Podle mediálních zpráv asi ano. Již ne sice na prvních stranách, ale přeci jenom se nějaká ta zprávička ještě najde. Ale myslím si, že se již pomalu přiřazuje k zemím mediálně fádním. Neděje se nic, co by stálo za pozornost. Ukrajina se začíná potýkat s problémy zcela všedními. Dohadují se třeba o tom, kdo by měl vládnout.
Každodenní život se tedy vrací do starých kolejí. Otázkou však je, zde vůbec došlo k vykolejení celostátního charakteru. Určitě ne pro možná 45 miliónů občanů. Ty čekají zase volby. Kolikáté už? Rozhodnutí pravděpodobně ne zrovna složité. Člověk musí jen rozpoznat, který z kandidátů je menší podvodník. Nu, jak říkám, vše je zase na normálu.
Horké hlavy ochladly. I ty mezinárodní. Pan Lavrov a pan Kerry se na sebe usmívají a třesou si rukou před celým světem. Proč také ne, vždyť vlastně o nic nešlo. O vážném nebezpečí pro světový mír neuvažoval ani jeden ani druhý. Vše se odehrálo ve verbálním oblasti. Pravda, padla i ostrá slova, mnohdy se jeden či druhý vyklonil přeci jenom moc z okna.
Ale to již patří ke koření diplomacie a je základním pravidlem pro mediálně politický úspěch. Žádná výhrůžka nebyla myšlena smrtelně vážně. Je jen otázkou času, kdy na to světová veřejnost zapomene a veškeré sankce se pomalu rozplynou. Zůstanou jen ty, na kterých se dá pěkně vydělat. Tak jako při každém embargu. To si vždy mnozí pěkně namastí kapsy.
Pro mnohé se totiž různými sankcemi vytváří monopolní postavení. Velice dobře se dá elegantně regulovat export a import. Je snadnější obejít již platné dohody, které se ne zrovna líbily mnohým zájmovým skupinám. Sen pro mnohé výrobce, tragédie jiných. Doplatí na to většinou ten malý a poctivý, ten, který se zabývá jen obchodem a ne politikou.
Tak už to bývá při těch revolucích. Občan se vybouří na barikádách a v zákulisí se rozdělí moc. Možná i Ukrajina. Federalizace? Žádný špatný nápad. Každý by dostal svůj podíl. Ano, je mnoho těch, kteří chtějí někde vládnout. Občas je dobré je uspokojit. Možná by to byla i záruka pro klidnou budoucnost, již by nebylo o co bojovat. Možná.
Aha, ještě tu byla ta záležitost s Krymem. Prý je zase ruský. Mnozí říkají, že tomu tak vlastně vždy bylo, jiní jsou opačného názoru. Nevím, životní zkušenost mi napovídá, že se historici a politici stejně nikdy nedohodnou. Ale prý je tam klid, občané se tváří spokojeně. Alespoň ta většina. A ty, kterým se to nelíbí, najdeš všude. Nic neobvyklého. Věčná opozice je přeci důležitým prvkem demokracie.
Co k tomu všemu závěrem říci? Ono je asi vždy dobré si připomenout, kdo vlastně tomu našemu světu vládne. Kdo rozhoduje o našem bytí a žití. Zda je to dobré, nevím, ale asi tomu tak je. Svět se stává pragmatickým a my se podřizujeme. Občas voláme po revoluci, ale nemůžeme se dočkat dnů, kdy se zase vše uklidní. Oceňujeme stabilitu. Hledáme jistoty v našem nejistém světě.
Občane neboj, vždy se někdo najde, kdo ti řekne, jak máš žít.