kotyk-blog.cz

Bylo by chybou se domnívat, že mnohdy ne zrovna vzdělaní politici aktivně pracují již na první pohled nesmyslných politických ideách bez toho, aby nesledovali nějaký cíl. Jistěže se snaží něčeho dosáhnout. Problém je jen v tom, že jejich záměry se ne vždy slučují s touhou občanů, které zastupují. Stejně je tomu u zrovna populárního módního trendu prapodivných sankcích proti Rusku.

Občané by je měli chápat jako homogenní solidární postup evropské společnosti proti neurvalé politice pana Putina. Hlavním cílem je zaútočit na emoce řadového občana, který si přeci nepřeje nic jiného, než aby barbarské vraždění na Ukrajině konečně ustalo. Je kalkulováno s tím, že každý civilizovaný člověk má něco proti násilí. Hlavně, když dosáhne formy, kdy strádá a umírá civilní obyvatelstvo.

Faktem však je, že vraždění na Ukrajině neustává. Spíše naopak. Veškeré sankce proti Rusku zůstávají bez účinku. Toto poznání jakoby zatemnilo mozky mnohých evropských politiků, kteří s uraženou ješitností chtějí sankce ještě prohloubit. Nic jim nevadí, že tak vyžadují zcela zbytečné oběti – byť jen ekonomického rázu – jak od vlastního obyvatelstva, tak i od občanů Ruska. Tedy těch, kterých se sankce tvrdě dotknou a kteří jsou přitom zcela nevinní a nemají žádnou možnost politiku svých vůdců ovlivnit.

Vraždění na Ukrajině a nesmyslné ničení hodnot je záležitostí místních mocipánů. V prvé řadě jde vše na konto pana Porošenka a jeho kumpánů. V nemalé míře pak nesou vinu i takzvaní separatisté. Ukončit konflikt je v silách obou stran, mohou tak učinit téměř okamžitě. Jde však o moc, nadvládu nad druhými a v neposlední řadě primitivní ješitnost mající jen jediný cíl – prosadit politickou ideologii.

V podstatě jde o formu násilného politického boje, který by v žádném případě neměl požívat podporu od civilizované společnosti. Evropská unie je však jiného názoru. Prostě se rozhodla barbarství jedné strany oslavovat. A přitom se denně se strachem obává, že ztratí potřebnou podporu ve vlastních řadách. Tento mocenský spolek není totiž absolutně jednotný. Je mnoho zástupců států,  kterým se to zrovna nelíbí. Občas si totiž dovolí myslet na vlastní občany. Verbálně pak sice proti politice sankcí protestují, ale při konečném hlasování přeci jenom zvednou ruku k souhlasu. Ekonomická a mocenská struktura eura jim totiž nedává mnoho prostoru k samostatnosti.

Dříve byla taková ideologická soudržnost charakterizována slovy: Držet hubu a krok. Z té doby také pramení poznání, že protivník zatlačený do kouta se kupodivu nepoddává, ale začne se vyvíjet podle daných možností, které určuje silnější partner. Na základě toho se dá snadno odhadnout, jak se bude pod tlakem sankcí vyvíjet Rusko. Je totiž radno přepokládat, že ani pan Putin a i Rusové samotní nepůjdou do kolen.

Jedná se o silný a především hrdý národ, který je historicky poučen. Výsledkem tedy nebude nic jiného než, že se vydá na vývojovou cestu, která bude určována sankcemi „západního“ světa. Bude omezen jak dialog tak i spolupráce. Tím bude jen s donucením prohloubena mocenská touha Moskvy. Dostane se jí také politických argumentů. Západní mocnosti si totiž neodpustí opět harašit se zbraněmi. Proč ne, zbrojní průmysl potřebuje oživení. Hlavně pak hospodářství USA.

Zbývá se tedy jen optat, zda tento cíl mají evropští zastánci sankcí opravdu na mysli? Já se obávám, že ano. Úplní hlupáci a nevědomci to přeci jenom nejsou. Ukojí totiž privátní zájmy, upevní se v ješitnosti a budou se i nadále opíjet mocí. Budou i nadále žít ve světě privilegovaných, kterých se nedotkne nic z toho, co postihne všechny ty důvěřivé občany, kteří je volili v naději, že populistické volební kampaně mají přeci jenom nějaký vztah k jejich potřebám a tužbám.

Tito politici mají pak jen jednu starost. Trápí je problém jak ujasnit občanům demokratické společnosti, že druhý den po volbách nastává období, kdy je přeci nutno nastolit starou praktiku. Totiž: Držet hubu a krok!

V žádném případě nemíním provokovat a ani znevažovat oběti teroristického útoku. Spíše jen tak trochu zauvažovat – na základě mých životních poznání – o chování Francie jako takové. Pochopitelně spíše té intelektuální a politické vrstvy, která má tu největší odpovědnost za veřejné mínění a tím i chování vlastní společnosti.

