kotyk-blog.cz

Tento psychopat a ničitel lidství je pro mne hrozbou a výstrahou. Důkazem toho, kam až může společnost dojít ve své perverzitě v boji proti humánnosti. Je to příklad zneužítí intelektu proti společnosti. Nikdy bych se nepokoušel někoho s touto parodií na člověka srovnávat. Když bych totiž tak činil, bylo by to přiznání, že společnost, ve které se nacházím, kráčí po cestě k sebezničení.

Možná, že jsem přecitlivělý, ale přesto nehodlám na tomto postoji nic měnit. Proto jsem více jak znepokojen, když slyším toto jméno z úst politiků dnešní doby. Jeden si totiž není jist, zda je to myšleno jako urážka anebo ironie. Není si jist ani tím, zda to není i takové prazvláštní „ocenění“ verbálního umění protivníka.

Jisté je však jedno. Intelektuální úroveň mnohých našich politiků v žádném případě nenaznačuje, že by  byla příkladná a hodná následování. Slovní potyčky jsou na úrovni krví zaslepených boxerů, kteří se již jen mlátí hlava nehlava. Vyhraje ten, který se ještě udrží na nohou a i přes zaslepenost najde svůj roh v ringu.

Borci se mění, teď stojí proti sobě pan Kalousek a pan Babiš. Úderů na hlavu a i pod pás bylo již dost, není neoprávněné se domnívat, že obé asi zanechalo hodně neblahých stop. Rány na hlavu asi v oblasti myšlenkové, ty druhé pak poznamenaly ješitnost. Ring asi neopustí, ale kolik kol ještě zbývá neví nikdo. Hraje se na absolutní vítězství, jeden musí padnout.

Možno namítnout, že parlamentární demokracie se neobejde bez diskuse. Správný a zcela logický argument, bez výměny názorů to opravdu nejde. Jen si je nutno uvědomit, že existuje verbální argumentace, která nepřipouští diskusi. Jsou to projevy nesnášející odpor. A takové nemají v parlamentu co hledat.

Stejně tak primitivní urážky a pokusy o ponížení protivníka. A právě sem patří i častování protivníka pojmy, které vyvěrají z nevědomosti a morálního úpadku, nehledě na nedostatek věcných argumentů. Bylo by tedy asi na místě zachovat určitou zdrženlivost a raději mlčet. Ono  heslo, že nejlepší obranou je útok, ne vždy harmonuje s morálním nárokem, který občan požaduje od vládních představitelů.

A když už nic jiného, tak se třeba zamyslet nad tím, že je velmi těžké dětem a asi mladým lidem všeobecně vysvětlit, proč se „Goebbels“ stává součástí verbálních bojů našich „politiků“. Při této osvětě musí totiž jeden věřit v to, že se jedná o používání pramenící z nevědomosti, ba přímo hlouposti. Ale pak přijde to ještě těžší. Musí se obávat dalšího dětsky upřímného argumentu. A proč dopustíme, aby nám tak nebezpeční hlupáci vládli?

Nehlasovat pro zákon, který je podezřelý v tom, že mi přinese peníze, je již morální perverzitou. V podstatě je to veřejné přiznání, že tomu tak skutečně je. Pokus to vše odůvodnit tím, že se jedná o něco, proti čemu se nemohu bránit, protože je to prý požadavek Bruselu či bůhvíkoho, je pak pěstí do obličeje i těm posledním, kteří by snad měli pro ten velký podvod pochopení.

Jistě, že se pan Babiš jako šéf firmy nemůže chovat jinak. Není přeci blázen. Proč by měl odmítat peníze, které mu někdo násilím cpe do kapsy. Že ty peníze vlastně nepotřebuje, protože jeho firma je více než výdělečná a úspěšná, není přeci něco, za co by měl být kritizován. Hlupák je dárce a ne on. Napovídá mu firemní morálka.

Jenže jako člen vlády, by měl něčemu takovému vlastně zabránit. Měl by se starat o to, aby dotace šli tam, kde je jich opravdu zapotřebí. Třeba těm malým a snaživým. A ne těm žralokům, kterým již praskají pupky a nemají ve své rozežranosti nic jiného na práci, než polykat ještě ty zbývající svobodné rybky.

Myslím, že již pomalu  každému dochází, že ty velké a většinou nadnárodní koncerny porušují stabilitu vnitřního trhu v tom, že jej činí závislým na diktátu ekonomických potřeb, které nejsou adekvátní hospodářské situaci ve vlastní společnosti. Diktují nízké mzdy, narušují sociální rovnováhu a tím připravují půdu střetům mezi chudou a bohatou vrstvou.

Jistě, že je možno řídit stát s určitou „firemní“ filosofií. Ale jenom pokud se jedná o efektivní hospodaření. Tedy v prvé řadě se snažit nevyhazovat peníze tam, kde to není zapotřebí. Ale podrobit hospodaření státu zákonu absolutního zisku za každou cenu, je diktát,  který nutně musí skončit kolapsem. Pochopitelně ne finančním, ale lidským.

Mírou spravedlnosti se stává jen finanční zisk. Ale hlavním úkolem státního hospodářství je zachování sociální rovnováhy. Tedy pokrývání a vyrovnání ztrát z „neefektivních“ oblastí, které jsou součástí společnosti. Dotace by k tomu vlastně měli přispívat. Když se ale vládní politika vydá směrem opačným, tak se jen podrobuje diktátu ekonomicky silných.

