kotyk-blog.cz

Tu i onde se ještě hovoří o kapitalismu jako takovém, ale přeci jenom trochu zdráhavě. Je to opodstatněné, protože kapitál v tom starém slova smyslu již neexistuje a tím i mizí právě onen kapitalismus, který byl symbolem boje jak za něj, tak i proti němu. Ale nejen to. Mizí tím i jeho moc. A tak mnoho rádoby mocenských států ztrácí půdu pod nohama v boji o nadvládu nad těmi ostatními.

Takže nezbývá nic jiného, než vzít na pomoc starou dobrou ideologii, jako účinnou propagandistickou zbraň, která je v mediálním boji o rozdělovaní světa tím nejúčinnějším prostředkem. Bylo by ale nebezpečné se domnívat, že jde jen o verbální boje odehrávající se ve virtuálním světě. Ne. Za touto ideologií stojí zcela praktické cíle, které ale většinou slouží jen k vlastnímu prospěchu a upevnění mnohdy prapodivně nabyté moci.

A tak se od politiků dovídáme, že konflikt na Ukrajině může přerůst v rozsáhlé válečné střetnutí. Že Rusko připravuje nevídanou expanzní a velmi agresivní politiku. S promyšlenou demagogií je tak šířen strach, který často umožňuje přesvědčit občany k souhlasu s kroky, které by normálně odporovaly jejich cítění a potřebám. Obávám se, že v tomto ohledu budou třeba panové Tusk a Fico velmi aktivními propagandisty. Najdou se však i desítky jiných.

Čeká nás asi mnoho harašení se zbraněmi, které by měly být namířeny tam, kde asi nebezpečí nehrozí. Proti společnostem a zemím, které mají tak neblahé zkušenosti z válečných konfliktů, že je velmi nepravděpodobné, že by  byli ochotni riskovat další nekontrolovatelná střetnutí. To bude odvracet pozornost o konfliktů skutečně hrozících. Hlavně těch, které jdou na konto Spojených států, jež také pomalu přecházejí na ideologickou formu boje, byť ještě podporovanou válečnou silou.

Prapodivná forma exportu demokratických principů do arabských států dala zárodek budoucím konfliktům, které je možno zvládnout jen společnými silami všech těch, kteří se stávají v současném ideologickém boji bohužel umělými nepřáteli. Jsou vráženy klíny do vztahů mezi těmi, kteří se po desetiletí pokoušeli nalézt kompromis v rozdílném nazírání na společenské a mocenské uspořádání. Spojuje je však jistá kulturní úroveň a bolestná historická zkušenost. Zbývá jen naděje, že tomuto tlaku nepodlehnou a naleznou společné úsilí pro nenásilná řešení.

Jinak je tomu ale ve velké části arabského světa. Oblasti, která přestavují skutečné nebezpečí pro západní kultury. Jsou to společnosti, které vyházejí z poněkud jiných kulturních hodnot a používají zcela jiných měřítek při posuzovaní a hlavně volení společenských cílů. Zde dokazuje celá řada evropských politiků naivní neznalost. Jejich prohlášení jsou proto často jen snůškou nabubřelých a bezobsažných slov. Jakýkoli náznak pokusu najít řešení mizí. Jejich naivita dokazuje jen jejich bezradnost. S alibismem sobě vlastním proto spíše poukazují na problémy, jež jsou jen produktem falešné politiky. Jako třeba na příliv utečenců. S předstíranou lítostí apelují na sociální cítění vlastních občanů a vyzívají je ke spolupráci. Nabádají je k pomoci a netuší, že to vše se může stát bumerangem, který nás zasáhne zcela nepřipravené.

Fakticky totiž tato politika „pomoci“ přenáší cizí konflikty do vlastních společností a to může přispět k sociálním a politickým nepokojům, které jsou hlavním cílem rozpínavé islámské ideologie. Právě nestabilita „západních“ společenství a nejednotnost Evropy je podhoubí, kdy se extremní síly, jak domácí, tak i cizí, snáze dostávají k moci. Je to v podstatě cílevědomá diverzní činnost islámských extrémistů, která je namířena na poněkud změkčilé evropské chápaní v oblasti boje za záchranu demokratických principů a vlastní kultury.

Boj o přežití se nám stal neznámým pojmem. Naše materialistické pojetí světa a jistý blahobyt nám dávají falešnou a neexistují jistotu, že svět v jakém dnes žijeme je neměnným faktem. Domníváme se, že je nám propůjčen na věčnost a to i bez toho, abychom pro to museli něco udělat. Stáváme se tak obětí politiků, kteří nás nutí řešit následky konfliktů, které často sami zapříčinili. Obratnou propagandou nás odvádějí od myšlenky je nutit, aby se pokusili řešit konflikty tam, kde vznikají, kde je jejich epicentrum. Ale hlavně odhalovat příčiny jejich vzniku, což by vedlo k viníkům a tím i často k politické odpovědnosti, které se tak rádi zbavují. Používají tedy základního principu ideologického boje, jehož úlohou je označit za viníky vždy jiné, a tak odvrátit pozornost od vlastních politických chyb, neschopnosti a egoistické touhy po moci.

