kotyk-blog.cz

Omlouvám se všem padlým na kyjevském Majdanu, ale vinu necítím, taková je historie. Neuběhlo ani pár týdnů a již se objevuje otázka, zda ty oběti nebyly zbytečné. Hlavně, zda to umírání přineslo něco národu, či několika málo jedincům, kteří se vrhli na uvolněné politické posty.

Já si myslím, že šlo o to druhé. O zcela primitivní boj o moc. Trochu naivní a amatérský. Pár týdnů se křičelo něco o svobodě a teď tu všichni sedí nad prázdným hrncem a ty více jak dvě miliardy dolarů za ruský  plyn nejsou pořád zaplaceny.  Je to nepříjemné, asi někdo počítal s tím, že Evropa otevře peněženku rychleji.

Ta by sice Ukrajinu ráda koupila, ale je to přeci jenom trochu nejistá investice. Pořád se neví, kdo bude v Kyjevě vládnout a zda to zem vůbec jako celek přežije. Přenechat vše Putinovi by asi nebylo špatné, určitě by pak dluh odpustil. Možná, že by šlo se nějak podělit. Prostě, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Průšvih je, že je již opravdu těžké vysvětlit evropským voličům, že svoboda a hlavně boj o ni je něco na prodej. Sice se to tak ještě jmenuje, ale jde vlastně o ekonomické otroctví, politický obchod. Něco, co již nemá se svobodným rozhodováním občanů opravdu nic společného. Většinou se jedná o nutný kompromis. V podstatě jde o přežití.

A pan Putin zůstává chladným počtářem. V klidu dál licituje a určuje cenu. Chce prostě vědět, kolik je Evropa a Amerika ochotna zaplatit  za Ukrajinu. Chce mít  také jistotu, zda jsou evropské země ochotny se plně vydat v závislost na Spojených státech amerických. Jak energeticky, tak obchodně. Politicky jak by smet.

Kremelský vládce zná dobře obchodní bilance a ví, že ruský trh je velkým lákadlem pro země EU. Spoléhá asi na to, že povrchní a formální jednota se v brzké době neobejde bez trhlin. Má již zkušenost s tím, že evropská politika myslí vždy na zadní dvířka. Bouchnout dveřmi se neodváží nikdo.

Proč také? Obnovit nesmyslnost studené války se nechce nikomu. Vyjma Washingtonu, zde si již mnozí spočítali, že by se na tom dalo vytřískat hezkých pár miliard. Evropanům by něco takového mohlo přijít hezky draho. Nehledě na to, že být jenom čistě proamerický není politicky také tak jednoduché.

Tím nejlepším varováním pro Evropu je samotná Ukrajina, respektive těch několik nových vládců v Kyjevě. V podstatě nevědí kudy kam. Dostali se do postavení, kdy je kompromis velmi těžký. Jsou v situaci, kde nechtěli být. Jejich touhou bylo zůstat v podstatě „neutrální“. Tedy vytvořit politické vedení, které by bylo akceptováno jak Moskvou , tak Evropou.

Místo toho dochází ke konfrontaci a možnému měření sil. Cesta, která bude asi poznamenaná rozpadem země. Minimálně politicky. Již není možno to hrát na obě strany, je nutno se rozhodnout. Buď Moskva anebo Evropa. Ani jedno a ani druhé není ideální. To jsou však obvyklá rizika různých revolucí. Ne vždy je boj o moc i bojem za lepší budoucnost.

V boji za svobodu se ne vždy žaláře vyprázdní, mnohdy je tomu právě naopak. 

Zhruba tak se vyjadřuje ČSSD o šéfovi financí. Pochopitelně obrazně a právě v mediálním světě. Je to prý nad slunce jasné. Ten filuta si koupil informační gigant Mafru a s pomocí ostrého slova vytáhl do boje proti koaličnímu partnerovi. Prostě takový malý český Berlusconi.

Nechává psát nehezké věci o panu Sobotkovi a vůbec se činí ho všelijak pošpinit. Prostě občas zvedne telefon a nařídí: Trochu bahna na premiéra! Zní to logicky, ale v mediálním světě to zase není tak jednoduché. Musí být totiž odkud brát. Tedy tu špínu. Ve slušné společnosti jí není mnoho k nalezení. Ale v Česku, pravda, to bohužel není žádný problém.

Spíše je velmi přetěžké najít politika s čistou vestou. V podstatě ať hrábneš kam hrábneš, všude je nějaká špína. Vždy se objeví prapodivné nejasnosti v životopise politického snaživce. Nezodpovězené otázky, nevysvětlitelná konání při nichž zmizely milióny a mnohdy i miliardy korun. Pro řadové občany však nic nového.

