kotyk-blog.cz

Tedy já si – jak se pěkně po česku říká – nedělám srandu, já to myslím vážně, já to tak činím. Naposledy jsem dostal pěkného macíka, měl asi tak půldruhého kila a platil jsme za něj něco kolem 75 korun, tedy 50 za kilo, přiznám, že byl v „akci“.  Důvodem, proč jsem se rozhodl vám to vše sdělit je, že se v podstatě jedná o praktickou aplikaci hluboké ekonomické analýzy našich hospodářských problémů na jejímž konci máte nejen plný žaludek, ale můžete mít i pocit, že jeden udělal také něco pro druhé.

Ale po pořádku. Koupené kuře si doma pěkně rozporcujete, stehýnka si můžete ogrilovat, s prsíček si uděláte třeba „čínu“ nebo řízky, ze zbytku pak lahodnou polévku s nudličkami. Je prý strašně zdravá, hlavně v nadcházejícím podzimu a blížící se zimě. Pokud nevíte jak to všechno zvládnout, optejte se maminky nebo babičky, v nejhorším vám poradím.

Když to tedy zvládnete, tak máte již za sebou tu nejnáročnější praktickou část celé mnou navrhované aplikaci. Také se tomu říká převádění teorie do praxe. Já vím, že se s plným žaludkem těžko přemýšlí, ale přeci jenom se o to snažte, stojí to za to, vždyť jste se přičinili o hospodářský vzrůst naší ekonomiky a ještě při tom hodně ušetřili.

Za prvé váš ekonomický zisk, to by vám mělo být nejbližší. S kuřetem je to stejné jako třeba s autem. Pokud si složíte auto z náhradních dílů, tak vás přijde mnohem a mnohem dráž. Z celého kuřete máte tak čtyři porce polévky, dvě porce ogrilovaných stehýnek a – pokud nejste bezuzdní masožravci – tak vykouzlíte i nějaké čtyři porce z těch prsíček. Pokud nevěříte v mou ekonomickou kalkulaci, tak si to kuře kupte klidně po kouskách a uvidíte sami.

Za druhé. Pokud si koupíte celé kuře, máte možnost se přesvědčit, že je to kuře české. Má to tu výhodu, že by mělo být zdravotně neškodné. Důležitým aspektem ale je, že pochází řekněme od souseda, který se chovem kuřat zabývá. A vy řekněme vyrábíte židle a soused vedle toho, že chová kuřata, si občas i rád posedí a třeba nebude mít nic proti tomu, aby odpočíval na židli vámi vyrobené. A teď – přiznám zcela nepokrytě – jsem objevil Ameriku, tedy výměnný obchod.

Já si myslím, že můžete studovat ekonomiku jak dlouho chcete, ale nikdy se nemůžete oprostit od faktu, že jde v podstatě o to, že jeden vyrábí něco, co druhý potřebuje a zase naopak. Pozoruji však i stinné stránky dlouhodobého studia. Nějak byla objevena teorie, že to vše může také fungovat i přesto, že jeden vyrábí něco, co druhý nepotřebuje. K tomu se však hned a rádo přiřadí další „vědecké“ odvětví. Všeobecně se tomu říká marketing a zabývá se hlavně tím, přesvědčit ty druhé, aby si kupovali něco co nepotřebuji.

Obrana proti této teorii, která je ostatně každodenně s neobvyklou brutalitou uváděna do praxe, je však velmi jednoduchá. Zajděte prostě k sousedovi a pokuste se vyzvědět, co by jako mohl potřebovat. Nemusíte to brát doslova, ale při troše snahy se dá přeci jenom zjistit odkud co pochází a dokonce i odhadnout, zda to co platíte, je důstojnou odměnou tomu, kdo to vyrobil.

Ale již nechám toho planého uvažování. Není to stejně nic nového, možná, že to jen tak trochu upadlo do zapomnění. Takže si kupujte kuře ve stavu jak se vám líbí. Můžete mne klidně i napadnout a obvinit z kradení myšlenek, já  to dokonce i přiznám. Nejsem přeci sám, kdo má v uchu a ještě v dobré paměti hlas pana Wericha: ….ten  umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělí moc…. když ten dá to a ta zas tohle, tak všichni dohromady budeme mít dost… 

P.S. Zloději však musí dostat pěkně přes prsty. 

