kotyk-blog.cz

Odpověď  je jednoduchá. Společnost, která zakazuje držet se zdravého rozumu, nemá jinou možnost. Skoro bych řekl, že je to nejhorší dědictví minulého režimu. Systému, kdy logika věci byla nahrazena ideologickými pravidly.

Stačí se zamyslet nad včerejší tragickou nehodou, kdy nezkušený a zpanikařený řidič způsobil tragédii jen na základě toho, že nebyl ochoten akceptovat výstražný signál na nebezpečném železničním přejezdu. V médiích nám pak desítky odborníků sdělily, že se jedná o běžný přestupek. Mají na to i důkazy v podobě obrazových záznamů. K čemu je používají? Ke statistikám?

Předávají je policii? Asi ne. Proč také. Dokáži si představit ty symbolické pokuty, které nemají žádnou souvislost s veřejným ohrožením ostatních občanů. Nikdy jsem také neslyšel, že by takový potencionální vrah ztratil na místě řidičský průkaz a obdržel pokutu ve výši třeba 50.000 tisíc. Prosím, na místě a bez odvolání se na všemožné výklady zákona.

Stejně je tomu při překračování rychlosti v oblasti rekonstrukcí na dálnicích. Ta osmdesátka je zde mnohým k smíchu. Nedivím se. Není zde nikoho, kdo by jejich arogantní chování proměnil v pláč nad ohroženou existencí a to bez pomoci různých  výkladů naší legislativy. Jednoznačně jsou to přitom lidé, kteří vědomě ohrožují životy ostatních.

Ochranitelé zákona jsou zde bezmocní v tom smyslu, že nemají možnost a možná ani chuť chránit občany, což je jejich prvořadou povinností. Jednají tak, jak jednají, podle zákona anebo rozkazu. Není to trochu směšné? Není to arogance vůči všem slušným občanům, kteří jsou vlastně terorizováni těmi, kteří na zákon kašlou, protože se ho nebojí.

Kdo chrání ty, kteří se s malou dušičkou plouží při krajnici předepsanou rychlostí a mohou se jen modlit, aby je někdo neodstřelil? A pakliže k tomu dojde, tak se spolu s míněním expertů objeví sdostatek důkazů, že je to všeobecný úkaz nebezpečného chování, proti kterému se ale asi nedá nic dělat. Prý by pomohla  velmi drahá technika. Ale prý na ni nemáme? Či čekáme na dotace anebo její chybění zavinil zase nějaký ten zpackaný tendr. Jak jinak v Česku.

Vážení ministři, dejte mi pravomoc a jeden železniční přejezd či opravovaný dálniční úsek. Bude  vás to stát jen list papíru a podpis. Pochopitelně i se souhlasem, že každá osoba, která vědomě ohrožuje životy ostatních občanů, nemůže počítat s tím, že výdaje na jeho potrestání v žádném případě nejsou ochotni platit ti, kteří jsou v ohrožení života. Ten, který hazarduje s existenci a mnohdy i životy druhých, si zaslouží i adekvátní trest.

Bylo by to nejen spravedlivé, ale byla by to i ochrana občana, která je pro naši vládu tou největší prioritou. Tedy měla by být. Zatím se naše vláda jen úzkostlivě stará o dodržování zákonů, které jsou mnohdy jen výplodem akademických teoretiků, či těch, kteří se chtěli pojistit, aby jejich nedodržování nemělo citlivé následky, či neohrožovalo existenci viníků.

V Česku je už zvyklostí chránit zákonem hospodářskou kriminalitu. A vůbec chránit mocné. Je to více jak smutné, přímo tragické. Moc to připomíná starý režim. Mnou popsané však ukazuje i to, že stát není ochoten učinit i ty nejjednodušší kroky k ochraně života občanů samých. Většinou argumentují tak, že vzniká dojem, že jim v tom brání zákon, který je ve jménu spravedlnosti na straně viníka.

Zní to hezky. Vystupují jako ochránci spravedlnosti. Tváří se přitom starostlivě. Včera dokonce i s projevem účasti nad ztracenými životy. Vyžadují za to mnohdy i potlesk. Je se vždy zdržím. Ty oběti mají totiž často na svědomí i oni. Jsou představitelé společenského systému, který není schopen chránit životy občanů. Je zdegenerovaný a nic mu nepomůže nálepka demokracie. Je to systém, který se stará o menšinové mocenské zájmy a zcela ignoruje potřeby a i oprávněné nároky většiny občanů, které má stát chránit před zlovůlí jedinců.

To je má odpověď na přání našich vládců, kteří se asi obrátili k mediálním tvůrcům s prosbou, poněkud snížit rozmáhající se strach občanstva před uprchlíky. Nevím jak na to přišli. Tedy, že se bojím uprchlíků.

Se vši pravděpodobností se také naši politici stali obětí falešného obrazu o naší společnosti a dění ve světě, kterou nám zprostředkovávají média. První a povrchní pohled může ale skutečně vzbudit zdání, že občany přemáhá, ba přímo ohromuje strach z cizinců, že se bojí  islámu a obávají šíření teroru. Ti odpovědní se domnívají, že tu největší zásluhu na tom mají falešné a tendenční informace.

Naše milá vláda se dokonce rozhodla, že je nutno proti tomu bojovat a zamezit tak možné  hysterii. Jistě je mnoho „očitých“ svědectví a „životních“ zkušenosti zveřejňovaných na mediálních sítích pouhým výmyslem chorobných mozků či profesionálních propagandistů. Je tedy více jak logické, že je nezbytné proti tomu nějak vystoupit, uvést věci na pravou míru. Ale jak?

Prohlášením politiků? Nespadají ale i jejich informace určené občanům do oblasti ne zrovna věrohodných faktů? Kolikrát již oni sami prokázali triviální nevědomost, neschopnost a hlavně nemorálnost. Jak je možno jim věřit, když často nedokáží vyřešit jednoduché společenské problémy. Jak důvěřovat těm, pro které je třeba házení vajíček rozvášněných demonstrantů nepřekonatelným legislativním problémem. O papírových šibenicích ani nemluvě.