Včerejší speciální show Komplex Blanka je toho více než důkazem. Kdybych tento pořad viděl v období před rokem 1989, tak bych byl jen ujištěn, že socialistický realismus je i nadále hlavním uměleckým směrem naší společnosti. Neměl bych pochyb o tom, kam směřujeme. Věděl bych, že cíl je dán ideologickými potřebami mocipánů určujících náš osud, který nevypadá zrovna blaze.

To včerejší dramaturgické veledílo mne však uvádí tak trochu ve zmatek. Mám trochu bujnou fantazii. A  tak jsem si již představil, že když třeba bude mít ČT nutkání umělecky ztvárnit problémy třeba kolem povodní, zda bude aktéry nutit k tomu, že z hlediska dramaturgické výpovědi je nezbytné, aby mediální představitelé stáli po krk ve vodě.

Všichni včera mrzli. Jak jinak. Předpokládat, že prosincové teploty v tomto období budou dosahovat těch jarních, by bylo scestné a dokazovalo by i základní nevědomost. Ale jak vidno ani toho se autoři nezalekli a s neomylným sebevědomím neznalců provedli svůj záměr. Ten se jim povedl. Alespoň podle mého gusta. Nedokázali totiž nic jiného, než, že se vydávají po vývojové cestě, která je roubena patníky degenerace televizních tvůrců.

Nejsou schopni pochopit, že slouží ideologii, kterou ještě nejsme schopni charakterizovat, ale kterou tušíme a začínáme se ji pomalu bát. Je to myšlenkový proud, který se žene vpřed rychlostí, kde začínají převažovat jen hodnoty materiální a kde není místo na intelektuální náplň. A tak se z takového dramaturgického útvaru stává pořad doprovázený atmosférou nevěrohodnosti.

Vzniká určité tragikomické prostředí, kde i závažná myšlenka či úvaha postrádá na důležitosti, protože nezapadá do formy prezentace, která je více jak bizardní. Nepřímo tak vznikají pořady, které se vyznačují jen samolibostí jejich autorů. Dekadenční vývoj je pak podpořen konkurenčním bojem tvůrců, kteří se snaží předčít obskurností nápadů jeden druhého.

Před rokem 1989 to byla právě i forma prezentace tehdejších „pravd“, která vedla k tomu, že občané začali hledat pravdu jinde, než ve veřejnoprávních mediích. Začali prostě nedůvěřovat těm hlásným troubám. Stejný pocit se mne zmocňuje i dnes. Mám pocit, že mne ČT považuje za nevědomce, který nerozumí dění kolem, který neví, kde žije a v co má věřit. Opět se objevují kazatelé v prostředí, které by jim mělo dodat auru pravdivosti a skutečnosti.

Aby nedošlo k omylu. V žádném případě nejsme ochoten obhajovat ideologické pozadí tehdejší televize jen pro jeho jednoznačnost. I když tehdy jsem přesně věděl na čem jsem a co si o mne myslí ideologičtí vůdci. Jenže tehdy jsem byl alespoň v podezření, že mne má inteligence předurčuje být „třídním“ nepřítelem. Dnes mám pocit, že mne veřejnoprávní televize pokládá za bezvýznamného hlupáka. Zbývá tedy jen doufat na určité opakování se historických úkazů v oblasti společenského a tedy i kulturního vývoje.

A pak je mu špatně a většinou nebudí žádný soucit, spíše opovržení. Takže je to touha, která má i své konečné stadium. Tak to vidím já a nejsa prognostik jsem opět v rozporu s míněním pana Zemana, který tento stav vidí jako momentální a tedy přechodný, či dokonce léčitelný. Podle mého ne u politiků. Zrovna tak se neshoduji s míněním pana prezidenta. Nejde mi o určitou „lehkost“ v jeho vyjadřování, ale spíše tedy o jeho nepřesnost.

Lid český, který již dávno prokouknul politické kejklířství, tuší, že pokud dohází k jakési plané diskusi o „neúměrném“ navýšení poslaneckých platů, vše směřuje k tomu, že s jistým záměrem asi nebude možné dohodnout se na kompromisu. Mohlo by to tedy skončit „fiaskem“ a našim politickým borcům by byla násilně zvýšena odměna za jejich neproduktivní činnost o celých 26 procent.

Vše podle zákona a v duchu našeho demokratického nazírání na spravedlnost by tak došlo k dalšímu legálnímu rozkrádání peněz občanů. A to pokládat za nenažranost je podle mého nazírání trochu falešné a scestné, ba zní to i trochu omluvně. Nenažranost je sice silné slovo z úst prezidenta, ale opravdu nevystihuje sociální a morální dopad takovýchto negativních jevů provázející oblíbenou činnost naší politické elity, tedy přisvojování si cizích peněz.