Při mé mnohaleté práci v Izraeli jsem byl hned na počátku překvapen poněkud zvláštním postojem západních novinářů. Především však právě francouzských. Při rozhovorech mezi čtyřma očima nabyl jeden celkem rychle dojmu, že se jedná o antisemity. Jejich nenávist k Izraelcům byla nebetyčná, kritika bezbřehá. Naproti tomu nadšení pro Palestince a jejich činy byl poznamenám obdivem, jež byl často doprovázen řadou argumentů, které však postrádaly zdravý rozum. Spíše se vyznačovaly intelektuální naivitou.

Výroky dotyčných v soukromých rozhovorech byly pochopitelně v přímém rozporu s jejich veřejnou snahou „objektivně“ informovat vlastní občany. Zde se soustředili jen na kritiku, která sice byla zcela bizardní a vzdálena logice, ale těžko napadnutelná, protože se skládala jen z polopravd. Ostatně za jejich privátní názory, pokud by se dostaly na veřejnost, by byli z Izraele okamžitě vyhoštěni.

I chování francouzských politiků vůči Izraeli bylo vždy doprovázeno arogancí a povýšeností pramenící z přesvědčení, že vlády sídlící v Paříži mají historickou úlohu dokazovat všem co je a co není kulturní společnost. To, že jejich zahraniční politika často odporovala zdravému rozumu, je v žádném případě nepřivedlo na myšlenku, že se třeba mýlí. Žádný argument jim nebyl přijatelný. Diskuse byla nemožná.

A teď byla Francii udělena lekce. A jak už to v životě bývá právě od těch, kteří po léta požívali obdiv a zastání politické a novinářské elity. Je paradoxem, že kupodivu nic nepomohlo objímání a líbání pana Arafata, který byl zakladatelem terorismu jako politické zbraně. Nic tedy nepomohl obdiv pro všechny arabské bojovníky za svobodu.

Domnívám se, že je to pro Francii bolestná rána, která by ovšem mohla vést k poznání, k určité pokoře. Možná, že bude nutné opustit ten sen o historické kulturní úloze této společnosti. Sen, který bohužel nenachází respekt u jiných společností, které, jak dá rozum, uznávají zcela jiné morální hodnoty. A ještě k tomu jsou ochotny a také schopny to dokázat nejen verbálně, ale právě brutální formou fyzického násilí.

Desetitisíce vojáků a tisíce policistů teď střeží francouzské občany. Zda to něco přinese je otázkou. Minimálně se ale posílí pocit, že vláda něco dělá pro bezpečnost země. Praxe však ukazuje, že to určitě nezabrání dalšímu teroristickému útoku, pokud se k němu někdo rozhodne. Ozbrojené síly nemohou chránit každého občana.

Cílem terorismu je vyvolat pocit strachu a nejistoty. Společnost, která se tomu poddá, prohrává a stává se bezbrannou. S hrozbou teroru se musí každý vyrovnat sám se sebou a naučit se s ní žít. V klidu a hrdě. Stejně tak je však nutné, být ochoten proti teroru tvrdě a nekompromisně bojovat. Mnohdy se stejnou brutalitou jakou užívá on sám. Pokud se tímto směrem změní myšlení společnosti, podvolí se i politici a intelektuálové.

Já osobně – na rozdíl od Francie – s tím problém nemám. Já se tomu naučil v Izraeli. Zda to pochopí i francouzská politická a intelektuální elita je však otázkou. Ješitnost je prapodivná lidská vlastnost, která v historii již zapříčinila hrozné tragédie.

Ano, svět se zhrozil nad tím, co se událo ve Francii. Desítky politiků vyjadřují svá rozhořčení. Nekompromisně vyžadují potrestání viníků. Chtějí bojovat za svobodu a demokracii. Prý je ohrožena. Ano, je! Ale kým? Jsou to opravdu jen ti teroristé, kteří používají jako zástěrku islám?

Tím největším nebezpečím pro demokracii je demokracie sama. Respektive její zneužívání v neskutečné touze mnohých politiků po moci. Co dělali všichni ti politici v nedávné minulosti? Tak třeba podporovali terorismus v izraelsko-palestinském konfliktu. Zavedli v pásmu Gazy politický systém, který radikálním muslimům dopomohl dostat se legálně k moci. Obdivovali a dokonce i líbali pana Arafata, který byl pro každého rozumného člověka otcem terorismu jako politické zbraně.

Řada arabských států byla uvržena v chaos a občanskou válku právě s podporou západních vlád, které sledovaly jen osobní cíle a zisk pro ty, kteří stojí za jejich politickou kariérou a mocí. Omezují se jen na podporu sil, které, pokud se dostanou k moci, budou ochotny k ekonomické spolupráci. Bez ohledu na mínění většiny.

Jejich častá populistická prohlášení o významu multikultury narážejí na nepochopení a jen rozdělují společnost. Chybí jakýkoli životaschopný koncept. Výsledkem je jen vzrůstající antagonismu a radikalizace. Důvěra v politiky pomalu mizí a tím i přesvědčení zda je demokratický systém schopen ochránit společnost před hrozícím nebezpečím.

