Nechci se zabývat demokratickým systémem jako takovým. Spokojím se s tvrzením, že se jedná o společenský systém, který má snad tu největší šanci být spravedlivým ke většině občanů. Jen k tomu přidám, že se asi v žádném případě nejedná o pevnou strukturu uspořádání společnosti. Vycházím totiž z toho, že se ještě nemůžeme dohodnout na tom, co je a co není opravdová demokracie.
Svým způsobem experimentujeme a neustále hledáme normy, které by tomuto systému daly poněkud pevnější, jistější a dlouhodobou podobu. Jsme také přesvědčeni, že ta „naše“ demokracie je lepší, než těch druhých. Tvrdíme také, že mnohé společenské systémy, které formálně zachovávají pravidla demokratického uspořádání státní moci, jsou diktaturou.
Na Ukrajině již několikrát proběhly demokratické volby. Zastánci tohoto politického zřízení vždy jásali. Celkem brzo se však ukázalo, že voliči byli asi poněkud pomýleni, protože vládnoucí osoby se nechovali podle jejich představ. Je možno počítat i s tím, že byli rozčarováni a ptali se: Co mi to ta demokracie vlastně přinesla?
Došlo k událostem na Majdanu. V podstatě k aktu násilí, jehož cílem bylo změnit formu demokracie. Tedy experiment, o kterém se neví, jak skončí. Co si o tom má myslet normální občan žijící na Ukrajině? Má sice touhu po spravedlivém systému, ale v podstatě ho zná jen z vyprávění. Sám ho nezažil, musí jen věřit, že bude dobrý. Je však otázkou, zda je ochoten znovu riskovat.
Možná, že i tak uvažovali občané Krymu. Nejen, že se většina stále cítí Rusy, ale možná, že i politice Moskvy rozumí lépe než kyjevskému experimentu. Řekněme, že pan Putin jim umožnil referendum. Dal šanci ke svobodnému rozhodnutí. Pravda, vše proběhlo pod dohledem. Zatím ale není možno tvrdit, že všichni volili pod hrozbou. Spíše pod „ochranou“.
Z hlediska politické strategie se ruskému vládci povedl geniální tah. Ke skutečnému násilí nedošlo a je těžko popírat nadšení, kterým občané své vítězství oslavovali. Podle „demokratického“ světa však bylo vše v rozporu s ukrajinskou ústavou a mezinárodním právem. Přesto by možná bylo dobré hovořit o „vůli“ lidu.
V Kyjevě naproti tomu došlo k závažnému násilí. Desítky lidí zemřeli. U moci je nová vláda, která má možná jen legitimitu potvrzenou parlamentem. Nikdo se lidu neptal. USA a EU se spokojí s tvrzením, že je vše podle zákona a prohlášením, že nová vláda jedná v zájmu všech občanů, v zájmu Ukrajiny a národa.
Část „demokratického“ světa teď viní pan Putina z násilného připojení části ukrajinského státu k Rusku. Pro mnohé je jeho vláda diktaturou. Tedy systém, který neuznává práva občanů. Ale ti, kterých se to na Krymu týká, to označují za osvobození. Dokonce hovoří o tom, že jejich dlouholeté touhy nalezly vyplnění. Zřekli se tedy „demokracie“ slibované Kyjevem.
Umožnil jim to ruský diktátor, kterého je nutno potrestat. Tak uvažují američtí a evropští politici. Pokud ale bude vše podle nich, tak vlastně nutí občany svých zemí, aby trestali občany Ruska. Považují to za zákonné a oprávněné. Prapodivné však je, že se svých občanů v podstatě neptají. Umožňuje jim to „demokratický“ systém. Myšlenku, že by to třeba mohlo být nedemokratické, zcela opomíjí. V jejich pojetí se pokládají za „vůli“ lidu.
V pohledu na události na Krymu, by se člověk mohl i domnívat, že tyto politiky šokuje fakt, že by se určitá národnostní společnost mohla demokraticky rozhodnout stát se součástí „diktátorsky“ řízeného státního zřízení. Již na první pohled paradox, který je těžko vysvětlit a akceptovat. Zde ale možná nepomůže pouhá citace zákonů, zde je nutno uvážit, zda je forma „našich“ představ o demokracii přijatelná, ale hlavně uskutečnitelná pro všechna světová společenství.
Možná, že tomu tak opravdu není. Nebylo by tedy na škodu se zamyslet nad tím, zda morální hodnoty našeho systému nemají povážlivé trhliny, které by mohly být základem pro určitou nedůvěru v tento systém. Ostatně i problémy ve struktuře „státní“ moci, se kterými se v České republice denně potýkáme, nejsou zrovna radostné. Je toho dost, na co bychom neměli být hrdi.
A i u nás je ještě hodně těch, kteří si začínají myslet, že ten „starý“ systém měl možná určité přednosti. Fakt, kterému se vyhýbáme, nejsme ochotni se ptát proč, spokojíme se jen s populisticky vedenou hádkou a osočováním. K tomu se opravdu nad tím vším zamyslet možná nemáme odvahu. Možná by tedy nebylo na škodu zvážit, zda události v Kyjevě a na Krymu by neměly být varováním i pro naši společnost.
Jsou totiž situace, kdy jednat v zájmu občanů v demokratickém systému je mnohem složitější než jak tomu může být v diktátorsky vedené společnosti.