Jistý politický šikulka jménem Klaus již opět větří další nebezpečí, které přinese zánik naší společnosti Prý se nám komunismus vrátí, ale bude to vlk v rouše beránčím. Prostě nás převálcuje nová a neznámá ideologie. Opravdu jsem dostal strach. Tedy ne z konce světa, spíše z toho, že by této prorocké věštbě někdo mohl uvěřit.
Já totiž naproti tomu říkám, že to nebude nic nového, pane samozvaný kazateli. Ony totiž existují jen dvě „ideologické“ cesty. Buď budeme prosazovat i nadále tvrdé zásady tržního hospodářství anebo se pokusíme o dosažení určité sociální spravedlnosti. To také není nic nového. Skoro celá Evropa se nad tím zamýšlí a hledá řešení. Pan Klaus to zatím ale nepostřehl, či spíše to nechce vidět.
Proč také, vždyť by to podrylo jeho „autoritu“ a „genialitu“. V čem ta spočívá? V triku s jakým vytvořil ekonomické struktury, které naše společnost v roce 1989 postrádala. Sociální struktura byla celkem jednoduchá, bylo jen chudých lidí. Tedy v tom smyslu, že neexistovaly finančně silné skupiny, která by se mohly chovat podle pravidel tržního hospodářství.
Jedinou cestou bylo co nejrychleji rozdat státní majetek a to buď jednotlivců či skupinám. Oficiálně se tomu říká privatizace. V rozumné společnosti to je pozvolný a velice opatrný proces, který by měl být řízen rozumnou vládou. Ta neexistovala a toho právě využil pan Klaus. Oděl se do hábitu spasitele a pomocí umě formulovaných polopravd našel oblibu u nevědomé veřejnosti. A pak pochopitelně u moci a peněz chtivých přátel.
Pochopitelně, že z politicko taktických důvodů opomněl varovat, že historie již nesčíslněkrát dokázala, že tvrdé prosazování ekonomických pravidel automaticky nevytváří stabilní společenský útvar. Spíše naopak. Dokazují to všechna krizová období posledních sta let. Jistěže to byla zase ekonomická pravidla, která dopomohla k opětovné stabilitě. Ale ne vždy byla tak všemocná, aby se vše neobešlo bez prapodivné politické podpory a plundrovaní kapes občanům.
Nehledě na to, že sebou tato finanční politika přináší sociální nespravedlnost a z toho pramenící společenské rozpory a napětí. Nutno ale i přiznat, že stejně nekompromisně vedený boj za sociální spravedlnost není také vždy úspěšný. I on mnohdy končí chaosem a často se neobejde bez násilí. Faktem však je, že společnost, která je schopna ochránit slabé před silnými je nejen humánní, ale i spravedlivější. Dosahuje i větších morálních hodnot a všeobecné spokojenosti občanů. Mnohdy i větší dlouhodobé stability.
Při pohledu na minulost tedy možno pozorovat věčný boj těchto „ideologií“. Zvláště nebezpečné jsou pak ty politické proudy, které jedné či druhé ideje jen zneužívají k dosažení moci. Jsou to velmi nebezpečné síly a jejich politický boj může končit i diktaturou. A to třeba právě „komunistickou“ jak již dobře víme. Stejně tak to ale může být diktatura ekonomická, která je základem pro příští sociální nepokoje.
Průvodním jevem takového vývoje je forma kruhu. Konzervativní vlády většinou dokáží společnost ekonomicky stabilizovat. Automaticky však dochází k určité sociální nerovnosti. Vzrůstá počet „nepotřebných“. Tedy těch, kteří neodpovídají ekonomickým nárokům pro zvýšení zisku a efektivnosti. Po určité době se ti slabí a opomíjení občané začnou bouřit.
Pokud to probíhá v demokratické společnosti, tak se k moci dostanou ti, kteří se hlásí k většímu sociálnímu porozumění. Jsou ale často donuceni vyplýtvat státní rezervy na splnění volebních slibů sociálně slabším. Musí „vyplatit“ voliče. Důsledkem je zeslabení ekonomiky, zadluženost a vznikají argumenty pro opětovnou politickou aktivitu zastánců tvrdého tržního hospodářství.
Logicky uvažováno, je unikem z tohoto kruhu jen rozumný kompromis. V současné době je však trochu pozdě. Ekonomické struktury jsou již infikovány takzvanými nadnárodními společnostmi, které ze sociálního hlediska nejsou nikde doma, takže nenesou morální odpovědnost za stav sociální spravedlnosti ve společnosti, která jim umožnila investovat.
Mnohdy se pak jejich chování mění v diktát, či vydírání. Jejich obvyklým argumentem je tvoření pracovních příležitostí. Jistě to je pádný argument. Ale jejich zájem se soustřeďuje jen na ekonomickou výhodnost pracovní síly. Ty slabé a nepotřebné v jejich kalkulacích nenajdete. A když, tak většinou v podobě „daňových“ úlev, které zdaleka nestačí pokrýt výdaje státu, jenž se musí postarat o ty, kteří nejsou ekonomicky zajímaví.
Takže zde máme problém, pane Klausi. Musíme se pokusit dosáhnout kompromisu, kde by tržní hospodářství bylo aktivní součástí národní ekonomiky a splňovalo podmínky, které si občan vyspělého státu oprávněně klade. To totiž bude ta nová hrozící „ideologie“. Ať se nám to líbí či ne, ať to pojmenujeme tak či onak. Pokud chceme zachránit naši existenci a hlavně samostatnost, tak nám nic jiného nezbývá. A označovat takovéto nároky a práva občana naší společnosti za „komunistickou“ ideologii je populismus toho nejhoršího zrna.
A ještě něco. Hlavně pro ty, kteří zaslepeně následují pana Klause a nemohou odtrhnout oči od jeho rtů. Nikdy neříkal nic nového, spíše vše zahaloval do „moudrých“ formulací, které měly zakrýt buď původní autorství, či mlžit nepravdy. Nikdy nebyl ochoten a také schopen skutečné analýzy společenských potřeb, spíše se jen populisticky podřídil politickému proudu. Vždy dobře věděl odkud kam potečou peníze. Není divu, vždyť to byl on, kdo otáčel kohoutkem a otevíral zdymadla tam, kde se to vyplácelo.
Jistě, že za jeho prorocké vlády došlo k hospodářskému vývoji. Není však na škodu si uvědomit, že pan Klaus není všemocným bohem a že tedy nemohl zabránit vývojovým procesům, které nastaly, aniž by se ho někdo ptal. Jenže rozumný politik by takový bezuzdný vývoj spíše brzdil, než ho podporoval a v nastalém chaosu z toho ještě vytřískal kapitál, jak politický tak finanční. Pro sebe a pochopitelně věrné přátele.