Se vší pravděpodobní si ti vládnoucí postavičky vezmou v boji proti hysterii na pomoc mínění expertů. Politologů, arabistů a jim podobných? Máme jich skutečně sdostatek. Hlavně těch, kteří v životě neopustili akademickou půdu a hovoří o ideologiích a islámských společnostech s hlubokým přesvědčením, aniž by jen jeden den v takové kultuře prožili. Jejich verbální formulace působí fundovaně, ale nemohou nijak zakrýt rozpor s realitou.

Nevím, jsem asi nepoučitelný ignorant vědění a zaujímám celkem arogantní postoj, pokud jde o akademické diskuse o střetu kultur. Málokdy totiž mohu s těmi „experty“ souhlasit. Možná, že to souvisí s faktem, že jsem mohl působení islámu na společnost a z něho často vycházející terorismus po celých 17 let skoro denně pozorovat.

Naučil jsem se nemít strach z teroru. Nejde to jinak. Je to proti němu jediná účinná zbraň. Nezbytné a životně důležité však je, že si jeden musí uvědomit jeho nebezpečnost. Hlavně pak sílu islámského fanatismu, který dokáže ovládnout masy. Nezbavil jsem se však nikdy strachu z evropských politiků, kteří v zajetí poltického populismu často otevírají náruč kulturám, jejichž cíle jsou v přímém rozporu s naší evropskou kulturou.

Mám strach z toho, že za mou svobodu a bezpečnost jsou odpovědni lidé, kteří takové hodnoty nejsou schopni ubránit. Žijeme v demokratické společnosti, kde ochrana jedince je vložena do rukou námi volených zástupců. Jsme kulturní společnost, kdy jedinec již zdaleka ne plně rozhoduje o vlastním osudu. Nenosíme zbraně k osobné ochraně. Nemusíme bránit vlastní rodinu a dům. Mnohdy ani nesmíme.

Hysterie kolem uprchlíků by byla opravdu zrádná, bylo by to přiznání bezbrannosti a vlastní neschopnosti. Ale populistické vládní mediální kampaně jsou jen přiléváním oleje do ohně. Jediné co by pomohlo je, aby nastala doba činů. Naše vláda si musí opět vydobýt důvěru, kterou den ze dne ztrácí. Musí ukázat sílu, ale hlavně jednotnost. Zatím je to spolek ješitných jedinců, kteří bojují o politické přežití. Zájmy společnosti a občanů jsou pro ně jen podkladem pro spekulace jejich mediálních poradců.

Plně také využívají nevědomosti mediálních tvůrců, především novinářů, kteří jsou pod kontrolou informačního tržního hospodářství. Jsou to právě oni, kteří se snaží informovat veřejnost pomocí různých „expertů“, kteří většinou jen ohřívají akademickou polívčičku vlastní existence. S neutuchající pílí pak rozpitvávají životní zkušenosti mnohých, kteří varují před tím, co sami prožili a před čím by rádi varovali ostatní.

A ti, životem poznamenaní, jen zírají, jak se jejich reálně prožité bytí rozplývá pod tíhou všemožných statistik a vědeckých analýz. Nemohou prostě uvěřit tomu, že to vše co zažili, byl asi nějaký sen či fantazie. Něco neskutečného, něco co si jen namlouvají. Mlčky pak mohou jen přihlížet, jak je společnost vtahována do virtuálního světa. Světa politiků a medií, kde obraz reálného života nenachází místo.

Ano, proti hysterii je nutno bojovat. Ale nejúčinnější je jen pragmatismus. Jen fakta, která působí věrohodně  a nastolí důvěru. Pak se zájem o mýty a falešnou propagandu rozplyne sám od sebe. Ostatně osud uprchlíka mám také za sebou. Je to boj o přežití. Pokus o získání životní úrovně hostující a většinou vyspělé země. Nezbytným pomocníkem je i využít každé slabosti společenského systému. Mnohdy bezbrannosti, kterou vytváří nejednotné a hašteřivé politické vedení.

Naše vláda stojí před nelehkým úkolem. Musí se totiž sjednotit dříve, než se sjednotí vědomí veřejnosti. Musí zabránit tomu, aby se hysterie nestala politickou silou, kterou by bylo nutno respektovat. Nejhorší by však bylo jí podlehnout. To by asi nepřežila nejen vláda, ale i naše kultura.

Myslím, že ano. Tedy pokud jde o místo, kde tě na dovolené může překvapit bomba či střelba nějakého toho teroristy. A pokud mu nevěříš, tak věř třeba mně, já se v takovém prostředí léta pohyboval.

Ano, tržnice, restaurace a obchodní domy jsou oblíbeným místem, kde dochází většinou k výbuchu. A ta střelba se často ozve tam, kde jsou nějaké turisticky zajímavé objekty. Tedy památky, které je možno obdivovat na volném prostranství. K tomu všemu patří pochopitelně i pláže. Největším paradoxem ale je, že když se osamoceně vydáte někam na vlastní pěst, tak vás zase může někdo  unést.

Mohu jen doplnit, že zrádné jsou i bezpečnostní kontroly při vstupech do různých objektů a budov. Tam se většinou vyhodí nějaký ten blázen do vzduchu uprostřed fronty čekajících. Stejné nebezpečí se však skrývá i při cestování autobusem. Když se to vše shrne, tak jde vlastně vždy o obvyklá turistická místa, kde se cestuje, něco obdivuje anebo nakupuje.

Velké nebezpečí se však skrývá i na místech, kde k výbuchu již došlo. Pokud jsi to přežil, tak nebuď zvědavý. Jsou blázni, kteří nastraží či použijí bomby dvě. Ta druhá vybuchne teprve v okamžiku, kdy se všichni seběhnou na pomoc. Je to podlé a velmi tragické. Nebezpečí však sebou přinesou mnohdy i bezpečnostní složky. V arabských zemích jsou to většinou špatně vycvičení lidé a střílejí bezhlavě kolem sebe, když mají pocit, že ohrožení trvá.

Takže mohu doporučit taková místa co nejrychleji opustit a nesnažit se o exkluzivní záběry za účelem je později prodat. Vím o čem mluvím, já si tím vydělával. Není to opravdu pěkný pohled a je to i nebezpečné, jeden se může zaplést do místního konfliktu. Vládne tu atmosféra nebezpečných emocí, primitivnosti a barbarství.

