kotyk-blog.cz

Asi každého zaskočí, když ve společnosti, ve které žije, dojde k tak tragické události jako v Uherském Brodě. Je konfrontován s temnou částí lidské duše a i s tím negativním děním doprovázející lidskou civilizaci. Je to jako když nám potměšilé zrcadlo ukazuje jen vlastní špatnost. Máme potíž se s tím vyrovnat.

Stejný pohled do zrcadla však prožívá i mediální svět. Je však tragické, když ti, kteří by nám měli pomoci tomu všemu porozumět, nás uvrhají v ještě větší chaos. A nejen to. S brutalitou lovců senzací po nás ještě více dupají s cílem v nás probudit strachy, které pak mohou ještě lépe mediálně prodat.

Při sledování zpravodajství ČT  mne pojala opravdu hrůza. Ne nad činem samým, ten mi jen připomněl, že lidská společnost je taková jaká je. Já byl zaskočen tím, že naše veřejnoprávní televize se již nestydí ukázat svou  pravou tvář. Přiznala se k primitivnosti s jakou se účastní mediálního teroru v konkurenčním boji v honbě za senzací. Mnozí mne chlácholili, že výtvory privátních televizí byly ještě horší.

To však nepokládám za nijak ospravedlňující. Spíše odstrašující argument, který slouží k slabomyslnému a naivnímu uklidnění. Nebudu se zabývat detailním rozborem, snad jen pár připomenutí. Neustálé kladení otázek, na které není odpovědi. Neschopnost se s trochou chladnokrevnosti pokusit jen popsat události. A hlavně ani ta nejmenší snaha nechat každému trochu času na zamyšlení a vyrovnání se s tvrdou realitou.

Místo tohoto se ČT cíleně pokoušela vytvořit atmosféru strachu a hysterie. Situaci ne příliš vzdálené panice. Vrhla se na nesmyslné úvahy o tom, zda je možno takovýmto činům zabránit. Okamžitě byla ochotna podporovat  všechna nelogická a naivní zákonná opatření. Dala prostor hlavně těm, kteří s amatérskou naivností žádali či dokonce předkládali řešení.  Nahrávala tak jen politikům, kteří se starostlivou tváří pak hovořili o nutnosti změny toho či onoho nařízení.

Prostě směsice paradoxních a rozporuplných informací, která jen dokazovala vlastní neschopnost redaktorů pokud možno s odstupem informovat veřejnost o pravděpodobných faktech. Místo toho jen šíření obav a nejistoty mezi občany. A kdyby zůstalo jen u toho. Česká televize se dokonce odvážila vytvořit profil pachatele. Co k tomu říci? Bude se asi hodit tak na čtvrtinu občanů. Snad to nejlepší bylo, že pachatel vstoupil do restaurace, kde nikdy nebyl.

Mohu tedy jen doufat, že pokud vstoupím prvně do nějaké neznámé restaurace, že to přežiji. Že mne pozorní občané zneškodní tak, že z to vyjdu se zdravou kůží. Obávám se však, že mi stejně nikdo neuvěří, že nejsem potencionální masový vrah. Vždyť Česká televize sdělila všem kritéria, jak je nezbytně nutné se dívat na spoluobčany, jak je posuzovat a odsuzovat.

Rozumný člověk, který se rozhlédne po světě, se může přesvědčit o tom, že zdravá společnost s pevným morálním kodexem se dokáže s podobnými událostmi jako v Uherském Brodě vyrovnat. Tyto základní, pro přežití nezbytné vlastnosti, však nesmí být dennodenně rozleptávány kyselinou mediálního teroru. Jedná se o činnost, která je společnosti ještě více nebezpečná, než teror používající fyzické násilí. Ten totiž zdravé společnosti sjednocuje, zatímco mediální teror společnost dělí a budí antagonismus, staví jednotlivé společenské skupiny proti sobě, ničí toleranci, respekt k druhým.

Takže tragická událost v Uherském Brodě, by měla být i varováním, že v naší společnosti existují síly, které postrádají jakoukoli sociální a morální kompetenci a svou činností přispívají jen k rozkladu naší společnosti. Primitivní a i amatérský přístup redaktorů ČT k takovým událostem by měl být tím posledním varováním nad úrovní naší veřejnoprávní televize. Diskutovat o tom, že žije z našich poplatků je skoro vedlejší.

Měli bychom si uvědomit, že tento způsob „informování“ veřejnosti naší společnost poškozuje do té míry, že výsledkem bude, že ztratíme nejen důvěru v náš stát, ale i v sebe sama. Může to dojít i tak daleko, že přestaneme důvěřovat i společnosti ve které žijeme, že ji dokonce budeme považovat za nepřítele.

A změnit tuto situaci je bohužel jen v moci politiků, kteří nad tímto veřejnoprávním zařízením drží ochrannou ruku. Pakliže se neodváží zakročit, tak jen dokáží, že jim tato situace plně vyhovuje. Stanou se tak spoluviníky. Veřejně se přiznají, že také sledují jen osobní zájmy, zájmy mocenských skupin, které zastupují. V žádném případě pak nebudou moci věrohodně dokázat, že cílem jejich snažení je lepší budoucnost.

Ta je také odvislá od našich dětí. Jejich výchovy a vzdělání. Činnost v této oblasti je čím dál tím obtížnější. Současný mediální teror totiž denně přináší důkazy o tom, že sociální a morální kompetence je v přímém rozporu s potřebou naší společnosti. Mnohdy to vypadá i tak, že něco tak staromódního je překážkou úspěchu. Jistě v mediálním a virtuálním pohledu na svět. Ale my a naše děti se neubráníme tomu, že náš život musíme prožívat v realitě světa.

