Včerejší speciální show Komplex Blanka je toho více než důkazem. Kdybych tento pořad viděl v období před rokem 1989, tak bych byl jen ujištěn, že socialistický realismus je i nadále hlavním uměleckým směrem naší společnosti. Neměl bych pochyb o tom, kam směřujeme. Věděl bych, že cíl je dán ideologickými potřebami mocipánů určujících náš osud, který nevypadá zrovna blaze.
To včerejší dramaturgické veledílo mne však uvádí tak trochu ve zmatek. Mám trochu bujnou fantazii. A tak jsem si již představil, že když třeba bude mít ČT nutkání umělecky ztvárnit problémy třeba kolem povodní, zda bude aktéry nutit k tomu, že z hlediska dramaturgické výpovědi je nezbytné, aby mediální představitelé stáli po krk ve vodě.
Všichni včera mrzli. Jak jinak. Předpokládat, že prosincové teploty v tomto období budou dosahovat těch jarních, by bylo scestné a dokazovalo by i základní nevědomost. Ale jak vidno ani toho se autoři nezalekli a s neomylným sebevědomím neznalců provedli svůj záměr. Ten se jim povedl. Alespoň podle mého gusta. Nedokázali totiž nic jiného, než, že se vydávají po vývojové cestě, která je roubena patníky degenerace televizních tvůrců.
Nejsou schopni pochopit, že slouží ideologii, kterou ještě nejsme schopni charakterizovat, ale kterou tušíme a začínáme se ji pomalu bát. Je to myšlenkový proud, který se žene vpřed rychlostí, kde začínají převažovat jen hodnoty materiální a kde není místo na intelektuální náplň. A tak se z takového dramaturgického útvaru stává pořad doprovázený atmosférou nevěrohodnosti.
Vzniká určité tragikomické prostředí, kde i závažná myšlenka či úvaha postrádá na důležitosti, protože nezapadá do formy prezentace, která je více jak bizardní. Nepřímo tak vznikají pořady, které se vyznačují jen samolibostí jejich autorů. Dekadenční vývoj je pak podpořen konkurenčním bojem tvůrců, kteří se snaží předčít obskurností nápadů jeden druhého.
Před rokem 1989 to byla právě i forma prezentace tehdejších „pravd“, která vedla k tomu, že občané začali hledat pravdu jinde, než ve veřejnoprávních mediích. Začali prostě nedůvěřovat těm hlásným troubám. Stejný pocit se mne zmocňuje i dnes. Mám pocit, že mne ČT považuje za nevědomce, který nerozumí dění kolem, který neví, kde žije a v co má věřit. Opět se objevují kazatelé v prostředí, které by jim mělo dodat auru pravdivosti a skutečnosti.
Aby nedošlo k omylu. V žádném případě nejsme ochoten obhajovat ideologické pozadí tehdejší televize jen pro jeho jednoznačnost. I když tehdy jsem přesně věděl na čem jsem a co si o mne myslí ideologičtí vůdci. Jenže tehdy jsem byl alespoň v podezření, že mne má inteligence předurčuje být „třídním“ nepřítelem. Dnes mám pocit, že mne veřejnoprávní televize pokládá za bezvýznamného hlupáka. Zbývá tedy jen doufat na určité opakování se historických úkazů v oblasti společenského a tedy i kulturního vývoje.