nezměnilo, člověk také neví, kdo je mu přátelsky nakloněn. Občanu se to jen oznámí, protestovat může, ale většinou opaku nedosáhne. Obyčejně protestuje proti válčení a má pravdu, válka je blbost. Přesto jsme celkem s radostí vstoupili do takového ozbrojeného klubu, kterému se říká NATO.

Nic jiného nám asi nezbývalo. Ono je totiž lepší být členem, než stát stranou. Vůbec, mít silnějšího bratra není na škodu. Dobře se to vyjímá i na vizitce. Člen NATO. Jeden má pocit, že není leckdo, že patří k mocným. A pak, jeden nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Krátce řečeno, nemám z toho také žádnou radost, ale svět už je takový.

Byl bych také raději, kdyby Česko mohlo být neutrální, ale dějiny tomu nechtěly. Měli jsme smůlu, vždycky o nás někdo bojoval, vždycky nás někdo chtěl, vždycky nás někdo osvobozoval. Teď si myslím, že máme trochu pokoj. Víme, kam patříme, jen se podle toho musíme trochu chovat.

V tom to vlastně vězí. Tak nějak si uvědomit, že si moc vyskakovat nemůžeme, ale přesto nás ostatní berou vážně a chovají se k nám s respektem. A to není tak málo v dnešním světě. Nesmíme se ale chovat jak hloupí tajtrlíci a všude křičet, že nám všichni jen ubližují a nutí nás dělat věci, které nechceme.

Ono tomu tak totiž není. My máme co říci a ostatní nás dokonce vyslechnou. Když ale hulákáme jeden přes druhého jako někde na tržišti, pak je to těžké, aby nám někdo rozuměl. Konečně bychom v nás měli zlikvidovat toho malého čecháčka a chovat se jako rozumní lidé mezinárodního společenství.

Konečně vyhrabat ze šuplíku historie zbytky národní hrdosti. Oživit vlastnost, která nás po staletí doprovázela. Pokud to dokážeme, pak máme na to, být členy NATO.

Ano, jsem kuřák a patřím k té části společnosti, která je s tak velkou oblibou cílem „dojemné“ péče všech možných politických snah. Mnohdy si již připadám, že je na mne pohlíženo jako na asociální element společnosti, který je nutno razantně vymýtit. Asi je to důležité, protože to vypadá, že jsem škůdce.

Tak mi mnozí již vykládali, že zatěžuji státní rozpočet. Hlavně to zdravotnictví. Nevím, neznám statistiky, ale zatím jsem potkal nejvíce hypochondrů právě mezi nekuřáky. I diagnóza jejich choroby je komplikovanější. Nikdo často neví, proč jsou nemocní. U  mne je to jednoduché, za vše mohou cigarety. Má to tu výhodu, že to i sám přiznávám a nemusím s každou bolístkou letět k lékaři.

Musím se ale vyrovnat s tím, že stát stále vyžaduje větší a větší daně za můj tabák. Jsem již postarší, takže se domnívám, že jsem si již na těch daních v životě zaplatil více jak prvořadou zdravotní péči. Pak také dříve umírám, takže i náklady na můj důchod rapidně klesají. Přesto se státu nelíbím, páši něco neřestného. Dobrá, beru to na vědomí. Jsem opravdu člověk napůl rozumný a přiznám, že to kouření zrovna zdravé není.

Jenom si myslím, proč statisíce lidí mohou žít stejně nezdravě a mají na to posvěcení zákona. Třeba všichni ti, kteří pracují v nepřetržitých provozech. Dvanáctihodinové noční směny. Ve zdravotnictví absolutní normalita. Přitom je to práce na výsost odpovědná a vyžadující úctu ode všech. Místo toho jen pohrdavé uplivnutí. Tedy ze strany státu. Co na tom, že je nějaká zdravotní sestra unavená. Však ona si už pomůže. Je přeci odbornice, nějaká ta pilulka se již najde.

Že nemá skoro žádný rodinný život? Ach, co na tom. Požádá o „radu“ kolegu lékaře. Proto tu přeci ty noční směny jsou. Ale ono nejde jen o to zdravotnictví, jsou i tisíce těch, kteří musí celou noc stát třeba u nějaké mašiny. Vyžaduje se od nich perfektní práce, zmetky se odčítají od mzdy. Máme přeci vysoce vyvinutou ekonomiku. Dvousměnný provoz je levnější než třísměnný. Vše se dá absolutně přesně vypočítat.