Když se tím vším budete řídit, tak můžete prožít celkem prapodivnou dovolenou. Bude  asi doprovázena strachem. Zbytečně. Ten můžete klidně nechat doma a vzít sebou raději trochu rozvážnosti a opatrnosti. Neberte sebou do letadla strach, ten je špatným rádcem v krizových situacích. Může způsobit nebezpečnou paniku. Rozhodněte se raději doma v klidu a před cestou.

Je možno uvažovat i v oblasti statistik. Ta možnost, že se stanete obětí teroristického útoku je skutečně mizivá. Nikdo vám ale nedá jistotu, že se tak nestane. Ale je to opravdu relativní. Když jsem žil v Izraeli, bylo pro mne větším nebezpečím jezdit autem. Tamní řidiči skoro denně usilovali o můj život.

Měl jsme ale štěstí, nikdy se mi nic vážného nestalo. I tu nezaviněnou nehodu, kdy jsem pak odepsal auto, jsem celkem bez úhony přežil. Doplatila na to jen pojišťovna. A tu bombu, která byla pro mne náhodně určena, jsem asi o deset vteřin propásl. Kulky jsem slyšel jen létat kolem mé hlavy, ale všechny mne minuly. Možná zázrak, ale možná i určitá zkušenost, kterou si jeden může osvojit.

Ono se dá docela normálně žít i s nebezpečím teroru. Je to v podstatě součást obrany společnosti, její suverenity a hrdosti. Ale každý si to musí vyříkat sám se sebou. Není nikoho, kdo by dal univerzální radu, nehledě záruku na absolutní bezpečí. Může v tom být jen určité uklidnění. Zmírní to i pocit bezmocnosti, ale je to trochu zrádné. Každý pozná sám sebe teprve v okamžiku, kdy prožije pocit ohrožení vlastního života.

A proto je velmi důležité si o všem popřemýšlet dříve, než se jeden vydá na cestu. Dělal jsem to i já. Věděl jsem, že jdu často do nebezpečí. Ale snažil jsem se zachovat klid a pozorovat okolí. Pokoušel jsem se odhadnout, kde by se nebezpečí mohlo skrývat, abych ho odhalil dříve, než ono mne. Věřte mi, jde to. Ale přiznám, že jsem to nepokládal za dovolenou. Pokud se mne zeptáte, zda bych jel jako turista do Tunisu, tak odpovím ne. Já ten svět poznal, já vím jaký je.

Domnívám se tedy, že ten, kdo dokáže v těchto dnech jet v klidu do takové země, udělá velký pokrok v poznání světa. Trochu se i oprostí od falešného obrazu, který nám nabízí média a politici. Přiblíží se k jeho poznání, naučí se ho akceptovat. Pokud si nebude hrát na falešného hrdinu, tak si sám sobě dokáže, že je schopen vnímat svět bez falešného pocitu bezpečí. Začne ho možná brat takový jaký je.

To je tón, který ovládá postoj EU k Řecku. Prý je to nejposlednější varování a výzva. Tímto slovem se ale hlavně ohánějí politici, kteří nemají nejmenší představu o tom, jak se taková hospodářská krize vlastně řeší.

A tím druhým oblíbeným slovem je šetřit, šetřit a znovu šetřit. Skoro nikdy nepadne slovo efektivnost. Není divu, je jim cizí. Stačí jen prostudovat mnohé výkazy jejich pracovní činnosti. Třeba se i podívat jak řeší nezaměstnanost a hospodářské problémy ve vlastních zemích a na jejich dluhy. V podstatě jsou to dobře placení populisté.

Řecko prostě potřebuje peníze. Ať to již dopadne jakkoli. Ultimátum na tom nic nezmění. Nehledě na to, že si ho dal Brusel sám sobě. Je ve slepé uličce. Vůbec není důležité, jak se zachovají řečtí politici, kteří se rozhodli pro tuto pokerovou hru. Celý finanční svět spíše čeká na to, jak se zachová EU.

Je to boj rozhalenky proti kravatám. Na jedné straně středomořské bohémství a na té druhé slabý pokus o zachování formální korektnosti těch, kteří také neví kudy kam. Výhodou Řecka je, že už nemá co ztratit. Jeho karty leží otevřeně na stole. Je to ale EU, která nemá odvahu přiznat barvu. Jsou to ti pánové v Bruselu, kteří ještě hrají o prestiž.

Ultimátum je nebezpečné slovo. Ten, který ho vyslovuje vůči druhému, by měl přesně vědět co nastane, pakliže uplyne. A to zatím neví nikdo. Oprávněně. Vše je totiž odvislé od toho, jak se zachová finanční svět, který je nekontrolovatelný. Již se zcela osamostatnil a ovládá nás všechny. I celá EU je v jeho područí.

A tak nevím, kdo má větší strach. Zda ti v rozhalenkách, či ti pánové v kravatách a tmavých oblecích. Osud Řecka je totiž také jejich osudem. Jsou to oni, kteří prozatím pomocí miliard natírali jen fasádu marodného politického a hospodářského systému země, která musela navenek působit jako rovnoprávný partner v uměle vytvořeném nesourodém politickém spojenectví.

Pravda, že se Řecko chovalo více jak lehkomyslně. Ba asi i nekorektně. Ale jak je to s tou korektností v Bruselu? Není to prapodivný spletenec finančních a politických kruhů, které egoisticky chrání mnohdy jen osobní zájmy? Je opravdu zcela transparentní kudy a kam proudí ty ostatní miliardy?

Je mi Řeků opravdu líto. Stali se prubířským kamenem pro bruselské politiky. Možná, že se skutečně rozhoduje o dalším osudu EU. Brusel vyslovil ultimátum. Ti naivní politici si přitom neuvědomili, že přijde okamžik, kdy budou muset položit také karty na stůl. Přiznat barvu. Ukázat vlastní cenu. A to před celým světem.

A není žádným tajemstvím, že v dnešním globálním světě existují síly, které z podobných situací těží. Dokáží přitom vydělat miliardy a mnohdy i upevnit politické zájmy. A v současné době je Řecko na prodej. A to velmi levně. Může následovat i řetězová reakce, která by přinesla volnou aukci i ostatních zemí EU.