Očekával bych spíše slova poukazující na pravděpodobný nedostatek studu a vcelku morální úpadek politických aktérů, kteří se tímto již tak dalece vzdalují od reality, že je pomalu na čase uvažovat o jejich způsobilosti být pozitivní vůdčí silou společnosti. Očekávání vpravdě naivní, protože tato slova by musela pocházet od osoby, která představuje právě ty zmizelé charakterové vlastnosti, které by jeden u politiků očekával.

Tož, jsou slova pana Zemana jen takovou ozvěnou v politické aréně, která si již vytvořila samoúčelný slovník hodnot, kde se již nic nenazývá pravým jménem. Slovník, který se stává čím dál tím více nesrozumitelným a v uchu občana zní velmi vzdáleně, protože snad nikdy nepopisuje skutečný svět, se kterým se on sám dennodenně potýká.

Je to ojedinělý svět hodnot a pojmů, které nemají žádnou souvislost s potřebou občana a jeho cítěním. A proto se vrátím k výchozímu pojmu: Nenažranost. Ano, bylo by tu jedno řešení. Platit naše politické vyvolence a samozvance opravdu v naturáliích. Prostě jim hodit do bytu třeba pár pytlů zrní, jako právě diskutované „legální“ navýšení nemorálních požadavků.

Snad by se v nich probudil záblesk selského rozumu. Třeba by přišli na to, že čeho je příliš, toho je přespříliš. Třeba by se i zamysleli nad problémem občana, který si láme hlavou nad tím, jak je možné, že když už jde volit, tak jeho volba dopadne vždy jedním směrem. Vždy zvolí někoho, komu posléze nerozumí, někoho, kdo mluví zcela jinou řečí. Řečí, kde ani vulgarismy nepomohou snaze být „lidovým“ byť i se záměrem přiblížit se občanům.

Ona totiž jednoduchost a přímost vyjadřování a i občasná vulgarita musí být doprovázena určitou intelektuální úrovní a sociálním respektem. Zde nepomůže citace národem uznávaných spisovatelů a umělců. Na jejich úroveň se jeden nemůže sám vyškrábat, tam ho jen povýší uznání občanů. Jde o vážnost, kterou společnost uděluje obzvláštním jedincům. A k těm zatím patří málokterý z dnešních politiků. Ale, že o tom sní, se můžeme přesvědčit každý den. Sahají po hvězdách, kterých nikdy nedosáhnou.

Ano, ten pán mne urazil, ponížil a připravil vlastně o má základní práva. Jeho jedinou, ale ne uspokojující omluvou by mohlo být, že o tom ani neví. Stará se jen o velké věci, strasti nějakého toho občánka se asi k jeho uchu nedostanou. Mne ale zajímá, jak by reagoval, kdyby se problémy jedinců objevily na jeho stole a vyžadovaly jeho stanovisko.

Ale popořadě. V oboru knižní tvorby jsem sice nováčkem, ale publikuji již více než 40 let. Dostatečná doba na to, abych mohl posoudit, jak se která společnost chová k intelektuální tvorbě těch,  kteří si myslí, že by nějak mohli pomoci ke kulturnímu bohatství společnosti.

Mnozí čtenáři zde snad i nahlédli do rukopisu, kde jsem se snažil zachytit mé mnohdy překvapivé poznatky z novinářské práce. Rukopis rozsáhlý, jeho kvalitu lze určit jen individuálně, je to věc názoru. Jistě se nejedná o geniální dílo, ale přeci jenom mnozí říkají, že přináší odpovědi na často tolik diskutované otázky kolem prapodivného mediálního světa.

Z toho již vyplývá, že není jednoduché najít právě v médiích někoho, kdo by na sebe vzal riziko můj text vydat. O to větší byla má radost, když jsem obdržel nabídku od jisté společnosti MAFRA, že by bylo možné rozšíření mých prapodivných moudrostí v elektronické podobě. Tedy E-book. Byl jsem potěšen a předběžně souhlasil. Okamžitě mi byla kupodivu nabídnuta smlouva.

I přes absolutní nedostatek právnického vzdělání jsem pomocí selského rozumu poznal, že je to vlastně smlouva s čertem. Zbavovala mne všech autorských práv a pokládala mne za intelektuálního otroka mediálního světa. Mé podezření potvrdili i dva právníci, jejichž specializací je právě autorské právo. Shodli se na tom, že takovou smlouvu může podepsat jen blázen. Či ten, který chce ješitně publikovat za každou cenu.

S tímto stanoviskem jsem pochopitelně seznámil odpovědné mediálního koncernu. Reakce byla rychlá a jednoznačná. Na podobné nicotné diskuse nemáme čas. Buď podepíšeš a my vydáme, nepodepíšeš nevydáme. Něco takového jsem v této zemi již zažil. Byl to jeden z důvodů Česko tehdy opustit a volit cestu emigrace.