Není tedy třeba si kupovat média, vše funguje samo od sebe. Žádný novinář se nemusí mnoho rozhlížet, pokud chce vzít někoho na pranýř. Jedná spíše podle hesla padni komu padni. Pokládá to skoro za svatou povinnost, nabádat ho k tomu nemusí nikdo. Jednou se trefí do jednoho nešťastníka, podruhé do jiného. Většinou to schytá ten, který si poslední dobou trochu „vyskakoval“.

Takže, pane Sobotko, pokud by se k Vám donesl obsah těchto řádků, tak si nedělejte starosti, že se o Vás píše. Tedy ve spojitosti s OKD. Víte, ve Vašem případě, bych se spíše staral o to, co se o Vás nepíše. Třeba o tom, že jste premiér, kterého jsme si již dávno přáli. Důrazný, jasný a srozumitelný. Prostě ukažte konečně barvu. Pak se bude jistě psát právě o tom  a minulost možná upadne v zapomnění.

Ono plakat nad rozlitým mlékem není zrovna „chlapské“. Zrovna tak nemůžete čekat, že by Vám voliči foukali bebíčka. Špatné skutky mohou být vyváženy jen skutky dobrými. Již jsem Vám jednou radil vykašlat se na nějaký ten prapodivný volební program Vaší strany, která sama neví kudy kam. Jděte svou cestou, možná, že najdete i budoucnost pro ČSSD.

A ona pak bude i ta Mafra spokojena. Již je pomalu nudné a stereotypní se pořád babrat v minulosti. Dobrá, říkáme tomu investigativní žurnalismus, ale to nic nemění na tom, že občany zajímá spíše budoucnost. Dělá jim starost, že nevědí jak bude zítra. Ohlíží se po někom, kdo by jim to řekl, kdo by jim dodal optimismu. Vy tou osobností zatím nejste.

Jistě, koaliční vláda to nemá lehké. V praxi je to však typický příklad demokratického vedení společnosti. Dělat kompromisy je každodenní chléb. Jedno však není nikdy dobré, plivat si navzájem do polévky. Ale o to snad zatím nejde. Problém je spíše v tom, že každý sedí před talířem jehož obsah si sám uvařil. Takže nezbývá nic jiného než srdnatě dojíst vlastnoručně ukuchtěné a pak se pokusit vařit ve společném hrnci.

Tragédií žijícího politika je, když se píše jen o jeho minulosti.  

Ne, počítat neumím a kupecké počty jsou mi vzdálenou realitou! Tak nějak bych ohodnotil postoj pana redaktora Lukáše Dolanského při včerejším vysílání pořadu „Události, komentáře“. I přes veškeré snahy pana Babiše odmítal toto stanovisko opustit. Já to chápu. Málokdy jsem ve svém životě poznal zpravodajce, který by uměl počítat.

Většinou jejich matematické umění stačilo jen na to si spočítat, že dělají celkem lukrativní džob. V podstatě znalost dostačující a pro egoistický postoj jistě uspokojující. Z pohledu diváka však záležitost poněkud zapeklitá, hlavně, když partner rozhovoru před televizní kamerou má být chápán jako člověk bezcharakterní.

A nejen to. Hlavně ale jako osoba nedržící slovo a neschopná jednat v zájmu občana. Šlo o důl Paskov a OKD. Pan Babiš zářil nadšením. Proč ne, ušetřil opět jednu miliardu. Státní kasu nemusí otevřít. Hlavně ne hned, chce raději počkat, až se trochu naplní. Pokládal jednání se zástupci firmy za úspěšné. Dalo by se tvrdit, že je možná i ošulil. Byl prostě ve svém živlu.

Pokládal to za čin všeobecně prospěšný a nestačil se divit, že je mu za to ještě nadáváno. Nechtěl pořád pochopit, že podle televizního scénáře je vždy vše jinak. Pravdou je přeci jen to, co vznikne u redakčního stolu a ne to, co se odehrává za oknem a přede dveřmi.

A v povědomí redaktorů České televize je zapsáno, že pokud nějaké peníze potečou, tak je tak jako tak dostane ta privátní firma. Tvrdit opak je prostě politická lež. Veškeré argumenty jsou zbytečné, pan Babiš je prostě lišák, který nás podvádí, dělá si pořád nějaké privátní kšeftíky a my mu na to naletíme. A proto je svatou povinností televizních redaktorů nás na to upozornit.

Dalo mi proto celkem dost práce, si vše sám spočítat. Takže. OKD nedostane teď nic. Majitelé se zavázali, že důl nezavřou a budou pracovat dokonce o rok déle. A ještě k tomu investují půl miliardy. Kupodivu ze svého. Předtím chtěli ty peníze od státu, ale Andrej se jim vysmál. Co naplat. Starý trik užívaný na hloupé politiky se nepovedl. Tak je to v obchodním životě.

