Je pozoruhodné, že ve společnosti, která zásadně odsuzuje vše komunistické, vládne atmosféra stejné rigoróznosti a nadvlády hloupého ducha jako právě v době neblaze minulé. Stačí jen trochu mrazivý vánek odkudkoli a už se zdvihne vlna ideologických nesmyslů vytvářených na základě zcela naivních představ.
Neříkám, že miluji řeč diplomatů. V civilizovaném světě se však přeci jenom drží určitých pravidel, která umožňují i nic neříkajícímu obsahu rozumět. Je to zvláštní svět prapodivných vztahů, který má ale tu přednost, že existují i paradoxní rozhovory mezi ideovými odpůrci. Umění spočívá v tom, že se dveře přivírají a otvírají.
Je to vlastně princip diplomacie. Mnohdy nezávazné špičkování, jindy ironie anebo stereotypní usměv do kamer doprovázený k ničemu nezavazujícím stiskem ruky. Často nezbývá, než nad tím vším kroutit hlavou, ale jeden je rád, že se někdo snaží řešit konflikty verbálně a ne násilnou cestou.
Bouchání dveřmi je záležitost výjimečná. Vždyť to zná každý jen trochu rozumný člověk. Dveřmi většinou tříská ten, kterému docházejí argumenty, je uražena jeho ješitnost, má pocit, že ho ten druhý pokládá za hlupáka. Jen ve zcela ojedinělých případech tak činí člověk uvážený. A nedělá to obvykle ani ten, který má pocit převahy.
A tak se jen divím všem těm „antikomunistům“, kteří si našli zálibu právě v té primitivní hlouposti charakterizující ten neblahý systém, který ubližoval často nejen tělu, ale především duchu. Byla to především nadvláda primitivní hlouposti nad inteligencí. Chytří lidé ovládající jemnější způsob myšlení byli stavěni na pranýř.
Často je ti vládnoucí označovali za parazity společnosti. Pravda, doplňovali to přídavkem socialistické. Tu dobu jsem odsoudili a nestále i odsuzujeme. Právem. Jenže mám občas pocit, že jsme smazali jen to či ono ideologické označení, ale nebyli jsme schopni si uvědomit, co bylo tak ponižující v té atmosféře nadvlády.
Není proto divu, že asi mnozí postrádají tuto atmosféru, kdy primitivní rána, ať již do obličeje či jenom do stolu, byla tím nejpádnějším argumentem. Je to trochu hospodská atmosféra, která má místo v každé společnosti. Ovládá specifický prostor, nalézá zde opodstatnění, je tam doma. Je však nebezpečné, pokud vyrazí do ulic.
Je více než dost odrazujících historických zkušeností, které by měly varovat každou civilizovanou společnost před takovým jevem. V okamžiku, kdy jen opatrně naznačený nesouhlas vyvolá primitivní verbální odezvu, je to už vlastně varování pro všechny kulturně smýšlející. V okamžiku, kdy hospodský dech začne opovrhovat jinými a snaží se je vylučovat ze společnosti sobě vlastní, bývá většinou pozdě.
Přichází doba, kdy se inteligence opět stává parazitem společnosti.