Nepodepsal jsem tehdy a nehodlám podepisovat ani dnes. Jsem celoživotní blázen v opačném slova smyslu. Papíry zbavující mne posledního zbytku občanské hrdosti jsem nepodepisoval za diktatury a doposavad jsem nenašel důvod, proč bych tak měl činit ve společnosti, která se honosí demokratickými principy a ochranou občanských práv.

Takže nic nevyšlo a asi nevyjde. Asi jsem udělal zásadní chybu jako již mnohokrát v mém životě, kdy jsem se vzepřel úřadující moci. A tím tedy zpět k titulku. Na první webové stránce iDNES.cz  je možno úplně dole a malým písmem nalézt následující: Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem. Jak již naše veřejnost poznala, vládcem skutečně všemocným.

Neskrývá touhou obklopovat se lidmi chytrými a poctivými, ty ostatní vyhazuje bez milosti. Dokonce i ministry. Míní, že jsou odpovědni za to, co dělají, ale hlavně nedělají jejich podřízení. Tož, jak to bude se mnou, pane Babiši? Odejdu já, či někdo z vedení vám patřící společnosti? Nebo jsem snad dokonce zneužil tímto textem svobodu slova?

Ochrana autorů a jejich práv v podstatě patří k základním jistotám v kulturní společnosti. V pravdě to, co ji zásadně odlišuje od diktatury. Podle mých naivních představ by bylo na místě pochopit, že se jedná o zásadní problém a ne jen o mou maličkost. Je to porušení základních občanských práv, něco, za co nesete plnou odpovědnost. Pane Babiši, jste na tahu.

Zůstanou tedy pod anglickou korunou. Bylo to celkem těsné rozhodnutí, vlastně půl na půl. Referendum tak přineslo jen další důkaz o evropské rozpolcenosti. Ti, kteří netoužili po odtržení, si přeci jenom zahrávali s myšlenkou na určitou samostatnou hrdost. Pragmatismus však zvítězil. A ti druzí se také určitě zamýšleli nad problémy, které ta odvěká touha po vlastním vládci vždy přináší.

Dovolím si tvrdit, že svým způsobem zvítězili obě strany. Ale jen pod podmínkou, že se zamyslí nad tím, že by jedna měla do budoucna respektovat tu druhou. Trochu citlivěji přistupovat k touhám druhých. Přiznat si třeba, že mnohé emoce jsou oprávněné a vpravdě lidské a nemusí vždy vycházet z racionálního pohledu na svět.

Žijeme totiž v době, kdy nás tolik opěvovaná globalizace připravuje o identitu. Ztrácíme pocit sounáležitosti, kulturní znaky upadají, do našich společností se vkrádá uniformita. Možno i pozorovat, že vzniká model jakéhosi univerzálního Evropana, který však spíše připomíná umělého člověka vytvořeného počítačovým programem. Na oko je perfektní, ale postrádá veškeré člověčí rysy.

Také se od něj očekává, že jeho chování je normováno. Jeho reakce musí odpovídat nějakým teoretickým představám o přesně fungujícím stroji. Stačí se podívat třeba na ty stovky inzerátů, kde jsou hledáni odborníci do profesí, které snad existují jen podle názvu. A ty požadavky? Všude stejné sterilní věty psané nějakým marketingovým expertem, který žije v prapodivném virtuálním světě neskutečných lidí.

Člověk jako takový pomalu mizí. Tedy ten, jež je zatížen všemi těmi „chybami“, které ho tisíciletí charakterizovaly. Propůjčovaly mu rysy, které jsme nazývali charakter. Zájem o něj  jsme ale zatlačili do pozadí a nahradili ho elektronickými dotazníky hledající roboty, jejichž uvažování je oproštěno ode všech emocí.

A to vše se přenáší do naší přetechnizované spotřební společnosti. Postihuje politiku, kulturu a začíná ovládat i naše myšlení. My se toho v podvědomí obáváme a hledáme způsob jak se bránit. Jednou cestou je právě státní samostatnost, touha po odtržení se od celku, který nás připravuje o osobní svobody a s jehož cíli se již nedokážeme ztotožnit.

Asi je dobře, když to ve Skotsku dopadlo tak jak to dopadlo. Mělo by to však být poučení, že ať už jednota Velké Británie či Evropy nespočívá na uniformitě a politických normách, ale na vzájemném respektu rozdílných kultur a charakterů myšlení. Mnozí politici hovoří tak, že si jeden muže myslet, že touží vládnout pokojným občanům, kteří se nebouří, protože chápou všechny ty „logické“ argumenty globálních snach. Často však přehlednou, že mnohý Evropan má již pocit, že je s ním zacházeno jako se středověkým poddaným.

