Tak jsme se v pátečním Hyde Parku ČT všichni dověděli, že podle statistik je to všechno úplně jinak, než si myslíme. Všichni, kteří k nám přicházejí ze všech koutů světa, vlastně zachraňují naši budoucnost. Mění demografickou strukturu k dobru, podpoří ekonomiku. Prý nechceme vědět, že nebýt jich, dopadlo by to s námi velmi špatně.
Statistikám moc nevěřím, můj učitel matematiky vždy říkal, že se jedná o přesné počítání s nepřesnými čísly. Já se k tomu i přiučil, že taková statistika může sloužit k poltickým manipulacím. Jsou to mnohdy umné pokusy ovlivnit veřejné mínění. Ale hlavně rádoby pragmatické pokusy usměrnit naše city.
Pravdou je, že hodně inklinujeme k tomu, vše, co se nám nezdá, prostě zatratit. Nadávat na vše a kritizovat vše, co pokládáme za zdroj příkoří. Někdy se mýlíme, někdy máme pravdu. Hlavním motorem jsou opravdu často pocity, které nám ale napovídají, že se děje něco nesprávného, něco, co je proti naší přirozenosti.
Stejně je tomu u těch imigrantských statistik. Ne a ne nás přesvědčit, že se mýlíme. Ono, je to i nemožné, protože z hlediska našeho cítění lžou. Ta přesná čísla nám totiž napovídají, že jsou ku prospěchu globálně strukturované společnosti, která nám prozatím nic moc neříká. Je nám cizí, protože ohrožuje naši identitu, obírá nás o naše kulturní bohatství, chce abychom přemýšleli jinak, než naši předkové, kteří to vše kolem nás vybudovali.
Do očí nám bijí argumenty „odborníků“ na multikulturní problémy, které říkají, že není problém s přílivem pracovních sil. Prý je potřebujeme, jsou to většinou odborníci. Sami ale dobře víme, že máme více než dost nezaměstnaných a statisíce těch, kteří vegetují na pokraji životního minima. Jak to jde tedy pro selský rozum dohromady? Jak tomu rozumět?
Je to jednoduché. Je to přiznání neschopnosti našich politických vůdců starat se o to, abychom si vychovávali vlastní odborníky a tak si zajistili naši budoucnost. Je to přiznání neschopnosti plánovat dlouhodobě, je to přiznání k tomu, že naše politická struktura myslí jen v časovém prostoru jednoho volebního období a dělá jen populistická a tím i zrádná rozhodnutí, která jim mají zajistit vítězství v příštích volbách.
A mnozí rádoby politikové mají ještě tu drzost nám nabízet a dokonce obhajovat import pracovních sil jako řešení. Nabízejí nám ale něco, proti čemu se naše podvědomí brání, protože si začínáme uvědomovat, že by tím vším byla možná zachráněna určitá společenská struktura ekonomické povahy, která by ale postrádala jakoukoli formu kulturního celku, který by nám byl vlastní. Nepřímo je to cesta, kdy opouštíme národní integritu.
Tím největším problémem pro řešení problémů začleňování jiných kultur do naší společnosti je prý špatně chápaná a regulovaná integrace. Argument pravdivý, ale také trochu jednostranný. Přehlíží se totiž, že amatérská multikulturní politika a rozšířený politický amatérismus přináší desintegraci vlastních občanů. Tříští společnost, vylučuje mnohé, ničí jakýkoli zájem na společném budování zdravé společnosti. Zatracuje i pojem národní hrdosti.
Vzniká atmosféra pocitu nerovnosti mezi občany. Nebezpečná situace, která bude zárodkem všech budoucích emocionálně podmíněných sociálních konfliktů. Je to pak i doba extrémistů, kdy je nenásilné řešení nemožné. Je tedy načase vzít rozum do hrsti a pokusit se tomu všemu předejít. Třeba právě tím, že budou respektovány pocity občanů, kteří se brání být statistickými jednotkami globálního světa.