kotyk-blog.cz

Viděl jsem v mém životě tolik bídy a neštěstí, že jsem se stal otrlým. Dlouho jsem se za to styděl, pak to přešlo. Nebylo to lehké, zvláště když jsem pohlížel do očí dětí, které v radostném zápalu hry ještě netušily, že je čeká prapodivný život, který bych těžko považoval za šťastnou budoucnost.

Proti mé přirozenosti jsem se zbavil pocitu odpovědnosti za osud těch, které jsem v jiných zemích potkal. Pragmaticky jsem dospěl k názoru, že prostě svět nezachráním. Upokojil jsem se zjištěním, že život je nespravedlivý v tom smyslu, že ne každý se může narodit na „šťastné“ planetě. Připustil  jsme ale také, že toto posuzování je více jak subjektivní a mnohdy povýšené.

Setkal jsem se totiž s lidmi, kteří žili ve společenských podmínkách, které bych já pokládal za hrozné, ale přesto byli šťastní. Podle jejich kultury. Jejich pocit se často změnil až tehdy, když přišel „civilizovaný“ Evropan a začal radit, že by měli žít jinak. Pochopitelně, že tato „kulturní“ mise měla různou podobu. Jedni se snažili jen o urychlení přirozeného vývoje. Ti druzí prováděli „revoluční“ změny. Hlavně v posledních desetiletí a to stylem marketingových manažerů.

Jejich cílem bylo změnit společnosti tak, aby jejich úroveň odpovídala našemu „globálnímu“ světu. Spíše se však podvolila zájmům velmocí, které ještě nedostaly vše, co by tak rády měly. Mnohdy i násilím prováděli ti mocní osvětu, která však spíše připomínala reklamní mega kampaň. Já tomu říkám MacDonald efekt. Prostě tam, kde se objeví tato značka, je již podle mnohých politiků společnost na té správné cestě ke kulturní obrodě.

Nechtějí si však přiznat, že ty první fronty před takovým obchodem jsou spíše podmíněny zvědavostí, než touhou po importovaném způsobu života. Zákazníků posléze totiž nejen ubývá, ale objeví se i řada odpůrců, kteří se domnívají, že tradiční pokrmy jsou nejen lepší, ale i zdravější. V zásadě mají pravdu, přiznávají to i mnozí Evropané a tato marketingová snaha ovládnout jiné kultury a tím i národní povědomí dostává trhliny.

Jenže reklamní kampaň je mnohdy tak silná, že ovlivní myšlení tisíců a ti jsou ochotni tuto pseudokulturu následovat. Jsou ochotni opustit zemi a jít za tímto barevným pozlátkem, které je fascinuje a mylně se přitom domnívají, že jdou za lepším. Netuší, že pokud mají štěstí, tak se sice jejich život krátkodobě relativně zlepší, ale nebude trvat dlouho a budou konfrontováni se stejnými problémy, které by je postihly i doma.

Nemohou pochopit, že i Evropa se zmítá v problémech, které není sama schopna řešit. Že i zde se společnosti potýkají se sociální nespravedlností, chudobou, násilím, rasismem. Pravda, že snahy se s tím vyrovnat, mají trochu civilizovanou podobu. Vše se „řeší“ jakoby podle zákona. Jenže ty tisíce nově příchozích tento systém nechápou a podvědomě inklinují k tomu, že se mnohého domáhají násilím, prostě tak, jak se tomu naučili doma.

A tak si myslím, právě ve jménu svobody člověka, že by každá kultura měla mít právo se vyvíjet podle vlastních tradic. Ale také na vlastním území, prostě doma. Nikdo by jim neměl přikazovat co a jak. Musí ale nést plnou odpovědnost za budoucnost vlastního národa. Bez nároku na soucit a lítost druhých. Je to prostě jejich cesta, která nemusí být nezbytně tou naší. Každá společnost však musí mít také právo se bránit proti rozpínavosti jiných kultur, které překračující hranice o ohrožující je samé.

Tak tomu bylo po tisíciletí i v Evropě. Je to krutá, ale spravedlivá cesta vývoje. Desítky možná i stovky miliónů lidí za to zaplatily životem. Je to však jediné životní poznání, které se pevně zakořeňuje v podvědomí všech a dokáže změnit způsob myšlení. Je to daň, kterou lidstvo platí za kulturní rozvoj.

V titulku jsme napsal, že zůstanu „rasistou“. Nevím totiž, jak bych měl nazvat můj postoj. Hovořit o národní hrdosti, kulturní tradici a odpovědnosti vůči obětem předků sebou totiž přináší vždy nebezpečí, že nositel těchto myšlenek je označen za rasistu. Už i v tom, je možno poznat, že se zmítáme ve vlastních problémech, postrádáme morální měřítka, která by nám dopomohla mnohému porozumět. Přesto mají naši politici tu drzost, kázat jiným, jak řešit různé vývojové „civilizační“ nedostatky.

A přitom nás zatahují do problémů jiných kultur, aniž by přiznali, že jejich řešení je nad naše síly. Doslova importují konflikty do naší společnosti. V nastalém chaosu si ani neuvědomujeme, že tu již máme skoro takovou třetí „světovou“ válku. Vždyť jako občan naší malé země bojuji skoro po celém světě. Proti Islámskému státu a vlastně i v Iráku samotném. Pak mám prý bojovat proti Rusku, za Ukrajince a zároveň proti nim. V Afganistanu také, tam už se ale pomalu neví vlastně proti komu. Pak v nesčíslných zemích Afriky. No, a nebude dlouho trvat a jistě se dostanu i do Jižní Ameriky. Ještě, že Čína je takovým zvláštním „přítelem“, kde jsme najednou ochotni tolerovat i ten hrozný komunismus. Je to paradox současné světové politiky, ale přesto trochu uklidňuje.

