Myslím si o tom své. Ono je to jednou tak, podruhé onak, mnohdy jsem na to doplatil, jindavá se to zase vyplatilo. V politice to platí spíše jako přiznání, všeobecně se pak považuje, že ten mlčící toho ví více, než je ochoten přiznat. Pravdou ovšem je, že se i často stává, že dotyčný neví vůbec nic, ale to na něj většinou nikdy nepraskne, sám nevím proč.
Teď se však soustřeďuje vše na jednu osobu, shodou okolností hlavu státu, která by podle všeho měla vědět jak to vlastně s tou tajnou schůzkou bylo. Potýkáme se však s mlčením a nezbývá, než spekulovat. Proč ne, je to zábavné. Já si třeba dokážu docela dobře představit, že pro takového prognostika není problémem identifikovat mlhavé dálavy budoucnosti a přiblížit nám je v konkrétní podobě. Tedy, on také nic neví, stejně jako já, ale dokáže o tom konkrétně mluvit tak, jako by věděl.
V podstatě to není tak špatná teorie, protože nedávná minulost nás přesvědčila, že komentovat věci a doporučovat řešení na základě základních neznalostí je velice lehké, nepůsobí potíže, jde to jako ten pověstný výstřel od boku. Svět se sice diví, kam že se to střílí, trefeno je vždy něco jiného, než by jeden očekával, ale moment překvapení je tak velký, že se nikdo nezmůže ani na pořádný odpor.
Pozoruhodné však je, že když prognostik má hovořit o něčem, co je pro něj očividné, tedy leží mu to přímo před nosem, tak s tím má potíže. Tedy popsat realitu není asi tak jednoduché, jak by se jeden na první pohled mohl domnívat. Možná že tomu špatně rozumím, či jsem naivní, ale já bych v tom neviděl problém. Já bych prostě řek, jak to bylo. Ale nejsem právě žádný prognostik.
Zde se ovšem vkrádají i jiná podezření. Třeba je spiknutí mnohem komplexnější, než smíme vědět. Třeba je v tom zapletena i lékařská komise. Můžeme jí vůbec věřit. Tedy já se o to snažím a plně ji důvěřuji. Proč bych měl pochybovat o tom, že zmíněný prognostik je opravdu padlý jen na koleno. Kdyby tomu bylo jinak, tak by nám to přeci někdo řekl. Či ne?