Já si myslím, že tomu tak je. A míním tím pochopitelně nevědomost náboženskou. Potkal jsem nespočet radikálních fanatiků. V jedné ruce třímali korán a v druhé kalašnikov. Brzo jsem pochopil, že musím věnovat pozornost spíše tomu, kam míří hlaveň zbraně a ne se starat o verbální doprovod. Jakákoli diskuse o myšlenkách koránu by byla totiž úplně zbytečná, protože neznalost islámu byla oboustranná.
Pravda, existují i islámští mediální experti a ideoví vůdci. Připomínají však spíše autory reklamních sloganů. Ti také nemají žádné vědomosti o prezentovaném produktu, ale je jim absolutně jasné, že propagují ten nejlepší výrobek, který každý potřebuje. A i pro ně je tím rozhodujícím kritériem jen počet obětí a konečné vítězství.
Většina skutečně odborných diskusí o islámu samém končí vždy poznáním, že všichni vědí strašně moc, ale když se to sečte, tak nikdo neví nic. Pochopitelně z pohledu nevěrce. Takže tedy nezbývá, než se držet zdravého rozumu a zcela chladně trestat ty, kteří porušují naše právní a morální normy. Starat se v této souvislosti o náboženské svobody je přitom zcela kontraproduktivní. Odtržení moci církve od moci státní jsme již zvládli, tak proč s tím zase začínat.
Ostatně je možno pozorovat, že i ten oficiální muslimský svět ne zrovna s potěšením pohlíží na události v Iráku. Je dokonce ochoten zapojit se do boje proti islámskému státu po boku ideologicky nenáviděných Spojených států amerických a dekadentní západní kultury. Islámští věřící již pomalu chápou, že masakry a brutální vraždy nejsou to nejlepší světovou reklamou pro učení Mohameda. Nehledě na to, že je vždy dobré zbavit se nekalé konkurence, která oslabuje i vlastní řady.
Jsou okamžiky v kulturní společnosti, kdy je nutno soustředit se na podstatu a odsunout stranou diskusi o doprovodných jevech, které jsou sice z humánního hlediska prvořadé, ale ohrožují lidskost jako takovou. Jsou to situace, kdy nastává zásadní boj o přežití. Doba, kdy se barbarství hlásí ke slovu činy, na které je nutno opovědět stejným jazykem. Jazykem vědomého násilí.
Je to nebezpečná cesta, protože legitimuje zabíjení a může uvolnit síly v naší kultuře, které se snažíme kontrolovat. Jsou však lidská společenství, která ohrožují naši kulturu do té míry, že v podstatě nezbývá jiná možnost. Ještě se totiž doposavad v historii lidstva nenašel prostředek, jak se bránit barbarství verbálním projevem. Je to řeč, které protivník nejen nerozumí, ale ani nechce. Nezbývá tedy, něž se opět chopit zbraně a zabíjet.
Smutná to stránka lidských dějin, stále se navracející a nepřinášející nic dobrého. Jen šanci k přežití. Je to prapodivný přírodní zákon, který se mnohdy snažíme ignorovat. Historie však dokazuje, že ten, který se s přecitlivělostí humanisty nebránil, většinou také nepřežil. Na celém světě tak odkrýváme staré zmizelé kultury. Bylo by škoda, kdyby i naše podlehla tomuto prapodivnému historickému zákonu.
V Iráku pohrdají islámští fanatici vším, co tvoří základ naší civilizace. Jejich ideologií však není víra, ale touha po barbarských činech dokazující absolutní moc nad lidským životem. Je jen na nás, zda jsme ještě nejen ochotni, ale i schopni postavit se na odpor a naši civilizaci zachránit. Tou největší chybou by ale bylo, kdybychom se rozhodli pro Svatou válku proti islámu. To bychom ztratili mnoho spojenců, bez kterých se boj proti barbarství nedá vyhrát.