Vážený pane řediteli,

s podivem jsem si přečetl, že požádáte několik nezávislých osobností včetně domácích i zahraničních akademiků a publicistů, aby posoudily podněty, které se kolem práce zpravodajství sešly. Zapojen bude i vnitřní audit a já dodám možná i několik komisí a výborů.

Je se teď nemíní zabývat tím, k čemu došlo, ale tím, že k tomu vůbec došlo. Zažil jsem podobné situace v několika redakcích v různých televizních společnostech. Charakteristické bylo jedno. Vládla zde atmosféra nedůvěry jednoho k druhému, strach ze ztráty existence. Přesný opak toho co  práce v televizním zpravodajství  vyžaduje. Jedni se soustředili na to, jak se šéfovi zavděčit, druzí, jak se mu vyhnout.

Charakteristické bylo i to, že to vše bylo možné jen za aktivní účasti právě onoho šéfa, je úplně jedno z jaké etáže, vlastně ne, čím výše tím hůře. Jeho podíl býval rozdílný. Mnohdy to byla neschopnost a neznalost a z toho pramenící „odborný“ nezájem o nějaké ty bezpředmětné názorové rozdíly těch dole. Mnohdy byl však sám strůjcem, bylo mu potřeba dělat personální změny, všeobecně se to nazývá upevňování moci. Z toho také pramení, že hledět na kvalitu vlastní práce neměl vlastně nikdo čas.

Znaje tuto situaci skláním se přede všemi, kteří nás přesto všechno informovali, možná trochu po svém, ale s plným nasazením. Tady pochopitelně míním ty, kteří program dělají a ne ty, kteří o něm jen rozhodují.   

Jste manažer s celkem nemalým příjmem. Myslím, že se moc nemýlím, ale letos to bude asi tak 5 miliónů. Tedy od ČT, tedy z části od poplatníků. Je v tom i nedávno započítaná prémie ve výši 2.3 miliónu. Máte to prý ve smlouvě, sledovanost neklesla. Jste tedy placen za kvantitu, nikoliv kvalitu. Zde bych jen rád připomenul, pozorujíce složení programu, že by jste měl být vděčný všem svým předchůdcům, kteří tak dobře naplnili archív. Ostatně i těm komunistickým.

Mne by však zajímalo jedno. Co vás vede k tomu povolávat všechny ty odborníky na pomoc s žádostí o hlubokou analýzu. Jste přeci manažer, podle platu soudě i velmi zkušený. Vždyť přeci i v té nejtenčí kapesní příručce pro nadcházející odborníky vašeho ranku je napsáno, a to na první stránce, že týmová práce je základem úspěchu a jediný, kdo je za to odpovědný, jste vy.  Znám i nespočet kurzů, kde je toto heslo lidem vaší odbornosti doslova vtloukáno do hlavy. Tedy, když nic jiného, tak by bylo slušné se uvolit ty pozvané odborníky zaplatit z vlastní kapsy, vždyť vám vlastně jenom sdělí, co vlastně víte, či by jste vědět měl.

Mohu Vás také ujistit, že pokud nedojde k zásadní změně, která by obnovila vzájemnou důvěru a duch týmové spolupráce, nebude trvat dlouho a my budeme svědkem dalších problémů, které si vyžádají „odbornou“ analýzu stávajícího problému. Nevýhodou mnohých „hlubokých“ rozborů je však smutný fakt, že často přehlédnou očividné, tedy to co je na povrchu.

Ale možná, že si dělám zbytečné starosti. Pokud se i ostatní „radní“ připojí k názoru spolu zasedajícího: „Situace, kdy část lidí jde proti práci ostatních, je zcela nesnesitelná a nepřijatelná. Tady zřejmě chybí určitá úcta a pokora zaměstnance k nadřízenému,“ nemusíte si také dělat starosti. Aby nedošlo k omylu, určitě to nemyslel tak, že tu úctu a pokoru požívá jen ten, který si to opravdu zaslouží.