Takže to trošku neuváženě vyřčené ultimátum vůči Řecku může být i tou poslední a zásadní zkouškou pro Brusel. Je přitom naivní věřit politikům a prapodivným ekonomům věštícím z křišťálové koule, kteří se nás snaží přesvědčit, že se nás to vše netýká, že nás to nepostihne. Mají možná pravdu pokud hovoří o dnešku. Ale o tom, co přinese budoucnost většinou taktně mlčí. Ultimativně. Jak jinak.

Takové tvrzení není daleko od pravdy. Ve skutečnosti je to ale jen populistické označení bez kontextu. A pokud ho používají politici, tak je to jen alibistické zakrývaní skutečných chyb.

Nehledě na to, že na většinu politiků, poslanců a zástupců v Bruselu platí to samé označení. Najděte mi jednoho, kterého by nelákaly ty finanční odměny, kterých si užívají bez toho, aby museli skutečně pracovat. Tedy v tom smyslu, produkovat něco prospěšného. A to ani nemluvím o neexistující odpovědnost za špatná a falešná rozhodnutí. Chovají se přesně tak jako ti Řekové.

A když k tomu přidáme i celý bankovní systém, který se v převážné míře stal jen továrnou na virtuální peníze, můžeme pak pojmu „vyžírka“ používat bez toho, abychom měli špatné svědomí, že třeba jen tak nadáváme a snižujeme se  na hospodskou úroveň těch, kteří vědí vše lépe. Já osobně se bráním používat „silných“ slov jen tak, ale mnohdy není jiného zbytí, protože  jsou oprávněná.

Důvod je jednoduchý. Stačí si položit otázku: Co nás trápí v těchto dnech? Uprchlíci, islámští fanatici a Řecko. Jen tyto tři případy dokazují, že na prvopočátku všech těchto problémů stálo nějaké poltické rozhodnutí od „vyžírků“. Většinou od vysoce postavených osob prapodivného charakteru a vzdělání. Bohužel demokraticky zvolených.

Pochopitelně, že je možno takové tvrzení použít a dokázat, že demokratický systém selhává. Ale proč? Odpověď je opět jednoduchá. Nenajdete skoro žádného opravdu inteligentního a vzdělaného člověka, který by byl ochoten vstoupit na politickou půdu, kde vládně nevzdělanost, arogance, intriky a podrazy. Prostě to vše, co charakterizuje boj o moc.

Nenechme se proto zaslepit útočností mnoha politiků, kteří nenacházejí slov pro chování Řeků. Tento hrdý národ byl zneužit machry evropské politiky, kteří toužili jen po moci ve velké Evropě. A ty miliardy, které tam tekly, byly jen zbožným přáním, že to nějak dopadne. Pravda, Řekové si užívali. Ale proč ne? Ukažte mi člověka, který odmítne levný peníz.

Pochopme konečně, že paní Merklová učinila již pokání, když prohlásila, že když padne díky Řecku euro, tak padne i EU. Vždyť to není nic jiného, než přiznání neživotaschopnosti poltického systému, který je založen na fiktivní ekonomické a hospodářské konstrukci, která postrádá veškerou logiku pokud je podrobena pragmatické analýze.

Pro Řecko neexistuje jiná cesta, než bankrot. Tvrdé, ale nezbytné řešení. Jen tak je možno obnovit základní ekonomické a bankovní principy. Evropa by měla být nápomocna. Hlavně však ti, kteří se nemalou měrou podíleli na současném stavu této země. Ale s plným vědomím, že je to poslední varování ne pro Řeky, ale pro všechny státy EU.

Pakliže se Brusel rozhodne pro nějakou další ideologickou „injekci“, tak jen prodlouží agónii. Cílem ale nebude, jako již léta, pomoc řeckému lidu, ale pokus o záchranu vlastní naivní a velikášské politiky EU. Je to totiž také „země“ Brusel, která stojí před bankrotem. Na životě je držena jen prapodivným bankovním systémem, kde se hodnota peněz neurčuje podle produktu, ale podle poltického zájmu.

Je to prapodivný svět novodobých loupežníků. Ale ne těch „dobrých“ kteří brali bohatým a dávali chudým. Jsou to spíše  vyžírkové a paraziti, kteří žijí z tvrdé práce miliónů novodobých otroků globálního světa. Vytvořili si k tomu virtuální prostor, kde mohou vládnout a bohatnout. Realita života je mnoho nezajímá. Osudy lidí už vůbec ne. Proto se také cítí zaskočeni, když nastanou skutečné problémy. Uprchlíci, islámští fanatici a třeba právě Řecko. Nejsou schopni reagovat tak, jak to život vyžaduje. Mnohdy tvrdě a nekompromisně. Asi to ani neumí, protože již léta žijí v naivním politickém světě, který je nekonfrontuje s každodenními strastmi občana.

Takže Řekové jsou v mých očích spíše dobrovolnou obětí. Nanejvýš spoluviníky, ale v žádném případě ne tím hlavním faktorem, který je přivedl tam, kde se nyní nacházejí. Ti, kteří se o vše přičinili, sedí někde jinde. A my máme poslední šanci si uvědomit, že to, co postihlo Řeky, může zasáhnout i nás. Současná poltická a ekonomická konstrukce EU je nestabilní systém, který je závislý jen na politických úmluvách, uměle vytvářené důvěře a jen proklamované soudržnosti.

Hlavně však na tisku peněz, kterých je používáno jako politického úplatku. Celý ten systém ukazuje neschopnost řešit životně důležité problémy, postrádá schopnost rozeznat jejich prioritu a nebezpečnost. Můžeme se jen modlit, aby nepřišla vichřice. Útěchou by nám mohla být zkušenost, že jsou to právě příliš velké stromy, které se v silném větru lámou. Ty malé se dokáží ohnout, aby se opět narovnaly.

