Multikulty. Pohoda. To se nám to válčí!

Ach, ta naše civilizace. Ten bezbřehý vývoj. Ta svoboda počínání. Každý si může dělat co chce. I zabíjet kdy chce a jak chce. Ona byla totiž kdysi hrozná doba, kdy se třeba o vánočních svátcích udělala přestávka ve válčení. Jsou to přeci dny pohody a míru. Tedy byly pochopitelně. Teď již to máme za sebou, jsme již civilizovanější, že?

Jsme i ve stádiu, kdy jsme se ještě nedohodli, že by se třeba různá vyznání mohla tolerovat, že by třeba svátek jednoho byl i určitým dnem respektu ze strany toho druhého. No pohoda, jak říkám. Teď takový ten terorista ví docela dobře, kdy je to pro něj nepřátelské společenství nejvíce zranitelné. Nemusí být geniální, aby pochopil, kdy je vhodné udeřit.

Současně se bojíme otázky, zda je to opravdu vývoj, který si přejeme. Já tedy ne, já se cítím nesvůj. Ač nevěřící mám dojem, že již nikomu není nic svaté. Mně vlastně také ne. Měl bych snad přijmout nějaké vyznání? Ale které? A zrovna já? Vždyť to jediné, co tak trochu uznávám,  je respekt k těm, kteří se pokoušejí jednat podle zdravého rozumu. Domnívám se také, že jedině skutečný vzájemný respekt může být – zdůrazňuji může být – řešením pro naše kulturní problémy.

Místo toho se bezradně pokoušíme v multikulty chaosu najít nějaký řád. Zbytečně. Hledáme kompromisy aniž bychom tušili, že jich není. Pořád se domníváme, že je možné sloučit neslučitelné. Ukájíme se bláhovou nadějí, že naše kultura může být příkladem vyspělosti. Zapomínáme na znaky degenerovanosti naší společnosti, která druhé spíše odpuzuje, než přitahuje.

Nechceme si přiznat, že naše „západní“ civilizace je nemocná, infikovaná virem nemorálnosti. Snažíme se věřit lživému obrazu, který si sami o sobě vytváříme. Odmítáme pohled do zrcadla. Raději se opíjíme vlastní pýchou a neskutečnou všemocí nad vším a všemi. Zase takové skoro zbožné přání, které ovšem asi s tím naším bohem nic společného nemá.

Já bych si spíše přál asi to obvyklé. Tedy opravdový klid a mír. Asi takový ten křesťanský. Jako neznaboh se za to skoro stydím. Nikdy bych nevěřil, že upadnu tak hluboko. Tedy alespoň v mých očích. V pohledu jedněch tím asi povýším, pro ty druhé se asi stanu definitivním nevěrcem.

Ach, je to trápení v té multikulturní společnosti, jeden se prostě nezavděčí. Alespoň ne všem. Je to však opravdu nutné? Neměli bychom se konečně dohodnout, co asi tvoří základ naší kultury? Co nám odkázali předkové? Nebyla by to cesta jak najít ztracený řád? Ta chybějící pravidla pro posuzování dobra a zla?

Možná, že bychom pak snáze našli sílu k obhajobě naší kultury a existence? Takovou tu vnitřní sílu, která se rovná přesvědčení o tom, že jeden činí něco správného. Ale přiznám, že to zní asi zase jako takové to zbožné přání. Trochu to zavání modlitbou. Ne, to bych si nepřál. Spíše bych přivítal odhodlání konečně obnovit rozumovou podstatu naší společnosti. Prostě opět vzít život do vlastních rukou a neproplýtvat ho planými diskusemi o tom coby kdyby.

No nic. Přesto všechno přeji všem klidné dny naplněné přátelstvím. Když budeme mít štěstí, tak se to povede. V nejhorším prostě neposlouchejte žádné zprávy a ponořte se do světa pohádek a písní. Do světa, kde vše dobře končí. Do světa snů. Nebýt jich, nestála by naše civilizace asi opravdu za nic.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.