Dovolím si ještě udělit vedení ČT jednu radu. Pokud použije logiky veřejnoprávní zpravodajů a jejich neomylných analýz, mělo by dojít k závěru, že jistě existuje v naší společnosti nemálo šílených jedinců, kteří si vezmou za cíl vyhodit zpravodajství ČT do vzduchu. Obávám se, že existuje i dostatek pomatených občanů, kteří by odsouzeníhodné viníky pokládali za hrdiny.

Jistě již všichni vědí, že jeden mimořádně úspěšný politik, jedné mimořádně úspěšné strany byl mimořádně úspěšným demokratickým hlasováním odstaven od koryta. Ten potrefený nešťastník to nazývá puč. Ještě že tak. Jinak by se řádný občan ani nedověděl, jaké etické normy to vládnou v mnohých stranách ohánějících se demokratickým duchem. Nu, však již máme zkušenosti.

Osobně toho nešťastníka chápu, protože být odstraněn z mimořádně úspěšného obchodního společenství není nikdy důvod k radosti. Pravda, že jako zakladatel nepotřeboval vynalézat něco nového. Spíše se jedná o celkem obvyklou praktiku, která nepřináší moc velká rizika. Základem je malý sociologický průzkum nálady obyvatelstva, podle kterého se začínající obchodník doví, kde že jsou podle cítění občanů ty největší nedostatky politického systému. Respektive, kde je na občana jakoby nejvíce kašláno.

Následně je nutno takto získané vědomosti až do úplného vyčerpání opakovat na veřejnosti. Cílem je získat při volbách tolik hlasů, že se dá hovořit o jakési politické straně, která má právo zasedat v parlamentu. To totiž přinese nemálo miliónů na konto strany, či zakladatele, ze státní pokladny. V podstatě by volebním úspěchem mohla celá obchodní aktivita skončit. To by bylo ale příliš očividné a tak je nutno ty volební nesmysly i nadále do nekonečna opakovat. Říká se tomu nezradit volební program a tudíž voliče.

Jedno riziko však tento typ podnikání přináší. Sám to jeden nestihne, potřebuje společníky. Ale ne však mnoho, mělnilo by to podíl na zisku. A když si jeden  nedá pozor a ve společnících vznikne pocit, že se je šéf pokouší ošulit, vyvstává určitý problém. Pokud nedojde k dohodě, vyžaduje tato nepříjemná situace řešení. Jsou nechvalně ale světově známé organizace, které to řeší po svém. Vítězové pak kráčejí se slzami v očích za rakví toho, který jaksi neporozuměl dobře míněním domluvám.

My však máme již trochu civilizovanou společnost, takže se spokojíme s pohřby, které nazýváme politickými. Díky za to. Myslím, že by tedy bylo dobré, abyste, pane Okamuro, alespoň uznal tuto přednost našeho demokratického systému. Ten Vás sice na oko přitahuje, ale máte nějak potíže se mu podřídit. Spíše se řídíte heslem: Kdo není se mnou , je proti mně. Víte, mnohdy jsem snil o Vámi tak propagovaném veřejném plebiscitu. Živě jsem si představoval, jak by to bylo krásné, kdyby se občané této země shodli v absolutní většině na tom, že politické obchodníky Vašeho typu nepotřebujeme a že se bez nich rádi obejdeme.

Možná, že nebude špatné, pokud Vás k tomu okolnosti donutí, že si budete muset hledat jiný způsob vydělávání peněz. Doufám také, že to bude mimo politiku. Na jedno bych Vás ale rád upozornil. Nevím zda jste postřehl, ale existuje určitá obchodní činnost, která se netěší zrovna oblibě. Víte, jsou mezi námi tací, kteří se bez jakýchkoli skrupulí obohacují na důvěřivosti občanů, hlavně těch starších. Takovýmto šikovným podnikatelům se říká šmejdi. Neberte to osobně, ale přes vší kritiku, bych byl nerad, abyste dvakrát šáhl vedle.
 

Pakliže budeme sami k sobě upřímní, tak se naše názory na události odvíjející se v této oblasti zakládají na směsici pravd, polopravd a lží. Každý si z této nepřeberné směsice různorodých informací vždy vybere potřebné a přispívá tak k všeobecné hysterii, která je podkladem většinou k prosazení vlastních zájmů či názorů. Není třeba dodávat, že v tomto ideologickém soutěžení vedou především politici.

Každopádně však vychází najevo, že se na Ukrajině jedná o systém, byť jen společenský, který nefunguje. Pokud by to byla technická soustava, tak by došlo k jejímu odstavení. Mnohdy automaticky, jindy zásahem lidské ruky, každopádně by cílem bylo, zabránit dalším možným škodám anebo přímého ohrožení obyvatelstva, pokud by se třeba jednalo o atomovou elektrárnu.

Ta je dobrým příkladem, protože již víme, že nekontrolovatelná řetězová reakce je opravdu tím největším nebezpečím. Pokud si při pohledu na Ukrajinu připustíme podobný příměr, je docela možné, že nám svitne. Že si uvědomíme, že nestále vzrůstá  množství těch, ať již jedinců, či státních společenství, kteří jsou do tohoto konfliktu zatahováni. A to i přesto, že se jich přímo netýká a že ani nemají schopnost něco ovlivnit.