A tak není možná špatné, že zatím máme vlastní měnu. Měli bychom si také uvědomit, že máme i vlastní hranice, které by nebylo špatné chránit. Jediné, co nám ještě trochu schází, je vlastní rozum. Najít ho a oprášit bude asi to nejtěžší. Při pohledu na Řecko bychom si ale měli uvědomit, že absolutní závislost na EU může být zrádná a pro naši budoucnost trochu nejistá. Je to sice velké lákadlo, ale polknout ho jako návnadu, je trochu nerozumné.

Asi ano. Již to mnohokrát dokázal. Nikdy si přitom neodpustil formu nadutosti a přezíravosti. Bohužel také nevědomosti. V tom dokonce předčí i mnohé novináře a to už je co říci.

Většinou s amatérským populismem dokáže vysvětlit veřejnosti, že nic neví, ale že asi není něco v pořádku a že se to musí důkladně prošetřit. Klasickým případem je právě ta šibeniční událost. Jistě, že na to může mít osobní názor, ale zda jeho osobní postoj by také měl být pragmatickým komentářem ministra vnitra, o tom pochybuji.

Demonstrace je demonstrace. I ta nejmírumilovnější je naplněna symboly, které se mnohým příčí. Jak jinak? Je to shromáždění občanů, kterým se většinou něco nelíbí a kteří jsou toho mínění, že byrokratická cesta odporu a projevu nespokojenosti nefunguje. Jen jedno zde nemá opravdu místo, přímé fyzické násilí.

A šibenice a vajíčka jsou součástí takovýchto shromáždění více něž často. Je tomu tak dobře, protože jen tak máme možnost si uvědomit, že je zde někdo, kdo takovýmto způsobem formuje mínění o něčem, s čímž nesouhlasí. Je na nás občanech se k tomu vyjádřit. Je i na legislativě posoudit, zda nedochází k porušení zákona.

Ovšem odsoudit řadového policistu za to, že on neví, co neví nejen občan, ale i sám ministr vnitra je podlé a populistické. Je totiž více než jisté, že pokud by ten „odpovědný“ policista ty šibenice nařídil odstranit, asi by se to neobešlo bez fyzického zásahu. A jsem si jist, že by to byl zase právě pan ministr Chovanec, který by se starostlivou tváří nevědoucího politika předstoupil před kamery, aby občanům ohlásil, že se vše musí přešetřit.

Jistě je na místě se zamyslet nad tím, zda ty šibenice jsou opravdu vhodné. Ale jestliže jich začne ministr vnitra populisticky používat k propagandě vlastní nevědomosti a dokazování právní nekompetence, pak je možno i tvrdit, že díky za ně. Jak bychom se jinak dověděli, že máme zase nějakého politika, který se na tento post asi náhodně zatoulal.

Ještě jednou. Pan Chovanec se neustále domnívá, že každý policista by toho měl vědět více, než on sám. A nejen to. I odbornost řadového policisty by měla převyšovat tu pana ministra. To je však trochu šibeniční humor, který je ale tak primitivní, že by se nad tím měl občan zamyslet. Ale zároveň si uvědomit, že svalovat na policii vinu za všeobecnou občanskou nevědomost skloubenou s nedostatkem morálky, kde jsou nám naši politici velice často příkladem,  je více jak podlé.

Nic. Jeho hlava duní jakoby prázdnotou toho pověstného sudu. Tedy z pohledu Evropana. A to je celý náš problém, protože my se snažíme diskutovat a nenasloucháme echu vycházejícímu ze zdánlivé prázdnoty.

Pochopitelně, že mám na mysli ty, kteří v současné době mají v druhé ruce korán a my je označujeme za teroristy. Potkal jsem jich desítky, možná stovky. Mou jedinou starostí vždy bylo, aby ta hlaveň pokud možno nemířila na mne. Nic víc, nic míň. Přesvědčovat je o tom, že to střílení nemá smysl, jsem se nikdy nepokoušel.

Bylo by to zbytečné, zbraň zosobňovala jejich myšlení, byla jim blízká a přítelem. Učinili svobodné rozhodnutí, že zabíjet druhé, je ta nejlepší cesta k něčemu v co je někdo přesvědčil, aby uvěřili. Nikdy také nepochopí, že jejich primitivnosti někdo zneužívá. Nikdy nepochopí, že riskují vlastní život ne za „svatou“ věc, ale za nějakého vůdce, který touží po moci.

Ty tvůrce ideologií jsme také potkal. Jsou to mnohdy vzdělaní pánové. Lidské oběti berou jako ten nejúčinnější mediální prostředek k rozsévání strachu a nejistoty ve společnostech, které pokládají za nepřátelské. Soucit s mrtvými nemají, spíše jen kalkulují, aby jich bylo dost k zaplnění všech informačních zdrojů a také v tak drastické formě, aby ovládli hlavní titulky a tím i mozky světové veřejnosti.

Ve vlastní společnosti pak stejným způsobem upevňují nadvládu nad všemi těmi, kterým nezbude nic jiného, než vyjádřit solidaritu s touto prapodivnou politikou brutálního násilí. Jinak riskují život. Musí se vyrovnat s tím, že jejich svět je ovládán primitivním barbarstvím a že žijí v docela jiných zemích, něž naše evropská civilizace. Oni to vědí, my ale ne.

Oni i vědí, že moudrá slova a poltická naivita ve formě intelektuálního přesvědčování nic nepomáhá a budí jen výsměch u těch, kteří mávají zbraní. Poddaný má jen tři možnosti. Buď se přidá na stranu násilí anebo proti němu začne stejně brutálně bojovat. Tou třetí je pak útěk neznámo kam. Jsou to živočišná rozhodnutí boje o přežití. Nenajde se v nich ani špetka politického uvažování, které v naší společnosti tak zdomácnělo.

Typické pro nás jsou ty věčné diskuse bez toho, aby se dospělo k pragmatickému řešení bez ohledu na to, zda je v souladu s naší morálkou, která vychází z toho, že období barbarství máme již dávnou za sebou. V celku pravdivý předpoklad. Ale platí jen pro naše společnosti. Více méně. Protože nesmíme zapomenout na to, že i mezi námi žije dost jedinců, a není jich zrovna málo, kteří se přidávají k těm, jimž je kalašnikov tím nejlepším přítelem.

