Prapodivné stisky rukou v Bílém domě

Jeden z posledních obdržel pan Jaceňuk. V současné době ukrajinský premiér. Tato pocta, udělená americkým prezidentem, měla mít pro svět zvláštní symboliku. V podstatě pan Obama potvrdil, že se Ukrajina rozhodla pro demokratický společenský systém. Je to takové výsostné postavení USA rozhodovat o tom, kdo je a kdo není demokrat.

Je možno hovořit i o určitém privilegiu mocnosti, která se pokládá za dokonalý obraz spravedlivého společenského systému. Podle čeho se to vše posuzuje, nevím. Jen mám již po léta ale pocit, že rozhoduje množství prodaných hamburgerů v té či oné zemi. Jakmile někde stojí MacDonald, tak je Američan uspokojen, hned se cítí jako doma.

Spojené státy exportují kdeco, nejraději však demokracii. Občas se svatým nadšením, které je sice obdivuhodné, ale ne vždy končí úspěchem. Není to tak dávno, kdy byl před Bílým domem objímán palestinský vůdce Arafat. Také on byl najednou demokrat. Z ničeho nic. Postačil k tomu jeden podpis a stisk ruky.

Bývalý terorista Arafat se stal v očích amerického tisku mírotvůrcem. A ten prostý Palestinec, který dál pilně házel kameny a zabíjel své sousedy? Ten dostál také podstatné změny. Také ze dne na den. Včera byl nazýván bojovníkem za práva palestinského lidu, dnes teroristou. Dobrá, řekl bych, hra se slovíčky. Ale, že by od té doby mohli Izraelci klidně spát, se opravdu říci nedá. Následující demokratické volby totiž přinesly jen stovky raket dopadajících na izraelské území.

Nedávná historie přináší i jiné příklady, kdy ta exportovaná demokracie nepadla na zrovna úrodnou půdu. Záleží vždy na lidu té či oné země, zda se semínka lidského poznání ujmou, zda opravdu naleznou podporu většiny. Mnohdy dojde i k paradoxu, jako třeba v Egyptě, kdy vlastně vojenská diktatura musí na „demokracii“ dohlížet.

Ano, Ukrajina není Egypt. Přesto patří k zemím, kde je demokracie zatím pojem vcelku teoretický, praktické zkušenosti jsou doposavad spíše bolestné a neuspokojivé. Nemám nic proti tomu, aby si pan Obama potřásal rukou s kdekým. Je to jeho věc pokud se rozhodne překotně přijmout pana Jaceňuka. Musí mi však prominout, ale pro mne to vcelku nic neznamená. Snad jen to, že to oba možná myslí dobře s ukrajinským lidem.

Co si však myslí lidé na Ukrajině, neví ani jeden a ani druhý. Netuší, pro co se ty milióny rozhodnou. Je to společnost občanů? Jsou schopni nést odpovědnost za budoucí vývoj? Jistě se o to pokusí. Budou se snažit mluvit jednotným hlasem, budou nuceni hledat kompromisy. Snad to nejtěžší pro společnost, která žila léta v diktatuře. Lidé totiž logicky inklinují k násilí, kterým je odstraňováno vše, co připomíná minulý režim.

To není zrovna dobrý začátek pro demokratickou přeměnu. Kácí se les a lítá mnoho třísek. Takže je docela  možné, že ten stisk rukou v Bílém domě může být začátkem věcí nepěkných a smutných. Je to něco jako jednostranné posvěcení, jen přání dobré cesty. Nic víc, nic míň. Je možno jen říci, že pro dnešní dny je Ukrajina pro Washington přítelem.  

S pokusem o objektivitu tvrdím, že USA vždy bojovaly proti diktaturám, ale nastolit demokratický systém se Bílému domu nikde nepodařilo. Nastolit se dá jen diktatura.

Zrod demokratického systému je vývoj, kterému se dá jen z povzdálí opatrně pomáhat.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.