Na myšlenku volit takovýto titulek mne přivedl jeden záběr ve zpravodajství České televize z Krymu. V pozadí jsou válečné lodě. Konkrétně je vidět Rusy obklíčená ukrajinská válečná loď. A v popředí sedí starší muž na nábřeží a klidně chytá ryby. Je spokojen, návnada na háčku je chtivě polykána dravci. Džber je už skoro plný, rodina si zase pochutná.
Ten rybář toho v životě již určitě hodné zažil, je asi přesvědčen, že není důvodu měnit zvyklosti. Nic zvláštního se přeci neděje, jen pár bláznivých politiků se zase hádá a pokouší se zasáhnout do jeho života. On a ty ryby na to nehledí, není přeci důvodu dělat věci jinak než je zvykem.
Při všech těch převratných politických událostech je většina občanů jen pasivními diváky, nikdo se jich neptá na jejich mínění. Jsou pro media neatraktivní, protože nejsou ochotni se stavět na tu či onu stranu. Trpělivě jen čekají na návrat k normálnímu každodennímu životu. Doufají, že to bude možné.
Asi přeháním, ale mé životní zážitky mne vedou k přesvědčení, že nejsem daleko od pravdy. Byl jsem v mnoha krizových oblastech. Vždy jsem mohl pozorovat, že většina občanů nebyla ochotna se nechat strhnout k násilí. Drželi se stranou, měli jen strach o své rodiny a doufali, že nebude hůř.
Zpravidla se nějak vyrovnali se všemi těžkostmi života, našli cestu, jak přežít. Mnohdy se jim nevedlo dobře, ale přeci jenom s určitou jistotou mohli očekávat příští den. Neměli nic proti tomu, aby se něco změnilo lepšímu. Báli se však převratných revolučních změn s nejistým výsledkem. Báli se všech křiklounů a těch, kteří chtěli za každou cenu likvidovat ty, kteří byli jiného mínění.
Takový občan také většinou nenávidí novináře a politiky. Podle nich jsou to lháři. Lidé, kteří sledují jen osobní cíle. Jedinci, kteří se honí za kariérou. Osoby, kteří se chtějí stát osobnostmi a vytvářejí zdání, že bojují za lepší budoucnost ostatních občanů. Mnohokrát jsem se střetl s takovouto kritikou. Marně jsem hledal protiargumenty. Musel jsem přiznat, že jejich názory nikoho nezajímají a že je velmi těžké mediálně „prodat“ jejich osudy.
A tak se v duchu zaobírám osudy těch, kteří se zpravidla náhodou objeví v mediálním zpravodajství. Třeba právě tím rybářem. A přemýšlím kolik takových rybářů žije třeba u nás v Česku. A kolik je bude stát to harašení zbraněmi mezi USA a Ruskem. Kolik budou muset zaplatit za samolibost politiků, kteří bojují o osobní prestiž na úkor občanů.
Mnohdy jsou ti „mlčící“ občané označováni za ignoranty. Údajně se neangažují v politice. Nikdo se jich ale neptá proč. Možná proto, že by jejich odpověď neodpovídala „politické“ situaci. Možná, že by v dnešních dnech řekli, že nechtějí další studenou válku mezi západem a východem. Možná, že znají na druhé straně dost těch, se kterými se dá normálně mluvit. Uznávají je jako sobě rovné.
A také si možná kladou otázku, zda se nenacházíme v situaci, kdy nám politici s pomocí médií zase předepisují s kým se smíme stýkat, s kým je dovoleno mluvit. Kdo je dobrý a kdo je špatný člověk. Řádný občan to v podstatě rád rozhoduje sám. Je jen otázkou, zda má ještě dostatek trpělivosti k tomu, aby neustále čekal, zda politici a novináři budou jednoho dne ochotni to akceptovat.