Ideologická rozpínavost západní civilizace pro mne dostává charakter již jednou zkrachovalé politiky. Tehdy ti mocní často křičeli: Poručíme větru a dešti. Netrvalo dlouho a všichni poznali, že je to nesmysl. Je tedy čas na to, se pomalu zamyslet nad vlastní malostí a bezbranností. A proto bych rád viděl všechny politiky na kolenou, kdy odprošují vlastní občany za všechny ty chyby minulosti, jejichž odstranění teď leží na bedrech každého z nás.

Rád bych slyšel, aby se mne nějaký politik optal, zda mám ještě sílu a chuť projevit lítost a solidaritu s těmi, jež se stali obětí jejich „globální“ politiky. Právě v souvislosti s tím, že jsou to právě vinící samotní, kteří mají tu drzost mi to arogantně nakazovat a přitom ještě tvrdí, že jedině tak dokáži mé morální hodnoty. A nejen to. Činí dokonce každého z nás odpovědným za osud těch, kteří se stali obětí této politiky. Ne, nejsem ochoten pomoci. Ledaže by došlo k transparentní a absolutní revizi velmocenských snah. Ale hlavně k vypořádání se s populistickou multikulturální ideologií, která slouží jen k tomu, aby zakryla politické chyby minulých desetiletí.

A jestliže politici nejsou ochotni vytvořit atmosféru tolerance, kdy se bez nebezpečí mohu hlásit k mé kulturní identitě, kdy mohu pokračovat v prohlubování morálních hodnot, za které bojovali naši předci, tak mi asi opravdu nezbude nic jiného, než se stát „rasistou“. A to i s vědomím, že točím kolo dějin poněkud zpět. Ale s nadějí, že dělám něco, co by mohlo přispět k záchraně vlastního národa, vlastní identity, která je základem ochrany kulturních hodnot, ze které jsme po tisíciletí bojovali.

Potkal jsem v životě desítky tiskových mluvčích. Jejich hlavním posláním vlastně bylo dokázat, že jejich šéf či šéfová je docela normální člověk, který sice řekne občas něco nevhodného, ale v podstatě to s občanem myslí dobře a vůbec není takový hlupák, jak si mnohý často myslí.

Většinou bylo možno si mezi čtyřma očima pohovořit i trochu otevřeně. Mnohdy i upozornit na věci opravdu nevhodné a zavádějící. Nikdy jsem se ale nezažil takového mediálního domptéra, jakým je pan Ovčáček. S neuvěřitelnou jistotou vždy potvrdí, že to pan Zeman myslel přesně tak, jak to řekl. Vlastně, že ta myšlenka byla ještě brutálnější.

Užívá k tomu také prazvláštní mluvy, která jakoby přicházela z jiného světa. Jsou to krkolomné formulace, které jen potvrzují, že na pražském hradě vládně iracionální atmosféra vzájemného poplácávání se po ramenou těch, které tam zavál politický vítr. Vlastně to asi byla atmosférická porucha či vichřice, jinak je tomu zatěžko porozumět.

Pravda, možná, že panu Ovčáčkovi nic jiného nezbývá, ale to není omluva, je to jen potvrzení nešťastné občanské volby, která přináší mnohdy extrémní reakce veřejnosti. Zcela totiž mizí fakt, že není důležité, zda někdo má či nemá pana prezidenta rád, zda s ním souhlasí či ne. Rozporné názory jsou lidské a zdravé. Diskuse je nezbytná. Jenže problém je v tom, že na případnou debatu vlastně ani nikdy nedojde.

Prezentované myšlenky hradního pána jsou mnohdy opravdu tak absurdní, že to jednomu vyrazí dech. Jsou občas tak primitivní, že není opravdu o čem diskutovat. Jsou to prapodivná heslovitá prohlášení, se kterými je možno buď souhlasit, či je právě jen odsoudit. Nikdo není nabádán k přemýšlení, argumentace není očekávána. Často je to spíše rána kladivem do hlavy.

A pak se objeví před mikrofonem rytíř Ovčáček a místo, aby  nabídl mokrý hadr na rozbolavěnou hlavu, zamává štítem a bodne do již rozjitřené rány. Je to vždy taková studená pseudointelektuální sprcha. I tón je více než neobvyklý, nikdy nepostrádá nádech nadřazenosti. Je to taková poněkud primitivní hra na kantora, který si neví rady s těmi hloupými žáčky. A já stále více nabývám dojmu, že ho to strašně baví, že je na životním vrcholu a přímo září uprostřed intelektuálního rozkvětu, o kterém ani nesnil. Zvláštní, že přitom nechápe, jak je důležité pro politika užívat respektu.

Ne ale od vlastních vlajkonošů, ale právě od protivníků. Teprve s respektem vyjádřený nesouhlas vytváří osobnost politika. Dává mu nádech spravedlivého vůdce. Stává se někým, jehož základním rysem je hledání kompromisu, jež by veřejnost mohla považovat za spravedlivý. To vše pokládá pan Ovčáček asi za intelektuální žvást. Možná i myšlenkovou degeneraci, která by zeslabila jeho pozici.

