Tak nějak jsem pochopil článek pan Matějky. Ano, mám s morálkou autora trochu problém. Mé mediální zkušenosti s manipulací veřejného mínění mne nutí reagovat. Reagovat na slova, která obsahují mnoho nenávisti a zloby. Na styl, který pokládám za klasickou ukázkou populismu toho nejvyššího grádu. Proč? Protože autor má svým způsobem pravdu.
To je problém verbálního žonglérství, které plně ovládá. V podstatě je to umění politiků, kteří bojují o hlasy voličů. Přesná volba pravdivých faktů, která jsou sice dávána do logických souvislostí, ale neodpovídají realitě. Znějí pragmaticky. Většinou však otupují svědomí, ničí morálku. Rozdmýchávají pudy, které nám byly ještě před chvilkou neznámé.
Je lehké napsat: Nechme toho člověka zemřít. Není to problém, pokud se těžce zraněnému nemusím dívat do očí, pokud neslyším jeho sténání, pokud nemám na rukou jeho krev. Píše tak každý, který něco takového nikdy neprožil. Já ne, já to viděl na vlastní oči. Přiznám, já se také odvrátil. Studem. Nemohl jsem pomoci, jen o tom všem podat zprávu dál.
Přitom jsem jen doufal v to, že vzbudím soucit někoho, kdo má sílu pomoci. Ne vždy jsem toho dosáhl. Často jsem si byl i jist, že všichni ti zranění a mnohdy i mrtví, jsou obětí vlastní nevědomosti. Někdo je jen zneužil pro vlastní mocenské touhy, zcela egoisticky, chladně, bez jediné špetky soucitu. Mnohdy byli i obětí politického systému, kterého jsem byl mediální součástí. Tedy i já byl vinen.
Pomoc jiným by měla být jen otázkou morálky. Pomáhat s touhou na pozdější zisk je v současné době sice obvyklé, ale zdaleka ne něco, na co bychom měli být hrdi. To, že naše vláda se rozhodla pomoci raněním a poslala letadla na Ukrajinu, je čin, který je každým slušným člověkem očekáván. Bylo by s podivem, kdyby tak neučinila.
Ano, žijeme v prapodivném světě, kde vládne tolik nespravedlnosti, že se mnohdy cítíme zcela bezmocní. Někdy se dokonce nacházíme v duševním rozpoložení, že nedoufáme v dobro, schází nám k tomu potřebná síla. Přesto všechno je nutné využít i tu poslední špetku k tomu, si dokázat opak. A třeba i zcela symbolicky.
Uklidní to nejen naše svědomí, ale pomůže nám možná k pocitu, že jsem si ještě zachovali trochu lidského soucitu. Že jsme ještě schopni se obětovat pro druhé. Že jsme ještě ochotni se podělit o kousek chleba, byť je to poslední krajíc. Že pokládáme za samozřejmé nabídnout tomu druhému i tu větší polovinu.
Ne, tím vším svět nezachráníme. Ale možná, že nám již nebude připadat tak hrozný.
František Matějka: Nebyli jste na Majdanu? Tak to si na léčbu udělejte sbírku