Ano, to bych byl spokojen. Mohl bych totiž podpořen životní zkušeností odhadnout tendenci, ideový záměr, oblast, kde je mi něco zastíráno a nebo předstíráno. Tímto logickým postupem bych mohl dojít k závěru, že se jedná o jakousi formu transparentnosti. Pochopitelně trochu vzdálené od objektivity, ale s jedním pevným a tím i srozumitelným úhlem pohledu.
Nic takového však ve zpravodajství České televize nenacházím. Jsem spíše konfrontován s amatérstvím různorodého stylu a mediálního barbarství jehož výsledkem je desinformace diváků. A to ještě v takové prazvláštní divadelní formě. Většina vystoupení reportérů a reportérek však nedosahuje ani úrovně ochotnického divadla a tím ještě přispívají k ještě větší nevěrohodnosti zprostředkovaných informací.
Pochopitelně, že z tohoto pohledu vynikají vystoupení pana Karase. Hlavně v krizových oblastech, kdy jeho pokusy vystoupit ve zpravodajském dramatu budí obavy, zda nemá možná astma, či jinou těžkou chorobu. Já se to však nedomnívám a tak mne vždy docela pobaví. I když v jeho poslední roli jsem měl docela strach, že mu dojde dech. Bohužel nedošel, opět špatný konec dramatu.
Přiznám, že přes veškerou mou otrlost a zkušenost bych asi nezvládl být jeho kameramanem. Pracoval jsem totiž celý život ve zpravodajství a ne v zábavných pořadech. A když už se o tom zmiňuji, tak by taková redakce zábavných pořadů bylo to správné místo, kde by se rádoby reportérky a reportéři mohli cítit jako doma. Určitě by se také tím mohli vyhnout neutuchající kritice nespokojených diváků, kteří cítí potřebu být informováni a ne baveni.
Není už pochybnosti o tom, že se zpravodajství České televize stalo obětí mediálního trendu, který jen barvitou bezobsažností bojuje o přízeň diváků. V této souvislosti nemám moc velké obavy, že by televizní tvůrci byli v nějaké přímé spojitosti s politickou elitou. Není toho zapotřebí. Dobrovolně plní roli neškodného hlupáka, který odvádí po vzoru bulvárních médií pozornost občanů od věcí podstatných.
Od problémů, které opravdu naši společnost tíží a které bychom s plnou odpovědností měli řešit. Místo toho v nejhorším případě zinscenuje Česká televize nějakou zábavnou diskusi, která by měla občana přesvědčit, že se něco děje k jeho dobru. Opak je pravdou. Barvitou a mnohdy plamennou diskusí nějakých „expertů“ je vždy docíleno jen toho, že se o nějakém problému řeční, ale bez toho, aby se dospělo ke skutečnému řešení.
A tak se zpravodajství České televize stává jen alibistickým jevem, který má dokazovat rozmanitou svobodu slova v našem veřejnoprávním médiu. Hlavní je, že to uspokojí profesionální nevědomce v Bruselu, kteří práci pana ředitele Dvořáka nejen posvětí, ale i ocení. Vždyť přeci o nic jiného nejde. Jenom dokázat, že naše společnost si vytvořila zákony a morální hodnoty, podle kterých je možno bez obav převádět milióny na privátní konta a ničit kulturní duch národa, aniž by tím byla porušena idea demokracie a svobody. Jsou lidé, a já mezi ně patřím, kteří tento vývoj považují ze společenskou dekadenci.
Je nutno také počítat s tím, že veškerá mediální striktura podléhá ekonomickým zákonům zisku a logicky tím nemůže plnit výchovnou roli, jak by jeden očekával. Je smutné, že tomuto trendu podlehla i Česká televize. Tragické je však to, že v jejím případě se nejedná o dosažení zisku, který by umožňoval její hospodářské bytí, ale jen o soukromé zisky tvůrců, respektive vedoucích a odpovědných pracovníků.
Je tedy více než očividné, že se jedná o zpronevěru veřejných peněz, o privátní obohacování se na úkor občanů. Vše však pod rouškou zákona a pod ochrannou rukou politiků, kterým tato úloha veřejnoprávního média plně vyhovuje. Problém je v tom, že naši legislativní ochránci a politici si povýšili zákon nad morálku. Mají k tomu dobré důvody, protože to upevňuje jejich pozice. Tragické pak je, že společnost pomalu tento stav a hlavně úlohu veřejnoprávní televize bere jako nutné zlo mocenského systému.
Bohužel jen lidé mé generace v tom spatřují určitou analogii s dobou minulou. Vždy se ale najde sdostatek těch, kteří názory podobné mým, s dostatečnou dávkou demagogie odmítají a neváhají je označit za touhy nastolit předešlí režim. Opak je pravdou, nepřeji si nic jiného než, aby k podobnému vývoji právě nedocházelo ve jménu demokracie a svobody.
S určitým sarkasmem k tomu mohu jen podotknout, že odpůrci asi počítají s tím, že v podstatě to bude sama příroda, která nepříjemné kritické hlasy umlčí. Hlasů ze záhrobí se nebojí. Jsou to nevěřící pragmatici a mají pravdu. Jsou to také tvrdí mediální obchodníci, které oslinila nadvláda kapitálu a politická moc. Vědí velmi dobře, že s pomocí těchto sil dokáží pošlapat kulturní hodnoty, které jsou základem společenské morálky. A ta je to jediné čeho se bojí. Doufám alespoň.