Nehlasovat pro zákon, který je podezřelý v tom, že mi přinese peníze, je již morální perverzitou. V podstatě je to veřejné přiznání, že tomu tak skutečně je. Pokus to vše odůvodnit tím, že se jedná o něco, proti čemu se nemohu bránit, protože je to prý požadavek Bruselu či bůhvíkoho, je pak pěstí do obličeje i těm posledním, kteří by snad měli pro ten velký podvod pochopení.
Jistě, že se pan Babiš jako šéf firmy nemůže chovat jinak. Není přeci blázen. Proč by měl odmítat peníze, které mu někdo násilím cpe do kapsy. Že ty peníze vlastně nepotřebuje, protože jeho firma je více než výdělečná a úspěšná, není přeci něco, za co by měl být kritizován. Hlupák je dárce a ne on. Napovídá mu firemní morálka.
Jenže jako člen vlády, by měl něčemu takovému vlastně zabránit. Měl by se starat o to, aby dotace šli tam, kde je jich opravdu zapotřebí. Třeba těm malým a snaživým. A ne těm žralokům, kterým již praskají pupky a nemají ve své rozežranosti nic jiného na práci, než polykat ještě ty zbývající svobodné rybky.
Myslím, že již pomalu každému dochází, že ty velké a většinou nadnárodní koncerny porušují stabilitu vnitřního trhu v tom, že jej činí závislým na diktátu ekonomických potřeb, které nejsou adekvátní hospodářské situaci ve vlastní společnosti. Diktují nízké mzdy, narušují sociální rovnováhu a tím připravují půdu střetům mezi chudou a bohatou vrstvou.
Jistě, že je možno řídit stát s určitou „firemní“ filosofií. Ale jenom pokud se jedná o efektivní hospodaření. Tedy v prvé řadě se snažit nevyhazovat peníze tam, kde to není zapotřebí. Ale podrobit hospodaření státu zákonu absolutního zisku za každou cenu, je diktát, který nutně musí skončit kolapsem. Pochopitelně ne finančním, ale lidským.
Mírou spravedlnosti se stává jen finanční zisk. Ale hlavním úkolem státního hospodářství je zachování sociální rovnováhy. Tedy pokrývání a vyrovnání ztrát z „neefektivních“ oblastí, které jsou součástí společnosti. Dotace by k tomu vlastně měli přispívat. Když se ale vládní politika vydá směrem opačným, tak se jen podrobuje diktátu ekonomicky silných.
Jestliže bude vláda i nadále přihlížet, jak se neproporcionální vývoj v bohatství společnosti pomocí dotací ještě více prohlubuje, tak dojde opravdu ke střetu zájmů. A to mezi státem a občany. Tedy nejen pana Babiše. Ten je jen klasickou ukázkou a příkladem, kdy se firemní filosofie dostává do střetu se sociální povinností státu vůči občanům.
Je jistě dobré, že se čestní lidé, kteří jsou obchodně zkušení a bohatí, začlení do politiky. Příklady najdeme v mnoha západních zemích. Jejich úsilí ale většinou směřuje k tomu, že se snaží zmírnit negativní vliv již pomalu nekontrolovatelného ekonomického systému na společnost. Pociťují to jako morální povinnost. Nenajdeme je však v žádné vládě. Případ pana Babiše je tedy trochu opačný. A jak se ukazuje i poněkud zvrácený.
Jeho oficiálním cílem je zatím udělat „pořádek“, ale stále více dokazuje, že začíná dělit společnost na lidi „efektivní“ a „neefektivní“. A ne jenom na poctivé a zloděje. Zlodějem se totiž pro něj stává i ten, kdo vysloví „nárok“ na jeho privátní firemní zisk. Brání se sice zuby nehty, dokazuje nevinu, ale nedostatek argumentů je již pomalu očividný. A ty veřejně publikované projevy jsou nevěrohodné a více než uměle zkonstruované. A mnohdy nevkusně urážlivé.
Ano, stát je v určitém slova smyslu monopol moci. Může mít ale různou podobu. My jsme se rozhodli pro tu demokratickou. Naše minulost nás předurčuje, že máme strach z poltické diktatury. Nesmíme však zapomínat, že se mezitím plně vyvinula i jiná forma. Diktatura ekonomické moci, která se čím dál tím více soustřeďuje v rukách několik málo jedinců. Bylo by mylné se domnívat, že to je forma méně nebezpečná, než ta, která nás ovládala v minulosti.