Tím pádem by mělo do státní kasy přijít navíc i půl miliardy. Přeci za ten rok práce navíc, kdy se bude pracovat a pěkně odvádět do státní kasy. A když se pak přeci jenom důl zavře, tak stát slíbil vyplatit 600 miliónů na sociální výdaje. Takže, podle kupeckých počtů, to nakonec bude jenom 100 miliónů, která stát musí vysolit.

Ovšem vše ještě závisí od hospodářského vývoje, ceny uhlí a vůbec i na tom, zda vedení dolu bude schopno správně hospodařit. Celkem tedy jasná záležitost. Já to tedy chápu. Ve škole jsem dával celkem pozor a také vím, že bez zvládnutí kupeckých počtů se v životě neobejdu. Jediné co mi dělá starost je, že to nechápe pan redaktor Dolanský a blamuje se před celým národem.

Pravda, je za to placen. Tedy dělat novinářského šaška. To by bylo v pořádku. Jenže ty peníze pocházejí od poplatníků, říkají právě zase kupecké počty. Nehledě na to, že ten pořad má být rázu informativního, má říci občanům, co se to u nás děje. A to že máme v České televizi neschopné redaktory, to už víme dávno. Proč tedy ty neustálé reprízy neúspěšných pořadů?

Ne vždy je opakování matkou moudrosti.

Podle mediálních zpráv asi ano. Již ne sice na prvních stranách, ale přeci jenom se nějaká ta zprávička ještě najde. Ale myslím si, že se již pomalu přiřazuje k zemím mediálně fádním. Neděje se nic, co by stálo za pozornost. Ukrajina se začíná potýkat s problémy zcela všedními. Dohadují se třeba o tom, kdo by měl vládnout.

Každodenní život se tedy vrací do starých kolejí. Otázkou však je, zde vůbec došlo k vykolejení celostátního charakteru. Určitě ne pro možná 45 miliónů občanů. Ty čekají zase volby. Kolikáté už? Rozhodnutí pravděpodobně ne zrovna složité. Člověk musí jen rozpoznat, který z kandidátů je menší podvodník. Nu, jak říkám, vše je zase na normálu.

Horké hlavy ochladly. I ty mezinárodní. Pan Lavrov a pan Kerry se na sebe usmívají a třesou si rukou před celým světem. Proč také ne, vždyť vlastně o nic nešlo. O vážném nebezpečí pro světový mír neuvažoval ani jeden ani druhý. Vše se odehrálo ve verbálním oblasti. Pravda, padla i ostrá slova, mnohdy se jeden či druhý vyklonil přeci jenom moc z okna.

Ale to již patří ke koření diplomacie a je základním pravidlem pro mediálně politický úspěch. Žádná výhrůžka nebyla myšlena smrtelně vážně. Je jen otázkou času, kdy na to světová veřejnost zapomene a veškeré sankce se pomalu rozplynou. Zůstanou jen ty, na  kterých se dá pěkně vydělat. Tak jako při každém embargu. To si vždy mnozí pěkně namastí kapsy.

Pro mnohé se totiž různými sankcemi vytváří monopolní postavení. Velice dobře se dá elegantně regulovat export a import. Je snadnější obejít již platné dohody, které se ne zrovna líbily mnohým zájmovým skupinám. Sen pro mnohé výrobce, tragédie jiných. Doplatí na to většinou ten malý a poctivý, ten, který se zabývá jen obchodem a ne politikou.

Tak už to bývá při těch revolucích. Občan se vybouří na barikádách a v zákulisí se rozdělí moc. Možná i Ukrajina. Federalizace? Žádný špatný nápad. Každý by dostal svůj podíl. Ano, je mnoho těch, kteří chtějí někde vládnout. Občas je dobré je uspokojit. Možná by to byla i záruka pro klidnou budoucnost, již by nebylo o co bojovat. Možná.

Aha, ještě tu byla ta záležitost s Krymem. Prý je zase ruský. Mnozí říkají, že tomu tak vlastně vždy bylo, jiní jsou opačného názoru. Nevím, životní zkušenost mi napovídá, že se historici a politici stejně nikdy nedohodnou. Ale prý je tam klid, občané se tváří spokojeně. Alespoň ta většina. A ty, kterým se to nelíbí, najdeš všude. Nic neobvyklého. Věčná opozice je přeci důležitým prvkem demokracie.