Upadající morálka a neustále se zvyšující sociální rozdíly pak jen tento vývoj urychlují. Společnosti, které ztrácejí vnitřní stabilitu jsou pak snadným cílem politického terorismu. Jedině vlády, které požívají podpory skutečné většiny občanů, mají dostatek sil k obraně demokracie a svobody. Jenže takových vlád se nenajde mnoho.

Naivní prohlášení o solidaritě s uprchlíky jsou pak jen zástěrkou pro politickou neschopnost a pomalu již bezmocnost. Nikdo si nechce přiznat, že to povede ke kolapsu západních společností, protože v nejbližší době bude takových uprchlíků na desítky miliónů. Místo toho je třeba řešit konflikty tam, kde vznikají. Doposavad jsou spíše podporovány. Teprve extrémní vývoj nutí západní civilizace k radikálním krokům, které jsou však opožděné a tím i jen omezeně účinné.

Takže je nejvyšší čas si udělat pořádek doma, ve vlastních společnostech, a pak se s potřebnou většinovou jednotou a tím i silou soustředit na konflikty v jiných zemích. Bezobsažná prohlášení o solidaritě a odsuzování zní sice pěkně, ale doposavad nikdy nepřinesly řešení.

Ano, západní společnosti se nacházejí na rozcestí. Jejich vládcové v bezuzdné touze po moci a materiálním zisku zatlačili do pozadí základní hodnoty, které představují svoboda a demokracie. I tyto dvě vymoženosti kulturní civilizace se totiž staly objektem obchodu a politické spekulace. Jejich morální hodnota pomalu mizí. A to je živná půda pro všechny radikální síly. Ať už vnitřní, nebo právě ty barbarské, které se ohánějí islámem.

Nacházíme se na počátku období kulturní degenerace. Nebylo by špatné si uvědomit, že v lidské historii se společnosti v takovém vývojovém stadiu staly vždy obětí barbarů, kteří nemilosrdně převzali nadvládu nad intelektem.

Ach, ta naše civilizace. Ten bezbřehý vývoj. Ta svoboda počínání. Každý si může dělat co chce. I zabíjet kdy chce a jak chce. Ona byla totiž kdysi hrozná doba, kdy se třeba o vánočních svátcích udělala přestávka ve válčení. Jsou to přeci dny pohody a míru. Tedy byly pochopitelně. Teď již to máme za sebou, jsme již civilizovanější, že?

Jsme i ve stádiu, kdy jsme se ještě nedohodli, že by se třeba různá vyznání mohla tolerovat, že by třeba svátek jednoho byl i určitým dnem respektu ze strany toho druhého. No pohoda, jak říkám. Teď takový ten terorista ví docela dobře, kdy je to pro něj nepřátelské společenství nejvíce zranitelné. Nemusí být geniální, aby pochopil, kdy je vhodné udeřit.

Současně se bojíme otázky, zda je to opravdu vývoj, který si přejeme. Já tedy ne, já se cítím nesvůj. Ač nevěřící mám dojem, že již nikomu není nic svaté. Mně vlastně také ne. Měl bych snad přijmout nějaké vyznání? Ale které? A zrovna já? Vždyť to jediné, co tak trochu uznávám,  je respekt k těm, kteří se pokoušejí jednat podle zdravého rozumu. Domnívám se také, že jedině skutečný vzájemný respekt může být – zdůrazňuji může být – řešením pro naše kulturní problémy.

Místo toho se bezradně pokoušíme v multikulty chaosu najít nějaký řád. Zbytečně. Hledáme kompromisy aniž bychom tušili, že jich není. Pořád se domníváme, že je možné sloučit neslučitelné. Ukájíme se bláhovou nadějí, že naše kultura může být příkladem vyspělosti. Zapomínáme na znaky degenerovanosti naší společnosti, která druhé spíše odpuzuje, než přitahuje.

Nechceme si přiznat, že naše „západní“ civilizace je nemocná, infikovaná virem nemorálnosti. Snažíme se věřit lživému obrazu, který si sami o sobě vytváříme. Odmítáme pohled do zrcadla. Raději se opíjíme vlastní pýchou a neskutečnou všemocí nad vším a všemi. Zase takové skoro zbožné přání, které ovšem asi s tím naším bohem nic společného nemá.

Já bych si spíše přál asi to obvyklé. Tedy opravdový klid a mír. Asi takový ten křesťanský. Jako neznaboh se za to skoro stydím. Nikdy bych nevěřil, že upadnu tak hluboko. Tedy alespoň v mých očích. V pohledu jedněch tím asi povýším, pro ty druhé se asi stanu definitivním nevěrcem.

Ach, je to trápení v té multikulturní společnosti, jeden se prostě nezavděčí. Alespoň ne všem. Je to však opravdu nutné? Neměli bychom se konečně dohodnout, co asi tvoří základ naší kultury? Co nám odkázali předkové? Nebyla by to cesta jak najít ztracený řád? Ta chybějící pravidla pro posuzování dobra a zla?