Vzniká určité područí, kdy je svoboda a identita jedince obětována pro zájmy těch, kteří často myslí jen na svůj prospěch. Ať již ekonomický, či politický. A přitom jedině dobrovolná snaha všech může ukázat schopnost vzájemného soužití protikladů. Může také přinést tolik potřebnou jednotící sílu dokazující světu, že kompromis rozumu, který ale akceptuje i emocionální touhy, je tím nejlepším předpokladem pro budoucnost každé kulturní společnosti.

Já si myslím, že tomu tak je. A míním tím pochopitelně nevědomost náboženskou. Potkal jsem nespočet radikálních fanatiků. V jedné ruce třímali korán a v druhé kalašnikov. Brzo jsem pochopil, že musím věnovat pozornost spíše tomu, kam míří hlaveň zbraně a ne se starat o verbální doprovod. Jakákoli diskuse o myšlenkách koránu by byla totiž úplně zbytečná, protože neznalost islámu byla oboustranná.

Pravda, existují i islámští mediální experti a ideoví vůdci. Připomínají však spíše autory reklamních sloganů. Ti také nemají žádné vědomosti o prezentovaném produktu, ale je jim absolutně jasné, že propagují ten nejlepší výrobek, který každý potřebuje. A i pro ně je tím rozhodujícím kritériem jen počet obětí a konečné vítězství.

Většina skutečně odborných diskusí o islámu samém končí vždy poznáním, že všichni vědí strašně moc, ale když se to sečte, tak nikdo neví nic. Pochopitelně z pohledu nevěrce. Takže tedy nezbývá, než se držet zdravého rozumu a zcela chladně trestat ty, kteří porušují naše právní a morální normy. Starat se v této souvislosti o náboženské svobody je přitom zcela kontraproduktivní. Odtržení moci církve od moci státní jsme již zvládli, tak proč s tím zase začínat.

Ostatně je možno pozorovat, že i ten oficiální muslimský svět ne zrovna s potěšením pohlíží na události v Iráku. Je dokonce ochoten zapojit se do boje proti islámskému státu po boku ideologicky nenáviděných Spojených států amerických a dekadentní západní kultury. Islámští věřící již pomalu chápou, že masakry a brutální vraždy nejsou to nejlepší světovou reklamou pro učení Mohameda. Nehledě na to, že je vždy dobré zbavit se nekalé konkurence, která oslabuje i vlastní řady.

Jsou okamžiky v kulturní společnosti, kdy je nutno soustředit se na podstatu a odsunout stranou diskusi o doprovodných jevech, které jsou sice z humánního hlediska prvořadé, ale ohrožují lidskost jako takovou. Jsou to situace, kdy nastává zásadní boj o přežití. Doba, kdy se barbarství hlásí ke slovu činy, na které je nutno opovědět stejným jazykem. Jazykem vědomého násilí.

Je to nebezpečná cesta, protože legitimuje zabíjení a může uvolnit síly v naší kultuře, které se snažíme kontrolovat. Jsou však lidská společenství, která ohrožují naši kulturu do té míry, že v podstatě nezbývá jiná možnost. Ještě se totiž doposavad v historii lidstva nenašel prostředek, jak se bránit barbarství verbálním projevem. Je to řeč, které protivník nejen nerozumí, ale ani nechce. Nezbývá tedy, něž se opět chopit zbraně a zabíjet.

Smutná to stránka lidských dějin, stále se navracející a nepřinášející nic dobrého. Jen šanci k přežití. Je to prapodivný přírodní zákon, který se mnohdy snažíme ignorovat. Historie však dokazuje, že ten, který se s přecitlivělostí humanisty nebránil, většinou také nepřežil. Na celém světě tak odkrýváme staré zmizelé kultury. Bylo by škoda, kdyby i naše podlehla tomuto prapodivnému historickému zákonu.

V Iráku pohrdají islámští fanatici vším, co tvoří základ naší civilizace. Jejich ideologií však není víra, ale touha po barbarských činech dokazující absolutní moc nad lidským životem. Je jen na nás, zda jsme ještě nejen ochotni, ale i schopni postavit se na odpor a naši civilizaci zachránit. Tou největší chybou by ale bylo, kdybychom se rozhodli pro Svatou válku proti islámu. To bychom ztratili mnoho spojenců, bez kterých se boj proti barbarství nedá vyhrát.

Jistě, že se jeden musí proti tyranům bránit, či by alespoň měl. Jenže, to bychom se měli předem domluvit, kdo jím je. Kdo ohrožuje naši existenci, kdo se pokouší diktovat způsob našeho života, kdo se pokouší rozhodovat o tom, co máme snídat dnes a co zítra. Když se podíváme kolem a posloucháme vše, co kdekdo říká a tvrdí, tak je těch tyranů bezpočet.

Není již žádným tajemstvím, že Spojené státy americké v posledních desetiletí zatáhly evropské státy do konfliktů, které byly více než nemorální a skrývaly v sobě jen egoistické a panovačné záměry Washingtonu. Zrovna tak víme, že náš milý Brusel představuje burzu různorodých národních zájmů, kde se více rozhoduje v zákulisí, než ve veřejné diskusi.

