Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem s božskou trpělivostí shlédl všechny tři díly miniseriálu Reportérka v České televizi. Spíše jsem bojoval sám se sebou, snažil se nepřepnout na jiný program či neusnout. Udržet pozornost jsem ale pokládal za určitou povinnost, neboť téma se dotýkalo společenské oblasti, kde se pohybuji celý život.
Kdybych vše měl odbýt krátkou a jízlivou větou, tak bych asi napsal, že jsem se investigativně dověděl starou belu. Tedy pokud jde o skutečnou problematiku trápící náš mediální svět. Kdyby totiž redakce v novinách vypadaly tak, jak nám je tvůrci představili, tak bychom žádné starosti již dávno neměli, protože by již žádné prapodivně potištěné plátky, jež se s nepochopitelných důvodů ještě nazývají novinami, neexistovaly.
Zoufale jsem se snažil najít postavu, které bych fandil. Zrovna tak jsem neuspěl s pokusem identifikovat hlavního viníka všeho zla. Ti mladí profesionálně vzdělaní hlupáci pochopitelně ve mně nebudili žádné sympatie. Potřebovali by prostě jednu do nosu. Marně jsem očekával, že k tomu dojde. Bylo to naivní, protože ti „staří“ mazáci, byli životem tak unavení, že se sotva ploužili. Nehledě na to, že se spíše tiše zabývali vlastní rozpolceností.
Nepochopil jsem také, kdo by měl být hlavním hrdinou. Snad ten novinářský veterán, který žije v manželství, které ho nebaví a nemá smyslu. Nevím, ale možná, že se trápil faktem, že na to nemá odpovědi. Zrovna tak to bylo s jeho milenkou, která mu byla spíše unikem a prostorem pro nezodpovězené otázky, kterým ho bombardoval reálný život. Bránil se alespoň tím, že raději nečetl maily a nebral telefony.
Pravda občas něco překvapivě objevil. Spíše to ale vypadalo, že nešťastnou náhodou zakopl o všeobecně známý fakt. I jeho samotného to šokovalo a útěchou mu pak byla nezbytná cigareta a alkohol. Nic proti tomu, nejsme moralista, ale že by zrovna to mělo charakterizovat novinářskou hvězdu pochybuji. Kdyby tu byla alespoň ta rána do nosu toho nabubřelého a arogantního mladého nevědomce. Prostě tak nějak ve stylu Bruce Willise.
Možná ale, že hlavní hrdinkou měla být ta naivní dívenka, která se s nepochopitelných důvodů rozhodla stát novinářkou. Pravda život ji trochu poznamenal, začínala dokonce tušit rozdíl mezi dobrem a zlem. O prapůvodu těchto jevů však neměla to nejmenší ponětí. Obvykle je k tomu totiž zapotřebí poněkud více životních zkušenosti, které však většinou přináší věk. Ona sama ale ještě prožívala období naivní překvapenosti.
Vcelku se tedy v tomto příběhu sešly postavy, které neúspěšně řešily osobní problémy. Dokazovaly jen nedostatek sociální a morální kompetence, pohybovaly se v jakémsi snu odtrženy od reality života. Nevím zda to byl záměr autorů. Ostatně vůbec nevím, zda nějaký měli. Já měl spíše pocit, že jen popisují vlastní problémy a chtějí nám sdělit, že i oni nemají potuchu o tom, kde žijí. Že se potácejí pod tíhou nezodpovězených otázek.
Ale možná, že se v tom skrývá tajné poselství, které jsem asi plně nepochopil. Třeba nám chtěli naznačit, že to v České televizi nevypadá jinak. Že jsou bezbranní, že by strašně rádi chtěli společnosti něco sdělit, ale buď na to nemají, či jim to někdo zakazuje. Každopádně však dokázali, že nejsou schopni skutečné problémy v našich médiích charakterizovat. Dosáhli jen toho, že alibisticky konstatovali, že v této společenské oblasti je asi něco špatného.
Otevřeně říci, že se jedná o intelektuální degeneraci a úpadek kultury se neodvážili. Jistě, mohlo by to dopadnout i na ně samé. Proč by si měli řezat větev sami pod sebou? Tolik sebekritiky není možno očekávat ani od nich a teprve ne od České televize. Jednoho však dosáhli se smrtelnou jistotou. Podpořili všechny ty, kteří se domnívají, že naše veřejnoprávní televize již dávno opustila rovinu morální odpovědnosti a sociální kompetence.
Stává se uzavřeným světem, který pro občany této země vytváří umělou realitu. Stále více je odrazuje od toho, aby se zajímali o skutečné společenské problémy, od jejichž řešení závisí naše budoucnost.