Co k tomu všemu závěrem říci? Ono je asi vždy dobré si připomenout, kdo vlastně tomu našemu světu vládne. Kdo rozhoduje o našem bytí a žití. Zda je to dobré, nevím, ale asi tomu tak je. Svět se stává pragmatickým a my se podřizujeme. Občas voláme po revoluci, ale nemůžeme se dočkat dnů, kdy se zase vše uklidní. Oceňujeme stabilitu. Hledáme jistoty v našem nejistém světě.

Občane neboj, vždy se někdo najde, kdo ti řekne, jak máš žít.   

Jak si to vlastně představujete? Tedy ten život. Je to boj. Každý den. Jeden chce to a druhý ono. Ne vždy chtějí mnozí jen jedno. Respektive mnohdy ano, ale každý volí jinou cestu. Zájmy se střetávají. Bojuje se i priority. Ne pro každého platí důležitost problémů z pohledu ostatních.

Jinak tomu ani být nemůže. Vlastně to tak být musí, protože v opačném případě bychom se ocitli ve stavu stagnace. Asi by zavládla všeobecná spokojenost se stávajícím. Ani bychom pravděpodobně nepostřehli, že se nacházíme v procesu degenerace. Takže já pokládám za dobré, když dochází ke střetu zájmů.

Je to nutné. Jak jinak bychom poznali, kdo to myslí vážně, kdo je poctivý, kdo je čestný obchodník. Stejně tak politik. Pane Sobotko, vždyť Vy se pohybujete ve střetu zájmů neustále. Skoro každý den jednáte proti mým zájmům. A jistě nejsem sám, kterému se mnohé nelíbí ve Vašem činění.

Třeba právě i to, že se při každé příležitosti zmiňujete o střetu zájmů pana Babiše. Vypadá to už, jakoby to pro Vás byla noční můra, že na nic jiného snad ani nemyslíte. Prostě oblíbené téma. Člověk by si již pomalu mohl pomyslet, že toho využíváte k zakrývání jiných problémů, kterým se vyhýbáte. Chováte se prostě jako politik.

Víte, dělat druhého špatným, nevede vždy k posílení popularity. Jste už nějaký ten týden premiérem, ale nemohu si vzpomenout, že by jste přišel s něčím, co by stálo za řeč. Opravdu si nemohu vzpomenout. To jediné, co mi uvízlo v hlavě je právě Váš problém s panem Babišem. Skoro to už vypadá, že je tím Vaším osobním střetem zájmů.

Asi má jiné představy o „vládnutí“ než Vy. Řekl bych, on je zvyklý problémy řešit. Pravý politik o nich umí jen mluvit, řešení se většinou vyhýbá. Ví totiž dobře, že se jeden nemůže všem zavděčit, že si mnohdy dělá nepřátele. Tím ztrácí voliče, což je v pohledu na příští volby nepříjemné. Není tedy divu, že se všemu vyhýbá, jak jen to jde.

Takže, pane Sobotko, nechte toho politikaření a buďte trochu premiérem. Začněte konečně hledat vlastní cestu. Pusťte se konečně do opravdového střetu zájmů. Zamyslete se nad vlastní osobností. Zkuste se zeptat sám sebe, zda jste ještě opravdový Čech. Zda ještě rozpoznáte zájmy naší společnosti. Zda se třeba  naše zájmy nestřetávají se zájmy EU.

Nebojte, pokud pan Babiš udělá něco nekalého, tak se to neutají. Existuje mnoho těch, kteří nečekají na nic jiného. Rádi ho potopí. O to se starat opravdu nemusíte. Přestaňte už konečně hájit ideologii Vaší strany a začněte se starat o zájmy společnosti. Jste premiérem, to, že šéfujte nějaké straně, musí být vedlejší. Snažte se o potlesk občanů, přestaňte pofňukávat nad možným úspěchem druhého. Zatím se chováte jako pouhý politik.

Pane Sobotko, jedině opravdový boj ve střetu zájmů z Vás může udělat premiéra. 

Míním tím Vaše slova v otištěné omluvě. Stojí tam mimo jiné toto: „Stále mám problém se ztotožnit s rolí politika a člena vlády. Před volbami jsem byl svobodný člověk a říkal jsem, co jsem si myslel. Teď už to údajně nemohu dělat, protože politik má prý říkat něco jiného, než si myslí“.

Víte, ono Vás mnoho občanů volilo právě proto, že jste říkal, co si myslíte. Lidé už totiž mají plné zuby těch naučených frází. Asi totiž existuje někde nějaká tajná knížečka, kde stojí co se smí říkat, když se jeden stane politikem. Možná, že je v kapesním vydání a čte se tajně pod lavicí.

