Tak nějak si vysvětluji debatu o možném statusu učitelů. Měli by požívat ochrany jako veřejní činitelé. Dobrá, proč ne. Zda jim to pomůže se neví, ale možná, že to posílí sebevědomí, dá potřebnou jistotu. Je ovšem otázkou, zda budou mít šanci, že to stačí nějak vysvětlit svým žákům. Právě těm, kteří doposavad ani nepochopili, jak závažnou roli hraje učitel ve společnosti.
Já bych se ale raději zabýval otázkou, zda takový status učiní něco s vědomím mnohých rodičů. S jejich arogancí, agresivitou a nedostatkem tolerance. Neúctou k vědění a vůbec ke člověku. Zda se něco změní na jejich „pedagogickém“ postoji vůči vlastním dětem. Zda budou i nadále v klidu posílat do školy vlastní potomky, kteří jsou postrachem učitelů. Zda budou i nadále vychovávat děti k obrazu svému.
Možná, ale že těm rodičům trochu křivdím, tedy s tím obrazem. Ony se možná ty děti chovají přesně tak, jak jim to společnost ukazuje. Každý si přeci může dělat co chce. Máme svobodu. To ano. Svobodou je pak i to, že si se sluchátky v uších každý může celý den poslouchat hudbu, která se mu líbí. Co se libí jinému, ho nezajímá, většinou se o to ani nemusí starat.
Každý má počítač. Tam si může číst co chce. Má také možnost si vybírat z televizních programů co chce a kdy chce. Nemusí se s nikým dohadovat, nemusí také s nikým o obsahu diskutovat. Užívá si svobody. Není nucen se podvolit jinému vkusu a ani názoru. To je jen tak několik „maličkostí“ jako příklad. Mladý člověk se tak uzavírá do pro něj přijatelného světa. Nemusí se podřizovat a tím ztrácí možnost pochopit, že svět třeba funguje jinak.
Tolerance a respekt zůstávají neznámým pojmem. Zrovna tak skutečnost, že je v životě běžné podřídit se moci, uznávat autoritu. I to patří ke svobodné demokratické společnosti. Pakliže ne, tak by bylo lépe hovořit o anarchii. A tak do škol docházejí mnozí, kteří nemají ani zdání v jaké to společnosti vlastně žijí. Vše znají spíše z doslechu.
Není možno se potom divit, že prožijí šok. Najednou před nimi stojí někdo, kdo nařizuje a vyžaduje. Osoba, která si myslí, že základem soužití ve společnosti je disciplína a dodržování základních pravidel platících pro všechny. Stává se nepřítelem. Nabourává dosavadní poznání, odporuje nabytým zvyklostem. Z pohledu školní lavice je pak obyčejně považován za idiota.
Mnohdy je to i doma platné vysvětlení pro ten či onen studijní neúspěch. Věc je tím vyřízena. Pro mne ale ne. Každý se může mýlit. I ten učitel může občas kázat nepravdy. A žák má právo se optat, vznést námitku, žádat o vysvětlení. Běžná forma společenského chování a vzájemného respektu. K tomu však musí vychovávat rodina.
Pakliže se ale vše odbude pouhým „idiotem“, pak něco nefunguje. A já si myslím, že za to nesou odpovědnost matky a tátové. A já bych rád, aby učitelé měli tu moc, takové rodiče pozvat do školy a donutit je, aby před celou třídou ospravedlnili toto „ocenění“ učitelské práce. Jsem si jist, že by jim to nebylo zrovna po chuti a se svým potomkem by si to vyřídili.
Takže v podstatě nemám nic proti tomu, aby měl učitel status veřejného činitele. Ale pod podmínkou, že právní zodpovědnost za žáky ponesou v plném rozsahu jejich rodiče. Bez výjimky a nepodmíněně.
Není totiž dobré trestat děti za chyby rodičů.