Takový absolutní klid zbraní by se rovnal právě jmenovanému příkladu, kdy je možno začít s analýzou a hledáním chyb v systému. Pro aktéry na obou stranách asi poněkud nevítaná situace. Mohla by totiž přinést poznání o rozložení skutečných sil, odkrýt zájmy jednotlivých společenských seskupení a ohodnotit tak jejich opravdový zájem na osudu lidí žijících na Ukrajině.

Jak se však ukazuje, není to ani v zájmu čokoládové generála Porošenka a to i přes jeho veškerá verbální prohlášení. Jen dokazuje, že celková situace se zcela vymkla jeho kontrole. Důkazem jsou i hysterická prohlášení jeho „pobočníka“ Jaceňuka, jehož nesourodé výkřiky spíše připomínají vzteklé štěkání pokojového psíka zahnaného do kouta zlým kocourem.

Analytický pohled by nám také měl doporučit, že další vývoj je závislý více na chování vůdců v Kyjevě, než jejich odpůrců. Když už nic jiného tak proto, že se světové veřejnosti prezentují jako ti praví vůdci ukrajinského lidu. Je na každém z nás tomu věřit, či ne. Já tomu nevěřím. Ve svém životě jsem nepřímo i osobně poznal řadu takových „zachránců“ národa. Osud lidu jim byl stejně tak vzdálený a lhostejný, jako znalost podmínek, ve kterých lidé žijí a po čem touží.

Také volání Kyjeva po vojenské pomoci, byť by teoreticky měla sloužit jen jako dohlížecí síla, není nic jiného, než snaha zatáhnout cizí státy do vnitřního konfliktu odehrávajícího se na Ukrajině. V podstatě je to ale jen podlý záměr sloužící k tomu, aby zodpovědnost za další vývoj nesl někdo jiný. Za současnou situaci však nesou plnou odpovědnost ukrajinští „političtí“ vůdci, kteří většinou bojují jen o osobní moc a zneužívají k tomu vlastního lidu.

Vzniká tak situace, která při stoupající mezinárodní intervenci, připomíná události v Iráku, či v jiných zemích, které podlehly praktikám implantované demokracie. Vždy byla otevřena Pandořina skříňka, či uvolněna řetězová reakce. Na Ukrajině je možná ještě šance ji zastavit. Vše však závisí na politické inteligenci. Především však té evropské. Hysterický přístup USA, jak ukazují poslední desetiletí, není zrovna doporučitelný, protože zcela obchází zájmy evropských národů, které se v očích Washingtonu pokouší stát se konkurenční velmocí.

Není možná na škodu si uvědomit, že „politická“ podpora jedné či oné strany, ať již v jakékoli formě, nemusí sebou přinést podporu lidu na Ukrajině, který by si ji zasloužil. Většinou je jen rozhodnuto, které nadvládě se mají podřídit. Je také stále větší potíž věřit, že k tomu dochází demokratickou a svobodnou formou. Hlavně pak proto, když političtí vůdci, včetně těch zahraničních, velmi často užívají frází charakterizující válečné diktatury a období studené války.

Ano, to bych byl spokojen. Mohl bych totiž podpořen životní zkušeností odhadnout tendenci, ideový záměr, oblast, kde je mi něco zastíráno a nebo předstíráno. Tímto logickým postupem bych mohl dojít k závěru, že se jedná o jakousi formu transparentnosti. Pochopitelně trochu vzdálené od objektivity, ale s jedním pevným a tím i srozumitelným úhlem pohledu.

Nic takového však ve zpravodajství České televize nenacházím. Jsem spíše konfrontován s amatérstvím různorodého stylu a mediálního barbarství jehož výsledkem je desinformace diváků. A to ještě v takové prazvláštní divadelní formě. Většina vystoupení reportérů a reportérek však nedosahuje ani úrovně ochotnického divadla a tím ještě přispívají k ještě větší nevěrohodnosti zprostředkovaných informací.

Pochopitelně, že z tohoto pohledu vynikají vystoupení pana Karase. Hlavně v krizových oblastech, kdy jeho pokusy vystoupit ve zpravodajském dramatu budí obavy, zda nemá možná astma, či jinou těžkou chorobu. Já se to však nedomnívám a tak mne vždy docela pobaví. I když v jeho poslední roli jsem měl docela strach, že mu dojde dech. Bohužel nedošel, opět špatný konec dramatu.

Přiznám, že přes veškerou mou otrlost a zkušenost bych asi nezvládl být jeho kameramanem. Pracoval jsem totiž celý život ve zpravodajství a ne v zábavných pořadech. A když už se o tom zmiňuji, tak by taková redakce zábavných pořadů bylo to správné místo, kde by se rádoby reportérky a reportéři mohli cítit jako doma. Určitě by se také tím mohli vyhnout neutuchající kritice nespokojených diváků, kteří cítí potřebu být informováni a ne baveni.

Není už pochybnosti o tom, že se zpravodajství České televize stalo obětí mediálního trendu, který jen barvitou bezobsažností bojuje o přízeň diváků. V této souvislosti nemám moc velké obavy, že by televizní tvůrci byli v nějaké přímé spojitosti s politickou elitou. Není toho zapotřebí. Dobrovolně plní roli neškodného hlupáka, který odvádí po vzoru bulvárních médií pozornost občanů od věcí podstatných.