A tak si hraje na morálního rytíře, dokazuje smělost a neohroženost. Možná, že se i pokládá za bojovníka za správnou věc. Abych to ale mohl respektovat, měl by konečně sebrat odvahu a zveřejnit tedy to, co si doposud nenapsal na štít. Ten je pro mne zatím prázdný, již trochu pošpiněný z četných šarvátek a nacházím i první stopy rzi. Hlavně té morální a myšlenkové.

Krásný titulek, že? Uspokojí přeci každého. Je platný pro oba ideologicky nesmiřitelné tábory. Mohou nad ním jásat jak ti přívrženci otevřených dveří, tak ti, kteří je chtějí zavřít na několik západů. Ti jedni slaví každého migranta, který nedoplaval, ti druzí se nad tím pohoršují a hovoří o nelidském přístupu k problematice utečenců.

Správný český koumák by ale měl zůstat v klidu a po krátkém přemýšlení opáčit:  Jo, ale který? Tedy, kterýže to humanismus se nám to tam topí. Já bych řekl, že ten falešný. Každý utonulý je jen důkazem, že evropská politika posledních desetiletí napáchala chyby, které se k nám teď valí v podobě desetitisíců uprchlíků.

Začalo to již před lety, kdy prapodivná politická a hospodářská pomoc „třetímu“ světu nepřinesla zde žijícím společnostem nezávislost, jak bylo proklamováno, ale spíše závislost na našich politických cílech. Vezměme si třeba ten levný export základních potravin, které jen zničili místní zemědělskou produkci a podpořili černý trh a tím i mocné.

Připomeňme si ty staré ideologické boje mezi západem a východem, kdy nikomu nešlo o to, zda se někomu povede lépe, ale spíše o to, pod jakou vlajkou smí zemřít. To se nezměnilo dodnes, jen se vše jmenuje jinak. Bojuje zde diktatura proti demokracii, ale obyčejní lidé i nadále umírají hlady. Zatímco jejich mocipáni žijí z té či oné podpory přicházející od zbytku světa.

Nemalou měrou se na tom všem podílí i ten směšný boj proti klimatickým změnám. Hysteričtí a hloupí kormidelníci politické ideologie nám přednášejí, jak je důležité uspořit každý mililitr benzínu, protože na tom závisí naše budoucnost, jedině tím prý zbrzdíme oteplování atmosféry, které nám hrozí zkázou.

Přitom každý jen trochu rozumný člověk ví, že je to taková úlitba. Možná, že se dá ještě něco zachránit, ale se vší pravděpodobností by se to týkalo jen vyvolenců, kteří si mohou dovolit žít v technicky vyspělé společnosti. Rozhodně to však nepřinese záchranu pro stamilióny lidí v Africe, z nichž mnozí již teď bojují o prosté přežití.

Místo toho, abychom v těchto zemích usilovali o stabilizaci a politickou kontinuitu s ohledem na klimatickou budoucnost, shlédli jsme se v arabském jaru a všech těch humánních nesmyslech rodících se v hlavách nevědomích či jen o moc usilujících politiků. Odstranili jsme pokud možno všechny „tyrany“, kteří byli ochotni nám s problémem hrozící migrace pomoci.

Otevřeli jsme hranice. A to nejen u nás, ale i na africkém pobřeží Středozemního moře. A teď se divíme, cože se to děje. Nic neobvyklého, jen ti chudí lidé využívají našeho pozvání. Není třeba nad tím kroutit hlavou, my v Evropě děláme to samé, jdeme za lepším, jdeme tam, kde máme pocit, že nás někdo zve. Hranice jsou otevřeny pro každého.

Nechceme si ale uvědomit a přiznat si, že se zmizením „ostnatého“ drátu přibyly pevnější zámky na našich domovech. A i ty dveře máme raději pancéřové a po setmění se bojíme vycházet. Nu, žijeme přeci ve vysoce kulturní společnosti a věříme v lidské dobro. A tak nám asi nezbývá nic jiného, než se i nadále dívat, jak se ta naše humánnost dennodenně topí ve Středozemním moři.

Bylo to v době,  kdy se Palestinci pohnuli směrem k samostatnosti. Dostalo se jim autonomie. Mohli tedy slavit malé vítězství. Politici v Evropě to považovali také za úspěch, konečně donutili Izrael k něčemu, co prý nechtěl. Znělo to krásně, společenský vývoj tak jak má být. Každý rozumný člověk se z toho radoval. Na té vší kráse byl však jeden podstatný flek.

Málokterý z těch, kterých se to týkalo, totiž věděl, co to sebou přináší. Autonomie na tomto území bylo slovo neznámého výrazu, imaginární pojem. Palestinci ho brali jako nějaké heslo, které jeden vykřikuje při demonstracích. Poznání, že by tím měli přebírat odpovědnost sami za sebe, jim bylo vzdáleno. Nechtěli si uvědomit, že velká část toho, co za ně doposavad dělaly ty nenáviděné izraelské úřady, bylo na nich.

Objevila se pojednou hromada nesrozumitelných dokumentů a formulářů. Žádostí o to či ono. Našla se však řada nadšenců, kteří byli ochotni pomoci. Jedním z nich byl izraelský právník Jan Feinberg. Dojížděl do pásma Gazy, otevřel si zde vlastní kancelář. Pomáhal vyplňovat všechny možné papíry. Žádosti o půjčky, dotazníky na pracovní povolení, různé výjimky a vůbec to vše, co sebou přináší státní správa.