Možná, že bychom pak snáze našli sílu k obhajobě naší kultury a existence? Takovou tu vnitřní sílu, která se rovná přesvědčení o tom, že jeden činí něco správného. Ale přiznám, že to zní asi zase jako takové to zbožné přání. Trochu to zavání modlitbou. Ne, to bych si nepřál. Spíše bych přivítal odhodlání konečně obnovit rozumovou podstatu naší společnosti. Prostě opět vzít život do vlastních rukou a neproplýtvat ho planými diskusemi o tom coby kdyby.

No nic. Přesto všechno přeji všem klidné dny naplněné přátelstvím. Když budeme mít štěstí, tak se to povede. V nejhorším prostě neposlouchejte žádné zprávy a ponořte se do světa pohádek a písní. Do světa, kde vše dobře končí. Do světa snů. Nebýt jich, nestála by naše civilizace asi opravdu za nic.

Doufám alespoň. Nebo jsme ji již také prodali nějaké nadnárodní společnosti? Máte starost, zda nasazením naší armády ve Vrběticích nebudou ohroženy její mezinárodní povinnosti. Možná. Ale víte třeba, že ty pohotovostní jednotky NATO jsou tak trochu populistickým výmyslem a stejně tak spíše politickou zbraní.

Aby nedošlo k omylu. Neskonale si vážím neuvěřitelné obětavosti našich vojáků v mezinárodních misích. Zároveň však  mám ale velké problémy s vojenskými pohřby, kdy se nemohu ubránit dojmu, že někdo možná životy našich vojáků zneužívá pro ryze politické zájmy.

Ve své kritice na nasazení armády ve Vrběticích  jste mimo jiné pravil:

„Těší mě, že lidé armádě důvěřují tak, že si ji na místě přáli. A úkolu se zhostíme jako vždy s plnou odpovědností a profesionalitou. Nasazení armády však nedává smysl. Na hlídání pásky není potřeba speciální výcvik, který mají vojáci,“

Je to sice diplomaticky formulováno, ale podle mne obsahově trochu rozporuplné. Ti vojáci tam nehlídají pásku, ale dávají pocit občanům, že je zde někdo, kdo je ochraňuje. Takže jde právě jen o tu důvěru. O pocit bezpečnosti.

Dále jste se vyslovil, že:

„Armáda má své úkoly k obraně státu a není jich málo. S aktuálními počty vojáků a rozpočtem není možné zabezpečit ani toto základní poslání armády. Jakékoliv další úkoly situaci jen zhoršují,“

Nu, co k tomu ještě dodat. Již mluvíte jako politik. Není divu. Vždyť jste přeci předsedou Vojenského výboru Severoatlantické aliance. Škoda. Nevěděl jsem, že tak rychle zapomenete, jakou vlajku to máte přišitou na uniformě. Obrana státu? První povinností naší armády je chránit občany této země. Státní povinnosti jsou totiž vždy tak trochu prapodivné. Hlavně pro armádu. Zavání „vysokou“ politikou, která nemá čas zabývat se starostmi a obavami občanů.

Víte, žil jsem dlouhou dobu v Izraeli. A byla to právě každodenní přítomnost armády v ulicích měst, která dávala všem pocit bezpečnosti. A nikdo se nepozastavil třeba nad tím, že voják pomohl malým dětem přejít ulici, či je ochránil před zlým psem. Jiní pak odsunuli nejedoucí auto anebo pomohli naložit těžký náklad. Asi byste to komentoval slovy: Jiné země, jiné mravy.

Jak je to však s Vaší morálkou a odpovědností vůči těm, které máte chránit?

Patřím k těm, kteří nepadnou na zadek před každým bojovníkem za demokracii. Pan Porošenko je jednou takovou osobou, u které si nejsme jist, zda je schopna pochopit ideu tohoto společenského uspořádání. To samé platí i o jednom z jeho kumpánů panu Jaceňukovi. Jak vidno nejsou mi sympatičtí. Kdybych s nimi měl něco do činění, nedělal bych to bez ochranky.

Nehledě na to, že hysterické chování pana Jaceňuka by mělo asi zajímat mnohé specialisty pro psychické problémy. Za zamyšlení také stojí, že to nejsou zrovna chudáci, mnohý miliónek se nachází na jejich kontech. Zda k nim přišli těžkou prací je těžko věřit, spíše to byl od nich tak nenáviděný komunistický režim, který jim pomohl k jejich bohatství.

Putin je jejich úhlavní nepřítel. Mají pravdu, k miliardářům jejich typu má prazvláštní vztah, když neposlouchají, tak je rád posílá do vězení. Nejsem si jist, zda by tam i opravdu nepatřili. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že se pokouší na Ukrajině nastolit systém, který by kradení ve velkém legalizoval. Nic jiného asi neumí, protože jejich obchodní politika vede – a to podle jejich vlastního vyjádření – ke státnímu bankrotu, tedy již není z čeho krást.