Takže i u nás je barbarství k nalezení, ale má jen latentní formu, snad ho dokážeme udržet pod kontrolou. Jenže tato forma násilí se občas chová jako virus. Nebezpečná infekce. Primitivní barbarství se dá importovat a nalezne odběratele. Při našem tak milovaném globálním pohledu na svět bychom na to neměli zapomínat. Není také na škodu si přiznat, že máme možná také jen ty tři možnosti volby rozhodující o naší budoucnosti.

Vlastně dvě, protože to, že bychom přešli na druhou stranu, je nepravděpodobné. Takže buď bojovat anebo utéct. Pokud se rozhodneme pro odpor, musíme tak učinit se stejnou brutalitou, jakou užívá nepřítel. Jestliže toho nejsme schopni, tak musíme utéct. Ale kam? Chceme snad opustit naši zem. Vlast našich předků. Pochybuji o tom, že k tomu máme chuť.

Pak tedy musíme bojovat, nic jiného nám nezbývá. Jsme toho však schopni? Zatím ne. Minimálně v takové míře, jak by to od nás budoucnost očekávala. Spíše kličkujeme a politicky jsme již vlastně na útěku. Ale také ne přímým směrem. Točíme se v kruhu, jako stádo vyděšených oveček a zbaběle hledáme nepřítele tam, kde není.

Jestliže nedokážeme otevřeně hovořit o problematice invaze uprchlíků, staneme se jimi také. Naivně diskutujeme v Česku o stovkách, kteří nás „ohrožují“. Jistě, je to populisticky plnohodnotná diskuse. Umožňuje nám zapomenout na ty milióny, které jsou asi již na pochodu. V arabském světe je k tomu nutí kalašnikov a v Africe se k tomu ještě přidá změna klimatu.

My jsme hrdi na to, že jsme přistáli na Měsíci, chystáme se dobýt Mars. Úchvatné. Tomu s tím kalašnikovem je to ale k smíchu. My jsme mu k smíchu, protože neumíme ochránit vlastní domov. V jeho očích jsme zdegenerovaní slaboši a hlupáci, kteří nechápou vlastní představy o globálním světě. Ten barbar to již pochopil. Je to globální boj o přežití. A také ví, že my v Evropě jsme na dobré cestě stát se obětí vlastních vizí, které však žijí jen v našich představách a které nejsme ochotni a také schopni uskutečnit.

…tak se nemůžeme divit, že se žáci na tu osůbku za katedrou dívají s falešným soucitem. Prostě musí chodit do školy, aby nám pan učitel neumřel hlady.

A rodiče se pak ještě často starají o to, aby ten vzdělaný sociální případ moc nezatěžoval mozečky jejich dětí. Nápomocno je jim i dostatek prapodivných agentur, které asi požívají větší podpory státu, než obec učitelská. Cílem je ochránit rodiče hloupých žáčků. Pro ty se vždy vymyslí nějaký ten zákon, který by je uchránil nařčení, že zanedbali výchovu vlastních dětí a obvinit z toho pedagogy.

Páni poslanci a ministři, nebylo by načase zanechat alkoholických půtek, licitace hlupáctví a intrik, likvidace protivníků podle starých „osvědčených“ metod a trochu se věnovat něčemu prospěšnému. Třeba tomu, abychom měli chytré děti mající respekt před „rákoskou“ a vědomostmi.

Jistě tím vrůstá nebezpečí, že by se z nich mohli rekrutovat vaši odpůrci a možná i hodnotní nástupci. Chápu, odbornost nenávidíte. Stejně tak inteligentní občany. Moc vám koukají na prsty a do všeho kecají.

Co tedy s tím? Nic. S nějakým tím zákonem odstraňujícím tuto kulturní ostudu trochu počkat a hrát na čas. Vždyť je vám potěšením se dívat, jak se učitelé řadí pěkně do fronty s těmi „neintegrovanými“ na všech těch sociálních zařízeních, které tak pěkně vytváříte pro ty, kteří nemají práci.

Tedy alespoň v období prázdnin, kdy tisíce učitelů ztratí práci podle vašich zákonů. Respektive sadistického přání. Ono i ta almužna, kterou nazýváte platem, vás asi přivádí k politickému orgasmu. Ale může to být pomsta. Odplata za vaše možná ne zrovna chvályhodné vysvědčení.

Mohla by to být i nezapomenutelná výčitka za to, že se vám učitelé pokoušeli vštípit základy společenské morálky a odpovědnosti. Máte pocit, že vás oklamali a vykládali vám nepotřebné nesmysly. Pravda. krást, podvádět, intrikovat a chovat se nemorálně, to vše vás neučili. To jste si museli osvojit po večerech. Ano, jste dobří samouci.

A tak vás asi uspokojuje, když se ti odpovědní za budoucnost společnosti naučí troše pokory. Jak za starých časů. Tehdy tuto službu vládnoucím magorům odebíraly různé stranické prověrky. Tam dostal každý moc přemýšlející pěkně na kokos a vše bylo zase pod kontrolou. Asi v tom nacházíte i určitou zálibu. Tedy hlupák se vždy něčím takovým ukájí.

Jo, moc nad inteligencí je tím prvním pravidlem každé diktatury nevzdělanců. Fungovalo to vždy, tak proč ne i dnes.

Jsem o tom dokonce přesvědčen. Panuje si v Kremlu, Rusko mu leží u nohou a Evropou cloumají přízraky, se kterými se nemusí zabývat. Respektive nesmí. Západ si to nepřeje. Šťastný to člověk.

Pravda, ty sankce. Nutné zlo, je to daň za popularitu. Mohou za to zase ale imperialisté, tak jako vždy. Rusové jsou na to zvyklí, asi je to zase sjednotí. Moc se jim to sice nelíbí, ale nemají v krvi se nechat urážet a ponižovat. Zkoušel to Napoleon, Hitler a mnoho jiných. Každý pohořel.

A i ten Churchill, který je nenáviděl, hledal raději cestu dohody a o moc nad Evropou se s nimi podělil. Jinak je tomu u dnešních politiků. Ti také skřípají zuby, ale nedokáží to potichu, musí to ještě pořád komentovat a doprovázet mnohdy nesmyslnými gesty. Jako třeba tím, že z G8 udělají s pomocí ješitnosti a nadutosti G7. Nechají stát Putina přede dveřmi a říkají tomu diplomacie. Nevím, kterou školu světové politiky navštěvovali.