Měl plné ruce práce, všichni si vážili jeho obětavosti. Řada těch, kteří ho prosili o radu, byla nekonečná a poznamenaná vděčností. Seděl zrovna za stolem a za pomoci palestinské sekretářky vyřizoval další žádosti z té hromady před ním, když dostal neobvyklou návštěvu. Do místnosti vstoupili dva maskovaní muži, v rukách nenesli papíry, ale nože a za opaskem měl každý sekyrku. Beze slova ho ubodali k smrti, sekyrkou pak vše dokončili. Tehdy to bylo symbolické politické gesto boje za svobodu palestinského lidu.

Ta vyděšená žena se ho pokoušela bránit, byl to automatický lidský počin. Zbytečný, v poslední chvíli se zachránila útěkem. Měla štěstí. Odnesla si jen několik řezných ran a šok. Zbyla ale hrůzná vzpomínka, která ji bude pronásledovat do konce života. Pravda, palestinská policie přišla, byl z toho celonoční výslech a nakonec jen poznání, že ti maskovaní patří k těm, kterým se soužití palestinských muslimů a židů prostě nelíbí.

Byl jsem v té kanceláři, kde se vše odehrálo, jen několik hodin poté. Všude stopy krve, teď již zaschlé, tmavé a přesto živé v celé tragické působnosti. Byl to obraz reálného života v celé jeho nahotě. Právník Jan Feinberg nebyl první a ani poslední obětí prapodivného přísloví: Čiň dobro a lidé se ti odmění zlem. Celá řada těch, kteří se domnívali, že mohou pro lidské soužití v této oblasti něco učinit, za to zaplatila životem.

Mnohdy se pak o nich říká, že byli naivní. Je to ale svým způsobem nespravedlivé, protože je tím znevažováno jejich humánní smýšlení a schopnost lidského spolucítění. Pragmaticky se také říká, že byli ve špatný okamžik na špatném místě. Já bych ale řekl, že se optimisticky domnívali, že společnost je lepší než ve skutečnosti je. Stali se spíše obětí politiků, kteří si nikdy nechtějí přiznat, že jejich populistická politika mnohdy přináší desítky nevinných obětí. A v izraelsko-palestinském konfliktu jsou to již stovky, ba možná tisíce.

Jezdil jsem trochu bezcílně po jižní části pásma Gazy. Bylo to období, kdy trochu přituhovalo a palestinští radikálové často napadali židovské osadníky. Dnes byl ale klid. Tedy špatná doba pro senzacechtivá média. Připadal jsem si trochu jako nezaměstnaný. Projížděl jsem právě kolem velkých skleníků, když mne napadlo, že bych si mohl opět trochu pokecat s jejich majitelem.

Znal jsem ho již delší dobu. Byl to přesně takový typ, kterého nemají západní politici většinou v lásce a novináři v něm spatřují zlo pro zdejší oblast. Prostě byl to jeden z těch, kteří se usadili na „palestinském“ území. Jeho skleníky byly velké a v podstatě neodpovídaly tomuto pojmenování, místo skla byla všude natažena plastová fólie.

Mého známého jsme našel uprostřed zeleně. Byl zcela sám. Za opaskem měl pistoly. Když uslyšel mé kroky automaticky po ní sáhl, ale poznal mne a nechal ji v klidu. Zamával mi na pozdrav a pokračoval v práci. Když jsme k němu došel, tak ještě jednou kývnul na pozdrav, ale nevypadalo to, že by se chtěl nechat rušit.

Divil jsem se, že je sám. Normálně zde vždy pracovalo několik Palestinců. Pohlédl na mne, utřel si pot z čela a dal se do vysvětlování. Ano, vztahy zde se zhoršily, docházelo stále více k přepadům, které nekončily dobře. Jednoho dne proto svolal všechny Palestince a sdělil jim, že příští den již nemusí chodit. Většinou to vzali na vědomí jen s pokrčením ramen a poddali se osudu, pracovali zde tak jako tak jen ze dne na den, podle potřeby.

Jeden z nich však pro něj pracoval již léta, jak se říká, patřil k inventáři. Nebylo tedy divu, že chtěl vědět co to má znamenat. Dostalo se mu tvrdého, ale logického vysvětlení, které jsem si vyposlechl teď i  já. Tehdy to prý znělo asi takto:

„Podívej, je více než pravděpodobné, že můžeš dostat návštěvu. Přijdou k tobě tvoji ozbrojení kamarádi a budou po tobě vyžadovat, abys mne zabil. Právě proto, že jsem Žid, nepřítel a ještě ti dávám práci. Nebudeš mít na vybranou. Když to neuděláš, tak tě budou považovat za kolaboranta a odneseš to nejen ty, ale možná i tvá rodina.“

V ten okamžik prý tomu Palestinci vyhrkly do očí slzy a pokoušel se oponovat, že by přeci něco takového nikdy neudělal. Odpověď  byla stejně nekompromisní:

„Já, vím, že bys to neudělal. Ale to by byla tragická chyba. Ohrozil bys vlastní rodinu. A proto chci, abys zůstal doma a již nikdy nevkročil na můj pozemek a také se nikdy a nikde ke mně nehlásil. Protože je docela možné, že bych se i já mohl zachoval tak, jak ti radím. Také bych chránil rodinu.“

Můj společník se odmlčel, pokýval hlavou, a pak se opět sklonil, aby pokračoval v práci. Zaslechl jsem ještě jak si spíše pro sebe brumlá: Divný to svět. Opravdu mu nebylo moc do řeči, tak jsem se rychle rozloučil a opustil ho. Byl jsem rád, že se ani nedivil, že jsem nevytáhnul kameru. Proč také. Dobře jsme oba věděli, že je to takové životní poučení, které si jeden nechá pro sebe. Nikdy ho nezapomene, protože mu to může zachránit život. Nic zajímavého pro média, která něco takového nedokáží „politicky“ zařadit.