Prý je na tom vinen ozbrojený konflikt, který se spíše podobá občanské válce, ale ve které našli určitou zálibu, protože jim umožňuje vydírat naivní demokratický svět se srdceryvnými prosbami o finanční a vojenskou pomoc. Milují proto Evropskou unii. Z té se dají ždímat peníze celkem bez problémů. Jsou to fikaní chlápci, ti samozvaní mocipáni. Vědí dobře, že veškerá taková pomoc je vlastně jen politickým úplatkem a tedy žádná půjčka, kterou je nutno splácet.

Jejich drzost je nezměrná. Stojí na pokraji zkázy a chtějí být členy Evropské unie a také vstoupit do NATO. Jakoby tím nepokrytě naznačovali, co si o těchto spolcích a jejich pravidlech myslí. Pohlížejí na ně skoro s určitým mafiánským nádechem. Jdou dokonce tak daleko, že jsou ochotni udělat vše i pro to, aby se Ukrajina vzdala neutrality. Status, který je v Evropě více než vážený a pro mnohý stát vytouženým snem. Jistě, vstoupit do klubu mocných je vždy uspokojující, posiluje to vlastní ego.

Potřebují na svou politiku zase pár miliard dolarů. Hovoří o hrozícím bankrotu a touží stabilizovat rozpadající se režim. Nevím. Asi dobře vědí, stejně jako zbytek světa, že to mnoho nepomůže, že to bude jen náplast na krvácející ránu. Jedno je však jisté, stabilizace trhu by přinesla i zvýšení ceny akcií firem které nová mocenská elita na Ukrajině vlastní. Vědí více než dobře, že politická a mediální propaganda ovládá světové burzy a že je to zdroj velkých zisků.

Že by z toho také něco měl strádající ukrajinský občan je naivní představa. Možná, že se jen zabrání nejhoršímu, že jen nebude umírat hlady a nebude mu hrozit zmrznutí. Jistě tedy nezbytná lidská pomoc. Ale každý evropský občan, z jehož kapsy tak budou opět – mnohdy proti jeho vůli – vytaženy peníze, by měl mít minimálně právo na to, aby se dověděl, že součastní vládci na Ukrajině nesou velkou vinu na mizérii, která ohrožuje životní existenci prostých lidí.

Evropská unie sama má již značné potíže věrohodně zastupovat zájmy občanů. Mnohdy porušuje i základní demokratické principy tím, že jedná ve jménu nejasné a většinou neexitující většiny. V tomto ohledu by tedy byla Ukrajina rovnoprávným partnerem. Má to jenom malou vadu. Vznikají tak mocenské struktury, které sebou nenesou tu nejmenší záruku pro stabilní budoucnost.

Jinak řečeno: Kdosi kdesi rozhoduje o tom, kdo je a kdo není můj přítel. I nadále si naivně myslím, že patří k základním lidským právům, aby si o tom mohl každý rozhodnout sám. Obávám se však, že bude asi těžké zabránit, aby se jimi nestal pan Porošenko a jeho kumpáni.

Poslední dny mne média zahltila Vaší osobou, střetával jsem se s Vámi, jak se říká, na každém kroku. Nebylo možné se tomu vyhnout, bylo toho až moc, trochu mi to připomínalo oslavy různých osobností v dobách, kdy jste právě proti takovým bojoval. Měl jsem nepříjemný pocit, že by to mohlo zase trochu zavánět kultem. A přitom jsem musel myslet na to, že to je právě to poslední, po čem jste toužil.

Vy jste chtěl být jen příkladem, že věci mohou být také jinak, než to třeba předepisují společenské zvyklosti, normy a zákony. Sedával jste s mocnými tohoto světa po hospodách abyste nejen jim, ale především občanům dokázal, že to jsou docela normální lidé. Lidé, kteří se často i mýlí, holdují neřestem, dělají chyby a mnohdy se z nich i poučí.

Viděl jste svět jinak. Byl to pohled člověka, který se zamýšlí nad životem samým a pokouší se odhadnout kam to společnost kráčí, či by kráčet měla. Způsobem sobě vlastním jste ty myšlenky sděloval světu. Sklízel jste všude velký potlesk, vysloužil si i uznání těch nejmocnějších, kteří seděli jako malí školáčci a poslouchali Vašim slovům.

Viděl jste svět jinak, často jste káral a nabádal. Hovořil jste pro mnohé nesrozumitelnou češtinou, ale každý chápal obsah a smysl Vašich myšlenek. Vaše slova vycházela z Vašeho přesvědčení, byla upřímná a pečlivě vážená. Vstoupil jste tak do mnoho síně slávy, stal jste se symbolem touhy po nejen spravedlivé ale i lidské společnosti. Právě té touhy, která charakterizuje kulturní společnosti.

Existuje však jedna zem, která má s Vámi potíže. A je to právě ta, kde jste se narodil, kde jste žil. Je to společnost, která neví jak na Vás pohlížet. Byl jste samozvaný spasitel? Naivní politik? Zkorumpovaný intelektuál? Modla ulice? Nebezpečný snílek? Či jen pouhý symbol vypořádání se s minulostí? Asi všechno dohromady, tak jak už to u myslitelů a umělců bývá. Byl jste však bezesporu člověk zásadový, upřímný a přímočarý.

