Ve svém posledním blogu se nám snaží osvětlit jak vidí problém pravdy a lži. Bohužel ne jen to, tváří se dokonce jakoby to opravdu věděl. V podstatě je nám vysvětleno, že oba pojmy jsou velice relativní takže vlastně za určitých okolností může být lež pravdou a naopak. Je to v podstatě věc názoru. Nijak mne tento závěr nepřekvapuje, jedná se o postoj, který charakterizuje běžného politika. Tedy z pohledu občana.
Nicméně si dovolím upozornit na několik scestných maličkostí. Třeba jako, že existují lidé, kteří mají opravdu zájem se dovědět, jak se nám vede. Politikové – třeba jako pan Okamura – asi něco takového nepředpokládají. Stejně tak, že existuje mnoho šéfů, kteří si rádi poslechnou co si o nich myslíme. Vědí totiž, že je na tom závislý nejen jejich úspěch ale i efektivnost celého podniku.
Byl bych velice rád, kdybych nemusel komentovat nejapný příklad gestapáckého výslechu. Používat extrémní příklady se hodí jen pro posuzování extrémních situací, vyjma ovšem toho, že by jeden chtěl navodit nějaké souvislosti.
Co mne však úplně dorazilo bylo poklidné doporučení jak lhát našim dětem. Údajně proto, abychom jim milosrdnou lží nekazili hodnoty a ideály na celý život. V příkladu šlo o to, že autor tvrdil, že kdyby jako šel z práce do hospody a potom k milence, že by to určitě dětem zalhal. Dle mého děti poznají velice rychle pakliže lžeme a pak stojíme před hromadou trosek. Mají totiž ještě nezkažené instinkty. Je ovšem možné, že pan Okamura má na mysli to, že to u voličů může funguje jinak, jsou již poznamenány životem a mnohdy se raději spokojí s milosrdnou lží. Já si ale myslím, že ve své podstatě také jenom krátkodobě. Jak děti, tak i voliči, mají dříve či později touhu po zúčtování.
Takže vlastně na základě výkladu pana Okamury by jeden mohl dospět i k názoru, že pánové Hašek a spol. vlastně lhali z milosrdenství k nám občanům. Nechtěli nás prostě připravit i o ten zbytek ideálů, který v sobě ještě nosíme, nechtěli nás připravit o tu poslední kapku naděje, že by se politikům dalo možná i občas věřit.
Rád bych ještě vše doplnil jednou maličkostí, na kterou autor asi nějak neměl čas. Ono je totiž lepší jít z práce rovnou domů a pak se nemusím trápit myšlenkou co budu vykládat svým dětem. Či jinak řečeno – dělej vždy to, za co by ses nemusel stydět. Já vím, je to takové jednoduché kázání zcela pochopitelného pravidla, ale právě proto mi nejde do hlavy, že to je pro mnohého politika tak nepochopitelné.
P.S. V duchu knihy mnou již napsané, ale zatím nevydané….