Od problémů, které opravdu naši společnost tíží a které bychom s plnou odpovědností měli řešit. Místo toho v nejhorším případě zinscenuje Česká televize nějakou zábavnou diskusi, která by měla občana přesvědčit, že se něco děje k jeho dobru. Opak je pravdou. Barvitou a mnohdy plamennou diskusí nějakých „expertů“ je vždy docíleno jen toho, že se o nějakém problému řeční, ale bez toho, aby se dospělo ke skutečnému řešení.

A tak se zpravodajství České televize stává jen alibistickým jevem, který má dokazovat rozmanitou svobodu slova v našem veřejnoprávním médiu. Hlavní je, že to uspokojí profesionální nevědomce v Bruselu, kteří práci pana ředitele Dvořáka nejen posvětí, ale i ocení. Vždyť přeci o nic jiného nejde. Jenom dokázat, že naše společnost si vytvořila zákony a morální hodnoty, podle kterých je možno bez obav převádět milióny na privátní konta a ničit kulturní duch národa, aniž by tím byla porušena idea demokracie a svobody. Jsou lidé, a já mezi ně patřím, kteří tento vývoj považují ze společenskou dekadenci.

Je nutno také počítat s tím, že veškerá mediální striktura podléhá ekonomickým zákonům zisku a logicky tím nemůže plnit výchovnou roli, jak by jeden očekával. Je smutné, že tomuto trendu podlehla i Česká televize. Tragické je však to, že v jejím případě se nejedná o dosažení zisku, který by umožňoval její hospodářské bytí, ale jen o soukromé zisky tvůrců, respektive vedoucích a odpovědných pracovníků.
Je tedy více než očividné, že se jedná o zpronevěru veřejných peněz, o privátní obohacování se na úkor občanů. Vše však pod rouškou zákona a pod ochrannou rukou politiků, kterým tato úloha veřejnoprávního média plně vyhovuje. Problém je v tom, že naši legislativní ochránci a politici si povýšili zákon nad morálku. Mají k tomu dobré důvody, protože to upevňuje jejich pozice. Tragické pak je, že společnost pomalu tento stav a hlavně úlohu veřejnoprávní televize bere jako nutné zlo mocenského systému.

Bohužel jen lidé mé generace v tom spatřují určitou analogii s dobou minulou. Vždy se ale najde sdostatek těch, kteří názory podobné mým, s dostatečnou dávkou demagogie odmítají a neváhají je označit za touhy nastolit předešlí režim. Opak je pravdou, nepřeji si nic jiného než, aby k podobnému vývoji právě nedocházelo ve jménu demokracie a svobody.

S určitým sarkasmem k tomu mohu jen podotknout, že odpůrci asi počítají s tím, že v podstatě to bude sama příroda, která nepříjemné kritické hlasy umlčí. Hlasů ze záhrobí se nebojí. Jsou to nevěřící pragmatici a mají pravdu. Jsou to také tvrdí mediální obchodníci, které oslinila nadvláda kapitálu a politická moc. Vědí velmi dobře, že s pomocí těchto sil dokáží pošlapat kulturní hodnoty, které jsou základem společenské morálky. A ta je to jediné čeho se bojí. Doufám alespoň.

Reaguji tímto na článek pana Kočičky, projektového manažera iDNES, kde se snaží vysvětlit porodní bolesti kolem „naší“ blogové stránky. Velice si vážím, že se neskrývá a pokouší se o vysvětlení po kterém mnozí volají, jiní na něj tiše čekají a mnozí v to ani nedoufají.

Přesto mne jeho slova nijak neuspokojila, spíše naopak. Již hovořit o funkční betaverzi je poněkud zavádějící. Tak se totiž běžně označuje stupeň softwarového vývoje, kdy vše opravdu funguje a v praktické zkoušce se jen čeká na případné problémy vycházející z různorodosti systémů uživatelů. To, že „předtím“ vše fungovalo, jen prozrazuje, že nebyl čas či peníze na opravdový a řádný test. Nehledě na to, že mnoho věcí nebylo ještě zdaleka hotovo, takže žádná betaverze.

A teď slova starší generace. Zažil jsem doby, kdy se mladá generace bránila uniformitě, revoltovala a vyžadovala jak formální tak i obsahové společenské změny. Celý Váš výčet problémů a záměrů mi však dokazuje opak a jen potvrzuje mé obavy ze současného vývoje. Celá armáda nějak podivně vzdělaných a ještě podivněji zneužívaných mladých lidí tlačí naši společnost do uniformity.

Vše musí vypadat stejně. Všechny webové stránky se musí podobat jedna druhé. Všechny fotky musí mít stejný formát a kvalitu. Zbláznili jste se? Chcete opravdu docílit toho, že z každého produktu zmizí i ta nejmenší stopa lidské individuality. Chcete zabít různorodost, zakrývat nápaditost jednoho či neschopnost druhého? Musí vše vypadat tak, jako by to pocházelo od jednoho člověka. Tedy spíše počítače?

Prozraďte mi, kdo vás to učí, či kdo Vás k tomu nutí. Já osobně si myslím, že vás mladé k tomu někdo nutí. Jsou to asi ti intelektuálně a kulturně zdegenerovaní manažeři. Ti vládci virtuálního světa, jež se ukázal jako zlatý důl pro ty, kteří zůstaly ušetřeni toho, aby od nich někdo vyžadoval morální a sociální kompetenci.