Přitom bych rád poznal politika, který by ve skrytu duše panu Putinovi nezáviděl moc, která mu dovolí vládnout. A nemusí pro to moc dělat. Jenom trochu zaharaší zbraněmi a propaganda západu se rozjede naplno, aby probudila ruského medvěda, který je nerad zaháněn do kouta a začne hledat vůdce. Jen hlupák by to nevěděl.

Bylo by nesmyslné si myslet, že tu nemáme další studenou válku. Každý se dušuje, že tomu nechtěl, ale prý nebylo jiné cesty. Jistě, když jde o moc a ješitnost, je dobrá rada nejen drahá, ale není ani nikoho, kdo by ji vyslyšel. A tak tu máme něco, co nám není nijak příjemné, ale naši politici si nedají říci. Vést svaté války, jak vidno, není jen výsadou náboženských fanatiků.

Jako bychom neměli jiné problémy. A ty jsou možná skutečné a ohrožují naše žití. Islámský stát, milióny uprchlíků a teď i Řecko. A přitom všem, jako by toho nebylo již dost, nás někdo nutí mít strach z Moskvy. A Putin si tam kraluje a nemá nic jiného na práci, než přemýšlet o tom, jak by se na té nemohoucnosti a naivnosti Evropy dalo vydělat.

Jsem asi amorální, zkažený a nemám potuchy o principech. Proč? Protože já bych o Krymu taktně mlčel a možná dal prsty pryč od Ukrajiny. Prostě udělal obvyklý obchod, tak jak je tomu již po staletí ve světové politice. Výměnou za to, že by nám mohla možná Moskva trochu pomoci. Utnout tipec fanatikům umí, nemá s tím, na rozdíl od nás, žádný problém.

Nechoďte na mne s nějakou tou hloupou ideologií o nebezpečí komunismu a ruské expanzi. Jedno skomírá a o hranicích se dá vyjednávat. Snad bychom to již měli vědět. Na obou stranách. Obchod je obchod. Poslední desetiletí to platí více, než kdy jindy v historii lidstva. Jen se do toho nesmí plést chorobné mozky, které touží po bezmezné moci a uznávající jen železnou pěst umlčující pragmatickou diplomacii.

A pak jsou tu všichni ti naivní populisté, kteří zneužívají lidských ideálů, útočí na emoce a dělají z nás poskoky volebních machinací. Vykřikují něco o spravedlivém světě, který neexistuje. Nutí nás bojovat za něco nového, aniž by přiznali, že nejsme nejen ochotni, ale i schopni obhájit to, co již máme.

Ne, že bych si nedělal starosti s tím, zda to pan Putin s tím Velkým Ruskem nepřehání. Ale domnívám se, že je ochoten o tom jednat, možná, že jeho představy mají určité hranice. V každém směru a významu. Nikdy bych se nezbavoval možnosti s ním zasednout k jednomu stolu. Dobře ví, že válka proti Západu je nesmysl. A že ta nebezpečí, která hrozí Evropě, nejsou pro něj jen výhodou, ale skrývají i ohrožení jeho plánů. Je pragmatik. Jistě, že je také ješitný a urážlivý. Kdo by nebyl? Ale dá se s ním jednat.

Zatímco s islámským státem to nelze. S uprchlíky už vůbec ne. A s Řeckem? To je důkazem politicko ekonomického chaosu, který pomalu ovládá Evropu. Ne, nemám strach z Ruska. Ale mám strach z evropských politiků, kteří jsou na cestě rozvrátit Evropu. Stále více vytvářejí atmosféru, která je živnou půdou pro radikalismus všeho druhu.

Rozdmýchávají nenávist a nebezpečný nacionalismus. Dávají prostor temným silám v našich společnostech. Oživují rasismus, nesnášenlivost a dávná nepřátelství. Proklamují nutnost evropské jednoty a denně dokazují svým hašteřením rozdílnost. Chtějí spravedlnost pro všechny a jsou nespravedliví k vlastním občanům. Roztahují deštníky nad životy jiných a vlastní lid nechávají stát v dešti.

Ano, jsem si jist, že to pana Putina strašně baví. Mne ne. Jeho posměch mne zasahuje a ponižuje. Občas i bezmocně zuřím. Hlavně proto, že již dávno vím, že hledat falešné viníky je obvyklá strategie mocenských systémů, které jsme prý odstranili. Nejsem si tím zcela jist. Pokud se dívám na viníky, tak jen vidím politiky, kteří ukazují prstem na někoho jiného.

Aby nedošlo k omylu. S panem Putinem si klidně sednu k jednomu stolu, ale nerad bych ho potkal sám v temné uličce.

Tedy ne hned. Nejdřív zblbne a pak dělá blbosti. Průvodním znakem tohoto procesu je všeobecná hysterie šířená mediálním světem, jež je skleníkem pro prapodivné odrůdy politických mozků obsahující ještě prapodivnější myšlenky.

Základním pravidlem pro tento vývoj je šíření nenávisti, pro kterou se vždy najdou důvody. Často oprávněné, ale i mnohdy značně manipulované anebo alespoň manipulovatelné. Tak jsme se třeba naučili nenávidět Rusko. V podstatě máme něco proti komunismu, ale to je moc složité, v tom se nevyznáme, tak to odnesou Rusové.

Kupodivu nemáme nic proti Němcům. Prostě jsme se dohodli na tom, že odsuzujeme jen nacisty či neonacisty. Zvláštní, měli bychom ty němčoury, poučeni z vlastní historie, vlastně nenávidět. Nečiníme tak. Jsou bohatí, rádi tam jezdíme nakupovat anebo pracovat. Spokojenost projevujeme také, když u nás investují.

Tuto základní nevyváženost v naší náklonnosti kompenzujeme tím, že bezmezně obdivujeme USA. Symbol svobody. Ano, jsou to právě symboly, ke kterým se mnohdy skoro modlíme, či které nenávidíme. Proč ne, je to jednoduché, jeden nemusí moc přemýšlet, stačí si posloužit tou či onou propagandou. Média a politici jich nabízejí přehršle. Každému podle gusta.