Ve svém posledním blogu se nám snaží osvětlit jak vidí problém pravdy a lži. Bohužel ne jen to, tváří se dokonce jakoby to opravdu věděl. V podstatě je nám vysvětleno, že oba pojmy jsou velice relativní takže vlastně za určitých okolností může být lež pravdou a naopak. Je to v podstatě věc názoru. Nijak mne tento závěr nepřekvapuje, jedná se o postoj, který charakterizuje běžného politika. Tedy z pohledu občana.

Nicméně si dovolím upozornit na několik scestných maličkostí. Třeba jako, že existují lidé, kteří mají opravdu zájem se dovědět, jak se nám vede. Politikové – třeba jako pan Okamura – asi něco takového nepředpokládají. Stejně tak, že existuje mnoho šéfů, kteří si rádi poslechnou co si o nich myslíme. Vědí totiž, že je na tom závislý nejen jejich úspěch ale i efektivnost celého podniku.

Byl bych velice rád, kdybych nemusel komentovat nejapný příklad gestapáckého výslechu. Používat extrémní příklady se hodí jen pro posuzování extrémních situací, vyjma ovšem toho, že by jeden chtěl navodit nějaké souvislosti.

Co mne však úplně dorazilo bylo poklidné doporučení jak lhát našim dětem. Údajně proto, abychom jim milosrdnou lží nekazili hodnoty a ideály na celý život. V příkladu šlo o to, že autor tvrdil, že kdyby jako šel z práce do hospody a potom k milence, že by to určitě dětem zalhal. Dle mého děti poznají velice rychle pakliže lžeme a pak stojíme před hromadou trosek. Mají totiž ještě nezkažené instinkty. Je ovšem možné, že pan Okamura má na mysli to, že to u voličů může funguje jinak, jsou již poznamenány životem a mnohdy se raději spokojí s milosrdnou lží. Já si ale myslím, že ve své podstatě také jenom krátkodobě. Jak děti, tak i voliči, mají dříve či později touhu po zúčtování.  

Takže vlastně na základě výkladu pana Okamury by jeden mohl dospět i k názoru, že pánové Hašek a spol. vlastně lhali z milosrdenství k nám občanům. Nechtěli nás prostě připravit i o ten zbytek ideálů, který v sobě ještě nosíme, nechtěli nás připravit o tu poslední kapku naděje, že by se politikům dalo možná i občas věřit.

Rád bych ještě vše doplnil jednou maličkostí, na kterou autor asi nějak neměl čas. Ono je totiž lepší jít z práce rovnou domů a pak se nemusím trápit myšlenkou co budu vykládat svým dětem. Či jinak řečeno – dělej vždy to, za co by ses nemusel stydět. Já vím, je to takové jednoduché kázání zcela pochopitelného pravidla, ale právě proto mi nejde do hlavy, že to je pro mnohého politika tak nepochopitelné.  

 P.S. V duchu knihy mnou již napsané, ale zatím nevydané….

Pokud si vzpomínám, tak v historii lidstva byl osud pučistů, tedy pokud prohráli, ne zrovna pěkný, mnohdy i velice krátký. Trochu jsme se zlidštili, nejdeme do extrémů. Či snad ano? Ptám se proto, že u  každé jiné strany jsou pučisté prostě odejiti. Vím, má to jeden háček, nemohu si vzpomenou na puč, který propukne proto, že strana vyhrála volby, spíše, když je prohrála.

Je tedy možné, že právě v tom je zádrhel. Neznám přesně legislativu a v matematice jsem nebyl nikdy moc silný, přesto se pokusím věci přijít na kloub. Má úvaha vychází z toho, že pokud by pučisté museli skutečně stranu opustit, měli by se také vzdát poslaneckých křesel. Nevím, zda by to tak chápali, ale možná, že by se našel někdo, kdo by jim to vysvětlil. Takže by řekněme učinili očekávané.

Jestli se nemýlím, tak by v tom případě mohla nastat situace, kdy by konkurence vlastně měla více křesel, než „vítězná“ politická strana. A to by mohl někdo přijít možná s myšlenkou, že tím vlastně vaše strana ztratila právo sestavovat vládu. To by však sebou přineslo i poznání, že by jaksi bylo problematické, aby jste se stal premiérem. Smutná to pravda, možná i dokonce osobní tragédie.

