Hned na začátku uspokojím ty, kteří nečtou do konce a postačí jim první odstavec. Tvrdím totiž, že bychom na to měli mít. Nemyslím to finančně. Slyšel jsem něco o dvou procentech z rozpočtu, či tak nějak, to by se mohlo někde najít. Prý jsme i trochu škudlili. Nu což, nejsme jediní, kdo se pokouší druhé ošulit.
Také jsem slyšel kapat bolestné slzy, že teď nemáme žádnou vlastní armádu. Tomu moc nerozumím. Pár tisíc z nás je přeci ve zbrani. Nejsme ani tak hloupí jako sousedé v Německu. Naši vojáci smí dokonce střílet a v nejhorším pomohou při přírodních katastrofách. Mohou si dovolit být i občany.
Berlínská vláda s tím má problémy, mnohdy nechce dovolit jedno ani druhé. To se pak také ptám, k čemu ti muži v uniformě a ve zbrani vlastně jsou. Nic, u nás je to jinak. Čeští vojáci mají povoleno se chovat jako vojáci. Už to mi přináší určitou hrdost. Ano, dělá mi dobře, když je tu někdo, kdo umí ještě pochodovat pod českým lvem a v nejhorším se trefí do černého.
Jsem tedy skromný. Když se totiž podívám do historie, tak nám ta naše armáda, když bylo opravdu zle, nijak moc nepomohla. Nebyla to její vina, munici jí vždycky sebraly nějaké politické hlavy, které věděly vždy lépe, kdo je nepřítel a kdo přítel. Jistý si tím ale nejsem, protože jsme nesměli střílet ani na jednoho a ani na druhého.
Dnes se toho moc nezměnilo, člověk také neví, kdo je mu přátelsky nakloněn. Občanu se to jen oznámí, protestovat může, ale většinou opaku nedosáhne. Obyčejně protestuje proti válčení a má pravdu, válka je blbost. Přesto jsme celkem s radostí vstoupili do takového ozbrojeného klubu, kterému se říká NATO.
Nic jiného nám asi nezbývalo. Ono je totiž lepší být členem, než stát stranou. Vůbec, mít silnějšího bratra není na škodu. Dobře se to vyjímá i na vizitce. Člen NATO. Jeden má pocit, že není leckdo, že patří k mocným. A pak, jeden nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Krátce řečeno, nemám z toho také žádnou radost, ale svět už je takový.
Byl bych také raději, kdyby Česko mohlo být neutrální, ale dějiny tomu nechtěly. Měli jsme smůlu, vždycky o nás někdo bojoval, vždycky nás někdo chtěl, vždycky nás někdo osvobozoval. Teď si myslím, že máme trochu pokoj. Víme, kam patříme, jen se podle toho musíme trochu chovat.
V tom to vlastně vězí. Tak nějak si uvědomit, že si moc vyskakovat nemůžeme, ale přesto nás ostatní berou vážně a chovají se k nám s respektem. A to není tak málo v dnešním světě. Nesmíme se ale chovat jak hloupí tajtrlíci a všude křičet, že nám všichni jen ubližují a nutí nás dělat věci, které nechceme.
Ono tomu tak totiž není. My máme co říci a ostatní nás dokonce vyslechnou. Když ale hulákáme jeden přes druhého jako někde na tržišti, pak je to těžké, aby nám někdo rozuměl. Konečně bychom v nás měli zlikvidovat toho malého čecháčka a chovat se jako rozumní lidé mezinárodního společenství.
Konečně vyhrabat ze šuplíku historie zbytky národní hrdosti. Oživit vlastnost, která nás po staletí doprovázela. Pokud to dokážeme, pak máme na to, být členy NATO.