Ten den jsem v pásmu Gazy nic nenatočil. Jel jsem domů takříkajíc s prázdnou. Ani jsem se moc nedivil, že mi vytanul na mysli spisovatel Eric Maria Remarque. Přesněji řečeno titul jednoho z jeho románů, které poznamenaly již mnohé generace: Na západní frontě klid.

Seděl jsem se starostou jednoho ne zrovna malého palestinského města. Byla to doba, kdy tato území již měla status autonomie. Jak zde bývá zvykem popíjeli jsme čaj a trochu si povídali o životě. Oficiální rozhovor byl již natočen a tak jsme se mohli věnovat realitě. Byl jsem tu, protože izraelská armáda byla zrovna v akci, hledala ozbrojence, kteří měli na svědomí útoky proto židovskému obyvatelstvu.

Tehdy to ještě nebyli oficiálně teroristi, ale bojovníci za práva palestinského lidu. Zde se jim říkalo „tanzim“. Starosta je také moc rád neměl, terorizovali palestinské obyvatelstvo, lákali sem izraelské vojáky a jejich tajnou službu. Když se ten povídavý muž ještě  jednou ujistil, že kamera je opravdu vypnutá, tak mi sdělil, že opravdu nemá nic proti tomu, když si vojáci pro ty mladíky přijdou a třeba je i zabijí.

Toužil po normálním životě, tak jako většina Palestinců. Byl nejen starostou, ale nosil i uniformu a byl vlastně i nejvyšším velitelem místních palestinských ozbrojených složek. Trochu mne jeho prohlášení udivilo. Nenapadlo mne ale nic jiného, než se ho optat, proč ty radikální mladíky nechytá sám, vždyť k tomu má oprávnění.

Vyděšeně se na mne podíval. Nemohl pochopit, jak jsem přišel na to, že by on měl zakročit proti vlastním lidem. Pravda, terorizují obyvatelstvo, děti mají strach z těch ozbrojenců, kteří se volně procházejí po ulicích, ale bojovat proti nim, ne, to nepřichází v úvahu. To je přeci v přímém rozporu s jeho vlastní přesvědčením. On přeci nemůže bojovat proti lidem stejné víry.

Tak jsme se ještě optal, zda si opravdu myslí, že je dobré a spravedlivé, aby za něj dělali izraelští vojáci tuto „špinavou“ práci. Na to jen pokrčil rameny a raději změnil téma. Bylo  pro něj prostě tabu. Podřídil jsem se a tak  jsme ještě probrali nějaké takové obyčejné problémy. Měl jsem dojem, že to byl na jedné straně jednoduchý člověk, ale přeci jenom s určitým smyslem pro spravedlnost.

Uvažoval ale právě v kategoriích, které se značně lišily od mé logiky poznamenané středoevropskou kulturou. Měl jsme i pocit, že to, co mu bránilo bojovat proti vlastním lidem, nebyl strach, ale jeho přesvědčení, že něco takového nemůže vůbec připustit. Ještě mnohokrát jsem se setkal s podobným fenoménem.

Jednou došlo v pásmu Gazy ke srážce mezi dvěma palestinskými skupinami rozlišných politických názorů. Bylo to na velkém prostranství a možná, že se tu střetlo skoro dva tisíce lidí, ozývaly se i ojedinělé výstřely. Byl jsem nedaleko a tak jsem se tam hned rozjel. Zastavil jsem u skupiny mě známých palestinských novinářů pracujících pro různé agentury. Přátelsky jsme na ně zamával, ale ti se vrhli k mému autu a bránili mi v tom, abych vystoupil.

Jenom na mne řvali abych proboha nevytahoval kameru a nutili mne k okamžitému odjezdu. Znal jsem je natolik, že jsem okamžitě poslechl. Později se mi  při čaji dostalo poučení. Pokud Palestinci bojují proti izraelským vojákům, smím točit vše. Ale pokud dojde k vzájemnému střetnutí mezi nimi samotnými, tak je více než radno, abych  rychle zmizel. Tedy, pokud chci zůstat na životě.

Tato otázka mne napadla po přečtení včerejší zpovědi generála Petra Pavla zde na iDNES, kde uronil mnoho slz nad naprostou neschopností této aliance. Chápu ho, je to jeho příští pracovní oblast. Za několik týdnů bude v tomto seskupení vojenských sil šéfovat Vojenskému výboru. Stěžoval si hlavně na to, že způsob „boje“ Ruska NATO překvapil, ba přímo zaskočil.