Je to těžké rozhodnutí. Chcete být upřímný k voličům? Anebo chlácholit kritiky, opozici a koaliční partnery? Já bych Vám radil to prvé. Těm druhým se nezavděčíte nikdy. Zbytečná starost. Ale zrovna tak ani nemusíte žadonit o přízeň voličů. Ono jde spíše o důvěru. Jistotu v to, že uděláte to, co slíbíte. Ať už se to někomu líbí nebo ne.

Pokud se ale rozhodnete být „politikem“, tak nevím. Těch máme jako soli. Všude jsou velmi aktivní a vskutku již dokázali nám občanům ten život skoro přesolit. Ale je to Vaše volba. Dlouho se zde objevoval deník nepolitika. Nebylo to špatné. Lidé četli. Po deníku politika by neštěkl ani pes.

Já jsem přesvědčen, že každý politik by měl mít odvahu říci, co si myslí. I on by měl dokazovat, že existuje svoboda slova a myšlenky. A to mnohdy bez ohledu na to, zda to někdo mediálně zneužije. Každopádně ne lhát, to se nevyplácí. Někdo vždy vyšťourá pravdu. Snad jedinou akceptovatelnou výjimkou u politika je to, že občas mlčí.

Když si tedy myslíte své, tak si to prostě možná ponechte pro sebe. Jako obchodník, jste to také dělal. Novináři? Ano, stále se na něco ptají. Buď jim řeknete to, co chtějí, pak jsou spokojeni. Když ne, tak Vás předhodí lvům. Nebudete věřit, ale potkal jsem řadu politiků, kteří se vždy předem raději ptali: Co si tak přejete ode mne slyšet?

Ono je to jako v boxerském ringu. Každý se snaží Vás zahnat do rohu a vy musíte uhýbat. V podstatě si myslím, že je to tak správné. Jenže jsou mnozí, kteří se neštítí nějaké té rány pod pás. Takže jsem pro zachovávání pravidel. Ne všichni se toho drží, ne každý je pro čestný boj. V ringu rozhoduje soudce a diváci mohou jen pískat. V politickém životě však rozhodují občané. Já bych to riskoval, většina je snad pro férovou hru.

Víte dobře, že ten nejlepší obchodní partner je ten, jehož stisk ruky je smlouvou a zárukou. Mezi politiky takových mnoho nenajdete. Mezi zástupci medií možná. Ale konkurence je tvrdá, ne každý si může dovolit být čestný. Ale jinak je to s občany. Doufám alespoň. Normálně fandí rádi outsiderům. Takže možná riskujte a zůstaňte tím, kým jste.

Občané totiž občas i prominou, když politik říká nepříjemnou pravdu.

Jo, ten ví, jak se dělá světová politika. Je ze staré školy a už od mládí ho učili, že bez třídního nepřítele nic nefunguje. Ono už to bylo také trochu nudné. Na obou stranách. Popularita nic moc, jeden se již pomalu i jako prezident nedostal na obrazovku světové veřejnosti. Teď je zase vše jak má být. Silácké řeči ovládají titulky, občané jsou vzbuzeni a správně motivováni.

Křiklouni mají zase něco jako studenou válku. Opět se haraší zbraněmi. Chleba bude určitě dražší, ale nevadí, občan to chápe. Rád se přeci obětuje na oltář svaté války. Domácí problémy budou posunuty stranou a do popředí se dostane zase boj za svobodu. Ano, ta je důležitá. Není nic horšího, než závislost. Hlavně na konkurenci.

A aby to vše dostalo opravdový lesk, tak se pan Obama vydal na reklamní kampaň po evropských zemích. Nevypadá to ale, že by o nich něco věděl. I přes usilovnou práci NSA. Tedy on třeba ví, co si špitala paní Merkelová s kdekým, ale pochybuji, že by se staral o to, co si tak vykládají občané.

Proč také? Vždyť oni přeci uvítají absolutní závislost na USA. Nepřejí si nic jiného, chtějí být svobodní. Takže budou s radostí kupovat americkou energii v podobě kapalného plynu. Hlavně je strašně potěšilo ujištění, že ceny bude určovat volný trh. Jak jinak, i zde panuje svoboda.

Dovedu si třeba představit ty nezaměstnané ve Španělsku. Tvoří skoro čtvrtinu obyvatelstva. Ti mladí jsou na tom ještě hůře, v mnohých oblastech jich je až 40 procent bez práce. Určitě teď pociťují, jak se před nimi otevírá vidina jasné budoucnosti. Ano, demokratická Ukrajina jim bude záchranou. Určitě. Stačí přeci jen poslouchat amerického prezidenta.

