Podle vše mediálních zpráv bych si měl myslet, že se panové Lavrov a Kerry nedohodli. Měl bych mít dojem, že na otázku Krymu má jak Bílý dům tak Moskva zcela rozdílné názory. Znovu a znovu přemýšlím o tom, co mi oba pánové po svém šestihodinovém vyjednávání sdělili, ale nemohu se ubránit závěru, že došlo k celkem jasné domluvě.
Možná, že díky mým životním zkušenostem je mé nazírání na mnohé zcela scestné. Neodpovídá také všeobecné morálce a představám o spravedlnosti. Domnívám se totiž, že došlo ke zcela pragmatické dohodě. Ano, Krym patří Rusku. Sféra vlivu musí být zachována. Boj o ni by byl nepříjemný, zbytečný a možná i krvavý.
Problematické jenom je, jak to vysvětlit světu. A hlavně, žádná ze stran přitom nesmí ztratit tvář. Je nutno opět sehrát historicky určenou roli. Jistě již trochu anachronickou, ale přeci jenom platnou pro všeobecné chápání. Hlavním diplomatickým aktérům je to podle mne možno vyčíst z tváří. Radost se v nich neodráží, spíše určitý smutek.
A tak se pan Kerry skoro omlouval, že nějaké ty sankce musí přeci jenom přijít. Neopomněl však několikrát zdůraznit, že plně respektuje zájmy pana Putina, dokonce, že je neskonale chápe. Skoro jsem měl dojem, že se pokouší naznačit, že kdyby tomu bylo obráceně a pan Obama usiloval o Krym, asi by se nechoval jinak, než tomu činí pan Putin.
A pan Lavrov jen světu naznačil, že nevidí důvodu, proč by se Rusko mělo chovat jinak, než tak činí ostatní velmoci, když chrání vlastní zájmy. Nicméně zaručil, že teprve výsledky referenda určí další kroky moskevské vlády. Respektive, že pan Putin do té doby nehne ani prstem, neřkuli je ochoten se k něčemu vyjadřovat.
Takže si myslím, že celý ten dlouhý privátní rozhovor probíhal ve více než přátelském duchu dvou manažerů, kteří musí formálně vyřešit problém, který je vlastně již dávno všem jasný. Možná, že i trochu uvažovali o budoucnosti Ukrajiny. Jistě se shodli na tom, že asi bude nutno nechat všemu volný průběh.
Použít násilí se zdráhají obě strany, spíše si dělají starosti, jak se zachovat, když propuknou vnitřní nepokoje. V podstatě si přejí zůstat neutrální, ale mohou se jen modlit, aby jim to příští vývoj umožnil. Jistě také třeba hovořili o možnosti, že by se i mohlo stát, že by přílišná blízkost budoucí Ukrajiny k Evropě mohla přinést i touhy stát se členem NATO.
To by se pak z Krymu stal opravdu problém. To by se asi nedalo řešit jen nějakým tím referendem. Černomořskou flotilu si pan Putin nemůže jen tak strčit do kapsy a jít se procházet po Kremlu. Takže je celkem rozumné, to vyřešit teď. Hlavně, pokud se to povede zrealizovat jako doposavad. Bez jediného výstřelu.
Ano, pane Putine, Krym patří vám. Není to vskutku radostné, že se takto rozhoduje o osudech miliónů. Ale mnohdy je lepší se vyrovnat s trpkou realitou, než se idealisticky pokoušet měnit svět, který na to ještě není připraven. Lidské společenství je stále ještě řízeno pravidly, kdy silnější vítězí. Jediným pokrokem posledních let je, že ti silní se již učí řešit problémy na úrovni obchodu. Bez zbytečného násilí a umírání.