Takže se jeden musí domnívat, že ty „pučisti“ vlastně potřebujete. Ostatně doufám, že jste jim již vyjádřil vděk za upevnění pozice, která asi nebyla před několika dny tak pevná, jak se dnes zdá. A teď se právě ptám, zda vás třeba nemají v hrsti. Že se tedy jako k nim musíte chovat celkem slušně, předpokládám minimálně mezi čtyřma očima. Rozumný člověk se přeci jenom tajně o moc dělí, předpokládám.

A to máte ještě ten problém, že se nějak musíte dohodnout na koalici. Opakuji musíte. Dohodnout se s někým, kdo si klidně sedí a s úsměvem pozoruje to klukovské hádání se ve vašem spolku. Upřímně řečeno mně k smíchu zrovna moc není. Když poslouchám vaši verbální argumentaci tak se přímo nořím do starých časů. Patřím ke generaci, která ledacos zažila. A to bylo také pořád, že výbor rozhodl to a předsednictvo ono a členská základna se jednoznačně vyjádřila……a člověk měl pocit, že vlastně mluvící se jen obětuje v zájmu celku a dělá jen to, co ostatní rozhodli.

A teď si právě kladu otázku, zda si to opravdu musíme nechat všechno líbit. Jsou hlasy, které říkají ano. Prý je vše podle zákona. Pokud tomu tak je, tak se – podle mého – musí zákon trochu pozměnit. A teď se ptám přímo: Máte odvahu, jako možná budoucí premiér, změnit zákon tak, aby se příště nemohlo stát, že by jste se stal premiérem?

Když si koupím v obchodě kuře a doma mě při rozbalení překvapí nepříjemný zápach, tak ho prostě vezmu a v obchodě vrátím. Myslím si alespoň. Mnoho voličů se rozhodlo vhodit do urny lístek ve prospěch ČSSD. Proč ne, sociálně demokratická strana, již samotný název slibuje mnohé, dlouhá historie, nedává sice více záruk dobrého stejně jako ostatní spolu soutěžící, ale jeden má dobrý pocit, že si moc nezadává.

Ne, já je nevolil, ale v podstatě jsem proti nim nic moc neměl. Volební sliby jako obvykle. Na veřejnosti vystupovali jejich zástupci jednotně, vždy seřazeni za svým vůdcem. A pak se, z ničeho nic, ukázalo, že je tomu jinak. Volební kamufláž, ani ji nikdo nemusel rozbalovat, učinili to dobrovolně a to s překvapivou rychlostí a v podstatě i otevřeností a bez jediné stopy studu.

Takže se cítím podveden. I přes absenci mého volebního hlasu se mají stát mými zástupci a rozhodovat o mém osudu. No pěkný to dáreček. Rád bych ho tedy vrátil a ptám se, proč bych na to neměl mít právo. Vždyť se jedná o zcela jasné klamání veřejnosti. Já to vidím jako čistý podvod. To, že se uvnitř stranického společenství hádají mi ani tak nevadí, jako to, že to musím platit. Vždyť za to celé volební divadélko dostane jejich kasa nějakých 100 miliónů. A pak ještě za ty poslance další milióny.

To nepokládám také za moc veselé. Amatérští pučisté si zasednou na lavici poslanců. Veřejnosti se omluvili, možná, že opustí i vedení strany, ale co je mi potom, já bych rád, aby nebyli mým hlasem v parlamentu. Už jenom proto, že to nesvědčí mému žaludku. Takže bych vlastně očekával, že se pokorně za to vše občanům omluví, vzdají se práva na vládnutí, když už dokázali, že to stejně neumí, ale v neposlední řadě i několika křesel v parlamentu, kde by podle mého cítění nemělo být místo pro lidi prapodivného charakteru.

Mám ale strach, že se najde mnoho komplikovaně formulovaných zákonů, které mi mé právo na reklamaci budou upírat. Nechce se mi ale číst stovky stránek, které by mne o mých právech a neprávech poučily, nechci ani diskutovat s právníky, chci prostě použít jenom selského rozumu a občanského práva v jeho základním smyslu. Chci se jen bránit, protože se cítím podveden a mé vnímání se brání poznání, že by se sociálně demokratická strana mohla chovat tak, jak se chová.

