Ani ne tak proto, že jsem nevěřící, ale spíše proto, že jsem zabíjení viděl na vlastní oči. Nejsou to zrovna lákavé obrázky. Hlavně pokud má jeden ještě trochu sebereflexe a dokáže si představit sebe sama jako oběť nějakého fanatismu. Nepokládám také zabíjení zrovna za moc kulturní a hodné civilizované člověka. Neznamená to ale, že bych byl zbabělec. Domnívám se alespoň. Spíše pragmatik.
Proč to píší v tak poněkud brutální formě? Ponoukl mne k tomu článek „Za džihádem odcestovalo 25 tisíc bojovníků, nejvíc táhne Islámský stát“ na iDNES. A v něm věta:
Nejlepším způsobem, jak mládeži inklinující k radikálním myšlenkám zabránit k přeběhnutí k Islámskému státu a dalším extremistickým organizacím, je osvěta.
Pochopitelně, že v takových mediálních útvarech není prostor na to, aby se blíže vysvětlilo, co se v tomto případě pod pojmem „osvěta“ míní. Jen je trochu více naznačeno, co si pod tímto slovem představují radikální islamisté. Ale opět povrchně. Jakoby se nikomu nechtělo zamyslet se nad tím, že tato propaganda cílí na slabiny evropských společností.
V prvé řadě využívá smyslu starého přísloví: Zakázané ovoce chutná nejlíp. Láká k násilí inklinující jedince, kteří mají možnost držet v ruce skutečnou zbraň a hlavně zabíjet. Rozhodovat o životě a smrti. Touha stará jako lidstvo samo. My si jen namlouváme, že takové pudy a instinkty máme pod kontrolou. Všeobecně ano. Ale podstatou je zákon a tedy zákaz. Ne vždy vědomí jedince, že násilí je něco špatného.
Měli bychom se i zamyslet nad tím, že mnohdy „fanatické“ a paušální odsuzování islámu může být kontraproduktivní. Neustále zdůrazňované „špatnosti“ této ideologie mnohé fascinují a lákají. Pravda, že se snažíme diferencovat a často mluvíme o boji proti teroru. Avšak i tyto výzvy byly již politicky zneužity. V prvé řadě pak doktrínou pocházející z USA.
Takže naše osvěta by se měla soustředit na násilí jako takové a hlavně zda nevytváříme jeho podhoubí sami. Třeba tím, že v mnohých mladých lidech vzniká pocit bezmocnosti a bezperspektivnosti. Víme dobře, že třeba masová nezaměstnanost je příčinou kriminality. Setkáváme se také a brutálním násilím i ve vlastní společnosti. Mnohdy je to vzpoura proti vlastní společnosti. Útěk k islamistům je pak jen extrémní formou, kde je možno nalézt i myšlenkové opodstatnění pro násilí až po vraždu.
Nezanedbatelnou složkou je i určitá fascinace možného dobrodružství. I dokázat si vlastní sílu v otevřeném střetnutí. Také prastarý instinkt, který naše humánní společnost již nedokáže vždy uspokojit. Naše touha po pacifismu často opomíjí ty, kteří ještě „tikají“ postaru. Nemalým aspektem je zde i zrušení branné povinnosti, která byla určitou „náhražkou“ a mnohdy i ne špatnou školou v této oblasti. Ona totiž často virtuální fascinace zabíjení mizí při konfrontaci s brutální realitou.
Ta od OSN zmiňovaná osvěta má tedy mnoho aspektů. Zmínil jsem se jen o těch, které pokládám za nejdůležitější. Hovoří se také často o problému navrátilců. Zde je tím největším společenským problémem, že se v očích těch, kteří násilí obdivují, vracejí jako hrdinové. Jsou to pro ně ti, kteří „poznali“ život jako takový. Jsou to ale i ti, kteří málokdy přiznají, že utekli ze strachu před vlastní smrtí. O tom ovšem nemluví, být hrdinou je lepší.
Mnozí mi vyčítají, že jen kecám a nenabízím řešení. Souhlasím jen s tím druhým. Já se jen pokouším nabádat k přemýšlení. V tomto případě jsem toho názoru, že je nutný diferencovaný přístup a hlavně by pomohlo užívat přesného názvosloví. Nesklouznout na rovinu populistických hesel a primitivní nenávisti. Stejně zrádné by bylo s nevědomostí nám vlastní vyhlásit „svatou“ válku. To by bylo to nejhorší. Sebekriticky si musíme přiznat, že jí ani nejsme schopni. Chybí nám k tomu ten opravdový fanatismus. Naše kultura nás již o tuto vlastnost všeobecně připravila, zůstává jen výsadou jedinců.
Nám nezbývá nic jiného než pragmatismus. Brát realitu tak jak je a nepodřizovat její výklad politickým cílům, které ne vždy míří tam, kam jako společnost toužíme jít. Mnohdy se totiž programy politiků skutečným problémům vyhýbají. Podporují jen řevnivost, ze které žijí. Tím ale oslabují společnost a mnohdy brání řešit to, co je nezbytné s ohledem na životaschopnou budoucnost.