Je to velký muž. K tomu všemu se mu také dostane posvěcení od Svatého otce. Více si přeci řádný Evropan nemůže přát. A hlavně my Češi, že? S papežem jsme to nikdy moc neuměli. A s těmi Rusy to bylo vždy trochu komplikované. Ti už hráli u nás skoro každou společenskou roli. Vše jasné bylo snad jen při hokejových zápasech. Tak teď je zase budeme nenávidět.

Praktické to zrovna není, ale když si to politici přejí, tak proč ne. Doufám jen, že na to budou také nějaké dotace. Prostě nemáš rád Rusy, tak napiš nějaké odůvodnění a tady máš zase pár miliónů. Možná, že se zavede i nějaký paušál. Bylo by to spravedlivé, vždyť občan podporuje třeba i něco, čemu nerozumí. Tváří se solidárně. Žádný důvod to dělat zadarmo.

Mne by ale přeci jenom zajímalo, jak chce americký president řešit ty problémy, na které sám nestačí. Třeba takovou Sýrii. Tam by třeba mohla Moskva pomoci. Nebo Čína. Ta se zatím tváří neutrálně, ale jeden nikdy neví. Na druhé straně je to taková spolehlivá komunistická diktatura. Nedělá ani žádné problémy. Dá se s ní docela svobodně obchodovat. Ano, svoboda je přeci důležitá.

A Putin? Zatím to vydá na dobrý mediální a politický střet. Trochu sankcí neškodí, je to dobré koření pro pokrmy podávané občanům. Kdyby to moc bolelo, tak je tu ještě ten červený telefon. Mezi kumpány je vždy čas na přátelský dohovor. Když nic jiného, tak dát třeba ten správný tip na nákup akcií. Na boji za svobodu se dá přeci docela dobře vydělat. I její cena podléhá zákonům volného trhu.

Občane, ty jsi přeci světa znalý, ty to už pochopíš. 

Tak nějak si vysvětluji debatu o možném statusu učitelů. Měli by požívat ochrany jako veřejní činitelé. Dobrá, proč ne. Zda jim to pomůže se neví, ale možná, že to posílí sebevědomí, dá potřebnou jistotu. Je ovšem otázkou, zda budou mít šanci, že to stačí nějak vysvětlit svým žákům. Právě těm, kteří doposavad ani nepochopili, jak závažnou roli hraje učitel ve společnosti.

Já bych se ale raději zabýval otázkou, zda takový status učiní něco s vědomím mnohých rodičů. S jejich arogancí, agresivitou a nedostatkem tolerance. Neúctou k vědění a vůbec ke člověku. Zda se něco změní na jejich „pedagogickém“ postoji vůči vlastním dětem. Zda budou i nadále v klidu posílat do školy vlastní potomky, kteří jsou postrachem učitelů. Zda budou i nadále vychovávat děti k obrazu svému.

Možná, ale že těm rodičům trochu křivdím, tedy s tím obrazem. Ony se možná ty děti chovají přesně tak, jak jim to společnost ukazuje. Každý si přeci může dělat co chce. Máme svobodu. To ano. Svobodou je pak i to, že si se sluchátky v uších každý může celý den poslouchat hudbu, která se mu líbí. Co se libí jinému, ho nezajímá, většinou se o to ani nemusí starat.

Každý má počítač. Tam si  může číst co chce. Má také možnost si vybírat z televizních programů co chce a kdy chce. Nemusí se s nikým dohadovat, nemusí také s nikým o obsahu diskutovat. Užívá si svobody. Není nucen se podvolit jinému vkusu a ani názoru. To je jen tak několik „maličkostí“ jako příklad. Mladý člověk se tak uzavírá do pro něj přijatelného světa. Nemusí se podřizovat a tím ztrácí možnost pochopit, že svět třeba funguje jinak.

Tolerance a respekt zůstávají neznámým pojmem. Zrovna tak skutečnost, že je v životě běžné podřídit se moci, uznávat autoritu. I to patří ke svobodné demokratické společnosti. Pakliže ne, tak by bylo lépe hovořit o anarchii. A tak do škol docházejí mnozí, kteří nemají ani zdání v jaké to společnosti vlastně žijí. Vše znají spíše z doslechu.

Není možno se potom divit, že prožijí šok. Najednou před nimi stojí někdo, kdo nařizuje a vyžaduje. Osoba, která si myslí, že základem soužití ve společnosti je disciplína a dodržování základních pravidel platících pro všechny. Stává se  nepřítelem. Nabourává dosavadní poznání, odporuje nabytým zvyklostem. Z pohledu školní lavice je pak obyčejně považován za idiota.