Myslím si o tom své. Ono je to jednou tak, podruhé onak, mnohdy jsem na to doplatil, jindavá se to zase vyplatilo.  V politice to platí spíše jako přiznání, všeobecně se pak považuje, že ten mlčící toho ví více, než je ochoten přiznat. Pravdou ovšem je, že se i často stává, že dotyčný neví vůbec nic, ale to na něj většinou nikdy nepraskne, sám nevím proč.

Teď se však soustřeďuje vše na jednu osobu, shodou okolností hlavu státu, která by podle všeho měla vědět jak to vlastně s tou tajnou schůzkou bylo. Potýkáme se však s mlčením a nezbývá, než spekulovat. Proč ne, je to zábavné. Já si třeba dokážu docela dobře představit, že pro takového prognostika není problémem identifikovat mlhavé dálavy budoucnosti a přiblížit nám je v konkrétní podobě. Tedy, on také nic neví, stejně jako já, ale dokáže o tom konkrétně mluvit tak, jako by věděl.

V podstatě to není tak špatná teorie, protože nedávná minulost nás přesvědčila, že komentovat věci a doporučovat řešení na základě základních neznalostí je velice lehké, nepůsobí potíže, jde to jako ten pověstný výstřel od boku. Svět se sice diví, kam že se to střílí, trefeno je vždy něco jiného, než by jeden očekával, ale moment překvapení je tak velký, že se nikdo nezmůže ani na pořádný odpor.

Pozoruhodné však je, že když prognostik má hovořit o něčem, co je pro něj očividné, tedy leží mu to přímo před nosem, tak s tím má potíže. Tedy popsat realitu není asi tak jednoduché, jak by se jeden na první pohled mohl domnívat. Možná že tomu špatně rozumím, či jsem naivní, ale já bych v tom neviděl problém. Já bych prostě řek, jak to bylo. Ale nejsem právě žádný prognostik.

Zde se ovšem vkrádají i jiná podezření. Třeba je spiknutí mnohem komplexnější, než smíme vědět. Třeba je v tom zapletena i lékařská komise. Můžeme jí vůbec věřit. Tedy já se o to snažím a plně ji důvěřuji. Proč bych měl pochybovat o tom, že zmíněný prognostik je opravdu padlý jen na koleno. Kdyby tomu bylo jinak, tak by nám to přeci někdo řekl. Či ne?

To snad víme všichni, ale ruku na srdce, ono přeci jenom tu i onde taková malá lež, že… Pravdou však je, že by politici v zásadě neměli lhát. Domnívám se, že je ale přípustné neříkat vždy celou pravdu. Mohl bych zde uvést řadu případů, kdy je to skoro nutné a i dokonce prospěšné. To by však bylo ale jiné téma, možná někdy jindy.

Mne však v těchto dne spíše zajímá fakt, že se někdo pokusil řekněme o stranický puč a nabyl si nos. Po právu. Bylo to amatérské a naivní, neváhám dokonce použít i slova blbé. Takže si kladu otázku, zda je dobré, aby se v politickém životě naší společnosti pohybovali lidé, kteří neznají řemeslo politiky a její pravidla. Jisté je, že v každé politické straně probíhá konkurenční boj o lepší křeslo. Bylo by nedobré domnívat se, že tomu tak není. Ale právě jeden to umí a druhý ne.

Já jsem pro to, abychom v politickém životě trpěli jenom takové, kteří jsou zkušení i v těchto ne zrovna krásných oblastech společenského dění. Mnohdy je přeci jenom všeobecně prospěšné sesadit někoho, kde je neschopný, ale lpí na své mocenské pozici, brání se zuby nehty. Vlastně by to měla být záležitost pro voliče, ale ne vždy k tomu mají možnost.

Vím, že to není zrovna pěkné, když připouštím metody ne zrovna férového zákulisního boje v politických stranách, ale bylo by naivní se tvářit, že neexistují. Ale důležitá je právě jejich kvalita. Dnešní dny dávají klasický příklad k tomu, že takový amatérský pokus o sesazení předsedy strany působí opravdové společenské škody. Je zbytečnou zátěží, jako bychom jiné a mnohem důležitější problémy, které vyžadují naši pozornost. Místo aby se všichni snažili vytvořit jakž takž stabilní vládu, musí se celý národ zabývat otázkou dětského chování „předních“ politiků země.