Ono se ale dá také vypočítat, že lidé, kteří takto pracují, rychleji stárnou. Jsou dříve opotřebovaní. Jejich rodiny často nefungují, jejich děti je neznají. S manželkou si dopisují, jsou vnitřně nespokojení. Neví jak z toho, dostali se do područí hospodářského systému, který má plnou podporu státu. Prý je tak zaručena konkurenceschopnost.

Možná, že to vše nějak pasuje do „globálního“ hospodářského modelu. Určitě ale ne do představ o civilizované společnosti, která si člověka jako takového trochu váží. Vím, že se s tím nedá moc dělat, je to vše asi ekonomická nutnost. Ale ono by to asi vypadalo přeci jenom trochu jinak, kdyby se při těch všech argumentech objevila trocha úcty k člověku. Tedy jak k tomu kuřákovi, tak k tomu, který dře dvanáct hodin jako magor.

Kuřák je obětí neřesti, na které stát celkem dobře vydělává. A ten druhý zase obětí neřestnosti státu, který tohle moderní pojetí otrokářské práce připouští a legalizuje. Já se mohu dočíst na každé krabičce cigaret, že brzo umřu. Rád bych trochu spravedlnosti. Proč by něco takového nemělo být napsáno i v záhlaví každé pracovní smlouvy, kde se jeden upisuje k dvanáctihodinovým směnám.

Takže občane nekuř, stát má s tebou jiné plány!

Tedy míním tím jen ty na Krymu a z pohledu světové demokratické většiny. Řekl bych i podle názoru pan Sobotky. Trochu sice kličkuje, ale přeci jenom má problém s pravděpodobně tragickým výsledkem referenda, které asi vyjádří touhu zhruba dvou třetin krymských občanů stát se součástí Ruska.

Říkám tragickým, protože nás nutí se zamýšlet nad tím, jak vážně to myslíme s demokracií jako takovou. Náš globální svět a ochota vměšovat se do záležitostí druhých, přináší totiž nemalý problém. Většiny se totiž stávají menšinami. Rusové na Krymu tvoří většinu, v rámci Ukrajiny zase menšinu, z pohledu světové veřejnosti pak skupinu občanů, která dělá problémy.

Takže náš premiér se domnívá, že takové referendum je v rozporu s ústavou Ukrajiny. Prý by o odtržení Krymu měli rozhodnout všichni občané. Tím by se ale ti na Krymu stali vlastně menšinou o které rozhodne většina. A já bych řekl, že někde v té jmenované ústavě je asi zmínka o ochraně práv menšin.

V podstatě by se člověk mohl tedy domnívat, že to referendum je oprávněné. Tedy z hlediska základních lidských práv. Jenže ta práva zase nejsou zákonem, takže to vše na Krymu může být i protizákonné. Může to ale být i v souladu se zdravým rozumem a touhou občanů po svobodě, jejich zájmy, jejich kulturou. Právě. Může a i nemusí.

Tohle vše známe, a proto si libujeme v demokratickém systému, který nám pomáhá vše spravedlivě řešit. Prostě většinou rozhodne většina. Říkám většinou, protože každá koaliční většina je slepenec různorodých zájmů, tedy menšin. Moc se nám to nelibí, často nás to pobuřuje, ale co naplat, jiný systém jsme zatím nevymysleli.

A tak přicházejí situace, kdy většina skřípe zuby, protože menšiny spojené ve většinu rozhodnou o věcech, které většině vůbec nevonní. V podstatě se jedná o systém, který je trochu komplikovaný. Vyžaduje dobrou znalost matematiky a také umění žonglovat se statistikou.

Když budu upřímný, tak už mám pocit, že jsem se ve svých úvahách poněkud zapletl. Nepokládám se však za úplného hlupáka a dovolím si tvrdit, že v hlavě politika, pokud si dělá podobné starosti jako já, panuje ještě větší chaos. Já ale mohu klidně přiznat, že se v tom všem už nevyznám. Politik však ne, ten má snahu se všem zavděčit, tedy minimálně té pomyslné většině. Těžký to úděl.

Ale nelituji ho, dělá to dobrovolně. Ve volebním boji ukázal více než kdo jiný, že stojí o to, si dělat takovéhle starosti. Tvářil se dokonce, že tomu všemu rozumí, že je to pro něho maličkost. Takže má co chtěl. Proto se musí vyjádřit k různým záležitostem, musí zaujmout postoj. Něco ho nutí i říci, že Česká republika odtržení Krymu asi nemůže uznat.

Já si ale mohu říkat co chci. Takže já říkám, nebudu strkat nos do cizích věcí. Hlavně, když vlastně nevím o co kráčí. Oficiálně se tomu i říká: Nevměšovat se do záležitostí cizí země. Možná, že je to i diplomatický alibismus. Ale ne zrovna špatný, jeden se může celkem dobře uchránit situaci, kdy slíbí něco, co mu později nevonní.