Nezbývá, než sprásknout ruce a začít přemýšlet o tom, kam jsme to zase vstoupili. Tedy za předpokladu, že budeme brát vážně, co nám to tady pan generál vykládá. Prý celá ta cvičení NATO jsou vlastně směšná. Podívejte na Rusy! Když ti dělají manévry, radost podívat. Hlavním argumentem pro pana generála byl počet zúčastněných vojáků.

Když se na vše dívám, pak přiznám, že ten „mediální“ přesun několika desítek aut vojenských sil NATO napříč Evropou nebyl zrovna důkazem síly a hlavně bojeschopnosti, která by jednoho uhranula. Možná, že se jednalo o vojenskou akci, kterou Rusové dělají každý den. Nutno přiznat, že bez mediální účasti. Možná, že to je ta perfektní taktika boje.

Asi ano, protože to bylo panu generálovi také trnem v oku. Ti Rusové to prý dělají lépe, tedy tu propagandu. To se musí NATO ještě mnoho učit. Trochu mne to „odborné“ posouzení udivilo. Protože mediální boj ovládá USA skvěle. Nedávná historie je toho důkazem. Jako třeba příprava světové veřejnosti na válku proti Iráku. Ten boj proti neexistujícím zbraním hromadného ničení byl přeci skvělý. Všichni na to naletěli.

Jestliže ale budeme kritiku pana generála Pavla brát vážně, tak je to opravdu důvod k obavám. Vycházím tedy z toho, že veškeré události na Ukrajině byly pro NATO více jak překvapivé, ba přímo byla tato vojenská síla zaskočena. Zní to asi tak, že vedení této vojenské aliance toho ví o událostech na Ukrajině ještě méně, než asi čtenáři a autoři našich blogů.

Tak tedy bychom měli vzít na vědomí, že zpravodajská služba, která je na jedné straně schopna odposlouchávat privátní telefonáty německé kancléřky, nemá ponětí, co se děje ve válečné oblasti. No, potěš pánbů. Doufám, že tomu tak opravdu není. Spíše se kloním k myšlence, ba přímo se k ní upínám, že pan generál Pavel jen potvrdil vlastní slova. Tedy, že v mediální válce prohráváme.

Jsme dokonce ochotni pomocí našeho šéfa generálního štábu veřejně přiznat vlastní neschopnost. A nejen to. Zpochybňujeme i vojenskou sílu obranné aliance. Pak se tedy ptám, co v ní jako Češi ještě děláme. Neměli bychom zase začít uvažovat o neutralitě. Vždyť ona se nám ta různá „spojenectví“ vlastně nikdy neosvědčila. Přiznám, že to jako úvaha není špatné, ale asi těžko realizovatelné. Již jsme v tom zase až po krk.

Takže si myslím, že by si pan generál Petr Pavel, měl vzít tu jím vyslovenou kritiku za vlastní. Měl by asi být opatrný při veřejných výstupech. Více přemýšlet o tom, jak bude reagovat veřejnost na jeho sdělení. Neměl by nikdy zapomenout, že je českým generálem a jeho první povinností je hájit naše zájmy. Měl by se i vyhnout populismu.

V tomto smyslu od něj očekávám, že nás bude informovat strohou mluvou zkušeného vojáka. Jestliže nám tedy chtěl sdělit, že NATO je absolutně neschopný a amatérský spolek, pak se omlouvám a jsem mu za to vděčný. Domnívám se ale, že to nebylo jeho cílem. Spíše mi to připadá, že se pokouší vytvořit atmosféru strachu a nejistoty. A co k tomu dodat?

V prvé řadě, jak se říká, je strach špatný rádce. A pak je nutno si uvědomit, že v oblasti politické propagandy je šíření atmosféry strachu velmi účinná zbraň. S její pomocí se ovládá veřejné mínění. Politikové tak  tlačí občana k něčemu, k čemu opravdu nemá chuť. Mnohdy ho nutí, aby jednal proti vlastnímu přesvědčení.

Takže, ještě jednou pane generále, jaký byl smysl vašeho poselství?

Vše bylo jak mělo být. Palestinská omladina házela kameny na izraelské vojáky. Ti stáli se svými džípy za provizorní betonovou zábranou a občas odpovídali střelbou. Nebylo jich moc. Většinou jen dvě auta, osm až deset mladých mužů v uniformě. Proti nim asi tak třicet až čtyřicet jiných mladíků, kteří vždy s velkým rozběhem házeli kameny. Měli už zkušenost, když se dostali blízko, tak zasahovali docela dobře cíl.

Tak prázdno tu však nebylo. Na mírném svahu postávalo vždy několik stovek Palestinců. Bylo to pro ně takové přírodní divadlo na severním okraji města Ramalláhu nedaleko Jeruzaléma. Byla doba, kdy jsem se tu i já objevoval skoro denně. Už jsem rozeznal podle zvuku, kdy se střílelo gumovými projektily a kdy ostře.

Granáty se slzným plynem rozpoznal každý. Nebylo to nic příjemného, brzo jsem přišel na to, že nejlepší pobývat na takových místech s prázdným žaludkem. Ten plyn se i pěkně nasával do oblečení. Pak jsem musel zbytek dne jezdit s otevřenými okénky auta, jinak bych pro slzy neviděl na cestu. Stejně otravný byl kouř z hořících pneumatik. Byl černý, štiplavý a vlezlý. Prostě stačilo ke mně přičuchnout a znalec hned věděl, kde jsem byl.