Teprve první politické zkušenosti Vás donutily k určité opatrnosti a zdráhavosti ve vyjadřování. Brzo jste poznal, že ne vždy je vše chápáno tak, jak jste to řekl. Ten lid, který Vás obrazně řečeno na vlastních rukách donesl na Pražský hrad, se stal vrtkavým. Nechtěl chápat Vaše varovná slova. Byla mu proti mysli kázání, že demokratická společnost nemůže v touze po absolutní svobodě přerůst v morální anarchii, kde není úcty k člověku a jeho myšlence.

Varoval jste před úpadkem hodnot. Ale materiálně vyhladověla společnost Vám nechtěla rozumět a nerozumí Vám dodnes. Přízemní chtíče se i nadále derou do popředí a mnohdy ovládají náš každodenní život. Materiální a mocenský úspěch se stal kritériem pro společenské postavení. Kulturní hodnoty jsou pošlapávány, mediální marast nás ubíjí a bere veškerý životní optimismus pro budoucnost.

Ano, stydím se za český národ, který zatracuje minulost a odmítá poučit se z věcí špatných a nehodných člověku. A kdyby jen to. Stejně tak odmítá s úctou k našim předkům pokračovat v kulturním boji, který nám byl kdysi tak vlastní. Byla to síla, která nám vždy pomohla v těžkých a svízelných dobách. Byla to síla, která nás vedla k myšlenkové samostatnosti.

V dnešní době se naše společnost často chová jako pouliční holka hledající nového amanta. Ta také mnohdy neví kudy kam. Bojujeme s korupcí, ale máme zase jen na mysli nějaké milióny, které nám kdosi ukradl. To, že tou největší korupcí trpí naše národní hrdost, zajímá málokoho. Spíše jsme ochotni ji prodat v aukci. Spekulujeme tak s něčím, co je základem kulturní a vyspělé společnosti. Zbavujeme se tak sebevědomí s jehož pomocí je možné řešit konflikty s nimiž se dennodenně setkáváme a které se v blízké budoucnosti ještě více prohloubí. Může to dojít i tak daleko, že nastane doba, kdy bude ohrožena naše samotná existence. Jak společenská, tak i národní.

Stydím se za to, že naše společnost připouští, aby materiální nenažranci ovládající naši společnost Vám přiřadili uzavřenou historickou kapitolu. S primitivní arogancí chtějí docílit toho, aby si nikdo nemohl uvědomit, že Vaše nabádavá slova platí pro i dnešní dny a budou stejně varovná i v příštích desetiletích. Chtějí jen dosáhnout toho, aby je intelektuální hodnoty nerušily v jejich mocenském počínání.

Doufám jen, že alespoň zůstanete kontroverzní osobností. Je to jediná naděje, že neupadnete v zapomnění, že se neproměníte v neživou historickou osobnost na kterou se formálně vzpomíná, protože to nějaký kalendář nakazuje. Opustil jste nás. Byla to asi vyšší moc. Neměli bychom však dopustit, abychom my opustili Vás.

V podstatě je to úplně normální lidská vlastnost. Tedy dělat věci teprve až když je to nezbytně nutné. Někdy za to může lenost, jindy nechuť, často i ne zrovna jistota, že to vůbec zvládneme, či chceme. Takže, když nás něco pálí, tak se konečně rozhoupeme. V lepším případě se stává, že to bereme i jako poučení. Že se zamyslíme nad tím, že problémy je nutno řešit mnohem dříve a nečekat, až se nekompromisně přihlásí.

Tak jako třeba ty muniční sklady. Asi se někdo o ně pořádně nestaral, prostě si tak vegetovaly sami pro sebe. Ne tak docela, pár jedinců z nich mělo určitě užitek. Vydělaly jim milióny, tam někde za ostnatými dráty, kam žádný řádný občan nesmí. Najednou je nám jasné, že, privátní firma sem nebo tam, je nutná kontrola. A více než tvrdá.

Se samozřejmostí občana vyžadujeme, aby se naše armáda a naše policie podívala těm fiškusům na prsty. Voláme tak po státní kontrole a vůbec nám to nedělá potíže. Je to podivné, vždyť jinde je možno slyšet, že stát je náš nepřítel. Tvrdíme více než často, že nás jen vysává a omezuje v našich svobodách. Jsme to zvláštní bytosti. Pohlížíme na stát dle potřeby.

Jenže ty výbuchy, které ohrožovaly občany v okolí, by nám měly být opravdovým varováním. Není snad více oblastí, kde jsme se vzdali kontroly? Nebylo snad chybou považovat stát za úhlavního nepřítele a vzít mu vše a svěřit to do rukou mnohdy dubiózních lidí a společností? Nepřehlédli jsme, že se takto rozdal veřejný majetek, který patří nám všem?