A tak si bahníme v naší lásce a nenávisti. Jsme ochotni si navzájem i rozbíjet hlavy. Nic nám nevadí, že tím nic neřešíme. Jen obhajujeme tu či onu propagandistickou formu. V podstatě je to ukázka reklamního působení na naše již dostatečně zblblé mozky, které ztrácejí schopnost přemýšlet. Svobodně uvažovat a rozhodovat sami o sobě.

Politikům to vyhovuje. Dobře vědí, že vše je jen záležitostí dobrého marketingu. Je to ta moderní věda, která se zabývá tím, jak je možno se ziskem prodat i ten nevětší šmejd. A tak se s naivitou návštěvníka orientálního bazaru necháváme obalamutit kdejakým pozlátkem. Rádi postojíme u stánku, kde na nás pokřikuje pan Obama a pan Babiš, s uplivnutím míjíme pana Putina. Nenávidíme EU, islám, uprchlíky a pak ještě ty Romy.

S naivitou turisty nakoupíme kdejakou tretku a po návratu domů se zase uvelebíme na našem gauči před televizí, abychom si našli něco, co potvrdí náš nákup anebo se rozčilovali nad tím, že nám někdo vykládá, že jsme se stali obětí šmejdů. Kupodivu nás obé svým způsobem uspokojí.

Nejsme schopni si přiznat, že jsme na tom stejně jako ta důvěřivá babička, která si koupila již  třetí zázračnou deku, která sice nehřeje, ale ty symboly na tom obalu jsou uchvacující a přesvědčivé. Vždy podlehne. A my také. Vždy se necháme nachytat. Volíme a volíme, pořád dokola. A blbneme a blbneme, pořád více a více.

Stávají se z nás lenoši. Dobrovolně parazitujeme na snahách druhých. Necháme se ovlivnit pubertální láskou a nenávistí, nejsme již vládci nad vlastním rozumem. Posloucháme teatrálním politikům, buď jim tleskáme, či je vypískáme. Toť vše. Jinak máme také strach. Máme obavy z toho, že bychom měli učinit rozhodnutí, která určí naši budoucnosti. Bojíme se z toho vyplývající odpovědnosti.

Raději si myslíme, že je to pan Obama, který nám zaručí svobodu myšlení. A že to bude pan Putin, kteří nám připomene, že nadvláda jakékoli velmoci je zrádná A že to bude třeba pan Babiš, který nás odnaučí krást amatérsky a v malém. Prostě stále čekáme na někoho, kdo by rozhodnul, jak se máme zachovat. Rádi „řešíme“ umělé problémy, které nám denně politici předhazují jen proto, aby upokojili naši hloupost a my se vyžili v nesmyslných diskusích, které v žádném případě neohrozí ty vládnoucí kašpárky. Naopak, jen tím potvrdíme jejich důležitost a nezbytnost pro naše bytí.

Co nám hrozí jako společnosti? Islám? Dobrá, omezme ho v Česku. Uprchlíci? Dobrá, obnovme suverenitu našich hranic. Moc krademe? Nechme toho. Volíme politiky, kterým nevěříme? Nevolme je. Podléháme křiklounům? Mějme odvahu nakázat jim, aby mlčeli.  Chceme nazývat věci po svém? Ne, jak nařizuje Brusel? Čiňme tak, za český jazyk neseme vlastní odpovědnost.

A nejen to. My neseme odpovědnost za vlastní budoucnost. Pravda, často k tomu potřebujeme spojence a musíme vzít na vědomí i existenci nepřátel. Ale ne vždy je nepřítel našeho spojence i naším nepřítelem. Podívejme se do naší historie, je více než poučná. Většinou jsme vždy museli bojovat spíše za někoho, než za sebe.

V těchto dnech vzpomínáme Jana Husa a mnohých hrdinů z období nacistické okupace. Ano, byli to většinou jedinci, kteří bojovali za nás, za Čechy. Není zapotřebí patosu při pohledu na jejich činy. Spíše by bylo na místě zamyšlení. Prožíváme období nebezpečné nostalgie. Jako bychom čekali na spasitele. Na někoho, kdo nám zase vrátí myšlenkovou svobodu a samostatnost. Jsme trochu bezradní a tyto touhy spíše přejímáme od jiných.

Nejsme ochotni bojovat, podléháme cizím vlivům. V minulosti, kdy jsme byli nesvobodní a pod útlakem, tak tomu bylo jinak. Bylo zde sdostatek těch, kteří bubnovali na poplach. Bez hysterie přinášeli pragmatické myšlenky, formovali naše sebevědomí, starali se o to, aby nezaniklo. Brojili proti bazaru nebezpečných ideologií. Varovali před pozlátkem a lží.

Není načase ukázat i našim mocným politikům jejich bezmocnost. Třeba dokázat, že když se město rozhodne zakázat hazard a prostituci, že to bude bez výhrad respektováno. Když se obec rozhodne, že „sociálně komplikovaní“ musí pracovat, tak tomu i bude. A když občané nechtějí mešity, tak se skloní i ten nejvyšší soud. A když chceme naše hranice bránit, tak nám to bude i povoleno.

Máme demokracii. Ta žije tím, že je respektována vůle občanů. Mnohdy i pokud je jen emocionální povahy vycházející z poznání našich předků. Máme politiky, kteří to nerespektují, často se chovají arogantně a diktátorsky. Často nás násilím nutí přijímat něco, co je nám cizí. Neodpovídá to naší mentalitě. Říkají tomu nezbytný pokrok, solidarita a co já vím co ještě.

Zapomínají ale na to, že vše nové potřebuje čas k tomu, aby to společnost převzala a akceptovala. Poučme o tom naše politiky a vzkažme do Washingtonu, Moskvy a Bruselu, že jsme se ještě nevzdali zdravého rozumu. Byť specificky českého a pro mnohé hlupáky nepochopitelného. Prostě najděme odvahu říci světu, že toho všeho blbnutí máme již plné zuby. A nejen to. Mám totiž stále silnější pocit, že se zase někde rozhoduje o nás bez nás.