Vždyť už Ukrajina jako taková vydírá kdekoho. Myslím si alespoň. Už ani nevím, co bych vše měl dělat. Zbrojit, posílat peníze, pomáhat utečencům, pomáhat ale i těm, kteří neutíkají, bojovat proti Putinovi či ho podporovat, trpět neúčinnými a nesmyslnými sankcemi, být smutný nad každou lidskou tragédií, rozčilovat se nad neschopností politiků… Možnosti jsou skoro nekonečné. Ano, to vše mohu, mnozí to ode mne dokonce vyžadují, pokud možno vše najednou. Proč ale?
Jedno totiž nesmím. Vědět, kdo za to vše může. Nejsem sám, asi to neví nikdo. Respektive je povoleno jen takové malé tušení, že všichni ti, kteří kdysi v Kyjevě dali věci do pohybu, neměli tušení, jak to skončí. Stejně tak všichni ti, kteří hned pospíchali té či oné straně na pomoc. Pohnutky byly mnohdy idealistické a tudíž naivní, ale také bylo mnoho těch, kteří sledovali jen osobní prospěch. Ať už finanční, či mocenský. Výsledkem byla jen brutální eskalace konfliktu.
Každopádně mám ten nejmenší zájem podílet se na zbytečné válce a vraždění nevinných. Tragédií je, že jsem bezmocný. Jediné co zbývá je doufat, že to vše nějak skončí. Nezbývá, než vzít na vědomí, že lidé jsou takový jací jsou, mnohdy nekulturní a inklinující k násilí. Nebylo by ani na škodu si uvědomit, že jak na jedné, tak i na druhé straně konfliktu stojí v popředí lidé, kteří nemají násilí a barbarskou brutalitu vlastních stoupenců pod kontrolou.
Nejsem proto ochoten být zastáncem té či oné strany. Již to totiž vypadá, jako by Ukrajina sama byla obětí nějakých záhadných sil. No, tak záhadné zase nejsou, že? Každopádně se mnozí pokoušejí diktoval ukrajinskému lidu budoucnost. Ať již v té, či oné formě. Jisté je však jedno, že ani Ukrajina samotná již ani neví co chce a stává se obětí sebe samé. Není již schopna a ochotna dojít třeba k bezpodmínečnému příměří. Dokázat vytvořit situaci, kdy je možno hledat řešení. Zatím volí cestu vlastní zkázy.
Proto bych v prvé řadě zavedl sankce proti Ukrajině jako takové. Minimálně potud, pokud tato zem nedokáže, že zde existuje většina, která je ochotna pomocí zdravého rozumu najít mírovou cestu k řešení absolutně zbytečného a uměle vyvolaného konfliktu. Jinak ji není pomoci. Vyjma toho, že se opravdu rozhodne stát se obětí degenerované mezinárodní politiky, pro kterou je charakterické jen jedno. Boj o moc a sféru vlivu.
Nepokládám jak kyjevskou vládu tak její domácí odpůrce za vhodné partnery k nějakému vyjednávání, spíše k diktátu. Minimálně pokud nedokáží zastavit střelbu a masakry na civilním obyvatelstvu. V mém pohledu totiž morální úroveň pana Porošenka a jeho kumpánů nepřevyšuje hodnoty jeho odpůrců. Zneužívá vlastního lidu jen k tomu, aby si „vybojoval“ přízeň mocných. Touží po tom, že bude vítězem nad troskami. Sní o tom, že si pak bude moci vybrat tohoto nejbohatšího „investora“, který od něj ty trosky odkoupí.
Takže jsem vlastně ochoten jen soucítit s ukrajinským lidem, který bude tou skutečnou obětí na oltáři politiků, kteří si vytvořili chrámy moci a uctívají bohy, kteří se již zcela podřídili zájmům privilegovaných vrstev. Vše to totiž připomíná období svatých válek, kdy masakry na nevinných byly průvodním jevem ideologických střetnutí. Doby pro nás dávno minulé. Mylně jsme se domnívali, že se nikdy nevrátí. Ano, lidstvo, zdá se alespoň, je skutečně nepoučitelné.