Jestliže bude vláda i nadále přihlížet, jak se neproporcionální vývoj v bohatství společnosti pomocí dotací ještě více prohlubuje, tak dojde opravdu ke střetu zájmů. A to mezi státem a občany. Tedy nejen pana Babiše. Ten je jen klasickou ukázkou a příkladem, kdy se firemní filosofie dostává do střetu se sociální povinností státu vůči občanům.

Je jistě dobré, že se čestní lidé, kteří jsou obchodně zkušení a bohatí, začlení do politiky. Příklady najdeme v mnoha západních zemích. Jejich úsilí ale většinou směřuje k tomu, že se snaží zmírnit negativní vliv již pomalu nekontrolovatelného ekonomického systému na společnost. Pociťují to jako morální povinnost. Nenajdeme je však v žádné vládě. Případ pana Babiše je tedy trochu opačný. A jak se ukazuje i poněkud zvrácený.

Jeho oficiálním cílem je zatím udělat „pořádek“, ale stále více dokazuje, že začíná dělit společnost na lidi „efektivní“ a „neefektivní“. A ne jenom na poctivé a zloděje. Zlodějem se totiž pro něj stává i ten, kdo vysloví „nárok“ na jeho privátní firemní zisk. Brání se sice zuby nehty, dokazuje nevinu, ale nedostatek argumentů je již pomalu očividný. A ty veřejně publikované projevy jsou nevěrohodné a více než uměle zkonstruované. A mnohdy nevkusně urážlivé.

Ano, stát je v určitém slova smyslu monopol moci. Může mít ale různou podobu. My jsme se rozhodli pro tu demokratickou. Naše minulost nás předurčuje, že máme strach z poltické diktatury. Nesmíme však zapomínat, že se mezitím plně vyvinula i jiná forma. Diktatura ekonomické moci, která se čím dál tím více soustřeďuje v rukách několik málo jedinců. Bylo by mylné se domnívat, že to je forma méně nebezpečná, než ta, která nás ovládala v minulosti.

Já osobně jsem vsadil na Krtečka. Prohrál jsem. Optal jsem se vševědoucího Gůgla a přímo jsem se zděsil. Krteček měl vedle sebe číslo 456.000. Pak jsem se optal co jako Zeman prezident a….zíral jsem na neuvěřitelných 15.500 000. Slovy patnáct miliónů. Nevím sice co to přesně znamená, ale určitě je to hodně a jde o hladké vítězství. Asi to je to naše klikání na té síti.

Jsem si jist, že každý mediálně síťový manažer si mne ruce. Milióny kliků, kdy jsme vyjádřili lásku, nenávist, pohoršení, věrnost, zradu……A každý ten klik přináší webovým provozovatelům penízky. Halířek po halířku, kapička ke kapičce a hle už je tu třeba nějaký ten miliónek v korunkách.

Vypadá to, že je asi náš pan prezident geniálním reklamním nosičem. Ani si nechci představit, jak to bude komentovat, až se to všechno doví. Určitě bude hřmít na konto těch proradných novinářů a mediálních otroků. Určitě to bude zase formulováno jadrně a nesrozumitelně pro občanstvo. To dělá však s ryzího kamarádství. Vždy chce dát šanci, aby se také Ovčáček mohl postarat o nějaký ten klik.

Vlastně je to nespravedlivý mediální podvod. Občan se nechá nachytat tou reklamní povídačkou o svobodě projevu a píše a kliká myškou a nějaký filuta na tom vydělává. Jistě by také bylo na místě, vycházeje z dennodenní praxe obvyklé naší společnosti, se i zamyslet nad tím, zda to všechno nebylo předem domluveno.

No, víte, celá ta prezidentská volba, vypadalo to sice demokraticky, ale člověk nikdy neví. Možná, že bylo všechno nějak plánováno. Jsme národ vynalézavý a tíhneme k vlastním a originálním řešením. Možná, že jenom pár jedinců pochopilo smysl, význam a hodnotu přímé volby prezidenta. Mediálně to pak ti experti pomocí toho klikání nějak zaonačili.

Občan by měl uznat, že se jim to docela povedlo. Důvěřivý občánek se nechal zase pěkně nachytat. Geniální tah. O to více, že ani hlavní aktér vlastně nepochopil do čeho to vlastně leze, či k čemu ho nějací internetoví vzdělanci zneužili a zneužívají. Skoro bych ho litoval. Když ale vezmu v úvahu, že to je prý geniální prognostik, tak budu držet můj soucit pěkně na uzdě.

A i se tváří, že ví všechno, takže tohle mu mělo také dojít. No, nic. Ale přeci je mi přitom trochu nevolno. Mám totiž pocit, že zbytek světa to nějak nechápe. Tedy nás Čechy. My jsme přeci takový originál ve světovém společenství. Vždy jdeme vlastní cestou. Pravda, mnohdy vynalézáme již vynalezené, ale vždy po svém. I tu demokracii chápeme po svém. Ale co nadělat, ne každý nám rozumí.