Ona se totiž ta krymská menšina asi brzo stane ruskou většinou.

Pokud by někdo v České televizi měl na opravdové informační válce zájem, asi by vše vypadalo trochu jinak. Tedy podle mého. V posledních hodinách se zde objevily tři články s podobným tématem. Každý byl pojat trochu jinak, každý prezentoval rozdílný názor. Přesto tvrdím, že jejich autoři mají v podstatě pravdu.

Jsem již v mediálním světě přes čtyřicet let. Zažil jsme propagandy všech možných politických systémů a domnívám se proto, že o tom možná něco vím. Hlavně o zpravodajství. Léta jsem se pohyboval v krizových oblastech podobných dnešní situaci na Ukrajině a Krymu. Dovolím si tedy zde napsat trochu delší příspěvek do diskuse k těm třem článkům.

Podle mého se nejvíce trefil do černého pan Krejčí. Ano, co je pravdou pro jednoho, je lží pro druhého. V Izraeli se říká, když se tři sejdou, tak existují čtyři názory. Opravdu nemůžeme očekávat od médií „absolutně“ objektivní zpravodajství. To bych po Ukrajině musel jezdit od rána do večera. Celý den bych jen shromažďoval zaručeně pravdivé názory. Večer bych ale asi nebyl chytřejší, než tomu bylo ráno.

Když stojím na Majdanu, tak mám možná přehled o tom, co se to děje tak na jednom čtverečním kilometru. Pokud jsem „objektivní“, tak se soustředím na to, že popíši a ukáži, co se zde děje. Pakliže to však prezentuji jako dění na Ukrajině, již dělám zásadní chybu. To je úkolem redakce. Ta se musí buď v komentáři, či v jiné formě pokusit vysvětlit situaci v kontextu událostí. Zde je ale velmi důležité si k tomu vybrat opravdové odborníky a ne jak tomu občas je v ČT.

Zrovna tak má pravdu pan Fojtík. Hlavně pokud jde o umně sestříhaný obrazový materiál. Zde se jedná o čistou dezinformaci. Obraz je základem televizní informace, text jen doprovázejícím a vysvětlujícím prvkem. V rámci amatérských pokusů zakrýt nedostatek optických informací, je zde divák bombardován kdečím. Vzniká informační chaos, který není možno chápat. Obraz je často v přímém rozporu s textem. Odborně řečeno, náš mozek není schopen tyto informace „dešifrovat“. V podvědomí vzniká dezinformace.

Jak jsem již řekl, není možno, aby zpravodaj byl všude. Není to často jak ekonomicky tak technicky možné. Nehledě na to, že by pak jedna zpráva mohla trvat i hodiny. V podstatě by se ale opět jednalo jen o kusé informace. Je pravidlem, že redaktor je posílán tam, kde je šance získat „atraktivní“ obrazový materiál. Válka je pak tím nejlepším pozadím pro zpravodajství. Redaktor, stojící před kamerou v neprůstřelné vestě a s helmou na hlavě, je snem každého šéfa televizní redakce a majitele mediální společnosti.

Tak se dosahují ty největší divácké kvóty. Tak to dělá každá privátní televize. Starým pravidlem je: Špatná zpráva, dobrá zpráva. Já také mohl pracovat od rána do večera, pokud někde umírali lidé. Jakmile nastal mír, byl jsem bez práce. Je to obchod s informacemi. Právě proto musí existovat veřejnoprávní média, která nejsou vystavena finančnímu tlaku. Pakliže však její ředitel, tak jak je tomu v ČT, dostává dva a půl miliónů ročně prémii za to, že počet diváků neklesá, nemůžeme se divit, že Události vypadají tak, jak vypadají.

Poslední z autorů, pan Lhoták, hovoří dokonce o informační válce. Má také v podstatě pravdu. Již z toho všeho, co jsem zde napsal, by bylo možno usoudit, že jde i cílenou propagandu. Jeho dojem vychází z toho, co mu denně ČT a jiná média nabízejí. Jako divák má plné právo se tak vyjádřit. Já se však nedomnívám, že jde opravdu o cílený záměr s ideologickým pozadím. Dám však autorovi za pravdu v tom, že se mnohé líčení událostí blíží hysterii, která je velmi nebezpečná.

