Pakliže budeme sami k sobě upřímní, tak se naše názory na události odvíjející se v této oblasti zakládají na směsici pravd, polopravd a lží. Každý si z této nepřeberné směsice různorodých informací vždy vybere potřebné a přispívá tak k všeobecné hysterii, která je podkladem většinou k prosazení vlastních zájmů či názorů. Není třeba dodávat, že v tomto ideologickém soutěžení vedou především politici.
Každopádně však vychází najevo, že se na Ukrajině jedná o systém, byť jen společenský, který nefunguje. Pokud by to byla technická soustava, tak by došlo k jejímu odstavení. Mnohdy automaticky, jindy zásahem lidské ruky, každopádně by cílem bylo, zabránit dalším možným škodám anebo přímého ohrožení obyvatelstva, pokud by se třeba jednalo o atomovou elektrárnu.
Ta je dobrým příkladem, protože již víme, že nekontrolovatelná řetězová reakce je opravdu tím největším nebezpečím. Pokud si při pohledu na Ukrajinu připustíme podobný příměr, je docela možné, že nám svitne. Že si uvědomíme, že nestále vzrůstá množství těch, ať již jedinců, či státních společenství, kteří jsou do tohoto konfliktu zatahováni. A to i přesto, že se jich přímo netýká a že ani nemají schopnost něco ovlivnit.
Takový absolutní klid zbraní by se rovnal právě jmenovanému příkladu, kdy je možno začít s analýzou a hledáním chyb v systému. Pro aktéry na obou stranách asi poněkud nevítaná situace. Mohla by totiž přinést poznání o rozložení skutečných sil, odkrýt zájmy jednotlivých společenských seskupení a ohodnotit tak jejich opravdový zájem na osudu lidí žijících na Ukrajině.
Jak se však ukazuje, není to ani v zájmu čokoládové generála Porošenka a to i přes jeho veškerá verbální prohlášení. Jen dokazuje, že celková situace se zcela vymkla jeho kontrole. Důkazem jsou i hysterická prohlášení jeho „pobočníka“ Jaceňuka, jehož nesourodé výkřiky spíše připomínají vzteklé štěkání pokojového psíka zahnaného do kouta zlým kocourem.
Analytický pohled by nám také měl doporučit, že další vývoj je závislý více na chování vůdců v Kyjevě, než jejich odpůrců. Když už nic jiného tak proto, že se světové veřejnosti prezentují jako ti praví vůdci ukrajinského lidu. Je na každém z nás tomu věřit, či ne. Já tomu nevěřím. Ve svém životě jsem nepřímo i osobně poznal řadu takových „zachránců“ národa. Osud lidu jim byl stejně tak vzdálený a lhostejný, jako znalost podmínek, ve kterých lidé žijí a po čem touží.
Také volání Kyjeva po vojenské pomoci, byť by teoreticky měla sloužit jen jako dohlížecí síla, není nic jiného, než snaha zatáhnout cizí státy do vnitřního konfliktu odehrávajícího se na Ukrajině. V podstatě je to ale jen podlý záměr sloužící k tomu, aby zodpovědnost za další vývoj nesl někdo jiný. Za současnou situaci však nesou plnou odpovědnost ukrajinští „političtí“ vůdci, kteří většinou bojují jen o osobní moc a zneužívají k tomu vlastního lidu.
Vzniká tak situace, která při stoupající mezinárodní intervenci, připomíná události v Iráku, či v jiných zemích, které podlehly praktikám implantované demokracie. Vždy byla otevřena Pandořina skříňka, či uvolněna řetězová reakce. Na Ukrajině je možná ještě šance ji zastavit. Vše však závisí na politické inteligenci. Především však té evropské. Hysterický přístup USA, jak ukazují poslední desetiletí, není zrovna doporučitelný, protože zcela obchází zájmy evropských národů, které se v očích Washingtonu pokouší stát se konkurenční velmocí.
Není možná na škodu si uvědomit, že „politická“ podpora jedné či oné strany, ať již v jakékoli formě, nemusí sebou přinést podporu lidu na Ukrajině, který by si ji zasloužil. Většinou je jen rozhodnuto, které nadvládě se mají podřídit. Je také stále větší potíž věřit, že k tomu dochází demokratickou a svobodnou formou. Hlavně pak proto, když političtí vůdci, včetně těch zahraničních, velmi často užívají frází charakterizující válečné diktatury a období studené války.