Co zbývá? Když tak o tom přemýšlím, tak se asi vrhnu na internet a budu zase klikat. Krteček, krteček, krteček…..je mi přeci jenom milejší. Má v sobě skoro takovou člověčí moudrost. A také se nikdy neprojevil jako hlupák. A obejde se dokonce i bez ovčáčka. On mu totiž každý rozumí. Dokonce na celém světě.

Bude to ale asi strašná práce. Musím dohonit těch 14 a půl milionů kliků. Ale možná, že mi někdo pomůže.

Ani ne tak proto, že jsem nevěřící, ale spíše proto, že jsem zabíjení viděl na vlastní oči. Nejsou to zrovna lákavé obrázky. Hlavně pokud má jeden ještě trochu sebereflexe a dokáže si představit sebe sama jako oběť nějakého fanatismu. Nepokládám také zabíjení zrovna za moc kulturní a hodné civilizované člověka. Neznamená to ale, že bych byl zbabělec. Domnívám se alespoň. Spíše pragmatik.

Proč to píší v tak poněkud brutální formě? Ponoukl mne k tomu článek „Za džihádem odcestovalo 25 tisíc bojovníků, nejvíc táhne Islámský stát“ na iDNES. A v něm věta:

Nejlepším způsobem, jak mládeži inklinující k radikálním myšlenkám zabránit k přeběhnutí k Islámskému státu a dalším extremistickým organizacím, je osvěta.

Pochopitelně, že v takových mediálních útvarech není prostor na to, aby se blíže vysvětlilo, co se v tomto případě pod pojmem „osvěta“ míní. Jen je trochu více naznačeno, co si pod tímto slovem představují radikální islamisté. Ale opět povrchně. Jakoby se nikomu nechtělo zamyslet se  nad tím, že tato propaganda cílí na slabiny evropských společností.

V prvé řadě využívá smyslu starého přísloví: Zakázané ovoce chutná nejlíp. Láká k násilí inklinující jedince, kteří mají možnost držet v ruce skutečnou zbraň a hlavně zabíjet. Rozhodovat o životě a smrti. Touha stará jako lidstvo samo. My si jen namlouváme, že takové pudy a instinkty máme pod kontrolou. Všeobecně ano. Ale podstatou je zákon a tedy zákaz. Ne vždy vědomí jedince, že násilí je něco špatného.

Měli bychom se i zamyslet nad tím, že mnohdy „fanatické“ a paušální odsuzování islámu může být kontraproduktivní. Neustále zdůrazňované „špatnosti“ této ideologie mnohé fascinují a lákají. Pravda, že se snažíme diferencovat a často mluvíme o boji proti teroru. Avšak i tyto výzvy byly již politicky zneužity. V prvé řadě pak doktrínou pocházející z USA.

Takže naše osvěta by se měla soustředit na násilí jako takové a hlavně zda nevytváříme jeho podhoubí sami. Třeba tím, že v mnohých mladých lidech vzniká pocit bezmocnosti a bezperspektivnosti. Víme dobře, že třeba masová nezaměstnanost je příčinou kriminality. Setkáváme se také a brutálním násilím i ve vlastní společnosti. Mnohdy je to vzpoura proti vlastní společnosti. Útěk k islamistům je pak jen extrémní formou, kde je možno nalézt i myšlenkové opodstatnění pro násilí až po vraždu.

Nezanedbatelnou složkou je i určitá fascinace možného dobrodružství. I dokázat si vlastní sílu v otevřeném střetnutí. Také prastarý instinkt, který naše humánní společnost již nedokáže vždy uspokojit. Naše touha po pacifismu často opomíjí ty, kteří ještě „tikají“ postaru. Nemalým aspektem je zde i zrušení branné povinnosti, která byla určitou „náhražkou“ a mnohdy i ne špatnou školou v této oblasti. Ona totiž často virtuální fascinace zabíjení mizí při konfrontaci s brutální realitou.

Ta od OSN zmiňovaná osvěta má tedy mnoho aspektů. Zmínil jsem se jen o těch, které pokládám za nejdůležitější. Hovoří se také často o problému navrátilců. Zde je tím největším společenským problémem, že se v očích těch, kteří násilí obdivují, vracejí jako hrdinové. Jsou to pro ně ti, kteří „poznali“ život jako takový. Jsou to ale i ti, kteří málokdy přiznají, že utekli ze strachu před vlastní smrtí. O tom ovšem nemluví, být hrdinou je lepší.

Mnozí mi vyčítají, že jen kecám a nenabízím řešení. Souhlasím jen s tím druhým. Já se jen pokouším nabádat k přemýšlení. V tomto případě jsem toho názoru, že je nutný diferencovaný přístup a hlavně by pomohlo užívat přesného názvosloví. Nesklouznout na rovinu populistických hesel a primitivní nenávisti. Stejně zrádné by bylo s nevědomostí nám vlastní vyhlásit „svatou“ válku. To by bylo to nejhorší. Sebekriticky si musíme přiznat, že jí ani nejsme schopni. Chybí nám k tomu ten opravdový fanatismus. Naše kultura nás již o tuto vlastnost všeobecně připravila, zůstává jen výsadou jedinců.

