To je má odpověď na přání našich vládců, kteří se asi obrátili k mediálním tvůrcům s prosbou, poněkud snížit rozmáhající se strach občanstva před uprchlíky. Nevím jak na to přišli. Tedy, že se bojím uprchlíků.
Se vši pravděpodobností se také naši politici stali obětí falešného obrazu o naší společnosti a dění ve světě, kterou nám zprostředkovávají média. První a povrchní pohled může ale skutečně vzbudit zdání, že občany přemáhá, ba přímo ohromuje strach z cizinců, že se bojí islámu a obávají šíření teroru. Ti odpovědní se domnívají, že tu největší zásluhu na tom mají falešné a tendenční informace.
Naše milá vláda se dokonce rozhodla, že je nutno proti tomu bojovat a zamezit tak možné hysterii. Jistě je mnoho „očitých“ svědectví a „životních“ zkušenosti zveřejňovaných na mediálních sítích pouhým výmyslem chorobných mozků či profesionálních propagandistů. Je tedy více jak logické, že je nezbytné proti tomu nějak vystoupit, uvést věci na pravou míru. Ale jak?
Prohlášením politiků? Nespadají ale i jejich informace určené občanům do oblasti ne zrovna věrohodných faktů? Kolikrát již oni sami prokázali triviální nevědomost, neschopnost a hlavně nemorálnost. Jak je možno jim věřit, když často nedokáží vyřešit jednoduché společenské problémy. Jak důvěřovat těm, pro které je třeba házení vajíček rozvášněných demonstrantů nepřekonatelným legislativním problémem. O papírových šibenicích ani nemluvě.
Se vší pravděpodobní si ti vládnoucí postavičky vezmou v boji proti hysterii na pomoc mínění expertů. Politologů, arabistů a jim podobných? Máme jich skutečně sdostatek. Hlavně těch, kteří v životě neopustili akademickou půdu a hovoří o ideologiích a islámských společnostech s hlubokým přesvědčením, aniž by jen jeden den v takové kultuře prožili. Jejich verbální formulace působí fundovaně, ale nemohou nijak zakrýt rozpor s realitou.
Nevím, jsem asi nepoučitelný ignorant vědění a zaujímám celkem arogantní postoj, pokud jde o akademické diskuse o střetu kultur. Málokdy totiž mohu s těmi „experty“ souhlasit. Možná, že to souvisí s faktem, že jsem mohl působení islámu na společnost a z něho často vycházející terorismus po celých 17 let skoro denně pozorovat.
Naučil jsem se nemít strach z teroru. Nejde to jinak. Je to proti němu jediná účinná zbraň. Nezbytné a životně důležité však je, že si jeden musí uvědomit jeho nebezpečnost. Hlavně pak sílu islámského fanatismu, který dokáže ovládnout masy. Nezbavil jsem se však nikdy strachu z evropských politiků, kteří v zajetí poltického populismu často otevírají náruč kulturám, jejichž cíle jsou v přímém rozporu s naší evropskou kulturou.
Mám strach z toho, že za mou svobodu a bezpečnost jsou odpovědni lidé, kteří takové hodnoty nejsou schopni ubránit. Žijeme v demokratické společnosti, kde ochrana jedince je vložena do rukou námi volených zástupců. Jsme kulturní společnost, kdy jedinec již zdaleka ne plně rozhoduje o vlastním osudu. Nenosíme zbraně k osobné ochraně. Nemusíme bránit vlastní rodinu a dům. Mnohdy ani nesmíme.
Hysterie kolem uprchlíků by byla opravdu zrádná, bylo by to přiznání bezbrannosti a vlastní neschopnosti. Ale populistické vládní mediální kampaně jsou jen přiléváním oleje do ohně. Jediné co by pomohlo je, aby nastala doba činů. Naše vláda si musí opět vydobýt důvěru, kterou den ze dne ztrácí. Musí ukázat sílu, ale hlavně jednotnost. Zatím je to spolek ješitných jedinců, kteří bojují o politické přežití. Zájmy společnosti a občanů jsou pro ně jen podkladem pro spekulace jejich mediálních poradců.
Plně také využívají nevědomosti mediálních tvůrců, především novinářů, kteří jsou pod kontrolou informačního tržního hospodářství. Jsou to právě oni, kteří se snaží informovat veřejnost pomocí různých „expertů“, kteří většinou jen ohřívají akademickou polívčičku vlastní existence. S neutuchající pílí pak rozpitvávají životní zkušenosti mnohých, kteří varují před tím, co sami prožili a před čím by rádi varovali ostatní.
A ti, životem poznamenaní, jen zírají, jak se jejich reálně prožité bytí rozplývá pod tíhou všemožných statistik a vědeckých analýz. Nemohou prostě uvěřit tomu, že to vše co zažili, byl asi nějaký sen či fantazie. Něco neskutečného, něco co si jen namlouvají. Mlčky pak mohou jen přihlížet, jak je společnost vtahována do virtuálního světa. Světa politiků a medií, kde obraz reálného života nenachází místo.
Ano, proti hysterii je nutno bojovat. Ale nejúčinnější je jen pragmatismus. Jen fakta, která působí věrohodně a nastolí důvěru. Pak se zájem o mýty a falešnou propagandu rozplyne sám od sebe. Ostatně osud uprchlíka mám také za sebou. Je to boj o přežití. Pokus o získání životní úrovně hostující a většinou vyspělé země. Nezbytným pomocníkem je i využít každé slabosti společenského systému. Mnohdy bezbrannosti, kterou vytváří nejednotné a hašteřivé politické vedení.
Naše vláda stojí před nelehkým úkolem. Musí se totiž sjednotit dříve, než se sjednotí vědomí veřejnosti. Musí zabránit tomu, aby se hysterie nestala politickou silou, kterou by bylo nutno respektovat. Nejhorší by však bylo jí podlehnout. To by asi nepřežila nejen vláda, ale i naše kultura.