Mnohdy je to i doma platné vysvětlení pro ten či onen studijní neúspěch. Věc je tím vyřízena. Pro mne ale ne. Každý se může mýlit. I ten učitel může občas kázat nepravdy. A žák má právo se optat, vznést námitku, žádat o vysvětlení. Běžná forma společenského chování a vzájemného respektu. K tomu však musí vychovávat rodina.

Pakliže se ale vše odbude pouhým „idiotem“, pak něco nefunguje. A já si myslím, že za to nesou odpovědnost matky a tátové. A já bych rád, aby učitelé měli tu moc, takové rodiče pozvat do školy a donutit je, aby před celou třídou ospravedlnili toto „ocenění“ učitelské práce. Jsem si jist, že by jim to nebylo zrovna po chuti a se svým potomkem by si to vyřídili.

Takže v podstatě nemám nic proti tomu, aby měl učitel status veřejného činitele. Ale pod podmínkou, že právní zodpovědnost za žáky ponesou v plném rozsahu jejich rodiče. Bez výjimky a nepodmíněně.

Není totiž dobré trestat děti za chyby rodičů.

Já si myslím, že ano. V dnešní době se národní hrdost již nepokořuje se zbraní v ruce, ale jednoduše se státy a národy kupují. Člověk by si mohl myslet, že nikdo nemůže mít tolik peněz, aby tak činil. Jak vidno, opak je pravdou. Evropská unie takto expanduje již řadu let. Nejvíce k tomu dopomohl nový finanční systém, který se obejde bez kapitálu.

V podstatě totiž klasický kapitalismus již neexistuje. Kapitálu v původním slova smyslu již není zapotřebí. Myslím globálně. Nahradil ho systém, který jsme zatím nepojmenovali. Je to i těžké, jen vyvolenci mají trochu představu o tom, jak funguje. Je to svět virtuálních peněz. Jejich množství je sice regulováno, ale v podstatě může být neomezené. Počet miliard se řídí jen otázkou potřeby.

Jedno si však tento nový finanční zázrak ponechal, totiž touhu expandovat. Ve starých dobách se hovořilo o imperialismu. Dnes se píše o volném trhu, otevřených hranicích a svobodě. Tak to stojí v každé nabídce pro nové zájemce. Vše je velmi lákavé. Teprve při prvních potížích přicházejí mnozí k poznání, že byla prodána i národní hrdost a s tím spojený pocit svobody.

Nastávají první komplikace. Demonstrace a vzpoury. Teď je středem zájmu Ukrajina. V podstatě se již dávno vyjednává o koupi. Slíbené miliardy létají vzduchem. Bylo nutno vyplatit i malé kapesné. Přímé dražbě muselo být zabráněno. Při té je výsledek přeci jenom nejistý. Nikdo neví, jaká bude konečná cena a kdo se stane  majitelem.

Hlavně, když je protihráčem Rusko. Tento trochu anachronický prvek globálního světa, který není ochoten se držet nových pravidel. Hraje ještě podle těch starých, která jsme pro jistotu označili za nezákonná. Haraší trochu zbraněmi a hodil na hrací stůl ne peníze, ale směnku označenou jako národní hrdost.

Konkurenci se to nelíbí, ale zatím není ochotna veřejně přiznat, že to je právě ten nejslabší článek novodobého boje o moc nad zbytkem světa. Prvek, který se zatím nepodařilo vtělit do počítačového světa. Jedná se o nevypočitatelnou veličinu, která již mnohé „investice“ proměnila ve ztrátu. Ti novodobí dobyvatelé ještě nepokořili člověka jako takového, jeho city. Jeho mnohdy iracionální reakce, jeho emoce. Faktory, které svět počítačů nezná.

Novodobí „imperialisté“ proto raději hovoří o nacionalismu. Vědí dobře, že něco takového je pro rozumné společnosti hrozbou. Vědí, že řádný občan má i z něčeho takového strach. Historie dává všem těm za pravdu. Ale národní hrdost je přeci jenom něco jiného. Je to pocit, který z jedince dělá občana, zařazuje ho do společnosti, pomáhá držet na uzdě vrozený egoismus.

Mezi národní hrdostí a nacionalismem je jen úzká hranice, kterou je lehké překročit. Mnohdy je to nebezpečná hra. Ale stejně tak je to se zbraní. Může být útočná i obranná. Ani peníze se nevyhýbají tomuto nebezpečí. Mohou přinést dobro i zlo. V podstatě každý výplod lidské činnosti má dobré a stinné stránky.