Nám nezbývá nic jiného než pragmatismus. Brát realitu tak jak je a nepodřizovat její výklad politickým cílům, které ne vždy míří tam, kam jako společnost toužíme jít. Mnohdy se totiž programy politiků skutečným problémům vyhýbají. Podporují jen řevnivost, ze které žijí. Tím ale oslabují společnost a mnohdy brání řešit to, co je nezbytné s ohledem na životaschopnou budoucnost.

Je pozoruhodné, že ve společnosti, která zásadně odsuzuje vše komunistické, vládne atmosféra stejné rigoróznosti a nadvlády hloupého ducha jako právě v době neblaze minulé. Stačí jen trochu mrazivý vánek odkudkoli a už se zdvihne vlna ideologických nesmyslů vytvářených na základě zcela naivních představ.

Neříkám, že miluji řeč diplomatů. V civilizovaném světě se však přeci jenom drží určitých pravidel, která umožňují i nic neříkajícímu obsahu rozumět. Je to zvláštní svět prapodivných vztahů, který má ale tu přednost, že existují i paradoxní rozhovory mezi ideovými odpůrci. Umění spočívá v tom, že se dveře přivírají a otvírají.

Je to vlastně princip diplomacie. Mnohdy nezávazné špičkování, jindy ironie anebo stereotypní usměv do kamer doprovázený k ničemu nezavazujícím stiskem ruky. Často nezbývá, než nad tím vším kroutit hlavou, ale jeden je rád, že se někdo snaží řešit konflikty verbálně a ne násilnou cestou.

Bouchání dveřmi je záležitost výjimečná. Vždyť to zná každý jen trochu rozumný člověk. Dveřmi většinou tříská ten, kterému docházejí argumenty, je uražena jeho ješitnost, má pocit, že ho ten druhý pokládá za hlupáka. Jen ve zcela ojedinělých případech tak činí člověk uvážený. A nedělá to obvykle ani ten, který má pocit převahy.

A tak se jen divím všem těm „antikomunistům“, kteří si našli zálibu právě v té primitivní hlouposti charakterizující ten neblahý systém, který ubližoval často nejen tělu, ale především duchu. Byla to především nadvláda primitivní hlouposti nad inteligencí. Chytří lidé ovládající jemnější způsob myšlení byli stavěni na pranýř.

Často je ti vládnoucí označovali za parazity společnosti. Pravda, doplňovali to přídavkem socialistické. Tu dobu jsem odsoudili a nestále i odsuzujeme. Právem. Jenže mám občas pocit, že jsme smazali jen to či ono ideologické označení, ale nebyli jsme schopni si uvědomit, co bylo tak ponižující v té atmosféře nadvlády.

Není proto divu, že asi mnozí postrádají tuto atmosféru, kdy primitivní rána, ať již do obličeje či jenom do stolu, byla tím nejpádnějším argumentem. Je to trochu hospodská atmosféra, která má místo v každé společnosti. Ovládá specifický prostor, nalézá zde opodstatnění, je tam doma. Je však nebezpečné, pokud vyrazí do ulic.

Je více než dost odrazujících historických zkušeností, které by měly varovat každou civilizovanou společnost před takovým jevem. V okamžiku, kdy jen opatrně naznačený nesouhlas vyvolá primitivní verbální odezvu, je to už vlastně varování pro všechny kulturně smýšlející. V okamžiku, kdy hospodský dech začne opovrhovat jinými a snaží se je vylučovat ze společnosti sobě vlastní, bývá většinou pozdě.

Přichází doba, kdy se inteligence opět stává parazitem společnosti.

Jistý politický šikulka jménem Klaus již opět větří další nebezpečí, které přinese zánik naší společnosti  Prý se nám komunismus vrátí, ale bude to vlk v rouše beránčím. Prostě nás převálcuje nová a neznámá ideologie. Opravdu jsem dostal strach. Tedy ne z konce světa, spíše z toho, že by této prorocké věštbě někdo mohl uvěřit.

Já totiž naproti tomu říkám, že to nebude nic nového, pane samozvaný kazateli. Ony totiž existují jen dvě „ideologické“ cesty. Buď budeme prosazovat i nadále tvrdé zásady tržního hospodářství anebo se pokusíme o dosažení určité sociální spravedlnosti. To také není nic nového. Skoro celá Evropa se nad tím zamýšlí a hledá řešení. Pan Klaus to zatím ale nepostřehl, či spíše to nechce vidět.

Proč také, vždyť by to podrylo jeho „autoritu“ a „genialitu“. V čem ta spočívá? V triku s jakým vytvořil ekonomické struktury, které naše společnost v roce 1989 postrádala. Sociální struktura byla celkem jednoduchá, bylo jen chudých lidí. Tedy v tom smyslu, že neexistovaly finančně silné skupiny, která by se mohly chovat podle pravidel tržního hospodářství.

Jedinou cestou bylo co nejrychleji rozdat státní majetek a to buď jednotlivců či skupinám. Oficiálně se tomu říká privatizace. V rozumné společnosti to je pozvolný a velice opatrný proces, který by měl být řízen rozumnou vládou. Ta neexistovala a toho právě využil pan Klaus. Oděl se do hábitu spasitele a pomocí umě formulovaných polopravd našel oblibu u nevědomé veřejnosti. A pak pochopitelně u moci a peněz chtivých přátel.