Občan pak jen zírá a bezmocně bojuje proti nesmyslným nařízením a zákonům. A stejně tak je zatahován do válečných konfliktů. Aby nedošlo k omylu. Pochopitelně, že EU přineslo mnoho dobrého. Ale stejně tak USA a svým způsobem i Rusko. Byla doba, která dávala naději na určité soužití v mírových podmínkách vzájemné tolerance. Tu i tam došlo ale k událostem, které není možno označit jinak, než za expanzi zájmů.

Dopustily se jich ale všechna tři zmiňovaná společenská seskupení a jenom se tím potvrdila stará pravda, že nikdo není bez viny. Jenže, za falešná a podlá rozhodnutí nebyly Spojené státy americké nikdy trestány. Stejně tak EU. Teď je ale na řadě Rusko. Prý musí být potrestáno. Nejsem ochoten ho obhajovat. Ale nedomnívám se, že západní pohled nadřazenosti vycházející z falešného pocitu neomylnosti je k něčemu dobrý.

Co přinesly ty sankce. Nic. Respektive pravý opak. Kdo trochu zná ruskou duši, tak ví, že se jen zvýšila semknutost a jednotnost národa, který se cítí potupován. Zde nehraje roli, zda oprávněně, či neoprávněně. Faktem je, že se jen ztěžuje vzájemný dialog, který by měl být tím hlavním cílem a myšlenkou vycházející ze zdravého rozumu.

Na Ukrajině se i nadále vraždí. V podstatě nikdo neví proč. Vše však spíše naznačuje tomu, že kyjevská ješitnost je bezbřehá. Jde o nějaký princip, který by měl být evropské kultuře přinejmenším podezřelý. Zabránit dalším masakrům a zbytečnému ničení je otázkou hodin. Stačí zastavit boje ze strany pana Porošenka, utvořit určitou imaginární hranici, svým způsobem blokádu, a začít vyjednávat.

Znamenalo by to vyjádřit úctu k lidskému životu, respekt před občanem, který si dovolil myslet něco jiného, než předepisuje prapodivně vzniklá kyjevská vláda, kterou není možno považovat za zrovna demokratickou. Když nic jiného, tak právě proto, jak se pokouší řešit stávající konflikt, který je více jak nesmyslný a absurdní a jehož obětí jsou jen bezbranní občané Ukrajiny.

Že zatím opravdu nikomu nejde o to, zastavit barbarské masakry, dosvědčuje jen snaha o další sankce proti Rusku. Každý ví, že nic nezmohou, že se tím nezachrání jediný lidský život. Všichni víme, že budou jen tyranizovat občany na obou stranách. Zbaví je jen snů o možném spolužití, ztíží každodenní život a jen zvýší nedůvěru ve vládnoucí systémy. Pocit občanské nesvobody bude opět vzrůstat. A bezesporu oprávněně.

Tyranem je totiž právě ten, který ignoruje základní touhy a potřeby člověka.

Pochopitelně mám na mysli její penetrantní zpravodajskou formu, která denně uráží každého diváka schopného samostatného myšlení. Jakoby analytické mozky programového oddělení dospěly k názoru, že český národ je už tak dalece hloupý, že si již ničeho jiného nezaslouží. Je v tom jistá dávka přezíravé arogance prapodivně vzdělaných jedinců, kteří milují moc nad nevědomými a hovory o morálce a společenské odpovědnosti pokládají za urážku na cti.

Mnozí se domnívají, že na této situaci nese vinu generální ředitel naší jen formálně existující veřejnoprávní televize. Mělo by to tak být, ale jeho odpovědnost je stejně formální jako již význam instituce samé. Je jen figurkou mocenského aparátu, jehož strukturu ne zcela chápeme. Zčásti se i bráníme poznání, že by se v naší společnosti opět objevila mocenská elita, která se vymyká veřejné kontrole.

Pro starší generaci je pochopení této situace poněkud snadnější, ale o to více smutné. Ba přímo tragické. Zvláště v těchto dnech, kdy si nepřestáváme připomínat události před 25 lety. Neohrozitelná pozice pana Petra Dvořáka jako šéfa ČT totiž tak trochu připomíná roli nomenklaturních kádrů typických pro mocenskou nadvládu, jejíž pohřbení právě oslavujeme. Byli to lidé, kteří neomezeně vládli bez jakékoli kompetence a pochopitelně i bez nebezpečí, že je někdo může činit odpovědnými. Byli to figurky systému. Takoví „odborníci“ šéfovali jeden den  továrně na dámské prádlo a příští týden železárnám.

Mohli svou nekompetenci denně dokazovat, protože požívali generálního pardonu mocenské elity. Stejně tak je tomu u generálního ředitele ČT. Potvrzuje to i tím, že jeho – ostatně velmi sporadická – prohlášení na veřejnosti jsou bezobsažná, či nekompetentní. Pro mnohé tak jen dokazuje, že mu úloha veřejnoprávní televize není zcela jasná. Nechápe, že tím hlavním cílem by mělo být vytvoření stabilního žebříčku jak morálních, tak kulturních hodnot. To by umožnilo snadnější srovnání s kvalitou ostatních kulturních nositelů.