Kdyby pan Putin koupil Krym podle představ „západního“ světa, bylo by asi vše v pořádku. On to ale udělal po svém. Chladnokrevně si osvojil něco, co jiní chtěli koupit. V podstatě jim to vyfoukl pod rukou. A asi jen zdravá národní hrdost může dopomoci k tomu, aby společnost byla schopna rozlišovat mezi dobrem a zlem. Může být důležitým faktorem při rozhodování, kdo je přítel a kdo je bezuzdný a chladnokrevný kupec.

Teď je však definitivně na řadě Ukrajina. Její celistvost je ohrožena. Tvoří se zde dva tábory. Jeden je lákán vidinou novodobého systému moci. Ten druhý chce žít „postaru“. Zbytek světa se dohaduje o tom, co je lepší. S jistotou to však nemůže tvrdit nikdo. Není totiž radno opomíjet jeden fakt. Za poslední staletí se totiž „západní“ svět stal společností menšinovou a jeho moc a nadvláda je již více než teoretická.

Ono je nás totiž na světě již 7 miliard a mnozí chtějí žít po svém, možná právě i postaru.

Na myšlenku volit takovýto titulek mne přivedl jeden záběr ve zpravodajství České televize z Krymu. V pozadí jsou válečné lodě. Konkrétně je vidět Rusy obklíčená ukrajinská válečná loď. A v popředí sedí starší muž na nábřeží a klidně chytá ryby. Je spokojen, návnada na háčku je chtivě polykána dravci. Džber je už skoro plný, rodina si zase pochutná.

Ten rybář toho v životě již určitě hodné zažil, je asi přesvědčen, že není důvodu měnit zvyklosti. Nic zvláštního se přeci neděje, jen pár bláznivých politiků se zase hádá a pokouší se zasáhnout do jeho života. On a ty ryby na to nehledí, není přeci důvodu dělat věci jinak než je zvykem.

Při všech těch převratných politických událostech je většina občanů jen pasivními diváky, nikdo se jich neptá na jejich mínění. Jsou pro media neatraktivní, protože nejsou ochotni se stavět na tu či onu stranu. Trpělivě jen čekají na návrat k normálnímu každodennímu životu. Doufají, že to bude možné.

Asi přeháním, ale mé životní zážitky mne vedou k přesvědčení, že nejsem daleko od pravdy. Byl jsem v mnoha krizových oblastech. Vždy jsem mohl pozorovat, že většina občanů nebyla ochotna se nechat strhnout k násilí. Drželi se stranou, měli jen strach o své rodiny a doufali, že nebude hůř.

Zpravidla se nějak vyrovnali se všemi těžkostmi života, našli cestu, jak přežít. Mnohdy se jim nevedlo dobře, ale přeci jenom s určitou jistotou mohli očekávat příští den. Neměli nic proti tomu, aby se něco změnilo lepšímu. Báli se však převratných revolučních změn s nejistým výsledkem. Báli se všech křiklounů a těch, kteří chtěli za každou cenu likvidovat ty, kteří byli jiného mínění.  

Takový občan také většinou nenávidí novináře a politiky. Podle nich jsou to lháři. Lidé, kteří sledují jen osobní cíle. Jedinci, kteří se honí za kariérou. Osoby, kteří se chtějí stát osobnostmi a vytvářejí zdání, že bojují za lepší budoucnost ostatních občanů. Mnohokrát jsem se střetl s takovouto kritikou. Marně jsem hledal protiargumenty. Musel jsem přiznat, že jejich názory nikoho nezajímají a že je velmi těžké mediálně „prodat“ jejich osudy.

A tak se v duchu zaobírám osudy těch, kteří se zpravidla náhodou objeví v mediálním zpravodajství. Třeba právě tím rybářem. A přemýšlím kolik takových rybářů žije třeba u nás v Česku. A kolik je bude stát to harašení zbraněmi mezi USA a Ruskem. Kolik budou muset zaplatit za samolibost politiků, kteří bojují o osobní prestiž na úkor občanů.

Mnohdy jsou ti „mlčící“ občané označováni za ignoranty. Údajně se neangažují v politice. Nikdo se jich ale neptá proč. Možná proto, že by jejich odpověď neodpovídala „politické“ situaci. Možná, že by v dnešních dnech řekli, že nechtějí další studenou válku mezi západem a východem. Možná, že znají na druhé straně dost těch, se kterými se dá normálně mluvit. Uznávají je jako sobě rovné.

A také si možná kladou otázku, zda se nenacházíme v situaci, kdy nám politici s pomocí médií zase předepisují s kým se smíme stýkat, s kým je dovoleno mluvit. Kdo je dobrý a kdo je špatný člověk. Řádný občan to v podstatě rád rozhoduje sám. Je jen otázkou, zda má ještě dostatek trpělivosti k tomu, aby neustále čekal, zda politici a novináři budou jednoho dne ochotni to akceptovat.