Pochopitelně, že z politicko taktických důvodů opomněl varovat, že historie již nesčíslněkrát dokázala, že tvrdé prosazování ekonomických pravidel automaticky nevytváří stabilní společenský útvar. Spíše naopak. Dokazují to všechna krizová období posledních sta let. Jistěže to byla zase ekonomická pravidla, která dopomohla k opětovné stabilitě. Ale ne vždy byla tak všemocná, aby se vše neobešlo bez prapodivné politické podpory a plundrovaní kapes občanům.

Nehledě na to, že sebou tato finanční politika přináší sociální nespravedlnost a z toho pramenící společenské rozpory a napětí. Nutno ale i přiznat, že stejně nekompromisně vedený boj za sociální spravedlnost není také vždy úspěšný. I on mnohdy končí chaosem a často se neobejde bez násilí. Faktem však je, že společnost, která je schopna ochránit slabé před silnými je nejen humánní, ale i spravedlivější. Dosahuje i větších morálních hodnot a všeobecné spokojenosti občanů. Mnohdy i větší dlouhodobé stability.

Při pohledu na minulost tedy možno pozorovat věčný boj těchto „ideologií“. Zvláště nebezpečné jsou pak ty politické proudy, které jedné či druhé ideje jen zneužívají k dosažení moci. Jsou to velmi nebezpečné síly a jejich politický boj může končit i diktaturou. A to třeba právě „komunistickou“ jak již dobře víme. Stejně tak to ale může být diktatura ekonomická, která je základem pro příští sociální nepokoje.

Průvodním jevem takového vývoje je forma kruhu. Konzervativní vlády většinou dokáží společnost ekonomicky stabilizovat. Automaticky však dochází k určité sociální nerovnosti. Vzrůstá počet „nepotřebných“. Tedy těch, kteří neodpovídají ekonomickým nárokům pro zvýšení zisku a efektivnosti. Po určité době se ti slabí a opomíjení občané začnou bouřit.

Pokud to probíhá v demokratické společnosti, tak se k moci dostanou ti, kteří se hlásí k většímu sociálnímu porozumění. Jsou ale často donuceni vyplýtvat státní rezervy na splnění volebních slibů sociálně slabším. Musí „vyplatit“ voliče. Důsledkem je zeslabení ekonomiky, zadluženost a vznikají argumenty pro opětovnou politickou aktivitu zastánců tvrdého tržního hospodářství.

Logicky uvažováno, je unikem z tohoto kruhu jen rozumný kompromis. V současné době je však trochu pozdě. Ekonomické struktury jsou již infikovány takzvanými nadnárodními společnostmi, které ze sociálního hlediska nejsou nikde doma, takže nenesou morální odpovědnost za stav sociální spravedlnosti ve společnosti, která jim umožnila investovat.

Mnohdy se pak jejich chování mění v diktát, či vydírání. Jejich obvyklým argumentem je tvoření pracovních příležitostí. Jistě to je pádný argument. Ale jejich zájem se soustřeďuje jen na ekonomickou výhodnost pracovní síly. Ty slabé a nepotřebné v jejich kalkulacích nenajdete. A když, tak většinou v podobě „daňových“ úlev, které zdaleka nestačí pokrýt výdaje státu,  jenž se musí postarat o ty, kteří nejsou ekonomicky zajímaví.

Takže zde máme problém, pane Klausi. Musíme se pokusit dosáhnout kompromisu, kde by tržní hospodářství bylo aktivní součástí národní ekonomiky a splňovalo podmínky, které si občan vyspělého státu oprávněně klade. To totiž bude ta nová hrozící „ideologie“. Ať se nám to líbí či ne, ať to pojmenujeme tak či onak. Pokud chceme zachránit naši existenci a hlavně samostatnost, tak nám nic jiného nezbývá. A označovat takovéto nároky a práva občana naší společnosti za „komunistickou“ ideologii je populismus toho nejhoršího zrna.

A ještě něco. Hlavně pro ty, kteří zaslepeně následují pana Klause a nemohou odtrhnout oči od jeho rtů. Nikdy neříkal nic nového, spíše vše zahaloval do „moudrých“ formulací, které měly zakrýt buď původní autorství, či mlžit nepravdy. Nikdy nebyl ochoten a také schopen skutečné analýzy společenských potřeb, spíše se jen populisticky podřídil politickému proudu. Vždy dobře věděl odkud kam potečou peníze. Není divu, vždyť to byl on, kdo otáčel kohoutkem a otevíral zdymadla tam, kde se to vyplácelo.

Jistě, že za jeho prorocké vlády došlo k hospodářskému vývoji. Není však na škodu si uvědomit, že pan Klaus není všemocným bohem a že tedy nemohl zabránit vývojovým procesům, které nastaly, aniž by se ho někdo ptal. Jenže rozumný politik by takový bezuzdný vývoj spíše brzdil, než ho podporoval a v nastalém chaosu z toho ještě vytřískal kapitál, jak politický tak finanční. Pro sebe a pochopitelně věrné přátele.

Pilný čtenář jistě pozná, že asi reaguji na článek o tom, jak nám ty partaje chudnou. Mají smůlu, řekl bych lehkovážně. Nebýt ale toho vládnutí. Ono to asi není jen tak, když nám menšinové ale přesto mocenské zájmové skupinky nařizují co máme, co musíme a co nesmíme. Dostávají totiž podobu elitních klubů. Tedy ne ve smyslu intelektuálním, ale právě jen ve smyslu privátních mocenských zájmů.