Současná situace vede totiž jen k poznání, že se veřejnoprávní televize vyznačuje velmi nízkou kvalitou obsahu a formy, ale je přeci jenom stále ještě hodnotnější, že privátní stanice. Fakt, který by odpovědné pracovníky měl nutit k zamyšlení. Jenže, kdo jsou ti odpovědní a kde jsou ti odborníci. Většinou se jedná o politicky angažované osoby, kterým je kulturní úroveň neznámou veličinou a přemýšlivý občan tou největší hrozbou.
Naděje, že se něco změní, je tedy celkem mizivá. Stejně tak, že by došlo ke změnám ve vedení ČT. To, co zde všichni činí, je kupodivu v souladu s platnými zákony. Pravděpodobnost, že budou přichyceni při krádeži, jež by umožnila jejich odvolání je mizivá. Jejich platy a i určitá inteligence je před takovými kroky varuje. Dle platných zákonů také není možno někoho odsoudit, či odvolat z funkce pro hloupost či neschopnost. Zvláště pak, když společnost není schopna se dohodnout na úloze veřejnoprávních médií.

Dlouhodobá činnost pan Petra Dvořáka v ČT mu také přinesla sdostatek času domoci do vedoucích pozic těm, kteří jsou ochotni respektovat jeho komerční cíle, které jsou sice v rozporu s původním posláním veřejnoprávní televize, ale se vší pravděpodobností plně odpovídají všem politickým silám, které sledují jen jediný cíl: A to zůstat u moci za každou cenu. Takže, krátce řečeno, dochází k jisté symbióze poltických zájmů, které v žádném případě nepotřebují nějaké zásadní  změny v pojetí zpravodajských programů, které by mohly zvýšit kritičnost občanů. Logicky by se tím totiž i zvýšily nátoky na mocenskou elitu, což je z jejich pohledu nežádoucí.

Přiznám, že by upřímná odpověď měla znít: Ano. Jste asi opravdu jednou z charakteristických postav naší politické společnosti. Smutné poznání. Ovládáte i mluvu mnoha politiků, která ne vždy nachází obdiv u slušných občanů. Hlavně těch, kteří se snaží, aby se vedlo dobře nejen jim, ale i ostatním kolem. Udivuje je i to, s jakou razantností neurvalce se mícháte do všeho kolem. Prostě nic nenecháte na pokoji, nesmí zůstat kámen na kameni.

Prý jste prognostik, nevím, možná jste jím byl, dnes jste jen zarputilý komentátor dění v lidské společnosti. Ve vašich očích nenalezne nic milosti, nic není podle vašeho gusta. Stáváte se pomalu tragickou postavou prapodivného dramatu, kde se hlavní hrdina již od prvního dějství potýká s pro něj nepochopitelnými city a potřebami okolního světa. A se zarputilou jistotou se snažíte kolem sebe šířit auru neuznaného genia.

Činíte tak neurvale, jednotíte názory bez jediného náznaku tolerance a chápání potřeb jinak smýšlejících lidí. Již jste odsunul do pozadí, kdože vás to volil a i nevolil. Do hradních prostor vás uvedla volba lidu. Bylo jistě i dost těch, kteří pro vás nezvedli ruku, ale byli ochotni tolerovat rozhodnutí druhých. Očekávali od vás, že budete mít tolik moudrosti, že budete schopen být i jejich prezidentem.

Nic z těchto očekávání jste nesplnil. Vládnete si osamoceně v prostorách, které citlivého člověka obvykle nabádají k pokoře před moudrostí a úsilí našich předků. Máte možnost dýchat atmosféru předchůdců, kteří svou moc vykonávali doprovázeni těžkou odpovědností za osud národa. Nic z toho na vás však nepůsobí, jste zcela imunní, možno říci i slepý. Možná, že vás skutečně oslepila touha po moci a vše bylo dokončeno tím, že jste ji získal.

Nejhorší na tom všem je, že nedokážete ani ovládnout pro vás již tak příznačnou nahořklou trpkost člověka, který je rozhořčen nad tím, že boj o místo hlavy státu byl pro něj mnohdy pokořující. Vaše slova mají příchuť pelyňku, který byste tak rád přidával do nápojů všech těch, kteří se dotkli vaší ješitnosti. A to ať v době minulé, či současné.

Ano, žijeme v demokratické společnosti, byl jste zvolen, takže jste vlastně jedním z nás. Ale právě, doufám alespoň, jedním z nemnoha. Každopádně osobou, která se jen zvláštní shodou okolností stala postavou, která by měla reprezentovat naši společnost. Děláte to po svém. Vaše častá prohlášení budí zatím vše jiné než respekt. Většinou jen pohoršení, pobouření a i pocit studu.

