Tu i onde se ještě hovoří o kapitalismu jako takovém, ale přeci jenom trochu zdráhavě. Je to opodstatněné, protože kapitál v tom starém slova smyslu již neexistuje a tím i mizí právě onen kapitalismus, který byl symbolem boje jak za něj, tak i proti němu. Ale nejen to. Mizí tím i jeho moc. A tak mnoho rádoby mocenských států ztrácí půdu pod nohama v boji o nadvládu nad těmi ostatními.
Takže nezbývá nic jiného, než vzít na pomoc starou dobrou ideologii, jako účinnou propagandistickou zbraň, která je v mediálním boji o rozdělovaní světa tím nejúčinnějším prostředkem. Bylo by ale nebezpečné se domnívat, že jde jen o verbální boje odehrávající se ve virtuálním světě. Ne. Za touto ideologií stojí zcela praktické cíle, které ale většinou slouží jen k vlastnímu prospěchu a upevnění mnohdy prapodivně nabyté moci.
A tak se od politiků dovídáme, že konflikt na Ukrajině může přerůst v rozsáhlé válečné střetnutí. Že Rusko připravuje nevídanou expanzní a velmi agresivní politiku. S promyšlenou demagogií je tak šířen strach, který často umožňuje přesvědčit občany k souhlasu s kroky, které by normálně odporovaly jejich cítění a potřebám. Obávám se, že v tomto ohledu budou třeba panové Tusk a Fico velmi aktivními propagandisty. Najdou se však i desítky jiných.
Čeká nás asi mnoho harašení se zbraněmi, které by měly být namířeny tam, kde asi nebezpečí nehrozí. Proti společnostem a zemím, které mají tak neblahé zkušenosti z válečných konfliktů, že je velmi nepravděpodobné, že by byli ochotni riskovat další nekontrolovatelná střetnutí. To bude odvracet pozornost o konfliktů skutečně hrozících. Hlavně těch, které jdou na konto Spojených států, jež také pomalu přecházejí na ideologickou formu boje, byť ještě podporovanou válečnou silou.
Prapodivná forma exportu demokratických principů do arabských států dala zárodek budoucím konfliktům, které je možno zvládnout jen společnými silami všech těch, kteří se stávají v současném ideologickém boji bohužel umělými nepřáteli. Jsou vráženy klíny do vztahů mezi těmi, kteří se po desetiletí pokoušeli nalézt kompromis v rozdílném nazírání na společenské a mocenské uspořádání. Spojuje je však jistá kulturní úroveň a bolestná historická zkušenost. Zbývá jen naděje, že tomuto tlaku nepodlehnou a naleznou společné úsilí pro nenásilná řešení.
Jinak je tomu ale ve velké části arabského světa. Oblasti, která přestavují skutečné nebezpečí pro západní kultury. Jsou to společnosti, které vyházejí z poněkud jiných kulturních hodnot a používají zcela jiných měřítek při posuzovaní a hlavně volení společenských cílů. Zde dokazuje celá řada evropských politiků naivní neznalost. Jejich prohlášení jsou proto často jen snůškou nabubřelých a bezobsažných slov. Jakýkoli náznak pokusu najít řešení mizí. Jejich naivita dokazuje jen jejich bezradnost. S alibismem sobě vlastním proto spíše poukazují na problémy, jež jsou jen produktem falešné politiky. Jako třeba na příliv utečenců. S předstíranou lítostí apelují na sociální cítění vlastních občanů a vyzívají je ke spolupráci. Nabádají je k pomoci a netuší, že to vše se může stát bumerangem, který nás zasáhne zcela nepřipravené.
Fakticky totiž tato politika „pomoci“ přenáší cizí konflikty do vlastních společností a to může přispět k sociálním a politickým nepokojům, které jsou hlavním cílem rozpínavé islámské ideologie. Právě nestabilita „západních“ společenství a nejednotnost Evropy je podhoubí, kdy se extremní síly, jak domácí, tak i cizí, snáze dostávají k moci. Je to v podstatě cílevědomá diverzní činnost islámských extrémistů, která je namířena na poněkud změkčilé evropské chápaní v oblasti boje za záchranu demokratických principů a vlastní kultury.
Boj o přežití se nám stal neznámým pojmem. Naše materialistické pojetí světa a jistý blahobyt nám dávají falešnou a neexistují jistotu, že svět v jakém dnes žijeme je neměnným faktem. Domníváme se, že je nám propůjčen na věčnost a to i bez toho, abychom pro to museli něco udělat. Stáváme se tak obětí politiků, kteří nás nutí řešit následky konfliktů, které často sami zapříčinili. Obratnou propagandou nás odvádějí od myšlenky je nutit, aby se pokusili řešit konflikty tam, kde vznikají, kde je jejich epicentrum. Ale hlavně odhalovat příčiny jejich vzniku, což by vedlo k viníkům a tím i často k politické odpovědnosti, které se tak rádi zbavují. Používají tedy základního principu ideologického boje, jehož úlohou je označit za viníky vždy jiné, a tak odvrátit pozornost od vlastních politických chyb, neschopnosti a egoistické touhy po moci.