Snad tím nejpozoruhodnějším příkladem je Úsvit. Prý je to jen hnutí. Celých devět lidiček se dalo do pohybu. No, to je přeci síla. Asi ano, protože tahle v podstatě hospodská společnost dosáhla toho, že jsem musel skoro denně skrze média poslouchat světoborné pravdy jistého Okamury, který by byl již mé babičce pro smích.

Nebyla polticky vzdělaná, ale pocházela z jižních Čech a věděla jak rozeznat plevel od něčeho užitečného. Nic osobního proti tomuto vycházejícímu záblesku ale nemám. Právě od babičky vím, že k večeru vycházející světlo zase zajde. Měla pravdu, tak jako vždy. Ale abych nebyl osobní, ono to u ostatních partají nevypadá o moc slavněji.

Moudře by se dalo říci, používaje opět selského věděni, že se třeba při odchodu stranických příznivců dělí zrno od plev. Ano, tak by se na to jeden mohl dívat. Jenže já mám pocit, že nám zbývají jen ty plevy. Zrno mizí, nikdo neví kam. Partaje jsou stále hloupější, ješitnější a mnohdy opravdu k smíchu. Vlastně bych měl užívat modernější označení pro taková seskupení. Tedy strany.

Ono to ale také není zrovna pravé otitulování. V podstatě je možno na ty prapodivné souzvuky duší pohlížet jako na  party stranících straníků. Prostě jsou to lidé, kteří se shodli na tom, že mají společné privátní zájmy a kupí se podle hesla, že ve dvou se to lépe táhne. Mnohdy je jich trochu více. To však přináší jen to, že se sami mezi sebou hádají o křesla.

V podstatě by z jejich pohledu bylo nejideálnější mít jen tolik členů, kolik je mocenských postů v naší společnosti. Vývoj spěje asi tímto směrem. Dovolím si totiž tvrdit, že ti, kteří tyto elitní kluby opouštějí, jsou ti, kteří poznali, že jim z toho nic nekvete. A pak, že Češi nedokáží být pragmatičtí.

Problém je v tom, že to vše je součástí a vlastně principem demokratického systému. Negativným jevem však je, že tak vzniká řada zájmových seskupení, které mnohdy násilím hledají politický profil. Vzhledem k tomu, že se společnost musí většinou podřídit hlavně ekonomickým pravidlům, které platí pro všechny, vzniká nebezpečí určité programové uniformity.

Tomu se politické strany brání většinou tím, že se mnohdy upínají na podružné problémy, které však prezentují jako rozhodující pro osud společnosti. Vzniká tím značný chaos a zmatek v prioritách problémů, které je nutno řešit. Už jen tím, že se jeden snaží překřičet druhého. Při pohledu na evropské státy je možno pozorovat, že demokratický systém je nejstabilnější v těch zemích, které mají celkem redukovaný počet stran.

Ty se pak mohou snaze charakterizovat a představit voličům. Jejich programy jsou pragmatičtější a tak odpovídají i více realitě, tedy potřebám jak společnosti, tak i občanům. Je také mnohem snadnější tvořit koaliční vlády, kde je možné dojít i k rozumným kompromisům. Snižuje je se také nebezpečí politických obchodů mezi zájmovými skupinami.

Takže já pokládám úbytek členů ve všech těch stranách za dost nebezpečný. Mnohem prospěšnější by bylo, kdyby mizely strany jako takové. A utíkající členové by se spíše sdružovali ve větších politických proudech a opouštěli ty „menšinové“. Mimo jiné by tak byla dána možnost, aby se poltické strany opět soustředili na primární problémy a nemuseli se bránit populistickým útokům menšinových zájmových skupin toužících po moci.

Je dobré respektovat menšiny, ale není dobré se jim vždy podřizovat. A princip demokracie je princip většinový. Za to, že tomu tak není, však nemohou samotné poltické strany. Bylo by zásadní chybou na ně svalit veškerou vinu. Jejich struktury a chování jsou jen obrazem společnosti, kde si každý hraje na vlastním písečku. Jestliže převážná část občanů uvažuje egoisticky, pak je logické, že politické strany tento způsob myšlení reflektují.

Pomalu mám starost o vlastní identitu. Vážně. Mám pocit, že se pořád hovoří o kdekom a jen ne o mně. Prostě jako docela normální občan jsem mimo jakýkoli zájem. Tak třeba, kdysi se hovořilo o cikánech a já s tím neměl žádný problém. Byl to pro mne člověk jako každý jiný. Buď pracovitý nebo líný, dobrý či špatný, příjemný anebo nepříjemný. Prostě docela obyčejný člen společnosti, ve které žiji.

Nikdy jsem ho nepovažoval za příslušníka menšiny, spíše součást většiny.Odborné sociologické a poltické rozbory posledních let mne však vrhají do zmatku. Pořád mne kárají, že jsem něco opomenul ve vzdělání, dokonce mi podsouvají určitou primitivnost, ba dokonce sklon k rasismu. Je to pro mne nové, dlouhá léta mne na můj nedostatečný duševní vývoj nikdo neupozornil.