Politici se totiž naučili reagovat na mediální odezvu, která často ovládá mínění společnosti. Mnohdy se pak podvolují tlaku veřejného mínění a činí rozhodnutí, která jsou vzdálena pragmatické reakci. V tomto ohledu nesou novináři plnou vinu a často si ani neuvědomují, že rozhodují i o násilných aktech vůči jiným společnostem. Nikdy pak za to nepřebírají odpovědnost. Nikdy nechtějí přiznat, že přítomnost médií mnohdy zvyšuje stupeň násilí těch, kteří se chtějí ukázat světu.    

Zástupci médií se tedy často jen zaslepeně snaží být „atraktivní“. Plně se věnují konkurenčnímu mediálnímu boji. Jednají podle pravidel tržního hospodářství v oblasti přenosu informací. Cílem je mít „exkluzivní“ informace. Pokud by se jednalo o opravdovou ideologickou informační válku, vypadalo by to však trochu jinak, vše by bylo mnohem tvrdší. Politickou tendenci by bylo možno zcela jasně rozpoznat.

Bylo by pracováno se zaručeně „pravdivými“ informacemi, které by ale byly skládány do mozaiky obrazu přesně podle pravidel populismu. Byl by vytvářen absolutně jednoznačný virtuální obraz skutečnosti. Celková informace by byla jasně čtivá a vnímatelná. Tak tomu opravdu není. To dělají jen opravdoví profesionálové.

A ty v České televizi postrádám. Nalézám spíše mnoho „amatérů“, kteří se snaží dělat televizi podle přání celkem nejednotného konceptu vedení. Výsledkem je informační chaos. My jsem tomu v televizi říkali „řezničina“. Proč tomu tak je v ČT?  Nemohu jinak než skončit u mého oblíbeného tématu. Dokud bude absolutním vládcem České televize pan Peter Dvořák, tak zde můžeme věčně diskutovat o tom, co si myslíme o veřejnoprávních mediích a jejich poslání.

Já osobně zůstanu v mé kritice u tvrzení, že nás Česká televize svým zpravodajstvím oblbuje a dezinformuje. Její zájmy nepokládám za ideologické, spíše se jedná o nebezpečný chaos privátných zájmů všech zúčastněných. Bohužel i redaktorů, kteří se podvolují tlakům přicházejícím od vedení, které prozatím nepodléhá žádné účinné veřejné kontrole.

Doufám, že jsem se autorů nedotkl, neměl jsem to v úmyslu, jen jsem se pokusil něco vysvětlit. S plným vědomím, že jde zase jen o osobní názor, který však je pokusem o objektivní pohled na celou mediální problematiku. 

Tak nějak jsem pochopil článek pan Matějky. Ano, mám s morálkou autora trochu problém. Mé mediální zkušenosti s manipulací veřejného mínění mne nutí reagovat. Reagovat na slova, která obsahují mnoho nenávisti a zloby. Na styl, který pokládám za klasickou ukázkou populismu toho nejvyššího grádu. Proč? Protože autor má svým způsobem pravdu.

To je problém verbálního žonglérství, které plně ovládá. V podstatě je to umění politiků, kteří bojují o hlasy voličů. Přesná volba pravdivých faktů, která jsou sice dávána do logických souvislostí, ale neodpovídají realitě. Znějí pragmaticky. Většinou však otupují svědomí, ničí morálku. Rozdmýchávají pudy, které nám byly ještě před chvilkou neznámé.

Je lehké napsat: Nechme toho člověka zemřít. Není to problém, pokud se těžce zraněnému nemusím dívat do očí, pokud neslyším jeho sténání, pokud nemám na rukou jeho krev. Píše tak každý, který něco takového nikdy neprožil. Já ne, já to viděl na vlastní oči. Přiznám, já se také odvrátil. Studem. Nemohl jsem pomoci, jen o tom všem podat zprávu dál.

Přitom jsem jen doufal v to, že vzbudím soucit někoho, kdo má sílu pomoci. Ne vždy jsem toho dosáhl. Často jsem si byl i jist, že všichni ti zranění a mnohdy i mrtví, jsou obětí vlastní nevědomosti. Někdo je jen zneužil pro vlastní mocenské touhy, zcela egoisticky, chladně, bez jediné špetky soucitu. Mnohdy byli i obětí politického systému, kterého jsem byl mediální součástí. Tedy i já byl vinen.

Pomoc jiným by měla být jen otázkou morálky. Pomáhat s touhou na pozdější zisk je v současné době sice obvyklé, ale zdaleka ne něco, na co bychom měli být hrdi. To, že naše vláda se rozhodla pomoci raněním a poslala letadla na Ukrajinu, je čin, který je každým slušným člověkem očekáván. Bylo by s podivem, kdyby tak neučinila.