Je tedy nutné se opravdu zamyslet nad tím, koho to vlastně volíme. Protože pokud budeme takto dále volit, tak nás chuť vůbec někoho volit brzo přejde. Říká se tomu, že voliči ztratili důvěru k politikům. Částečně je to pravda, nehledě na to, že ztráta důvěry je něco, co se strašně těžko napravuje. Možná, že by tedy snad nebylo tak špatné se trochu zamyslet a možná skutečně obnovit prapůvodní ideu, že bychom se totiž měli pokoušet volit naše zástupce. Tedy lidi, kteří jsou ochotni a schopni se starat o věci veřejné a to ku prospěchu nás všech a ne ku prospěchu nějaké politické strany.

Ono totiž panuje všeobecné politické povědomí, že je to vlastně jedno a totéž, ale stále více se ukazuje, že tomu tak není. Je proto nutné si v tom udělat jasno. Především však na straně voličů a pakliže k tomu dojde, není třeba se obávat, že by na to politické strany nereagovaly, jejich pud sebezáchovy je donutí všeobecné praktiky a struktury velmi rychle změnit. A ani to nebude moc dlouho trvat, oni chtějí totiž žít a hlavně přežít. Musí si však uvědomit, že občané mají nejen stejnou touhu ale dokonce i právo na existenci a to má přednost před právem žití nějaké politické strany.

Při svém toulání po světě jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří vždy věděli, jak se to či ono dělá lépe, hlavně měli hlavu plnou stoprocentních nápadů jak správně řídit společnost. Ať už ve formě podnikatelské či státní. Jejich vystupování bylo vždy suverénní, většinou ani nepřipouštěli nějakou diskusi, představa, že by se mohli mýlit jim byla zcela vzdálená. Vždy jsem tyto lidové řečníky svým způsobem obdivoval. Skoro jsem jim záviděl, jejich neznalost jim umožňovala celkem klidný a vyrovnaný život.

Nikdy nepřišli na to, že to co je chrání je fakt, že se nikdy nedostanou do pozice, kdy by ovlivňovali osudy druhých, nikdy jim nehrozilo nebezpečí převzít plnou odpovědnost za rozhodnutí, která by určovala životní běh ostatních. Ten, jež si je toho plně vědom, se chová poněkud skromněji. Pravda, politikové se mnohdy skromně nechovají, ale tu by se jeden měl zamyslet nad tím, zda si jsou vůbec vědomi dopadu svých rozhodnutí.

Zpátky k titulku: Já bych tedy také váhal se vrhnout na vládní pozice. Byl bych zaražen vlastním úspěchem, pokládal bych to vše za poněkud podezřelé a zvláštní. Pravda, na mou stranu se postavilo skoro milión lidí, ale koho volili předtím? Dávali přeci hlasy politickým stranám mnohdy s letitou tradicí a mající nádech určité politické kultury. A teď najednou přeběhli na mou stranu. Neočekávají snad nějaký zázrak, kterého ale nejsem schopen.

A pak je tu ještě jedna potíž. Naše demokratická společnost se vyvinula prazvláštním směrem. Mnohdy již nejde o to dohodnout se  na tom, co by pro nás bylo nejlepší, ale spíše řešíme otázku kdo s kým a pro koho. Vyznat se v této džungli zájmů není opravdu jednoduché. Nehledě na to, že prosadit dobrou věc je mnohdy mnohem těžší, než se podílet na nějakém podvodu.

Takže se vlastně obracím na ty, kteří se posmívají váhání pan Babiše a jeho hnutí. Nevím, neznám ho, ale určitě to není lehkomyslný člověk, ať už tak, či onak. Já bych také váhal převzít odpovědnost za bezbřehý chaos, který tu vytvořily předcházející vlády. Já bych se také obával, že nebude tak jednoduché najít logiku ve spletitosti zákonů, které brzdí a urážejí zdravý rozum. A pokus, je nějak rozuzlit a podřídit potřebám naší společnosti, by mi opravdu naháněl strach. Měl bych strach z toho, že mne samotného uškrtí, ne proto, že bych možná dělal něco špatně, spíše proto, že hloupost je mnohdy silnější, než zdravý rozum.