Teď příklad z praxe. Opusťme intelektuální rovinu a podívejme se na to z obchodního hlediska. Jste projektový manažer. Príma. Grafik a novinář. To prvé by Vás mělo varovat, že se podílíte asi na něčem, co není zrovna dobré. A ta druhá profese by Vám měla umožnit jiné poznání. Nepostřehl jste třeba, že automobilový průmysl prožívá stejnou krizi. Bylo období, kdy všechna auta začala vypadat stejně. Jeden musel třikrát projít kolem, aby našel firemní název. Automobiloví producenti to již rozpoznali a pomalu se pokouší najít opět vlastní tvář, charakter továrny a výrobku. Ostatně se vsadím, že se při Vaší snaze navrhovat oděvy nejednalo o uniformy?

Co ještě k tomu všemu dodat. Jen se potvrdilo to, co jsem již napsal včera. Občané se stávají pokusnými králíky. Každý den někdo jen zkouší kolik toho ještě vydrží. Kolik jim ještě záleží na kulturním a historickém charakteru, či prostém projevu lidskosti? Testuje se, jak dalece jsou tradice národa vytrženy? Či, zda ty kořeny hrdosti již opravdu zasychají?

Ano, jste projektový manažer. Jen bych rád věděl, zda máte nějaký ideový cíl? Třeba ten, že je nutno zachovat na každém produktu alespoň nepatrné stopy lidského umu. Musí být možno dát člověku pocit, že to vše kolem ještě páchne člověčinou a ne horkým vzduchem přehřátých serverů virtuálního světa. Nechci být nespravedlivý, možná, že jste na tom stejně jako naše generace, která si také nemohla moc vyskakovat proti šéfům. Jenom se zamyslete nad tím, že tehdy to byla diktatura a dnes prý žijeme ve svobodném světě.

Já jsem vlastně s touto novou podobou spokojen. Odvážný marketingový pokus odpovědných a určitě vzdělaných plně reflektuje naší dobu. U nového produktu je totiž vždy jednou z největších položek jeho testování. V softwarové branži je již obvyklé rozšířit nové verze a pak nechat uživatele testovat. Jsou dokonce i podnikavci, kteří mají tu drzost nehotové produkty i prodávat.

Jde se cestou pokusných králíků. Však on už se někdo ozve, když něco nebude fungovat. Je to vlastně jako v celé naší politice. Teprve až někoho zvolíme, můžeme se dovědět něco o jeho schopnostech či charakteru. Či se vydá nový zákon a pak se kouká, zda by také mohl fungovat. Ano, jsme velice produktivní společnost, stále něco vytváříme a to zcela bez ohledu na to, zda to někdo potřebuje.

Při bližším pohledu je pak často očividné, že to nové vlastně potřebuje jen ten vyrábějící, protože by jinak neměl co nabízet. Mnohdy pak pláče, že o jeho produkt není zájem. Většinou je to ten, který si nemůže dovolit zaplatit velikou mediální kampaň, která by veřejnost přesvědčila o tom, že nevlastnit nový produkt se rovná společenské sebevraždě, prostě je to naprostá ztráta osobnosti.

Takže jsem s novou formou blogové stránky spokojen. Odpovídá duchu doby, je trendy a asi by nebylo dobré něco kritizovat, protože by jeden mohl být označen za konzervativního zpátečníka. Prostě nechápavce patřícího do starého železa. Ano, jsem spokojen. Forma opět zvítězila nad obsahem, který se stává stále větší zátěží. Myšlenkový obsah totiž většinou neodpovídá požadovaným marketingovým normám.

Ono je to vůbec těžké se nějak vyrovnat s nedefinovatelností lidské myšlenky. Neodpovídá žádné počítačové struktuře, nedá se definovat a již vůbec ne odhadnout. Nezapadá tak do různých  modelů vytvářených vzdělanci na počítačových systémech s pokusem nás přesvědčit o tom, že to je nejen přesný obraz našeho života, ale i budoucnosti. Kreativnost myšlenek probíhající v lidském mozku je tedy, jak se zdá, tou největší překážkou společenského vývoje.

Ano, pokud se tedy donutím takto chápat dění v naší společnosti, tak je možno softwarový zásah na této blogové stránce pokládat za veliký úspěch. Otázkou jen zůstane: Pro koho? Asi jen pro ty vynálezce a obhájce virtuálního světa. Ti se přeci opět přesvědčili, že pokusných králíků neubývá. A o nic jiného přeci v naší společnosti nejde. Tedy alespoň z mediálního pohledu.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem s božskou trpělivostí shlédl všechny tři díly miniseriálu Reportérka v České televizi. Spíše jsem bojoval sám se sebou, snažil se nepřepnout na jiný program či neusnout. Udržet pozornost jsem ale pokládal za určitou povinnost, neboť téma se dotýkalo společenské oblasti,  kde se pohybuji celý život.

Kdybych vše měl odbýt krátkou a jízlivou větou, tak bych asi napsal, že jsem se investigativně dověděl starou belu. Tedy pokud jde o skutečnou problematiku trápící náš mediální svět. Kdyby totiž redakce v novinách vypadaly tak, jak nám je tvůrci představili, tak bychom žádné starosti již dávno neměli, protože by již žádné prapodivně potištěné plátky, jež se s nepochopitelných důvodů ještě nazývají novinami, neexistovaly.

