Zůstanou tedy pod anglickou korunou. Bylo to celkem těsné rozhodnutí, vlastně půl na půl. Referendum tak přineslo jen další důkaz o evropské rozpolcenosti. Ti, kteří netoužili po odtržení, si přeci jenom zahrávali s myšlenkou na určitou samostatnou hrdost. Pragmatismus však zvítězil. A ti druzí se také určitě zamýšleli nad problémy, které ta odvěká touha po vlastním vládci vždy přináší.
Dovolím si tvrdit, že svým způsobem zvítězili obě strany. Ale jen pod podmínkou, že se zamyslí nad tím, že by jedna měla do budoucna respektovat tu druhou. Trochu citlivěji přistupovat k touhám druhých. Přiznat si třeba, že mnohé emoce jsou oprávněné a vpravdě lidské a nemusí vždy vycházet z racionálního pohledu na svět.
Žijeme totiž v době, kdy nás tolik opěvovaná globalizace připravuje o identitu. Ztrácíme pocit sounáležitosti, kulturní znaky upadají, do našich společností se vkrádá uniformita. Možno i pozorovat, že vzniká model jakéhosi univerzálního Evropana, který však spíše připomíná umělého člověka vytvořeného počítačovým programem. Na oko je perfektní, ale postrádá veškeré člověčí rysy.
Také se od něj očekává, že jeho chování je normováno. Jeho reakce musí odpovídat nějakým teoretickým představám o přesně fungujícím stroji. Stačí se podívat třeba na ty stovky inzerátů, kde jsou hledáni odborníci do profesí, které snad existují jen podle názvu. A ty požadavky? Všude stejné sterilní věty psané nějakým marketingovým expertem, který žije v prapodivném virtuálním světě neskutečných lidí.
Člověk jako takový pomalu mizí. Tedy ten, jež je zatížen všemi těmi „chybami“, které ho tisíciletí charakterizovaly. Propůjčovaly mu rysy, které jsme nazývali charakter. Zájem o něj jsme ale zatlačili do pozadí a nahradili ho elektronickými dotazníky hledající roboty, jejichž uvažování je oproštěno ode všech emocí.
A to vše se přenáší do naší přetechnizované spotřební společnosti. Postihuje politiku, kulturu a začíná ovládat i naše myšlení. My se toho v podvědomí obáváme a hledáme způsob jak se bránit. Jednou cestou je právě státní samostatnost, touha po odtržení se od celku, který nás připravuje o osobní svobody a s jehož cíli se již nedokážeme ztotožnit.
Asi je dobře, když to ve Skotsku dopadlo tak jak to dopadlo. Mělo by to však být poučení, že ať už jednota Velké Británie či Evropy nespočívá na uniformitě a politických normách, ale na vzájemném respektu rozdílných kultur a charakterů myšlení. Mnozí politici hovoří tak, že si jeden muže myslet, že touží vládnout pokojným občanům, kteří se nebouří, protože chápou všechny ty „logické“ argumenty globálních snach. Často však přehlednou, že mnohý Evropan má již pocit, že je s ním zacházeno jako se středověkým poddaným.
Vzniká určité područí, kdy je svoboda a identita jedince obětována pro zájmy těch, kteří často myslí jen na svůj prospěch. Ať již ekonomický, či politický. A přitom jedině dobrovolná snaha všech může ukázat schopnost vzájemného soužití protikladů. Může také přinést tolik potřebnou jednotící sílu dokazující světu, že kompromis rozumu, který ale akceptuje i emocionální touhy, je tím nejlepším předpokladem pro budoucnost každé kulturní společnosti.