Národ, který neví kudy kam, začne blbnout!

Tedy ne hned. Nejdřív zblbne a pak dělá blbosti. Průvodním znakem tohoto procesu je všeobecná hysterie šířená mediálním světem, jež je skleníkem pro prapodivné odrůdy politických mozků obsahující ještě prapodivnější myšlenky.

Základním pravidlem pro tento vývoj je šíření nenávisti, pro kterou se vždy najdou důvody. Často oprávněné, ale i mnohdy značně manipulované anebo alespoň manipulovatelné. Tak jsme se třeba naučili nenávidět Rusko. V podstatě máme něco proti komunismu, ale to je moc složité, v tom se nevyznáme, tak to odnesou Rusové.

Kupodivu nemáme nic proti Němcům. Prostě jsme se dohodli na tom, že odsuzujeme jen nacisty či neonacisty. Zvláštní, měli bychom ty němčoury, poučeni z vlastní historie, vlastně nenávidět. Nečiníme tak. Jsou bohatí, rádi tam jezdíme nakupovat anebo pracovat. Spokojenost projevujeme také, když u nás investují.

Tuto základní nevyváženost v naší náklonnosti kompenzujeme tím, že bezmezně obdivujeme USA. Symbol svobody. Ano, jsou to právě symboly, ke kterým se mnohdy skoro modlíme, či které nenávidíme. Proč ne, je to jednoduché, jeden nemusí moc přemýšlet, stačí si posloužit tou či onou propagandou. Média a politici jich nabízejí přehršle. Každému podle gusta.

A tak si bahníme v naší lásce a nenávisti. Jsme ochotni si navzájem i rozbíjet hlavy. Nic nám nevadí, že tím nic neřešíme. Jen obhajujeme tu či onu propagandistickou formu. V podstatě je to ukázka reklamního působení na naše již dostatečně zblblé mozky, které ztrácejí schopnost přemýšlet. Svobodně uvažovat a rozhodovat sami o sobě.

Politikům to vyhovuje. Dobře vědí, že vše je jen záležitostí dobrého marketingu. Je to ta moderní věda, která se zabývá tím, jak je možno se ziskem prodat i ten nevětší šmejd. A tak se s naivitou návštěvníka orientálního bazaru necháváme obalamutit kdejakým pozlátkem. Rádi postojíme u stánku, kde na nás pokřikuje pan Obama a pan Babiš, s uplivnutím míjíme pana Putina. Nenávidíme EU, islám, uprchlíky a pak ještě ty Romy.

S naivitou turisty nakoupíme kdejakou tretku a po návratu domů se zase uvelebíme na našem gauči před televizí, abychom si našli něco, co potvrdí náš nákup anebo se rozčilovali nad tím, že nám někdo vykládá, že jsme se stali obětí šmejdů. Kupodivu nás obé svým způsobem uspokojí.

Nejsme schopni si přiznat, že jsme na tom stejně jako ta důvěřivá babička, která si koupila již  třetí zázračnou deku, která sice nehřeje, ale ty symboly na tom obalu jsou uchvacující a přesvědčivé. Vždy podlehne. A my také. Vždy se necháme nachytat. Volíme a volíme, pořád dokola. A blbneme a blbneme, pořád více a více.

Stávají se z nás lenoši. Dobrovolně parazitujeme na snahách druhých. Necháme se ovlivnit pubertální láskou a nenávistí, nejsme již vládci nad vlastním rozumem. Posloucháme teatrálním politikům, buď jim tleskáme, či je vypískáme. Toť vše. Jinak máme také strach. Máme obavy z toho, že bychom měli učinit rozhodnutí, která určí naši budoucnosti. Bojíme se z toho vyplývající odpovědnosti.

Raději si myslíme, že je to pan Obama, který nám zaručí svobodu myšlení. A že to bude pan Putin, kteří nám připomene, že nadvláda jakékoli velmoci je zrádná A že to bude třeba pan Babiš, který nás odnaučí krást amatérsky a v malém. Prostě stále čekáme na někoho, kdo by rozhodnul, jak se máme zachovat. Rádi „řešíme“ umělé problémy, které nám denně politici předhazují jen proto, aby upokojili naši hloupost a my se vyžili v nesmyslných diskusích, které v žádném případě neohrozí ty vládnoucí kašpárky. Naopak, jen tím potvrdíme jejich důležitost a nezbytnost pro naše bytí.

Co nám hrozí jako společnosti? Islám? Dobrá, omezme ho v Česku. Uprchlíci? Dobrá, obnovme suverenitu našich hranic. Moc krademe? Nechme toho. Volíme politiky, kterým nevěříme? Nevolme je. Podléháme křiklounům? Mějme odvahu nakázat jim, aby mlčeli.  Chceme nazývat věci po svém? Ne, jak nařizuje Brusel? Čiňme tak, za český jazyk neseme vlastní odpovědnost.

A nejen to. My neseme odpovědnost za vlastní budoucnost. Pravda, často k tomu potřebujeme spojence a musíme vzít na vědomí i existenci nepřátel. Ale ne vždy je nepřítel našeho spojence i naším nepřítelem. Podívejme se do naší historie, je více než poučná. Většinou jsme vždy museli bojovat spíše za někoho, než za sebe.

V těchto dnech vzpomínáme Jana Husa a mnohých hrdinů z období nacistické okupace. Ano, byli to většinou jedinci, kteří bojovali za nás, za Čechy. Není zapotřebí patosu při pohledu na jejich činy. Spíše by bylo na místě zamyšlení. Prožíváme období nebezpečné nostalgie. Jako bychom čekali na spasitele. Na někoho, kdo nám zase vrátí myšlenkovou svobodu a samostatnost. Jsme trochu bezradní a tyto touhy spíše přejímáme od jiných.

Nejsme ochotni bojovat, podléháme cizím vlivům. V minulosti, kdy jsme byli nesvobodní a pod útlakem, tak tomu bylo jinak. Bylo zde sdostatek těch, kteří bubnovali na poplach. Bez hysterie přinášeli pragmatické myšlenky, formovali naše sebevědomí, starali se o to, aby nezaniklo. Brojili proti bazaru nebezpečných ideologií. Varovali před pozlátkem a lží.

Není načase ukázat i našim mocným politikům jejich bezmocnost. Třeba dokázat, že když se město rozhodne zakázat hazard a prostituci, že to bude bez výhrad respektováno. Když se obec rozhodne, že „sociálně komplikovaní“ musí pracovat, tak tomu i bude. A když občané nechtějí mešity, tak se skloní i ten nejvyšší soud. A když chceme naše hranice bránit, tak nám to bude i povoleno.

Máme demokracii. Ta žije tím, že je respektována vůle občanů. Mnohdy i pokud je jen emocionální povahy vycházející z poznání našich předků. Máme politiky, kteří to nerespektují, často se chovají arogantně a diktátorsky. Často nás násilím nutí přijímat něco, co je nám cizí. Neodpovídá to naší mentalitě. Říkají tomu nezbytný pokrok, solidarita a co já vím co ještě.

Zapomínají ale na to, že vše nové potřebuje čas k tomu, aby to společnost převzala a akceptovala. Poučme o tom naše politiky a vzkažme do Washingtonu, Moskvy a Bruselu, že jsme se ještě nevzdali zdravého rozumu. Byť specificky českého a pro mnohé hlupáky nepochopitelného. Prostě najděme odvahu říci světu, že toho všeho blbnutí máme již plné zuby. A nejen to. Mám totiž stále silnější pocit, že se zase někde rozhoduje o nás bez nás.

Příspěvek byl publikován v rubrice Tak mne napadlo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.