Zoufale jsem se snažil najít postavu, které bych fandil. Zrovna tak jsem neuspěl s pokusem identifikovat hlavního viníka všeho zla. Ti mladí profesionálně vzdělaní hlupáci pochopitelně ve mně nebudili žádné sympatie. Potřebovali by prostě jednu do nosu. Marně jsem očekával, že k tomu dojde. Bylo to naivní, protože ti „staří“ mazáci, byli životem tak unavení, že se sotva ploužili. Nehledě na to, že se spíše tiše zabývali vlastní rozpolceností.

Nepochopil jsem také, kdo by měl být hlavním hrdinou. Snad ten novinářský veterán, který žije v manželství, které ho nebaví a nemá smyslu. Nevím, ale možná, že se trápil faktem, že na to nemá odpovědi. Zrovna tak to bylo s jeho milenkou, která mu byla spíše unikem a prostorem pro nezodpovězené otázky, kterým ho bombardoval reálný život. Bránil se alespoň tím, že raději  nečetl maily a nebral telefony.

Pravda občas něco překvapivě objevil. Spíše to ale vypadalo, že nešťastnou náhodou zakopl o všeobecně známý fakt. I jeho samotného to šokovalo a útěchou mu pak byla nezbytná cigareta a alkohol. Nic proti tomu, nejsme moralista, ale že by zrovna to mělo charakterizovat novinářskou hvězdu pochybuji. Kdyby tu byla alespoň ta rána do nosu toho nabubřelého a arogantního mladého nevědomce. Prostě tak nějak ve stylu Bruce Willise.

Možná ale, že hlavní hrdinkou měla být ta naivní dívenka, která se s nepochopitelných důvodů rozhodla stát novinářkou. Pravda život ji trochu poznamenal, začínala dokonce tušit rozdíl mezi dobrem a zlem. O prapůvodu těchto jevů však neměla to nejmenší ponětí. Obvykle je k tomu totiž zapotřebí poněkud více životních zkušenosti, které však většinou přináší věk. Ona sama ale ještě prožívala období naivní překvapenosti.

Vcelku se tedy v tomto příběhu sešly postavy, které neúspěšně řešily osobní problémy. Dokazovaly jen nedostatek sociální a morální kompetence, pohybovaly se v jakémsi snu odtrženy od reality života. Nevím zda to byl záměr autorů. Ostatně vůbec nevím, zda nějaký měli. Já měl spíše pocit, že jen popisují vlastní problémy a chtějí nám sdělit, že i oni nemají potuchu o tom, kde žijí. Že se potácejí pod tíhou nezodpovězených otázek.

Ale možná, že se v tom skrývá tajné poselství, které jsem asi plně nepochopil. Třeba nám chtěli naznačit, že to v České televizi nevypadá jinak. Že jsou bezbranní, že by strašně rádi chtěli společnosti něco sdělit, ale buď na to nemají, či jim to někdo zakazuje. Každopádně však dokázali, že nejsou schopni skutečné problémy v našich médiích charakterizovat. Dosáhli jen toho, že alibisticky konstatovali, že v této společenské oblasti je asi něco špatného.

Otevřeně říci, že se jedná o intelektuální degeneraci a úpadek kultury se neodvážili. Jistě, mohlo by to dopadnout i na ně samé. Proč by si měli řezat větev sami pod sebou? Tolik sebekritiky není možno očekávat ani od nich a teprve ne od České televize. Jednoho však dosáhli se smrtelnou jistotou. Podpořili všechny ty, kteří se domnívají, že naše veřejnoprávní televize již dávno opustila rovinu morální odpovědnosti a sociální kompetence.

Stává se uzavřeným světem, který pro občany této země vytváří umělou realitu. Stále více je odrazuje od toho, aby se zajímali o skutečné společenské problémy, od jejichž řešení závisí naše budoucnost.

Vždyť už Ukrajina jako taková vydírá kdekoho. Myslím si alespoň. Už ani nevím, co bych vše měl dělat. Zbrojit, posílat peníze, pomáhat utečencům, pomáhat ale i těm, kteří neutíkají, bojovat proti Putinovi či ho podporovat, trpět neúčinnými a nesmyslnými sankcemi, být smutný nad každou lidskou tragédií, rozčilovat se nad neschopností politiků… Možnosti jsou skoro nekonečné. Ano, to vše mohu, mnozí to ode mne dokonce vyžadují, pokud možno vše najednou. Proč ale?

Jedno totiž nesmím. Vědět, kdo za to vše může. Nejsem sám, asi to neví nikdo. Respektive je povoleno jen takové malé tušení, že všichni ti, kteří kdysi v Kyjevě dali věci do pohybu, neměli tušení, jak to skončí. Stejně tak všichni ti, kteří hned pospíchali té či oné straně na pomoc. Pohnutky byly mnohdy idealistické a tudíž naivní, ale také bylo mnoho těch, kteří sledovali jen osobní prospěch. Ať už finanční, či mocenský. Výsledkem byla jen brutální eskalace konfliktu.

Každopádně mám ten nejmenší zájem podílet se na zbytečné válce a vraždění nevinných. Tragédií je, že jsem bezmocný. Jediné co zbývá je doufat, že to vše nějak skončí. Nezbývá, než vzít na vědomí, že lidé jsou takový jací jsou, mnohdy nekulturní a inklinující k násilí. Nebylo by ani na škodu si uvědomit, že jak na jedné, tak i na druhé straně konfliktu stojí v popředí lidé, kteří nemají násilí a barbarskou brutalitu vlastních stoupenců pod kontrolou.

