Odpověď je jednoduchá. Společnost, která zakazuje držet se zdravého rozumu, nemá jinou možnost. Skoro bych řekl, že je to nejhorší dědictví minulého režimu. Systému, kdy logika věci byla nahrazena ideologickými pravidly.
Stačí se zamyslet nad včerejší tragickou nehodou, kdy nezkušený a zpanikařený řidič způsobil tragédii jen na základě toho, že nebyl ochoten akceptovat výstražný signál na nebezpečném železničním přejezdu. V médiích nám pak desítky odborníků sdělily, že se jedná o běžný přestupek. Mají na to i důkazy v podobě obrazových záznamů. K čemu je používají? Ke statistikám?
Předávají je policii? Asi ne. Proč také. Dokáži si představit ty symbolické pokuty, které nemají žádnou souvislost s veřejným ohrožením ostatních občanů. Nikdy jsem také neslyšel, že by takový potencionální vrah ztratil na místě řidičský průkaz a obdržel pokutu ve výši třeba 50.000 tisíc. Prosím, na místě a bez odvolání se na všemožné výklady zákona.
Stejně je tomu při překračování rychlosti v oblasti rekonstrukcí na dálnicích. Ta osmdesátka je zde mnohým k smíchu. Nedivím se. Není zde nikoho, kdo by jejich arogantní chování proměnil v pláč nad ohroženou existencí a to bez pomoci různých výkladů naší legislativy. Jednoznačně jsou to přitom lidé, kteří vědomě ohrožují životy ostatních.
Ochranitelé zákona jsou zde bezmocní v tom smyslu, že nemají možnost a možná ani chuť chránit občany, což je jejich prvořadou povinností. Jednají tak, jak jednají, podle zákona anebo rozkazu. Není to trochu směšné? Není to arogance vůči všem slušným občanům, kteří jsou vlastně terorizováni těmi, kteří na zákon kašlou, protože se ho nebojí.
Kdo chrání ty, kteří se s malou dušičkou plouží při krajnici předepsanou rychlostí a mohou se jen modlit, aby je někdo neodstřelil? A pakliže k tomu dojde, tak se spolu s míněním expertů objeví sdostatek důkazů, že je to všeobecný úkaz nebezpečného chování, proti kterému se ale asi nedá nic dělat. Prý by pomohla velmi drahá technika. Ale prý na ni nemáme? Či čekáme na dotace anebo její chybění zavinil zase nějaký ten zpackaný tendr. Jak jinak v Česku.
Vážení ministři, dejte mi pravomoc a jeden železniční přejezd či opravovaný dálniční úsek. Bude vás to stát jen list papíru a podpis. Pochopitelně i se souhlasem, že každá osoba, která vědomě ohrožuje životy ostatních občanů, nemůže počítat s tím, že výdaje na jeho potrestání v žádném případě nejsou ochotni platit ti, kteří jsou v ohrožení života. Ten, který hazarduje s existenci a mnohdy i životy druhých, si zaslouží i adekvátní trest.
Bylo by to nejen spravedlivé, ale byla by to i ochrana občana, která je pro naši vládu tou největší prioritou. Tedy měla by být. Zatím se naše vláda jen úzkostlivě stará o dodržování zákonů, které jsou mnohdy jen výplodem akademických teoretiků, či těch, kteří se chtěli pojistit, aby jejich nedodržování nemělo citlivé následky, či neohrožovalo existenci viníků.
V Česku je už zvyklostí chránit zákonem hospodářskou kriminalitu. A vůbec chránit mocné. Je to více jak smutné, přímo tragické. Moc to připomíná starý režim. Mnou popsané však ukazuje i to, že stát není ochoten učinit i ty nejjednodušší kroky k ochraně života občanů samých. Většinou argumentují tak, že vzniká dojem, že jim v tom brání zákon, který je ve jménu spravedlnosti na straně viníka.
Zní to hezky. Vystupují jako ochránci spravedlnosti. Tváří se přitom starostlivě. Včera dokonce i s projevem účasti nad ztracenými životy. Vyžadují za to mnohdy i potlesk. Je se vždy zdržím. Ty oběti mají totiž často na svědomí i oni. Jsou představitelé společenského systému, který není schopen chránit životy občanů. Je zdegenerovaný a nic mu nepomůže nálepka demokracie. Je to systém, který se stará o menšinové mocenské zájmy a zcela ignoruje potřeby a i oprávněné nároky většiny občanů, které má stát chránit před zlovůlí jedinců.