Takže se snažím být sebekritický a uvažuji o mém asi ne zcela dostačujícím intelektu. Začal jsem proto se snahou tomu všemu porozumět. Již jsme trochu pokročil a uznávám, že mi mediální a politická rétorika vysvětlila, že cikán je vlastně Rom. Dobrá, nové jméno pro starý pojem, řekl bych. Ale tak tomu není. Protože to prý mám chápat tak, že cikán vlastně není Rom a logicky, že Rom není cikán. Prostě se hovoří o úplně jiné osobnosti, na kterou je nutno pohlížet zcela jinak a pokud možno bez historického kontextu, protože se jedná o nové sociální specifikum.

Přiznám, že je to pro mne trochu nepříjemné, protože to sebou přináší i pocit, že bych asi mohl být přeci jenom rasistou. Když nic jiného tak již proto, že to všechno nechápu. Je to nemilé poznání. Mám totiž pocit, že mne někdo nutí dívat se na normálního spoluobčana jako na nějakou zvláštnost, která prý podléhá úplně jiné kategorizaci v rámci sociálního a morálního chování občana.

Dokonce mám podezření, že se někdo pokouší mne označit za  rasistu a to dokonce možná i s pomocí zákona. Zbavuje mne práva se na společnost dívat pohledem odpovědného občana, který od druhých očekává chování odpovídající právě tomuto statusu. A já přeci nechci nic jiného, než pokládat Roma zase jenom za cikána, který je mým spoluobčanem a já na něj mohu klást stejné požadavky, jako na každého jiného souseda.

Jistě nemám nic proti tomu chránit zájmy menšin. Dávat pozor na to, aby je většina nepřeválcovala. Jenže z pohledu občana vlastně takové menšiny neexistují. Buď legislativně patříš do naší společnosti anebo ne. Stejná práva, stejné povinnosti. Jistě, že mnozí řeknou ale…. Ale co mají na mysli? Že v naší společnosti žijí stejně smýšlející skupiny, které brojí proti těm, které myslí jinak.To je však problém kulturní úrovně a společenské vyspělosti.

Je nutno si uvědomit, že pokud tato střetnutí nabývají negativních rysů, tak se na tom podílí i legislativa a prapodivný výklad práv občanů. Jsou to většinou politici, kteří dávají různým „menšinám“ podobu a charakter  a uměle tak vytvářejí cíle pro antagonistický vývoj. I legislativa tomu podléhá. Začíná chránit rozdílné „kulturní“ skupiny místo toho, aby se soustředila na ochranu občana jako takového. Právě bez kulturních rozdílů. Místo toho s pomocí „svatého“ nadšení dosahuje pravého opaku. Vytváří občany různých kategorií.

Takže se vrátím k titulu. Když on je Rom, tak co jsem v dnešní legislativě já? Také nějaká zvláštní kategorie „občana“. Dobrá. Tak bych ale prosil, aby mi bylo také uděleno nějaké legislativní označení. Jinak budu mít pocit, že se stávám součástí nějaké menšiny, která teprve v budoucnu dosáhne odborného, vědeckého a politického označení. Pak bude ale titul znít trochu jinak: Ty jsi Rom a já jsem kdo? Kdo je ale víc?

Já jsem olomouckému odborníkovi na ochranu zákona strašně vděčný. Jeho bezmezná aktivita mne již zcela přesvědčila, že je u nás vše v pořádku. Všichni se drží zákona. A dokonce i ti, kteří si tu i onde přivlastní nějakých pár miliónů z cizího. Domnívám se tedy, že jsme docela slušná společnost, která se drží vlastních norem.

Ano, můžeme být hrdi sami na sebe. Jsme přímo vzorní občané. Myslím, že k tomuto poznání dospěla již většina. Takže tím by vlastně měla být úloha vrchního státního zástupce v Olomouci vyplněna. Tedy v oblasti výchovné. Vždyť i ten největší podvodník, který si přivlastňuje z veřejných peněz, už ví, že se mu dostane i státního osvědčení, že jednal přesně podle zákona.

Pravda, musí si občas něco odsedět v nepohodlné cele. Ale vyplatí se to. Vždy za to dostane plnohodnotné odškodné, které má ještě ten společenský význam, že je definitivně potvrzena jeho nevinnost a čisté úmysly. Vzbudí mnohdy dokonce i soucit. Takže si myslím, že by snad již bylo vhodné poslat pana Ištvana na zasloužený odpočinek.

Prostě splnil očekávané. Jistě, že je poněkud divné, že byl státní žalobce zneužíván v oblasti, kterou by vlastně mělo mít na starost ministerstvo školství, ale tak už je to u nás v Česku. Vypadá to tak, že se ještě ne zcela vyznáme ve strukturách demokratické společnosti. A ve vlastní legislativě již vůbec ne.

Může vzniknout i dojem, že nás ještě tíží můry dob minulých, kdy bylo zase obvyklé odsoudit nevinné, konstruovat procesy proti společensky nepohodlným. Teď jsme tedy udělali zákony tak, aby „třídní“ nepřítel nedošel k úhoně. Co bychom to byli jinak za demokratickou společnost? Plně to chápu. Odpůrce státu a okrádač společného vlastnictví musí přeci požívat zvláštní ochrany.