Nejsem proto ochoten být zastáncem té či oné strany. Již to totiž vypadá, jako by Ukrajina sama byla obětí nějakých záhadných sil. No, tak záhadné zase nejsou, že? Každopádně se mnozí pokoušejí diktoval ukrajinskému lidu budoucnost. Ať již v té, či oné formě. Jisté je však jedno, že ani Ukrajina samotná již ani neví co chce a stává se obětí sebe samé. Není již schopna a ochotna dojít třeba k bezpodmínečnému příměří. Dokázat vytvořit situaci, kdy je možno hledat řešení. Zatím volí cestu vlastní zkázy.

Proto bych v prvé řadě zavedl sankce proti Ukrajině jako takové. Minimálně potud, pokud tato zem nedokáže, že zde existuje většina, která je ochotna pomocí zdravého rozumu najít mírovou cestu k řešení absolutně zbytečného a uměle vyvolaného konfliktu. Jinak ji není pomoci. Vyjma toho, že se opravdu rozhodne stát se obětí degenerované mezinárodní politiky, pro kterou je charakterické jen jedno. Boj o moc a sféru vlivu.

Nepokládám jak kyjevskou vládu tak její domácí odpůrce za vhodné partnery k nějakému vyjednávání, spíše k diktátu. Minimálně pokud nedokáží zastavit střelbu a masakry na civilním obyvatelstvu. V mém pohledu totiž morální úroveň pana Porošenka a jeho kumpánů nepřevyšuje hodnoty jeho odpůrců. Zneužívá vlastního lidu jen k tomu, aby si „vybojoval“ přízeň mocných. Touží po tom, že bude vítězem nad troskami. Sní o tom, že si pak bude moci vybrat tohoto nejbohatšího „investora“, který od něj ty trosky odkoupí.

Takže jsem vlastně ochoten jen soucítit s ukrajinským lidem, který bude tou skutečnou obětí na oltáři politiků, kteří si vytvořili chrámy moci a uctívají bohy, kteří se již zcela podřídili zájmům privilegovaných vrstev. Vše to totiž připomíná období svatých válek, kdy masakry na nevinných byly průvodním jevem ideologických střetnutí. Doby pro nás dávno minulé. Mylně jsme se domnívali, že se nikdy nevrátí. Ano, lidstvo, zdá se alespoň, je skutečně nepoučitelné.

Jistě je správné, aby ten, komu se dostalo úhony, byl chráněn. Jenže v našem Kocourkově to vše dostává takovou zvláštní podobu. Skoro denně jsme již svědkem toho, že nějaký ten státní úředník pochybí. Tedy spíše dokazuje vlastní neschopnost a nevědomost. Hlavně pak v dodržování zákonů, které mu by měly být vlastní.

Kolikrát byl již „nezákonně“ propuštěn třeba nějaký ten mocný úředník. Jen si vzpomeňte třeba na naše dva policejní prezidenty. A když už jsme u toho slova. I samotná hlava státu nám již několikrát ukázala, že si není tak docela jistá svou pravomocí. Tedy co smí a co ne. Ve své podstatě jsou to všechno naši „zákonodárci“ anebo ochránci našich práv.

Jsou buď duchovní otcové všech těch nesrozumitelných paragrafů a nebo ti, jež mají dohlížet na jejich úzkostlivé dodržování. A teď tu máme zase ty strašně ochuzené soudce a co vím co ještě. Ale v podstatě osoby kompetentní právě v tomto oboru. Občany, kteří potřebovali léta, než přišli na to, že se nedodržuje nějaký ten předpis.Nu, odborníci na slovo vzatí.

Tak nějaký specialista státní správy se spletl a vypočítal špatně ty skromné výplaty svých kolegů. Jako vždy ne o moc, jedná se o takové nepatrné částky. Asi tak ve výši minimální mzdy, či jejího násobku. Jak říkám, maličkost. No, v sumě nějaká ta miliarda. Takže se bude doplácet. Stát to nebolí, jeho vlastní kapsa to není. Prostě se ošulí jiné výdaje.

Třeba v kultuře, to je něco nepotřebného a neproduktivního. Či ve školství. Vždyť kulturně vzdělané občany nepotřebujeme. Nemůžeme přeci dopustit, aby nám vyrostli lidé rozumní, kteří by se třeba dostali do státní správy a pokusili se vytlačit všechny ty „odborníky“, kteří nám pijí krev. Doslovně a i v přeneseném slova smyslu.

Ti všichni ošulení ale přeci jenom dokázali určitou zdrženlivost. Jsou ochotni ke kompromisu. Uskromní se, nebudou vyžadovat přespříliš. Je to hezké gesto. Mám jen potíž jim věřit, že by tak jednali z popudu vyšší morálky a pocitu studu. Jejich doplatky, tvořící zlomek jejich peněžních odměn, totiž, jak již zmíněno,  převyšují částku minimální mzdy, kterou také uzákoňují.

Prapodivná to relace. Protože všichni ti, kteří za tuto almužnu musí pracovat, jsou součástí společnosti, která dává základ systému, ve kterém státní úředníci mohou vůbec existovat. Z morálního hlediska se tedy jedná o opravdovou sociální nerovnost, která by měla přinést soudcům skutečné bolení hlavy. Místo toho v nich vzniká jen určitý pocit strachu před veřejným míněním. Proto se raději vzdají „zákonných“ nároků. Zajímavé  právě u soudců.