Ten den jsme měl štěstí, celkem rychle jsme měl obvyklé obrázky. Létající kameny, střílející vojáky a i krásnou mlhu slzného plynu. Zrovna jsem si říkal, že mohu toto nehostinné místo opustit, když se opět ozvala siréna palestinské záchranky. Zastavila nedaleko mne. Hodil jsem pro jistotu kameru na rameno. Byl to správný reflex.

Postranní dveře se otevřely, dva mladíci hbitě vyskočili a začali vykládat „zboží“. Bylo to několik plastikových boxů s kameny a potom staré pneumatiky. Logické zásobování fronty. Také jsme totiž postřehl, že skoro všechny kameny ležely kolem izraelských džípů a plameny hořících pneumatik skomíraly.

Ty dva mladíci začali hned vše rozdávat. Jeden z nich měl za opaskem pod bundou pistoly. Podporoval je jásavý pokřik přihlížejících, měli už asi strach, že dnešní představení brzo skončí pro nedostatek munice. Nijak jim nevadilo, že vlastní posádka sanitky nepomáhala. Ti dva muži v bílém seděli na předních sedadlech.

Zaměřil jsme na ně objektiv kamery. Uhýbali očima a já hned poznal, že se na tom všem nepodílejí zrovna dobrovolně. Netrpělivě jen čekali, aby mohli rychle zmizet. Dobře si byli vědomi toho, že se klidně mohou stát cílem střel izraelských vojáků. Ten rudý půlměsíc označující jejich poslání je již nechránil.

Vše ale proběhlo bez problémů a oni mohli obrátit sanitku a zase odjet. Mým posledním záběrem byl velký nápis na boku sanitky. Stálo tam něco v tom smyslu, že je to dar jedné z evropských zemí. Praktický dárek. Dlouhou dobu tak mohli fanatičtí Palestinci beze vší kontroly dovážet na izraelské území skutečnou munici, zbraně, třaskaviny a mnohdy i samotné teroristy.

Sám jsem ještě zažil doby, kdy palestinské sanitky projížděly se zapnutou sirénou přechody k izraelskému území. Tehdy se ještě jeruzalémská vláda domnívala, že protivník dodržuje alespoň ty základní úmluvy civilizované společnosti. Ale netrvalo dlouho a každá palestinská sanitka musela zastavit před ústím izraelských zbraní.

Vojáci stáli vždy opatrně vpovzdálí a posádka sanitky musela sama otevřít všechny dveře, případně vyložit podezřelé předměty a přinést doklady „pacienta“ ke kontrole. Mnohdy zdlouhavá procedura. Nic příjemného pro vážně nemocné. Ale i ti izraelští vojáci se necítili ve své kůži. Tušili, že to vše není dobré. Zároveň se museli vystavovat dalšímu zákeřnému nebezpečí. A k tomu všemu ještě ta tvrdá a rozhořčená kritika západní civilizace poukazující na „necivilizovanost“ Izraele. Mediální ochrany se dostalo vždy jen Palestincům.

Jednou jsem se vydal k palestinské univerzitě Birzeit nedaleko Jeruzaléma. Věděl jsem, že je zde tou nejstarší, její prapůvod sahá do roku 1924. Překvapila mne svou velikostí. Tisíce mladých Palestinců tu asi hledají cestu ke vzdělání. Snad se  i já dovím něco zajímavého. Provázela mne myšlenka, že by to mělo být místo, kde uslyším od mladých lidí, co si slibují od budoucnosti.

Jak ji vidí, co proto chtějí udělat. Či prostě jaké mají sny. Evropsky jsem doufal, že na svobodné univerzitní půdě mám velkou šanci k otevřenému rozhovoru. Měl jsem štěstí. První skupinka omladiny, která seděla u zahradního stolu, mne přijala přátelsky a s dobrou angličtinou. Všichni studovali něco jako politologii a společenské vědy.

Co více jsem si mohl přát. Bylo jich asi tak sedm osm, přesně to již nevím. Ale minimálně zde seděly také tři dívky. Nejdříve jsem se jen tak nezávazně vyptával, nechtěl jsem hned na počátku vyprovokovat žhavou diskusi. A  tak mne napadla, podle mého názoru, zcela neutrální otázka. Chtěl jsem vědět, zda také mají možnost studovat v zahraničí.

Jeden mladík okamžitě reagoval. Byl to přesně ten, kterého jsem odhadl, že je takovým nepsaným vůdcem. Jak to prý myslím, otázal se. Jeho tón byl varující a tak jsem opatrně naznačil, že bych nepokládal za špatné strávit třeba jeden rok studia v Anglii. Proč, chtěl zase vědět. Tak jsem dodal, že Anglie je považována za kolébku demokracie a tak by snad nebylo na škodu se na to podívat trochu zblízka.

To my nepotřebujeme, vyštěkl. Zpozorněl jsem a opatrně naznačil, zda by  mi to mohl nějak vysvětlit. Vše, co potřebujeme vědět o společenském zřízení, je napsáno v koránu, odpověděl nekompromisně a z jeho pohledu jsem vycítil povýšenost a pohrdání. Sklouzl jsem pohledem po ostatních obličejích. Mladíci nevydrželi pohled do očí, dívky je raději sklopily.

