Nic. Jeho hlava duní jakoby prázdnotou toho pověstného sudu. Tedy z pohledu Evropana. A to je celý náš problém, protože my se snažíme diskutovat a nenasloucháme echu vycházejícímu ze zdánlivé prázdnoty.
Pochopitelně, že mám na mysli ty, kteří v současné době mají v druhé ruce korán a my je označujeme za teroristy. Potkal jsem jich desítky, možná stovky. Mou jedinou starostí vždy bylo, aby ta hlaveň pokud možno nemířila na mne. Nic víc, nic míň. Přesvědčovat je o tom, že to střílení nemá smysl, jsem se nikdy nepokoušel.
Bylo by to zbytečné, zbraň zosobňovala jejich myšlení, byla jim blízká a přítelem. Učinili svobodné rozhodnutí, že zabíjet druhé, je ta nejlepší cesta k něčemu v co je někdo přesvědčil, aby uvěřili. Nikdy také nepochopí, že jejich primitivnosti někdo zneužívá. Nikdy nepochopí, že riskují vlastní život ne za „svatou“ věc, ale za nějakého vůdce, který touží po moci.
Ty tvůrce ideologií jsme také potkal. Jsou to mnohdy vzdělaní pánové. Lidské oběti berou jako ten nejúčinnější mediální prostředek k rozsévání strachu a nejistoty ve společnostech, které pokládají za nepřátelské. Soucit s mrtvými nemají, spíše jen kalkulují, aby jich bylo dost k zaplnění všech informačních zdrojů a také v tak drastické formě, aby ovládli hlavní titulky a tím i mozky světové veřejnosti.
Ve vlastní společnosti pak stejným způsobem upevňují nadvládu nad všemi těmi, kterým nezbude nic jiného, než vyjádřit solidaritu s touto prapodivnou politikou brutálního násilí. Jinak riskují život. Musí se vyrovnat s tím, že jejich svět je ovládán primitivním barbarstvím a že žijí v docela jiných zemích, něž naše evropská civilizace. Oni to vědí, my ale ne.
Oni i vědí, že moudrá slova a poltická naivita ve formě intelektuálního přesvědčování nic nepomáhá a budí jen výsměch u těch, kteří mávají zbraní. Poddaný má jen tři možnosti. Buď se přidá na stranu násilí anebo proti němu začne stejně brutálně bojovat. Tou třetí je pak útěk neznámo kam. Jsou to živočišná rozhodnutí boje o přežití. Nenajde se v nich ani špetka politického uvažování, které v naší společnosti tak zdomácnělo.
Typické pro nás jsou ty věčné diskuse bez toho, aby se dospělo k pragmatickému řešení bez ohledu na to, zda je v souladu s naší morálkou, která vychází z toho, že období barbarství máme již dávnou za sebou. V celku pravdivý předpoklad. Ale platí jen pro naše společnosti. Více méně. Protože nesmíme zapomenout na to, že i mezi námi žije dost jedinců, a není jich zrovna málo, kteří se přidávají k těm, jimž je kalašnikov tím nejlepším přítelem.
Takže i u nás je barbarství k nalezení, ale má jen latentní formu, snad ho dokážeme udržet pod kontrolou. Jenže tato forma násilí se občas chová jako virus. Nebezpečná infekce. Primitivní barbarství se dá importovat a nalezne odběratele. Při našem tak milovaném globálním pohledu na svět bychom na to neměli zapomínat. Není také na škodu si přiznat, že máme možná také jen ty tři možnosti volby rozhodující o naší budoucnosti.
Vlastně dvě, protože to, že bychom přešli na druhou stranu, je nepravděpodobné. Takže buď bojovat anebo utéct. Pokud se rozhodneme pro odpor, musíme tak učinit se stejnou brutalitou, jakou užívá nepřítel. Jestliže toho nejsme schopni, tak musíme utéct. Ale kam? Chceme snad opustit naši zem. Vlast našich předků. Pochybuji o tom, že k tomu máme chuť.
Pak tedy musíme bojovat, nic jiného nám nezbývá. Jsme toho však schopni? Zatím ne. Minimálně v takové míře, jak by to od nás budoucnost očekávala. Spíše kličkujeme a politicky jsme již vlastně na útěku. Ale také ne přímým směrem. Točíme se v kruhu, jako stádo vyděšených oveček a zbaběle hledáme nepřítele tam, kde není.
Jestliže nedokážeme otevřeně hovořit o problematice invaze uprchlíků, staneme se jimi také. Naivně diskutujeme v Česku o stovkách, kteří nás „ohrožují“. Jistě, je to populisticky plnohodnotná diskuse. Umožňuje nám zapomenout na ty milióny, které jsou asi již na pochodu. V arabském světe je k tomu nutí kalašnikov a v Africe se k tomu ještě přidá změna klimatu.
My jsme hrdi na to, že jsme přistáli na Měsíci, chystáme se dobýt Mars. Úchvatné. Tomu s tím kalašnikovem je to ale k smíchu. My jsme mu k smíchu, protože neumíme ochránit vlastní domov. V jeho očích jsme zdegenerovaní slaboši a hlupáci, kteří nechápou vlastní představy o globálním světě. Ten barbar to již pochopil. Je to globální boj o přežití. A také ví, že my v Evropě jsme na dobré cestě stát se obětí vlastních vizí, které však žijí jen v našich představách a které nejsme ochotni a také schopni uskutečnit.