Ano, žijeme v prapodivném světě, kde vládne tolik nespravedlnosti, že se mnohdy cítíme zcela bezmocní. Někdy se dokonce nacházíme v duševním rozpoložení, že nedoufáme v dobro, schází nám k tomu potřebná síla. Přesto všechno je nutné využít i tu poslední špetku k tomu, si dokázat opak. A třeba i zcela symbolicky.

Uklidní to nejen naše svědomí, ale pomůže nám možná k pocitu, že jsem si ještě zachovali trochu lidského soucitu. Že jsme ještě schopni se obětovat pro druhé. Že jsme ještě ochotni se podělit o kousek chleba, byť je to poslední krajíc. Že pokládáme za samozřejmé nabídnout tomu druhému i tu větší polovinu.

Ne, tím vším svět nezachráníme. Ale možná, že nám již nebude připadat tak hrozný.

František Matějka: Nebyli jste na Majdanu? Tak to si na léčbu udělejte sbírku

Zatím nevidím důvodu. Ne, že bych souhlasil s jedním zkušeným politikem, který se v ČT vyjádřil v tom smyslu, že to je zcela zanedbatelná částka v rámci EU rozpočtu. To tedy ne. Já si myslím, že je to skutečně dost peněz. Pro dobrého obchodníka má každý euro cenu, každý se musí tvrdě vydělat. Ale politici to vidí vždy trochu jinak, oni peníze dostávají, nikdy si je nevydělávají. 

Ale budiž. Svoboda názorů přináleží i autorovi tohoto výroku. Já tvrdím, že 11 miliard EU není zrovna málo. Pro Česko je to asi tak 300 miliard korun. Pan Babiš by se potěšil, kdyby mu je někdo poslal. Snad bych z toho měl i něco já. Máme ale oba smůlu, ty miliardy mají skončit na Ukrajině.

Nejsem si však tak dalece jist v čí kapse. Je ale docela možné, že je i řada českých firem, které čekají na zaplacení účtů poslaných do Kyjeva. Pakliže ano, tak by se ty penízky mohly kutálet i k nám. A nejen to. Ono by se mohlo i dál obchodovat. Vlastně inkasovat peníze z EU. Takže proč se bránit tomu, aby Brusel pokračoval v rozdělování balíčků.

Samozřejmě bych rád viděl, aby to někdo kontroloval, kam se pak ty peníze v Kyjevě ztrácejí, zda nekončí v nějakých děravých kapsách. Ostatně s tím máme také „dobré“ zkušenosti. Ale přesto ne všechny peníze zmizely v temných tunelech. Musíme připustit, že se za EU dotace u nás i dost postavilo, že nám to pomohlo. A pokud vím, tak do Bruselu posíláme méně peněz než nám on nabízí.

Jsme ovšem tak hloupí, že nejsme schopni si ty miliardy vyzvednout. Tak to jsou Ukrajinci jiní čímani, ti budou hned vědět, na co ty miliardy potřebují. Takže, když si je vezmou, tak bychom neměli pukat závistí, když my sami to nedokážeme. Nehledě na to, že si myslet, že ty peníze v Bruselu jsou jen naše peníze, nemusí být také zcela pravdivé.

Takže, jak říkám, zatím se nemíním rozčilovat. Ti pánové z EU také zrovna nejásají radostí a nejsou ochotni hned vše poslat, spíše po kouskách. Přeci jenom se něčemu přiučili. Peníze si sice občas tisknou, ale vyhazovat je jen tak, si už nedovolují. Pravdou také je, že občas těmi balíčky jen bohaté země zachraňují vlastní hospodářství. Platí vlastní účty. Proč bychom se na tom nemohli přiživit i my?

Pochopitelně, že to vše zde, jsou jen slova, volné myšlenky, možná i zbožná přání. Normální člověk do toho finančního a politického světa nesmí nahlédnout, vše se odehrává za zavřenými dveřmi. To, co se pak objevuje v mediích, je mnohdy prapodivné, jeden ani neví zda je to vůbec pravda. Nemyslím proto, že by bylo špatné, si dát trochu odstup a počkat, jak to vše dopadne.

Jasně, že o tom všem můžeme horkokrevně diskutovat, můžeme si zkrvavět hlavy a udělat šrámy na duši. Ale zatím nevím k čemu by to bylo dobré. Zrovna tak, jako pořád házet bláto na druhé. Jako by ho v Bruselu již nebylo dost. Nehledě na to, že se jeden ani neubrání tomu, aby se také sám nezašpinil.

Občas je snad lepší zůstat jen prostým divákem.