Je v tom, řekl bych, taková skrytá odpovědnost vůči hříchům minulosti. Nu, pane Ištvan, odvedl jste v tomto ohledu vždy dobrou práci. Ale je ještě něco, co mi trochu vadí. Mám takový nejasný pocit, že Vy sám jste to jaksi doposud nepochopil. Je mi to líto. Možná, že jste asi ne zrovna pozorně přečetl popis Vaší práce. Je ale docela možné, že něco takového ani neexistuje. Škoda.

Doufám, že se v tomto ohledu něco změní. Nebylo by totiž na škodu, kdyby se naše státní zastupitelstvo mohlo konečně věnovat původní práci. Tedy tomu, co občané očekávají od ochránců zákona. Jednoduše chránit ty čestné před těmi nečestnými. Pravda, asi by nebylo špatné mít tomuto požadavku odpovídající zákony.

Asi je to také historický pozůstatek. Ale z dob nedávných. Možná, že jsme nějak nepostřehli, že si různí vzdělaní filutové udělali zákony jen pro sebe. Prostě tak. Chtěli mít volné pole působnosti, chtěli si být jistí, že se nestanou obětí zastánců slušnosti a morálky. Chápu je. Vydělávat si v dnešní době na živobytí poctivou prací není „trendy“.

Myslím si ale, že tento „trend“ by měl být pomalu označen jako „out“. Mám totiž obavy, že nebude trvat dlouho a již nebude kde krást. Ovšem smutnou roli zde hraje mnohdy EU. Ty dotace. Tam se dá ještě hodně vytřískat. Nebo již tu máme jiný „trend“, který jsem ještě v mé naivitě neobjevil?

Upozorňuji všechny bezmezné obdivovatele USA, že následující text je prostou úvahou, chcete-li tak i spekulací. Nicméně se domnívám, že ne nerealistickou. Podkladem je několikadenní vyjednávání s Iránem,  které skončilo bezobsažným prohlášením, že je reálná naděje dosáhnout jakési dohody.

Izraelský premiér již vyjádřil nespokojenost. Plně ho chápu. Arabský svět kolem jeho země je více jak rozbouřen a nestabilní. Zásluhu na tom má „zahraniční“ politika USA. Myslím, že je načase vzít na vědomí, že válka v Iráku byla stejně nesmyslná jako potírání „terorismu“ v Afganistanu. K tomu všemu ještě ta prapodivná pomoc v zemích, které byly postiženy hysterii, kterou mnozí nazývají arabské jaro.

Produktem této amatérské politiky Washingtonu je Islámský stát, který v současné době představuje hrozbu, jejíž důsledky si nechceme plně uvědomit. V prvé řadě jde aktivizaci fanatiků na celém světě, kteří využívají Islámu jako zástěrky pro násilné činy vůči komukoli a čemukoli. Za to vše nesou plnou odpovědnost USA.

Problém Bílého domu je v tom, že již nemůže obhájit zbytečné umírání amerických vojáků při realizaci egoistických cílů upadající velmoci. Je i těžké k tomu nutit evropské „spojence“, kteří v minulých letech podlehli nátlaku ve formě společného boje proti „terorismu“. I ten největší obdivovatel USA by si měl být vědom této skutečnosti.

Připouštím, že je pro evropské vlády, včetně té naší, prakticky nemožné přiznat, že umírání v Afganistanu byla zbytečná oběť. Nicméně je těžké to vyvrátit. Každopádně nelze něco takového opakovat. Střetnutí s Islámským státem však nelze řešit diplomatickou cestou. Jen vojenskou. Nadějí je, že tito fanatici ohrožují i bezpečnost v mnohých arabských státech a jejich představitelé jsou ochotni se zapojit do této prapodivné války.

Částečně tak již také činí. Dokáži si představit, že i Irán je ochoten se aktivně podílet. Ale, tak jak to bývá v politice, vše má svou cenu. A Teherán si je toho dobře vědom. Nemusí se tedy na kolenou podřizovat požadavkům USA. Pokouší se o výměnný obchod. Tak, jak je zvykem na arabském bazaru. Způsob obchodování, který se Bílý dům nikdy nenaučil a pociťuje to jako ponížení.

Nemá však jinou volbu. Posílat americké vojáky do války si nemůže dovolit. Je to následek primitivní politiky ještě primitivnějšího prezidenta George W. Bushe. V současné době se tedy USA neobejdou bez pomoci mnohých arabských států. Netvrdím, že se američtí politici musí plazit po kolenou, ale každopádně musí zapomenout aroganci a nadřazenost.

A to všechno ví arabské státy. Je tedy nejvyšší čas, abychom i my zaujali poněkud pragmatičtější vztah k těm všemocným Spojeným státům americkým. Ano, je to spojenec. Ale již ne zdaleka tak silný. Také není nejen ochoten, ale i schopen platit za vlastní chyby, pokud by si to vyžádalo další zbytečné oběti z vlastních řad. V současné době proto vítají, aby za ně umírali vojáci arabských států.

Bylo by chybné se domnívat, že to bude zadarmo. A zapomínat na to, že politika je špinavý obchod, je jen útěk před realitou. A nechat se zatáhnout do zbytečných egoismem podmíněných  konfliktů vyprovokovaných Washingtonem jen důkazem naivní hlouposti, která se stala příznačnou pro zahraniční politiku USA v posledních desetiletí.