Ano, privatizace byla něco jako svatá válka. Bylo to vypořádání se s minulostí. Mnohdy emocionální záležitost postrádající jakýkoli pragmatizmus. V tom „demokratickém“ nadšení jsme nepostřehli, že se i vzdáváme kontroly nad vlastním osudem. Že se často vydáváme napospas jiným „mocným“. A ještě hůř. Že kdosi pro ně vytváří zákony, které je chrání v okamžiku, kdy je každému jasné, že nás občany okrádají a zbavují svéprávnosti.

Takoví podvodníci se pak často objevují s vítězným úsměvem v soudní síni. A jejich arogantní vystupování posilují právníci stejného charakterového ražení. Vysmívají se rozhořčeným občanům, kteří volají po spravedlnosti.  Jsou si jisti, že zákon je ochrání. Paradoxní situace přesvědčující všechny poctivé lidi, že jsou bezmocní, že jsou opět obětí prazvláštní mocenské politiky.

Není snad lepší nechat mnohé v rukách státu? Či opět podřídit státní kontrole? Pravda, zatím máme politiky, kteří se také ne vždy mohou honosit občanskou morálkou, ale přinejmenším se musí zodpovídat veřejnosti. Pokud konečně pochopíme princip demokracie, tak možná i rozumně využijeme našeho práva volit si trochu jiné lidi do nejvyšších funkcí. Možná, že i najdeme ty, kteří budou opravdu nejen obhajovat, ale i bojovat za naše zájmy.

Není snad opravdu načase uvědomit si, kdo jsme my a kdo je stát? Nezatratili jsme s emocionálním odsouzením starého systému i tak trochu představu o principu státu? Nejsme zase v situaci, kdy uvažujeme v kategorii my a oni? Byla by to škoda. Asi bychom promarnili opět šanci o které se s oblibou říká, že byla historická.

Ona ta demokracie není jen takový dáreček, ze kterého je možné se nekonečně radovat. On je to spíše nepříjemný úděl vyžadující neskonalé úsilí a nutnou míru zodpovědnosti. Je to cesta, která může vést k jakžtakž spravedlivé společnosti. Pokud ale dopustíme, aby nám hořela koudel pod zadkem, bude již pozdě. Je třeba si uvědomit, že, v přeneseném slova smyslu, pro občana neplatí tabulka: Cizím vstup zakázán.

Tak nějak chápu poselství skrývající se v následující informaci. Osobně mne uráží a já prostě nemám rád, když mnou někdo pohrdá. Ještě dramatičtěji to vidím, když někdo pohrdá jiným národem, zvláště pak naším, který má tak hlubokou kulturní historii.

Generální ředitel České televize Petr Dvořák byl dnes v Ženevě zvolen do výkonného výboru Evropské vysílací unie (EBU). Stane se tak jednou z jedenácti evropských osobností, jejichž úkolem je hájit nezávislost veřejnoprávních médií. Ve vedení EBU získala Česká republika svého zástupce po šestnácti letech.

„Evropské veřejnoprávní televize dnes vyslaly signál ,že vnímají Českou televizi nejen jako rovnoprávného partnera, ale i jako instituci, která se rozvíjí správným směrem a dokáže v tomto smyslu inspirovat ostatní. Byli jsme dokonce první televizí, ve které EBU provedla kompletní analýzu toho, jak naplňujeme hodnoty veřejnoprávních médií, a to ve všech parametrech naší činnosti, od způsobu vývoje pořadů po zpravodajství. Výsledek dnešní volby je tím nejlepším důkazem toho, že Česká televize je v oblasti veřejné služby i v rámci Evropy na vysoké úrovni a že má respekt v zahraničí. A to mě těší především,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák.

Přiznám, že se opakuji. Dovolil jsem si tento text již zveřejnit v rámci jedné diskuse pod příspěvkem, který vyjadřoval zásadní nespokojenost s mediální formou ČT. Zrovna tak, že tato veřejná urážka zdravého rozumu již byla zde na blogu vynikajícně zpracována. Ale nemohu jinak, je to takříkajíc „mé“ téma.

Domnívám se totiž, že to vše je jen dalším důkazem deformovaného a degenerovaného vnímání reality všech těch, kteří se v Evropské unii snaží o uniformitu myšlení občanů všech zemí. Osobně pokládám toto rozhodnutí EBU za výsměch všem těm, kteří si dělají starosti o intelektuální úroveň vlastní společnosti.

Normovaná hloupost a poslušnost, k jaké se nás snaží naše veřejnoprávní televize vychovávat, tak byla oficiální potvrzena. Destruktivní činnosti v oblasti intelektuálního povědomí a cílevědomé desinformaci občanů Českou televizí se dostalo požehnání, proti kterému bude jakákoli kritika nejen bezpředmětná, ale asi i bezmocná. Je mi líto, ale trochu mi to připomíná staré časy. Tehdy bylo vše, co požehnala Moskva, považováno také za svaté. Nepozoruji, že by tomu bylo jinak. Jen se změnila svatyně.

