Bylo by chybou se domnívat, že mnohdy ne zrovna vzdělaní politici aktivně pracují již na první pohled nesmyslných politických ideách bez toho, aby nesledovali nějaký cíl. Jistěže se snaží něčeho dosáhnout. Problém je jen v tom, že jejich záměry se ne vždy slučují s touhou občanů, které zastupují. Stejně je tomu u zrovna populárního módního trendu prapodivných sankcích proti Rusku.
Občané by je měli chápat jako homogenní solidární postup evropské společnosti proti neurvalé politice pana Putina. Hlavním cílem je zaútočit na emoce řadového občana, který si přeci nepřeje nic jiného, než aby barbarské vraždění na Ukrajině konečně ustalo. Je kalkulováno s tím, že každý civilizovaný člověk má něco proti násilí. Hlavně, když dosáhne formy, kdy strádá a umírá civilní obyvatelstvo.
Faktem však je, že vraždění na Ukrajině neustává. Spíše naopak. Veškeré sankce proti Rusku zůstávají bez účinku. Toto poznání jakoby zatemnilo mozky mnohých evropských politiků, kteří s uraženou ješitností chtějí sankce ještě prohloubit. Nic jim nevadí, že tak vyžadují zcela zbytečné oběti – byť jen ekonomického rázu – jak od vlastního obyvatelstva, tak i od občanů Ruska. Tedy těch, kterých se sankce tvrdě dotknou a kteří jsou přitom zcela nevinní a nemají žádnou možnost politiku svých vůdců ovlivnit.
Vraždění na Ukrajině a nesmyslné ničení hodnot je záležitostí místních mocipánů. V prvé řadě jde vše na konto pana Porošenka a jeho kumpánů. V nemalé míře pak nesou vinu i takzvaní separatisté. Ukončit konflikt je v silách obou stran, mohou tak učinit téměř okamžitě. Jde však o moc, nadvládu nad druhými a v neposlední řadě primitivní ješitnost mající jen jediný cíl – prosadit politickou ideologii.
V podstatě jde o formu násilného politického boje, který by v žádném případě neměl požívat podporu od civilizované společnosti. Evropská unie je však jiného názoru. Prostě se rozhodla barbarství jedné strany oslavovat. A přitom se denně se strachem obává, že ztratí potřebnou podporu ve vlastních řadách. Tento mocenský spolek není totiž absolutně jednotný. Je mnoho zástupců států, kterým se to zrovna nelíbí. Občas si totiž dovolí myslet na vlastní občany. Verbálně pak sice proti politice sankcí protestují, ale při konečném hlasování přeci jenom zvednou ruku k souhlasu. Ekonomická a mocenská struktura eura jim totiž nedává mnoho prostoru k samostatnosti.
Dříve byla taková ideologická soudržnost charakterizována slovy: Držet hubu a krok. Z té doby také pramení poznání, že protivník zatlačený do kouta se kupodivu nepoddává, ale začne se vyvíjet podle daných možností, které určuje silnější partner. Na základě toho se dá snadno odhadnout, jak se bude pod tlakem sankcí vyvíjet Rusko. Je totiž radno přepokládat, že ani pan Putin a i Rusové samotní nepůjdou do kolen.
Jedná se o silný a především hrdý národ, který je historicky poučen. Výsledkem tedy nebude nic jiného než, že se vydá na vývojovou cestu, která bude určována sankcemi „západního“ světa. Bude omezen jak dialog tak i spolupráce. Tím bude jen s donucením prohloubena mocenská touha Moskvy. Dostane se jí také politických argumentů. Západní mocnosti si totiž neodpustí opět harašit se zbraněmi. Proč ne, zbrojní průmysl potřebuje oživení. Hlavně pak hospodářství USA.
Zbývá se tedy jen optat, zda tento cíl mají evropští zastánci sankcí opravdu na mysli? Já se obávám, že ano. Úplní hlupáci a nevědomci to přeci jenom nejsou. Ukojí totiž privátní zájmy, upevní se v ješitnosti a budou se i nadále opíjet mocí. Budou i nadále žít ve světě privilegovaných, kterých se nedotkne nic z toho, co postihne všechny ty důvěřivé občany, kteří je volili v naději, že populistické volební kampaně mají přeci jenom nějaký vztah k jejich potřebám a tužbám.
Tito politici mají pak jen jednu starost. Trápí je problém jak ujasnit občanům demokratické společnosti, že druhý den po volbách nastává období, kdy je přeci nutno nastolit starou praktiku. Totiž: Držet hubu a krok!