Další slova mi uvízla v hrdle, zvědavost byla ta tam. Rychle jsme se rozloučil. S takovou tou nezávaznou poznámkou, že je to zajímavý názor, ale že se nad tím musím zamyslet. Vstal jsem a trochu se potuloval po tom velmi hezkém areálu, kde jsem doufal najít svobodné myšlení. Zrovna jsem stál za jednou z krajních budov a pozoroval krajinu, když ke mně přistoupila jedna z těch dívek.

Byla nervózní, jakoby měla strach, že nás spolu někdo uvidí. Rychle mi pošeptala, že ne všichni myslí jako on. Ani se mi přitom nepodívala do očí, rychle se otočila a zase odběhla. Měl jsem dojem, že je i vyděšena vlastní odvahou. Mě se ale okamžitě vrátily instinkty, které jsem si již osvojil pro nebezpečná místa. Rozhlédl jsem se. Stál jsem za budovou, která tímto směrem neměla okna a ještě mně stínila od zvědavých pohledů.

Ne, nikdo nás asi neviděl. Ale ještě jsem počkal, tak jak to velí zákony konspirace, vykouřil si jednu cigaretu a pak jsem se vrátil na otevřené prostranství. Od té doby vím, že ani univerzitní půda v této oblasti není bezpečná a že musím dávat pozor, kdo mi stojí za zády.

Co zbývá dodat? Jsem si jist, že to vše bylo z velké části vybudováno za peníze evropských občanů. Ano, vzdělání je nutné. Ale zda zrovna podporovat tuto formu si nejsem jist. Ona není univerzita jako univerzita. Každá má asi zvláštnosti. Tahle má ještě jednu. Na její území nesmí vstoupit izraelští Židé. Ani ti, kteří bojují za práva Palestinců.

Tomu klukovi bylo asi deset let. Stál uprostřed území nikoho a kalhoty měl mokré od strachu. Oči plné slz, zdvižené ruce se mu třásly. Několik desítek metrů za ním pokřikovali jeho muslimští spolubojovníci. Možná, že ti, co nejvíce  křičeli, byli i jeho bratři. Maminka tam asi nebyla, jak je zde zvykem, spíše seděla doma a plakala. Nemohla nic dělat. Ani nesměla, společnost od ní vyžadovala neúčast, pokud se rozhodovalo o budoucnosti.

Oči dítěte plné strachu pozorovaly ústí rychlopalných zbraní izraelských vojáků. Ti křičeli také, nechtěli nic jiného, než aby se nehýbal. Dávali jasně najevo, ještě krok a my budeme střílet. I je ovládal strach. Ten desetiletý bojovník za práva Palestinců měl kolem hrudi upevněnou třaskavinu a stál uprostřed bojové linie mezi palestinskou omladinou a izraelskými vojáky.

Ten klučina byl živou bombou, se kterou se na tomto území obvykle argumentovalo, když se bojovalo za svobodu. Když se bojovalo za něco, co v hlavách těch největších fanatiků mělo pro evropsky smýšlejícího prapodivnou podobu. Dennodenní události totiž dávaly zcela jasně přehled o tom, že čím více krve, tím méně svobody. Jak pro Palestince, tak pro Izraelce.

Nemohl jsem uvěřit tomu, že ten kluk plně pochopil na jakou cestu se to vydal. Byl někým předurčen, aby se stal národním hrdinou, martyrem. Aby vstoupil do muslimského ráje tím, že zabije co nejvíce jinak myslících. Možná, že se už tiskly oslavné plakáty s jeho fotografií, které by se pak objevily na zdech palestinských domů.

Byl to hrozný pohled. Pro mne to bylo to nejrealističtější znázornění lidské primitivnosti. Pochopitelně z  pohledu nevěrce. Člověka, který je poznamenán pragmatickým myšlením. Fanatici na palestinské straně byli opačného názoru. Byli přesvědčeni o vlastní genialitě. Byli opojeni strategickou dovedností. Neskrývali nadšení nad tím, jak to zase Izraelcům ukázali.

Trvalo skoro hodinu, než z Jeruzaléma přijeli specialisté na zneškodňování bomb. I oni museli nejdříve překonat šok. S něčím takovým se ještě nesetkali. Byli to otrlí veteráni, výbušniny se staly jejich koníčkem. Skoro denně riskovali život pro druhé, zneškodňovali zlo, které ti druzí pokládali za jediný vhodný prostředek na řešení sporů.

Mnozí uměli arabsky. I ten, který se oblékl do ochranného pancíře, aby se proměnil v mimozemšťana. Pomalu kráčel k tomu vyděšenému klučinovi a jen doufal, že ten má ještě dost sil k tomu, aby se nezhroutil. Neustále na něj mluvil tichým hlasem. Když byl na dosah ruky, tak se zastavil a trvalo věčnost, než se ho dotkl.

K výbuchu nedošlo. Chlapec se stal hrdinou, ale v jiném slova smyslu, než bylo od něj očekáváno. Fanatičtí věřící na straně Palestinců byli zklamáni. Na izraelské straně asi věřící opustil i ten poslední zbytek respektu k víře těch druhých. A já jako nevěřící jsem byl zbaběle utěšen tím, že nemusím patřit ani k jedné znepřátelené straně.

Kdybych se musel rozhodnout, tak bych to asi dokázal. Nejdříve jsem se  však musel donutit k tomu, abych nevěřícně uvěřil, že existuje kultura, která je něčeho takového schopna. Kultura, která je ochotna ve jménu boje za víru posílat na smrt i nevinné děti. A nejen to. Dokonce je nutit, aby zabíjely druhé.