Samotné rozhodnutí EBU bych ještě nějak strávil. Ale jinak je tomu s vyjádřením pana Petra Dvořáka. Jeho samolibé a realitě neodpovídající prohlášení je jen důkazem, že jeho nahlížení na odpovědnost veřejnoprávní televize se rovná úrovni dřívějších aparátčíků, kteří panáčkovali podle přání mocných. Tedy opravdový vzor nezávislosti. Paradoxem je, že jeho slabomyslné prohlášení jen podporuje všechny ty, kteří na Evropskou unii pohlížejí s velkou skepsí.

Je to tedy medvědí služba, ale zcela charakterizuje nevědomost či záludnost vycházející z centra rádoby evropské moci, která se soustřeďuje jen na podporu všech věrných a poslušných sloužících. V podstatě je pokládá za vazaly. Možná, že bychom se měli konečně probudit. Právě v těchto dnech, kdy oslavujeme něco, co se zrodilo před 25 lety a nemělo by zůstat jen nevyplněným snem.

Tak jsme se v pátečním Hyde Parku ČT všichni dověděli, že podle statistik je to všechno úplně jinak, než si myslíme. Všichni, kteří k nám přicházejí ze všech  koutů světa, vlastně zachraňují naši budoucnost. Mění demografickou strukturu k dobru, podpoří ekonomiku. Prý nechceme vědět, že nebýt jich, dopadlo by to s námi velmi špatně.

Statistikám moc nevěřím, můj učitel matematiky vždy říkal, že se jedná o přesné počítání s nepřesnými čísly. Já se k tomu i přiučil, že taková statistika může sloužit k poltickým manipulacím. Jsou to mnohdy umné pokusy ovlivnit veřejné mínění. Ale hlavně rádoby pragmatické pokusy usměrnit naše city.

Pravdou je, že hodně inklinujeme k tomu, vše, co se nám nezdá, prostě zatratit. Nadávat na vše a kritizovat vše, co pokládáme za zdroj příkoří. Někdy se mýlíme, někdy máme pravdu. Hlavním motorem jsou opravdu často pocity, které nám ale napovídají, že se děje něco nesprávného, něco, co je proti naší přirozenosti.

Stejně je tomu u těch imigrantských statistik. Ne a ne nás přesvědčit, že se mýlíme. Ono, je to i nemožné, protože z hlediska našeho cítění lžou. Ta přesná čísla nám totiž napovídají, že jsou ku prospěchu globálně strukturované společnosti, která nám prozatím nic moc neříká. Je nám cizí, protože ohrožuje naši identitu, obírá nás o naše kulturní bohatství, chce abychom přemýšleli jinak, než naši předkové, kteří to vše kolem nás vybudovali.

Do očí nám bijí argumenty „odborníků“ na multikulturní problémy, které říkají, že není problém s přílivem pracovních sil. Prý je potřebujeme, jsou to většinou odborníci. Sami ale dobře víme, že máme více než dost nezaměstnaných a statisíce těch, kteří vegetují na pokraji životního minima. Jak to jde tedy pro selský rozum dohromady? Jak tomu rozumět?

Je to jednoduché. Je to přiznání neschopnosti našich politických vůdců starat se o to, abychom si vychovávali vlastní odborníky a tak si zajistili naši budoucnost. Je to přiznání neschopnosti plánovat dlouhodobě, je to přiznání k tomu, že naše politická struktura myslí jen v časovém prostoru jednoho volebního období a dělá jen populistická a tím i zrádná rozhodnutí, která jim mají zajistit vítězství v příštích volbách.

A mnozí rádoby politikové mají ještě tu drzost nám nabízet a dokonce obhajovat import pracovních sil jako řešení. Nabízejí nám ale něco, proti čemu se naše podvědomí brání, protože si začínáme uvědomovat, že by tím vším byla možná zachráněna určitá společenská struktura ekonomické povahy, která by ale postrádala jakoukoli formu kulturního celku, který by nám byl vlastní. Nepřímo je to cesta, kdy opouštíme národní integritu.

Tím největším problémem pro řešení problémů začleňování jiných kultur do naší společnosti je prý špatně chápaná a regulovaná integrace. Argument pravdivý, ale také trochu jednostranný. Přehlíží se totiž, že amatérská multikulturní politika a rozšířený politický amatérismus přináší desintegraci vlastních občanů. Tříští společnost, vylučuje mnohé, ničí jakýkoli zájem na společném budování zdravé společnosti. Zatracuje i pojem národní hrdosti.

Vzniká atmosféra pocitu nerovnosti mezi občany. Nebezpečná situace, která bude zárodkem všech budoucích emocionálně podmíněných sociálních konfliktů. Je to pak i doba extrémistů, kdy je nenásilné řešení nemožné. Je tedy načase vzít rozum do hrsti a pokusit se tomu všemu předejít. Třeba právě tím, že budou respektovány pocity občanů, kteří se brání být statistickými jednotkami globálního světa.