Snad nejtragičtější je to, že tak pomáháte zašlapávat do země i ty poslední pocity a touhy, které by možná vedly k znovuobnovení hrdosti národa. Hrdosti, která je tak potřebná k přežití v dnešním světě, jež je nám jeví jako globální aréna boje všemožných lidský snah.
Ať už těch dobrých, či těch zlých.

Co zbývá? Ochota a touha poučit se. Zamyslet se nad tím, zda je dobré, aby se volba prezidenta vždy odehrávala podle politicko mediálních pravidel, jež mnohdy připomínají frašku a často se blíží handrkování se na arabském, trhu.  Či zda by nebylo vhodnější, aby ji občané považovali  za závažné rozhodnutí řídící se spíše pravidly morálky. Té morálky, kterou jste na cestě životem asi někde potratil, či nikdy nenabyl.

Mám opravdu obavy, že nebude dlouho trvat  a v okolí pana prezidenta se bude muset jíst z papírových talířů. Rozumnému člověku – a to bez dlouhého uvažování – totiž přijde na mysl skutečnost, že v okolí hlavy státu se nacházejí jen porcelánové střepiny. I ten pověstný slon by se asi začal nudit a poohlížel se po jiném poli působnosti.

Měl by totiž tolik rozumu, že by i sám sobě přiznal, že to již stačí, že již nemusí nikomu dokazovat pravdivost přísloví, které mu ostatně, jak říkají odborníci, bylo přiřčeno poněkud neprávem. Jenže mi ho používáme tak, že tím označujeme ne zvířata, ale lidi, jejichž chování na nás takto působí. Jsou to jedinci, kterým nijak nevadí, co jim to chřupe pod nohama.

A mnohdy to není právě jen porcelán, ale lidská hrdost, morálka a v neposlední řadě i slušné vychování a respekt ke spoluobčanům. Prostě to vše, co patří ke kulturnímu povědomí společnosti. Je až s podivem, že se takto může chovat hlava státu, někdo, kdy by měl být příkladem pro druhé. Osobnost představující duševní úroveň společnosti.

Zlý jazyk by ale mohl podotknout, že tomu právě tak je. Že český národ je nejen společností zkorumpovaných politiků, zlodějů a nemorálních vůdců, ale právě asi i hulvátů. A že tedy máme prezidenta k obrazu svému. Osobnost, která nenechá nikoho na pochybách, že intelektuální úroveň české společnosti je jakousi chimérou falešného obrazu o kulturní minulosti již neexistujícího národa.

Bylo by to smutné poznání, kdyby tomu tak opravdu bylo. Ale stačí se jen pozorně podívat do knihoven, muzeí, vědeckých ústavů a zamyslet se nad bohatstvím, které se zde nachází. A v tom množství znovunalezených hodnost nalézt sílu, která by dopomohla opět najít hrdost, která českému národu vždy dopomohla přežít časy nadvlády. Překonat období, kdy samozvaní hlupáci rozhodovali o našem osudu.

Ti různí mocipáni v naší historii přicházeli bez našeho souhlasu, nikdo se nás neptal, zda se nám to líbí či ne. Ale teď jsem si vybojovali prostor pro svobodné volby a jsme to my, kdo rozhoduje o tom, jaké osobnosti nás reprezentují. Jací lidé budou morálním kritériem při výchově našich dětí. Koho oprávníme k tomu, aby nás vytvářel obraz pro zbytek světa.

Pan Miloš Zeman se stal prezidentem z vůle lidu. Jeho volba však byla ryze politickým aktem doprovázeným bojem o moc. A to ještě v atmosféře, která je nepřístupná intelektuální úvaze a zamyšlení nad morální závažností takové volby. Asi jsme ještě nepřišli na to, že populističtí řvouni nejsou zrovna vhodní k tomu, aby se stali důstojnými reprezentanty naší společnosti.

Je tedy docela možné, že teď máme prezidenta, který ne zcela odpovídá našim představám. Jedno je však jisté. On sám na tom vinu nenese. Je jen zrcadlem nešťastné volby a bylo by dobré, kdyby přitom zůstalo. Nemělo by dojít k tomu, aby se stal skutečným zrcadlem naší společnosti, která je ochotna zapomenout jakoukoli kulturu doprovázející lidské počínání.

Nebylo by na škodu najít platformu, kde by bylo možné pana Miloše Zemana přesvědčit o tom, že primitivní arogance se neslučuje s jeho postavením. Osvětlit mu, že je nejen tím nejvyšším představitelem státní moci, ale i zástupcem všech občanů, kteří mají právo na to, aby jejich vůle byla respektována každý den. Že si třeba přejí, aby je reprezentoval někdo, za koho není třeba se stydět. Někdo, kdo by nejen svým chováním ale i vyjadřováním představoval morální hodnoty, které vycházejí z kulturní historie našeho národa.