Patřím k těm, kteří nepadnou na zadek před každým bojovníkem za demokracii. Pan Porošenko je jednou takovou osobou, u které si nejsme jist, zda je schopna pochopit ideu tohoto společenského uspořádání. To samé platí i o jednom z jeho kumpánů panu Jaceňukovi. Jak vidno nejsou mi sympatičtí. Kdybych s nimi měl něco do činění, nedělal bych to bez ochranky.
Nehledě na to, že hysterické chování pana Jaceňuka by mělo asi zajímat mnohé specialisty pro psychické problémy. Za zamyšlení také stojí, že to nejsou zrovna chudáci, mnohý miliónek se nachází na jejich kontech. Zda k nim přišli těžkou prací je těžko věřit, spíše to byl od nich tak nenáviděný komunistický režim, který jim pomohl k jejich bohatství.
Putin je jejich úhlavní nepřítel. Mají pravdu, k miliardářům jejich typu má prazvláštní vztah, když neposlouchají, tak je rád posílá do vězení. Nejsem si jist, zda by tam i opravdu nepatřili. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že se pokouší na Ukrajině nastolit systém, který by kradení ve velkém legalizoval. Nic jiného asi neumí, protože jejich obchodní politika vede – a to podle jejich vlastního vyjádření – ke státnímu bankrotu, tedy již není z čeho krást.
Prý je na tom vinen ozbrojený konflikt, který se spíše podobá občanské válce, ale ve které našli určitou zálibu, protože jim umožňuje vydírat naivní demokratický svět se srdceryvnými prosbami o finanční a vojenskou pomoc. Milují proto Evropskou unii. Z té se dají ždímat peníze celkem bez problémů. Jsou to fikaní chlápci, ti samozvaní mocipáni. Vědí dobře, že veškerá taková pomoc je vlastně jen politickým úplatkem a tedy žádná půjčka, kterou je nutno splácet.
Jejich drzost je nezměrná. Stojí na pokraji zkázy a chtějí být členy Evropské unie a také vstoupit do NATO. Jakoby tím nepokrytě naznačovali, co si o těchto spolcích a jejich pravidlech myslí. Pohlížejí na ně skoro s určitým mafiánským nádechem. Jdou dokonce tak daleko, že jsou ochotni udělat vše i pro to, aby se Ukrajina vzdala neutrality. Status, který je v Evropě více než vážený a pro mnohý stát vytouženým snem. Jistě, vstoupit do klubu mocných je vždy uspokojující, posiluje to vlastní ego.
Potřebují na svou politiku zase pár miliard dolarů. Hovoří o hrozícím bankrotu a touží stabilizovat rozpadající se režim. Nevím. Asi dobře vědí, stejně jako zbytek světa, že to mnoho nepomůže, že to bude jen náplast na krvácející ránu. Jedno je však jisté, stabilizace trhu by přinesla i zvýšení ceny akcií firem které nová mocenská elita na Ukrajině vlastní. Vědí více než dobře, že politická a mediální propaganda ovládá světové burzy a že je to zdroj velkých zisků.
Že by z toho také něco měl strádající ukrajinský občan je naivní představa. Možná, že se jen zabrání nejhoršímu, že jen nebude umírat hlady a nebude mu hrozit zmrznutí. Jistě tedy nezbytná lidská pomoc. Ale každý evropský občan, z jehož kapsy tak budou opět – mnohdy proti jeho vůli – vytaženy peníze, by měl mít minimálně právo na to, aby se dověděl, že součastní vládci na Ukrajině nesou velkou vinu na mizérii, která ohrožuje životní existenci prostých lidí.
Evropská unie sama má již značné potíže věrohodně zastupovat zájmy občanů. Mnohdy porušuje i základní demokratické principy tím, že jedná ve jménu nejasné a většinou neexitující většiny. V tomto ohledu by tedy byla Ukrajina rovnoprávným partnerem. Má to jenom malou vadu. Vznikají tak mocenské struktury, které sebou nenesou tu nejmenší záruku pro stabilní budoucnost.
Jinak řečeno: Kdosi kdesi rozhoduje o tom, kdo je a kdo není můj přítel. I nadále si naivně myslím, že patří k základním lidským právům, aby si o tom mohl každý rozhodnout sám. Obávám se však, že bude asi těžké zabránit, aby se jimi nestal pan Porošenko a jeho kumpáni.