Já si myslím, že ano. V dnešní době se národní hrdost již nepokořuje se zbraní v ruce, ale jednoduše se státy a národy kupují. Člověk by si mohl myslet, že nikdo nemůže mít tolik peněz, aby tak činil. Jak vidno, opak je pravdou. Evropská unie takto expanduje již řadu let. Nejvíce k tomu dopomohl nový finanční systém, který se obejde bez kapitálu.
V podstatě totiž klasický kapitalismus již neexistuje. Kapitálu v původním slova smyslu již není zapotřebí. Myslím globálně. Nahradil ho systém, který jsme zatím nepojmenovali. Je to i těžké, jen vyvolenci mají trochu představu o tom, jak funguje. Je to svět virtuálních peněz. Jejich množství je sice regulováno, ale v podstatě může být neomezené. Počet miliard se řídí jen otázkou potřeby.
Jedno si však tento nový finanční zázrak ponechal, totiž touhu expandovat. Ve starých dobách se hovořilo o imperialismu. Dnes se píše o volném trhu, otevřených hranicích a svobodě. Tak to stojí v každé nabídce pro nové zájemce. Vše je velmi lákavé. Teprve při prvních potížích přicházejí mnozí k poznání, že byla prodána i národní hrdost a s tím spojený pocit svobody.
Nastávají první komplikace. Demonstrace a vzpoury. Teď je středem zájmu Ukrajina. V podstatě se již dávno vyjednává o koupi. Slíbené miliardy létají vzduchem. Bylo nutno vyplatit i malé kapesné. Přímé dražbě muselo být zabráněno. Při té je výsledek přeci jenom nejistý. Nikdo neví, jaká bude konečná cena a kdo se stane majitelem.
Hlavně, když je protihráčem Rusko. Tento trochu anachronický prvek globálního světa, který není ochoten se držet nových pravidel. Hraje ještě podle těch starých, která jsme pro jistotu označili za nezákonná. Haraší trochu zbraněmi a hodil na hrací stůl ne peníze, ale směnku označenou jako národní hrdost.
Konkurenci se to nelíbí, ale zatím není ochotna veřejně přiznat, že to je právě ten nejslabší článek novodobého boje o moc nad zbytkem světa. Prvek, který se zatím nepodařilo vtělit do počítačového světa. Jedná se o nevypočitatelnou veličinu, která již mnohé „investice“ proměnila ve ztrátu. Ti novodobí dobyvatelé ještě nepokořili člověka jako takového, jeho city. Jeho mnohdy iracionální reakce, jeho emoce. Faktory, které svět počítačů nezná.
Novodobí „imperialisté“ proto raději hovoří o nacionalismu. Vědí dobře, že něco takového je pro rozumné společnosti hrozbou. Vědí, že řádný občan má i z něčeho takového strach. Historie dává všem těm za pravdu. Ale národní hrdost je přeci jenom něco jiného. Je to pocit, který z jedince dělá občana, zařazuje ho do společnosti, pomáhá držet na uzdě vrozený egoismus.
Mezi národní hrdostí a nacionalismem je jen úzká hranice, kterou je lehké překročit. Mnohdy je to nebezpečná hra. Ale stejně tak je to se zbraní. Může být útočná i obranná. Ani peníze se nevyhýbají tomuto nebezpečí. Mohou přinést dobro i zlo. V podstatě každý výplod lidské činnosti má dobré a stinné stránky.
Kdyby pan Putin koupil Krym podle představ „západního“ světa, bylo by asi vše v pořádku. On to ale udělal po svém. Chladnokrevně si osvojil něco, co jiní chtěli koupit. V podstatě jim to vyfoukl pod rukou. A asi jen zdravá národní hrdost může dopomoci k tomu, aby společnost byla schopna rozlišovat mezi dobrem a zlem. Může být důležitým faktorem při rozhodování, kdo je přítel a kdo je bezuzdný a chladnokrevný kupec.
Teď je však definitivně na řadě Ukrajina. Její celistvost je ohrožena. Tvoří se zde dva tábory. Jeden je lákán vidinou novodobého systému moci. Ten druhý chce žít „postaru“. Zbytek světa se dohaduje o tom, co je lepší. S jistotou to však nemůže tvrdit nikdo. Není totiž radno opomíjet jeden fakt. Za poslední staletí se totiž „západní“ svět stal společností menšinovou a jeho moc a nadvláda je již více než teoretická.
Ono je nás totiž na světě již 7 miliard a mnozí chtějí žít po svém, možná právě i postaru.