Tedy míním tím jen ty na Krymu a z pohledu světové demokratické většiny. Řekl bych i podle názoru pan Sobotky. Trochu sice kličkuje, ale přeci jenom má problém s pravděpodobně tragickým výsledkem referenda, které asi vyjádří touhu zhruba dvou třetin krymských občanů stát se součástí Ruska.
Říkám tragickým, protože nás nutí se zamýšlet nad tím, jak vážně to myslíme s demokracií jako takovou. Náš globální svět a ochota vměšovat se do záležitostí druhých, přináší totiž nemalý problém. Většiny se totiž stávají menšinami. Rusové na Krymu tvoří většinu, v rámci Ukrajiny zase menšinu, z pohledu světové veřejnosti pak skupinu občanů, která dělá problémy.
Takže náš premiér se domnívá, že takové referendum je v rozporu s ústavou Ukrajiny. Prý by o odtržení Krymu měli rozhodnout všichni občané. Tím by se ale ti na Krymu stali vlastně menšinou o které rozhodne většina. A já bych řekl, že někde v té jmenované ústavě je asi zmínka o ochraně práv menšin.
V podstatě by se člověk mohl tedy domnívat, že to referendum je oprávněné. Tedy z hlediska základních lidských práv. Jenže ta práva zase nejsou zákonem, takže to vše na Krymu může být i protizákonné. Může to ale být i v souladu se zdravým rozumem a touhou občanů po svobodě, jejich zájmy, jejich kulturou. Právě. Může a i nemusí.
Tohle vše známe, a proto si libujeme v demokratickém systému, který nám pomáhá vše spravedlivě řešit. Prostě většinou rozhodne většina. Říkám většinou, protože každá koaliční většina je slepenec různorodých zájmů, tedy menšin. Moc se nám to nelibí, často nás to pobuřuje, ale co naplat, jiný systém jsme zatím nevymysleli.
A tak přicházejí situace, kdy většina skřípe zuby, protože menšiny spojené ve většinu rozhodnou o věcech, které většině vůbec nevonní. V podstatě se jedná o systém, který je trochu komplikovaný. Vyžaduje dobrou znalost matematiky a také umění žonglovat se statistikou.
Když budu upřímný, tak už mám pocit, že jsem se ve svých úvahách poněkud zapletl. Nepokládám se však za úplného hlupáka a dovolím si tvrdit, že v hlavě politika, pokud si dělá podobné starosti jako já, panuje ještě větší chaos. Já ale mohu klidně přiznat, že se v tom všem už nevyznám. Politik však ne, ten má snahu se všem zavděčit, tedy minimálně té pomyslné většině. Těžký to úděl.
Ale nelituji ho, dělá to dobrovolně. Ve volebním boji ukázal více než kdo jiný, že stojí o to, si dělat takovéhle starosti. Tvářil se dokonce, že tomu všemu rozumí, že je to pro něho maličkost. Takže má co chtěl. Proto se musí vyjádřit k různým záležitostem, musí zaujmout postoj. Něco ho nutí i říci, že Česká republika odtržení Krymu asi nemůže uznat.
Já si ale mohu říkat co chci. Takže já říkám, nebudu strkat nos do cizích věcí. Hlavně, když vlastně nevím o co kráčí. Oficiálně se tomu i říká: Nevměšovat se do záležitostí cizí země. Možná, že je to i diplomatický alibismus. Ale ne zrovna špatný, jeden se může celkem dobře uchránit situaci, kdy slíbí něco, co mu později nevonní.
Ona se totiž ta krymská menšina asi brzo stane ruskou většinou.