Zcela tak ale zakrývají fakt, že za to vše je či byl někdo odpovědný. Ve své podstatě jeden z nich. Takže podle jejich zákonů by měl být někdo potrestán. Nebude. Místo toho se všichni odmění. Pravda, přiměřeně. Za chyby se přeci nemá platit, že? Alespoň ne ve státní službě. Jsem však pro transparenci. Myslím, že je nejvyšší čas, aby byla zřízena nová daň. Solidární daň vůči státu.

Prostě příspěvek, kde by se občané podíleli na pochybení státních úředníků. Nebylo by to mnoho. Já to odhaduji tak na pět procent. Pochopitelně, že by státní úředníci byli od této daně osvobozeni. Nemůžeme přeci chtít, aby za své chyby platili z vlastní kapsy. Spravedlnost přeci musí být. Ať se nám to líbí nebo nelíbí. Vždyť jsem za ni léta bojovali.

A to ve všech rovinách. Od té nejmírnější až po ty barbarské fanatiky, kteří stínají hlavy nevinných obětí s mediální účinností převyšující hrůzy masakru. Vysmívají se tak celému světu. Teď to postihlo i Japonsko. S promyšlenou strategií dokazují bezmocnost vůdců našich demokratických společností. Je to krví poznamenaný výsměch, který nám nahání strach.

Šířit strach vyvolávající nejistotu je hlavní zbraní islámského náboženství. Nehledá dialog, miluje konflikty, které přinášejí důkazy, že naše civilizované společnosti svou různorodostí svobodných názorů nejsou schopny jednoty. Každodenní hysterie západní civilizace způsobuje čím dál tím hlubší rozdílnost názorů, které jen dokazují, že i my jsme schopni – byť zatím převážně verbálně – extrémních názorů a stanovisek.

Media ukazují celé spektrum. Od obdivu až po stále narůstající nenávist inklinující k násilí. Nesmyslné a neplodné diskuse vedené mnohdy velmi vzdělanými teoretiky nás mají uklidnit a poučit. Opak je pravdou. Přinášejí jen ještě větší rozkoly v našich řadách. Na intelektuální úrovni se snažíme řešit problémy, které jsou ve své podstatě vzhledem k naší kultuře primitivní a vyžadují spíše selského rozumu.

Ještě horší je, že téma muslimské integrity do naší společnosti se stalo argumentem mnohým populistickým politikům, kteří touží jen po osobním úspěchu a případné moci. Ani ti nezavilejší političtí nepřátelé islámu totiž nepřinášejí řešení, jen po nějakém volají. Paradoxem je, že přehlížíme skutečnosti, které by nám možná pomohly všemu lépe porozumět. Stačí se totiž podívat do samotného arabského světa.

Husní Mubarak, Muammar Kaddáfí, Saddám Husajn a v neposlední řadě i syrský prezident Bašár al-Assad byli a nebo jsou lidé, kteří dobře vědí, že radikální či jen fanatická forma islámu je tím největším nebezpečím pro každou civilizovanou společnost. S pomocí novodobé americké politické kolonizace jsem je ale odstranili či označili za nepřátele.

Škoda. Možná, že by to v současné době nebyli špatní spojenci. Jistě ne zrovna blízcí přátelé, ale přeci jenom partneři schopni pragmatické úvahy právě v té oblasti mezinárodní politiky, která není označována zrovna za vrchol intelektuálního humanismu. Tato neoblíbená forma mezinárodní spolupráce však přináší přeci jenom určitou rovnováhu sil a zabrání často barbarským masakrům vyhánějící milióny lidí ze svých domovů.

Dám za pravdu všem, kteří tvrdí, že většinu muslimů je možno považovat za mírumilovné lidi. Tvoří absolutní převahu. Ale dovíte se o tom jen při rozhovoru mezi čtyřma očima. Na veřejnosti mlčí, mnohdy se k vám ani nehlásí. Mají strach. Vědí velmi dobře, že zradit zákony víry a přátelit se s nevěrcem se obvykle trestá smrtí. Jejich strach z fanatiků je tak velký, že si ho ani nedovedeme představit.

A v tom tkví celý náš problém. Nechápeme uspořádání a zákony jiné kultury. Jsou to často společnosti jejichž vnitřní struktura skoro znemožňuje otevřené a přátelské soužití s jinou kulturou. Jsou ovládány atmosférou strachu, kdy se jeden často bojí více vlastního bratra, než nějakého západního nevěrce, či dokonce křesťanského nebo židovského věřícího.

Takže naše forma strachu je jen hysterickým projevem pramenícím z nevědomosti. Nese dokonce často i stopy intelektuální degenerovanosti, která vědomě popírá existenci primitivního barbarství. Důvod je jednoduchý. Podvědomě cítíme, že již nejsme schopni se mu ubránit.

Dokud nebudeme schopni náš strach pragmaticky definovat bude islám na postupu. Bude i nadále rozkládat a tím i infiltrovat naši kulturu. Živnou půdou mu bude naše nejednotnost, neschopnost dodržovat vlastní zákony, natož je konsekventně prosazovat. Naší největší slabinou v tomto ideologickém boji je však upadající kulturní úroveň a již pomalu neexistující morální kodex.

Člověk jako takový se v naší společnosti stal objektem mediální, politické a marketingové manipulace. Těžko pak můžeme očekávat úctu jiné kultury, když jsme ztratili úctu sami k sobě a k vlastní kultuře. Je to atmosféra, kdy pak každá víra, ať již jakéhokoli směru, nabývá na síle a přitažlivosti. Mnohdy právě v té nejextrémnější formě.